Eva Vašková Čejková - jednatelka ConPro, s.r.o.

18.06.2011 17:32 | Michaela Lejsková

 

 

 

"Každá žena má v sobě kousek chlapa. Ve své profesi, je-li ve vedoucí pozici, jedná jinak než doma, kde je ženou, kde by jí měla být a kde má na ženské emoce nárok." Eva Vašková Čejková

 

 

 

 

Ženy v podnikání, to dnes opravdu není nic neobvyklého. Ovšem je velmi zajímavé nahlédnout pod pomyslnou pokličku jejich podnikatelských způsobů a strategií. Ženy skutečně „jdou na věc“ docela jinak než muži. Ti si často myslí, že se jim ženy snaží hlavně vyrovnat. Ale jde spíše o touhu obhájit svoji pozici a vydat ze svého potenciálu to nejlepší, co v nás ženách je. Z rozhovoru s podnikatelkou a velkou životní optimistkou Evou Vaškovou Čejkovou pochopíte, proč podnikání ani zdaleka nemusí být o soutěžení, nýbrž o doplňování se, a proč je i z docela jiných důvodů dobré zachovat si svoji pozici i životní úlohu.

 

Šla jste do podnikání s jasnou představou o tom, co přesně chcete dělat?

Nešla. Měla jsem jeden velký sen, požadavek i očekávání zároveň, a to být pánem svého času. To pro mě bylo strašně důležité. Bylo mi tehdy jednadvacet let a měla jsem touhu věnovat se hlavně pořádání vzdělávacích akcí a produkci různých společenských akcí.

 

To jste vstoupila do podnikání velice mladá. Jak se na to díváte s odstupem dnes?

Byla jsem hodně mladá a netušila jsem, že postupem času nastanou problémy s cash flow, se zaměstnanci, s úřady, nepředvídala jsem tak velkou konkurenci a ani to, že mi budou lidé házet klacky pod nohy. V mnoha ohledech jsem změnila postoj, ale kdybych do toho tenkrát nešla střemhlav jako mladá, tak bych do toho možná už později nešla vůbec.

 

Kdy jste na tyto problémy začala narážet?

To přišlo tak po roce spolu s prvním velkým klientem. Začala nás sledovat konkurence. Pamatuji si, jak za mnou přišly kolegyně, že dostávají nabídky od konkurenčních agentur. Řekly mi to a to jsem ocenila. Kolektiv se nám většinou dařilo udržet díky tomu, že jsem od začátku nabírala do firmy lidi takové, jaká jsem byla já sama, tedy srdcaře a pracanty. Přetahování je běžné všude. Já si svých lidí velice vážím, i když samozřejmě přišla i řada zklamání. Dnes oceňuji hlavně loajalitu, efektivitu a výsledky. Na to, abychom byly parta kamarádek, jsme už příliš velká firma.

 

Stalo se vám, že by vás zajímal někdo od konkurence a že byste se pokusila ho pro sebe získat?

Nepamatuji si. Měla jsem skutečně štěstí na lidi a kolektiv se udržoval dobře a doplňoval se na základě doporučení. U svých lidí jsem na přetahování reagovala tím, že jsem s nimi řešila, proč by to měli či neměli udělat, zjišťovala jsem, co jim chybí. Intuitivně jsem cítila, zda má cenu někoho přesvědčovat nebo ne.

 

Nemíváte někdy pocit, že čím více pro své lidi děláte a čím větší mají pohodlí, tím větší je i riziko, že to nedokážou ocenit?

S tím jsem se samozřejmě také setkala a byla jsem zklamaná, když jsem slyšela výčitky. Nedokázala jsem pochopit, proč si lidé neváží toho, co mají, co pro ně dělám. Dávala jsem do toho všechno – svůj čas, sebe a často i veškeré peníze. Největší zlom nastal, když přišel do firmy manžel a otevřel mi oči. Nastavil ve firmě nová pravidla, nástroje řízení, vyhodnocování jednotlivých zakázek, klientů a efektivity a výsledky v podobě zisku jednotlivých lidí. Úspěch firmy stojí na jednotlivcích, ale zároveň nelze věnovat jednotlivci takovou pozornost, která už je na škodu celku. Proto jsem musela nakonec upustit od sympatií a brát ohled pouze na firmu jako celek na úkor jednotlivce.

 

Takové získání nadhledu, troufám si soudit, muselo také docela bolet?

Strašně a hlavně to bylo drahé! (smích) Nechtěla jsem lidi vyhazovat, protože by zůstali bez práce, vždycky jsem se strašně dlouho snažila hledat kompromisy a brala jsem si mnoho věcí osobně. Jsem detailista a i na tom jsem firmu postavila. Jenomže nemohu všude být a všechno zastat. Spolu s manželem jsme tedy vsadili na dvě zkušené profesionálky, které řídí jednotlivé sekce CONFERENCE a MOTION, už od prvopočátku firmy máme skvělou účetní, a všech dalších patnáct lidí je již v rukou svých vedoucích, to znamená, že jejich pracovní nasazení a případné výměny už neřeším já, ale odpovídají za to jiní. Takže dnes už spím klidně.

 

Jakým způsobem podat kritiku, aby druhá strana chybu uznala a posunulo to kupředu obě strany? Daří se vám toto zvládat?

Dnes už je to celkem v pohodě. I když začátky byly opravdu krušné. Dlouho jsem byla ve firmě nejmladší a to se lidem těžko říká, že něco bude jinak. Chce to hodně diplomacie, přirozené autority, umění naslouchat a také umění argumentovat. Každopádně vždy jsem ctila zásadu na lidi nekřičet, nekritizovat před ostatními a snažit se řešit problémy individuálně. A musím říci, že nejvíce toto ocení lidé, kteří přicházejí z velkých firem, nebo lidé s větší profesní praxí.

 

Což je i výhoda pro vás, protože člověk po takové zkušenosti z velké agentury vás patrně více ocení.

Myslím, že ano. Snažím se vést lidi spíše k týmové práci, aby cítili, že je v jejich zájmu si pomáhat a dělit si práci, pomáhat si v ní, mít motivaci. Interní konkurenční prostředí může fungovat, ale myslím si, že krátkodobě a určitě ne v malé firmě.

 

Myslíte si, že se vám po těch nelehkých obdobích vyplatí především vaše intuice?

Je to tak. Viděla jsem k tomuto tématu zajímavou statistiku. V době krize prý přežily lépe ty banky, které měly ve vedení ženy. Zapůsobila ženská intuice, která umožnila zachovat klid a hledat řešení.

 

Jak si potom vysvětlujete, že se ženám v soukromém životě takové jednání nedaří uplatnit tak dobře jako v práci?

Každá žena má v sobě kousek chlapa. Ve své profesi, je-li ve vedoucí pozici, jedná jinak než doma, kde je ženou, kde by jí měla být a kde má na ženské emoce nárok. V práci jde mnohdy ženská stránka osobnosti stranou. Konkurenční prostředí je tlak, který nutí ženy nepovolit. Ty mladší se zahraničními univerzitami a znalostmi jazyků se tlačí na paty těm zralejším, které zase mohou zúročit své životní i pracovní zkušenosti. V soukromí jsou to stále ženy, které potřebují vedle sebe neméně schopné muže, kteří však zůstanou rytíři. Role obou je v dnešní době nelehká a čím dál častěji téměř zaměnitelná.

 

Je to jeden z důvodů, proč jste založila projekt Manuál úspěšné ženy, tzv. „MUŽe“?

Nápad stvořit „MUŽe“ přirozeně vyplynul z mé životní situace – jsem žena, začala jsem podnikat, často jsem potřebovala poradit. Potkávala jsem plno žen, které na tom byly podobně jako já, ale zároveň jsem poznávala lidi, kteří mi měli co dát. Uvědomila jsem si, kolik je kolem mě žen, které vystudovaly, mnohdy s červenými diplomy, něčeho dosáhly, nebo mají velké plány, ale pak někde zapadly a po návratu z mateřské dovolené jen obtížně získávaly svou pozici. Balancovat mezi mateřstvím a kariérou a ještě naplňovat představy o partnerství, není jednoduché. Muži toto většinou neřeší a pro svůj rozvoj mají před sebou široký a kontinuální prostor. Ženy je zkrátka zapotřebí v jejich rozvoji podpořit a motivovat, proto přišel „MUŽ“.

 

V čem vnímáte, že je „MUŽ“ pro ženy nejvíce inspirující?

Ženy se ocitají ve složitých situacích a mnohdy si myslí, že stačí si postěžovat, ale to opravdu nestačí. Je potřeba na sobě pracovat, rozvíjet se a namísto stěžování pro změnu situace něco udělat. Je důležité mít možnost porovnávat svou životní situaci s ostatními, komunikovat, získat další úhel pohledu a posilovat své sebevědomí. Právě to mohou ženám přinést konference Manuálu úspěšné ženy.

 

Kde čerpáte inspiraci vy?

Myslím si, že je strašně důležité čerpat inspiraci u starších lidí. Vezměme si třeba názorný příklad, kterým je pro mě paní Eliška Hašková Coolidge. Co ona všechno prožila! Žila vedle babičky, které nacisti zabili manžela, zabavili jim majetek. Pak jako dítě odjela do cizího prostředí, kde se musela začít vše učit od začátku. Když už dosáhla kariérního úspěchu, měla šťastnou rodinu a dítě, opustil ji manžel. Ale kdykoliv ji potkáte, vždycky vás za něco pochválí a stejným způsobem oceňuje a povzbuzuje ženy kolem sebe. Je známa svým obdivem k potenciálu českých žen, je to žena, která vnímá životní složitosti více než kdokoliv jiný.

 

S jakými tématy se můžeme setkat v rámci přednášek na akcích Manuálu úspěšné ženy?

Návštěvnice těchto lifestylových konferencí – bývá jich na každé konferenci okolo sto třiceti – mohou během dne navštívit přednášky na různá témata. Přednášky vedou odborníci v daných oborech a ženy jsou zapojeny do diskuzí. Řeší se profesní věci, zdravotní, rodinné, na co si jen vzpomenete. A nakonec všechno skončí u mužů.

 

Čím si myslíte, že to je?

Protože je potřebujeme a chceme, jednoduchý vzorec přírody.

 

Jak vím, máte tendenci držet se tradičního modelu rodiny. Jaký je například váš názor na aktuální otázku střídavé péče o dítě u párů, kterým se tento model nepodařilo naplnit?

Může se to stát, neodsuzuji to. Pokud se rodina rozpadne, je podle mě strašně důležité, aby se rodiče spolu uměli domluvit. Tahat do problémů své děti považuji téměř za zločin, děti si to nezaslouží. Rodiče jsou pro děti obrovským vzorem a bohužel znám mnoho případů, kde se tyto zásady nedaří dodržet. Dítě zůstává dítětem rodičů jednou pro vždy. Nestane se z něj bývalé dítě jako z partnera bývalý partner. Pokud se manželé rozcházejí, což se může stát, musí to umět dětem citlivě oznámit. Ujistit je, že je mají rádi. Bez dobré komunikace děti tápou v rodinných změnách, které je velmi zasáhnou. Je třeba, aby věděly, na čem jsou, jak to přesně bude, aby neztrácely svou jistotu. A už vůbec by se rodiče neměli před dětmi hádat, posílat si přes ně vzkazy nebo pomlouvat a ponižovat jeden druhého.

 

Děkuji vám za názor. Ovlivnily vaše postoje třeba i zkušenosti z vaší rodiny?

U mě je to tak, že jsem nejstarší a neplánované dítě. To, co jsem teď uvedla, je částečně i moje vlastní zkušenost – co dítě zažije v dětství, to je provází po celý život. Já jsem nebyla moc povedené dítě, nic mi nešlo. Ať už to byla gymnastika, tanec, klavír. Chodila jsem do mnoha kroužků, byla jsem všude poslední, nebo mi to nesedělo, nesplňovala jsem parametry a nikde jsem moc neuspěla. Moje mladší sestra byla úplně jiná. Ve všem uspěla, všechno vyhrála a vše jí šlo, jak se říká, samo. Odtud pramení moje potřeba bojovat a ukázat rodičům i okolí, že jsem dobrá, dokázat jim své schopnosti. Díky tomu, že jsem nejstarší, prožila jsem s rodiči všechny jejich krize.

 

Kdy přišel ten zlom, který nejspíše souvisí s tím, že o tom dnes otevřeně hovoříte?

Dlouho jsem si říkala, že si tyto věci nechám pro sebe a nebudu je ventilovat dál. Ale až poté, co přišel můj muž, vdala jsem se, zažila jsem těhotenství, které nedopadlo dobře a jako žena jsem si prošla nějakou životní etapou, si troufám říct, že dnes mám možná radikálnější názory, ale zase vím, proč je mám.

 

Jak dodatečně posuzujete fakt, že jste musela brzy dospět?

Tak, že jsem rychle ztratila ideály, sny i umění se spontánně radovat. A v tomto mi zase otevírá oči, jako ostatně v mnohém, můj manžel. Proto se raduji ze současné životní etapy, kdy se mohu těšit na vlastní rodinu a na mateřství, i na emoce, které byly na tak dlouhou dobu utlumeny a zastíněny ambicemi a usilovnou prací. Nic se nedá naplánovat, je třeba přijímat věci tak, jak přicházejí. A ony přicházejí v pravou chvíli! Stejně jako moje nová společnost Šťastné ženy, s.r.o. Naším heslem je: Být šťastná je úspěchem každé ženy! Chci dalším ženám otevírat oči, aby věděly, že v mnoha směrech mohou mít lepší a šťastnější život.

 

Proč jste se rozhodla pro tento projekt, když už máte MUŽe?

MUŽ je projekt, a Šťastné ženy jsou s.r.o. širšího rozsahu. Rozhodla jsem se oslovit i studenty, to znamená, že časem pod touto společností bude více projektů, jako je dnes MUŽ pro ženy. Chtěla bych se zaměřit na akce pro studenty.

 

Co vás vedlo k tomu, že chcete projekt realizovat také na školách?

Opět jsou to vlastní zkušenosti. Kdyby mi někdo v mých sedmnácti letech řekl to, co jsem si pak musela vyzkoušet na vlastní kůži, kdybych se mohla vyhnout chybám, které mě stály v podnikání hodně peněz, byla bych mu vděčná. Na obchodní akademii jsem cash flow vnímala jako jeden z údajů v tabulce, kterému jsem nerozuměla. Kdyby mi někdo řekl, že to jsou finance, že musím nějak plánovat, počítat s riziky, poradil mi, jak se rozhodovat v rámci mých strategií, tak se to nestalo. Vidím v tom způsob, jak předat své nabyté zkušenosti dalším ženám, nebo celkově studentům, kteří se rozhodnou nastartovat svoji kariéru v podnikání. Sama vím, jak jsou přijímány informace od lidí, kteří si to, co přednášejí, skutečně prožili. Jsem přesvědčená, že těm, kdo to potřebují, mohu předat opravdu cenné rady.

 

Setkáváte se ve svém okolí s takovou aktivitou i u jiných žen?

Sleduji okolo sebe, že takových žen, které si uvědomují to co já a chtějí se tímto směrem angažovat, je hodně. Mnozí mě berou jako konkurenci, ale říkám si – proč? Proč, když je poptávka po zkušenostech, je třeba řešit problémy, proč si o tom nepovídat, nespojit síly, byť třeba každý v rámci svého vlastního podnikání? Vždyť nakonec to pomůže i naší ekonomice, když se nám bude lépe dařit. Je tady spousta lidí, kteří potřebují na své cestě pomoci, a jsem přesvědčená, že je tady místo pro všechny, kteří mohou své zkušenosti předávat dále.

 

Co je podle vás to, co jde ruku v ruce s úspěchem v podnikání, budeme-li se dívat na celek?

Dlouhodobě si budovat dobré jméno svým přístupem, jednáním a vystupováním.

 

Téma, které jsem s vámi také chtěla otevřít, je umění neverbální komunikace, které já osobně považuji za často podceňované. U vás toto umění od chvíle, kdy jsem vás měla možnost poznat, obdivuji. Jak jste na sobě v tomto ohledu pracovala vy?

Musím říct, že za to vděčím rodičům. I když jsem gymnastiku nesnášela, chodila jsem na ni osm let, potom jsem s láskou pět let tančila, i když mi to moc nešlo, a odtamtud jsem si odnesla držení těla. V patnácti letech jsem začala chodit po soutěžích Miss, což je také zkušenost, která mi hodně dala. Z každé soutěže od roku 1998, kterou jsem absolvovala, jsem si odnesla titul Miss Sympatie. Na těchto soutěžích jsem se naučila vystupovat, mluvit do mikrofonu a vždycky jsem si uvědomovala i to, že nejsem nic víc třeba kvůli tomu, že mám jako jediná ve třídě mobil nebo jiné výhody. Rodičům jsem vděčná za vlastnost, kterou ve mně pěstovali, a tou je pokora. Podle mě, čím později si člověk umění pokory osvojí, tím hůře se s touto vlastností sžívá. Jsem taková, jaká jsem, i díky tomu, že jsem po boku rodičů mohla dělat vše, co s příchodem demokracie vstoupilo do našich životů. Sledovala jsem je při podnikání, sportovala, cestovali jsme. Život prý začíná po třicítce, tak se opravdu těším, co všechno mě ještě čeká! Každopádně tomu zkusím trošku pomoci, aby to bylo co nejlepší!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Eva Vašková Čejková, zakladatelka CONPRO - Conference & Promotion www.conpro.cz a projektu M.U.Ž. www.manualzeny.cz

Text: Michaela Lejsková

Foto: Karel Pražák

Foceno v restauraci Famma Grand, Praha www.famarestaurace.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: business, ekonomika, finančnictví, média, podnikání, PR, psychologie, reklama

Komentáře