Cyril Svoboda - ředitel Diplomatické akademie

Cyril Svoboda, foto: Robert Vano

„Zkušenost si můžeme sdělit, nikoliv vyměnit.“ Cyril Svoboda

Cyril Svoboda, vědom si toho, že svět se dramaticky změnil a diplomacie nemůže jít pouze cestou profesionálních diplomatů, se rozhodl v tomto směru udělat osvětu. Diplomatické vzdělání se týká mnohem více lidí, než by se na první zamyšlení mohlo zdát. Koho se týká a proč, zjistíte z našeho rozhovoru, ve kterém jsme se zaměřili i na zákoutí rétoriky a veřejného vystupování diplomatů.

Jak tomu bylo s vývojem vztahu k diplomacii u vás?

U nás je to rodinná tradice. Moji dědečkové byli v politice. Dokonce bratr mého dědečka byl ministrem v Tusarově vládě mezi válkami. Bratranec byl velvyslanec. O politiku se u nás doma zajímají všichni. Tři z našich čtyř dětí studují obory blízké diplomacii – právo, politické vědy, jazyky…

Je tomu dva roky, co jste odešel z aktivní politiky. Uvažujete o tom, že se do ní zase vrátíte?

S výhradou úsloví „nikdy neříkej nikdy“ návrat do aktivní politiky neplánuji. Politika mě ale i tak zajímá a zajímat bude. Jsem a budu i dále člověk politický.

Kdo jsou lidé, které by program výuky na Diplomatické akademii měl zajímat, oslovit a proč?

Lidé, kteří chtějí profesně uspět a vědí, že nevystačí jen se základy etikety a protokolu. Naši absolventi by se měli orientovat ve světě, zvládat základy diplomacie nejen po formální stránce, ale i obsahově. Schopnost efektivní diplomacie by měla být nezbytným vybavení lidí v manažerských pozicích. Velká škoda je, že není řazena už do povinné výuky na základních školách. Smyslem Diplomatické akademie je připravit budoucí diplomaty, sdílet s nimi osobní zkušenosti, aby se vyvarovali zbytečných chyb a rozuměli problémům a aby se stávali lepšími.

Jak probíhá standardní výuka?

Standardní kurz trvá sto dvacet hodin a předchází mu pohovor. Výuka začíná českým jazykem. Což je zajímavé a velmi poučné. Pak následuje výuka komunikace s médii. Smyslem tohoto bloku je pochopit chování a očekávání novináře, umět komunikovat s médii. Kdo pracuje řadu let v médiích, může tuto zkušenost předat. A to nabízíme.

Jeden nejmenovaný respondent mi řekl, že pokud rozhovor v médiích nedopadne dobře, je to chyba jeho, nikoliv novináře. Co si o tom myslíte?

S tím nemohu úplně souhlasit. Jistě, respondent nese svůj díl odpovědnosti. Pokud ale novinář už přichází s nějakým předsudkem, udělá sice rozhovor, aniž by lhal, ale ten může být buď mimořádně pozitivní, nebo naopak. Novináře ovlivní jeho postoj, nikoliv informace, které dostane.

Máte nějakou zkušenost tohoto charakteru?

Jako příklad si vzpomínám na rozhovor s novinářem, který mou odpověď uvedl: „Po dlouhém váhání nakonec nejistě odpověděl…“, čímž mj. řekl – respondent je váhavý, nemá to rozmyšleno. Mohl také napsat: „Zamyslel se a řekl…“, ale popsal to po svém. Novinář má k ruce mnoho podprahových informací, které může do textu dát a ten text pak nějak vyzní a respondent může říkat, co chce. Novinář je ten, kdo často zásadně ovlivní celkový výsledek. A o autorizacích si ve většině médií také nedělejte iluze. (úsměv)

Abychom se vrátili k výuce, s jakým obsahem studia mohou vaši studenti počítat?

Naši studenti studují dnešní svět, jeho hrozby, výzvy, soutěž a charakter. Tím, že je učí bývalí členové vlády, generálové naší armády, velvyslanci a diplomaté, učitelé z vysokých škol, studenti získávají velkou přidanou hodnotu – sdělenou zkušenost. U nás tak slyší to, co se v žádných knihách nedočtou.

Co se očekává od potenciálních studentů?

Zájemci o studium na Diplomatické akademii jsou studenti nebo absolventi vysokých škol. Očekává se od nich jistá znalost politické situace, mezinárodních vztahů a předpokládá se znalost přinejmenším anglického jazyka na úrovni FCE.

Jakým způsobem studenty z jejich znalostí zkoušíte? Máte nějaké své osvědčené či dokonce ojedinělé metody?

Například kurz rétoriky je v tomto kouzelný. Studenti mohou a mají sledovat různé projevy, rozpoznat jejich význam. Bohužel, v naší zemi máme k dispozici v zásadě negativní příklady řečníků. Proto studujeme velké vzory z dějin lidstva – projevy, které změnily svět. Talenty se mezi studenty najdou. Nejde pouze o obsah, nýbrž také o formu sdělení. Studenti dostávají za úkol vypracovat projev na určité téma, který budou přednášet různým cílovým skupinám lidí. To je hodně pestré a hodně se při tom naučí. Dobrý řečník je ten, který, když začne mluvit, tak už se lidé bojí, že brzy skončí, tak silně si totiž přejí, aby pokračoval.(smích)

Kdo z našich řečníků je dle vašeho soudu nejvíce pozoruhodný, kdo vás zaujal?

Fakticky dobrým řečníkem, bez jakéhokoliv politického zabarvení, byl pouze Miloš Zeman, na jehož projevy ve sněmovně lidé opravdu chodili, protože to stálo za to. A to z několika důvodů. Jednak měl sloní paměť – pro příklad uvedu jeho projev v roce 1999, který trval asi 43 minut, ve kterém obhajoval státní rozpočet, kde byla čísla, fakta, a on tohle všechno řekl z hlavy. Tam si nemohl vymýšlet! Dále je velmi sečtělý a má bohatou slovní zásobu! Řečník, který nemá bohatou slovní zásobu, se opakuje…

Nakolik považujete umění být dobrým řečníkem za naučené a nakolik jde o přirozený talent?

Říká se, že básníkem se člověk rodí a řečníkem stává. Není pravdou, že talent je zásadní. Je to o pečlivé přípravě, tréninku a věrohodnosti řečníka. Nemůžete říkat něco o něčem, o čem nic nevíte. Takže znalosti a trénink, to je zásadní!

Mají takovéto dispozice, nebo jsou k tomuto trénováni úplně všichni, kdo se dostávají do poslanecké sněmovny?

Poměrný systém, kterým se volí do sněmovny, je takový, který neklade stejný nárok na každého jednotlivce, protože se vždy volí celá kandidátka dané strany. Poměrný volební systém funguje tak, že strana má svého lídra a za ním může klidně být jen křoví. To neznamená, že ti lidé jsou špatní. Ale znamená to, že se pak dostávají do sněmovny lidé, kteří nikdy v životě veřejně nevystoupili. Oproti tomu většinový systém, jak jej známe z voleb do senátu, je založen na tom, že jeden člověk usiluje o jeden mandát. Většinový volební systém klade nárok na jednotlivce. A proto bývají čeští senátoři většinou i lepšími řečníky, protože si svoji pozici obhajují sami a přesvědčují voliče, aby je zvolili.

A co improvizace, jakou hraje roli?

U nás na ni sází hodně řečníků a to je špatně! Řečník, který si řekne, že když už mluvil stokrát, tak po sto první to zvládne bez přípravy, se v naprosté většině případů mýlí. Obecně je známo, že nejdéle trvá příprava nejkratšího projevu. Čím kratší projev, tím musí být pečlivěji připraven.

Co patří k pravidlům dobrého řečníka?

Pravidel je hodně. Uvedu některá. Když vás přestanou poslouchat, přestaňte mluvit! Nemá smysl, aby si lidé odnesli jediný dojem, totiž že to bylo hrozné. Každý projev má mít myšlenku. Rétorika se musí pečlivě cvičit a projev musí být rozmyšlen, mít strukturu. Projevem nedostatku vzdělání bývá místo vtipnosti vyprávění vtipů, nebo používání vulgárních výrazů. Místo toho, aby řečník zaujal obsahem, tak projev přeexponuje do vulgarity. Dobří řečníci zaujmou i bez těchto berliček. Dále čtení projevu – nejslavnější projevy byly napsány, ale nikdy nebyly čteny z papíru. Dnes jsou různá čtecí zařízení k tomu uzpůsobená, mohou sloužit jako pomůcka. Ale řečník musí umět odpoutat své oči od psaného projevu a navázat kontakt s posluchači. Pro příklad uvedu situaci, kdy na pohřbu prezidenta Václava Havla měl pan kardinál Dominik Duka napsaný velmi dobrý projev, ale současně byl svobodný od textu a udržoval kontakt s okolím.

U koho je čtení projevu výjimkou, která se takto nehodnotí?

Nastávají situace, kdy to jinak nejde, než číst. To si může a vlastně musí dovolit britská královna při zasedání parlamentu, nic jiného jí totiž ani nezbývá, protože nečte svůj projev, ale projev premiéra… Jinak platí: Cokoliv, co chcete dobře dělat, musíte skutečně žít, obor znát a studovat, soustavně mu věnovat pozornost… Pak nemusíte číst, co jste si napsali případně, co vám napsal někdo jiný.

Platí, že pro řečníka je asi největší výhodou, pokud ví přesně, kdy a v jakém prostředí bude mluvit, kolik má času, v jakém pořadí vystoupí?

Na to bych moc nesázel. Prozradím vám některé z triků konkurence. (smích) Řeknou vám, že budete podle programu první v pořadí a máte na svůj projev deset minut. To vás uklidní. Máte čas a nikdo by neměl mluvit před vámi. Za chvíli přijdou a řeknou, že je změna programu, najednou nemáte minut deset, ale maximálně sedm, protože organizátoři se dostali do presu, ale nemáte být první, ale až druhý. Což znamená riziko, že se po někom můžete opakovat. Zkrácení časového limitu vás rozhodí, musíte zkrátit svoji řeč nejméně o celý odstavec a vynechat ho i ve své hlavě! Často se to se dělá pro znejistění řečníka. Další trik – když začnete mluvit, někdo se začne bavit a obsluha začne během projevu rozvážet kávu apod. Nebo někdo vylije vodu na stole, čímž nikoho nezašpiní, ale strhne na sebe pozornost. Pokud budete projev pouze otrocky číst, nebudete si s takovou situací umět poradit. Ani na kurzech neučíme rétoriku v pohodě, ale připravujeme studenty i na takové extrémní situace.

Máte nějaké doporučení pro širokou veřejnost, která se diplomacii nevěnuje, ale chtěla by  rétoriku trénovat?

Určitě není od věci nějaký kurz tohoto zaměření využít. Jako úplné minimum doporučuji poslouchání mluveného slova. Z toho je možné mnohé vycítit, rozpoznat. U nás v rodině je to běžná věc. Posloucháme krásná díla – Evžena Oněgina od Puškina, nebo Vančuru, kterého mám mimochodem pro jeho krásný jazyk rád, Dostojevského Bratry Karamazovy, když byly děti malé, tak to byly Staré pověsti České, Karel Čapek, ale i Karel May… Poslouchání mluveného slova vám zlepšuje slovní zásobu, když nám nezbývá čas na čtení.

Dokáže vás ještě někdo svou slovní zásobou překvapit nebo zaskočit?

Neobvyklé je používat obraty jako: Maje dostatek času, tak vám zatelefonuji. Jsa pln energie, tak skáču vysoko. (smích) Tyto přechodníky už mnoho lidí nepoužívá. Náš syn Vojtěch píše užívajíc přechodníky, což je krásný, archaický gramatický útvar, který úžasně zkrátí myšlenku.

Jak se vám podařilo dát dohromady tým kantorů, kteří na vaší akademii přednášejí?

Bylo to celkem snadné, protože jsme se velmi dobře znali. Patří k nim třeba Vladimír Pikora, František Štěpánek, Petra Stejskalová, František Rob, Miroslav Kostelka, Vladimír Špidla, Daniel Váňa a další. Se svým týmem jsem spokojený.

Studenti od vás odcházejí s diplomem, který je opravňuje k nějakému titulu?

Dostávají diplom, ale ne titul. Toto vzdělání je přidaná hodnota, stejně jako třeba MBA.

Uvažujete o rozšíření spolupráce s někým konkrétním?

Ano, uvažuji o spolupráci s Francouzi, kteří se o politiku a diplomacii aktivně zajímají. Francie je země, kde se elita buduje na vzdělání, nikoliv na penězích.

Jaké vnímáte u lidí v České republice největší ambice?

Otázkou je, co společnost oceňuje. Když se podíváte na český bulvár, tak máte pocit, že se díváte na společenskou dekadenci. Bulvár píše o českých hvězdách a hvězdičkách, které prý určují, co je IN a standardy chování. Podle mě jsou často OUT a za příklad si je skutečně neberu. (smích)

Kdo by podle vás měl šířit osvětu a současně byste si byl jist, že jej bude veřejnost brát vážně?

Takový člověk, který vytváří dobré mezilidské vztahy.

Jak vnímáte pojem „mít společenskou prestiž“?

Člověk touží po uznání, po ocenění svých předností. To je dobře, protože každý nějakou má. Je správné ocenit kvality druhého, i když to může jít ztuha. Neradi chválíme jiné, když oni nechválí nás. A naopak je smutný projev pokřivené prestiže, uznávání kvalit a předností, které člověk nemá. Tomu se říká pochlebování.

O společenské prestiži sotva mohou hovořit lidé odsouzení k pobytu ve vězení. Vy jste se je ale rozhodl navštěvovat a komunikovat s nimi. Co vás k tomuto počinu vedlo, koho přesně navštěvujete a jaký je výsledek?

Každý rok navštívím některé vězně ve výkonu trestu, za kterými nikdo nechodí. Je to dobré pro obě strany, pro navštívené, stejně jako pro mě. Člověk si srovná pořadí hodnot, jak mají být nastaveny a uvědomí si, že každého může postihnout i to, s čím nikdy nepočítal – třeba trest za zabití na silnici při porušení dopravních pravidel. Kdo z nás nejel někdy nepřiměřenou rychlostí, nepřehlédl značku a podobně? Nikdo si nemůže být jistý, že se mu něco takového nemůže stát. I tito lidé ve výkonu trestu usilují o své uznání, omezeně a komplikovaně, ale přece.

Jak hodnotíte společenský život lidí v České republice a v jakém směru vnímáte rezervy?

Nejsem častým hostem na různých akcích, a tak těžko mohu hodnotit. Vždycky záleží na atmosféře a na lidech, kteří jsou pozváni a samozřejmě na tom, nakolik je daná společenská akce formální. Myslím, že ve srovnání s Evropou máme co dohánět ve formě společenského styku. Například psát na pozvánky způsob oblečení a na pozvání odpovídat; zkratka RSVP (česky „odpovězte laskavě“) má svůj význam.

Jakou formu komunikace považujete za nejúčinnější, nejúspěšnější a proč?

Osobní setkání ničím nelze nahradit. Tak to bylo, je a vždycky bude.

Děkuji za rozhovor.

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS- Pánské obleky www.bandi.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: dotace, dress code, etiketa, veřejná správa, veřejné vystupování

Partneři

Komentáře