Helena Kroftová Leisztner – malířka, fotografka a oděvní designérka

11.08.2013 10:17 | Hana Robinson

Věnuje se mnoha formám uměleckého projevu a nejraději je spojuje v „syntézu vizuálních umění“. „Jsem solitér,“ říká žena s ohromným talentem, uměleckým vkusem i podnikatelským cítěním. Jedna z prvních umělkyň u nás, která měla své webové stránky a dokázala se prosadit v zahraničí. Její obrazy jsou vystavené v Itálii či Švédsku a její šaty oblékaly kromě jiných tři roky Českou Miss. Kniha fineartu s jejím oděvem na téma Český lev a obrazem se nachází v národních knihovnách v New Yorku a ve Florencii. Pracovitost, nadání a odvaha zkoušet nové věci a spojení umožnily Heleně Kroftové Leisztner dosáhnout v umění velkého uznání a získat mnoho ocenění. Mezi nimi například prezentace ČR na Mezinárodní výstavě současného umění 27 zemí Evropské unie v Paříži a Mezinárodní ceny za moderní umění v Itálii v roce 2011, kam byla nominována Akademie výtvarných umění v Římě.

 

Zkusila jste také herectví v divadle Rubín, pracovala jste v diplomatických službách, vedla umělecký soubor. Která z vašich činností vás naplňuje nejvíce?

Záleží na tom, v jakém životním období. Cítím nutnost zkoušet stále nové a nové věci, možná i proto, že mě život nechal nahlédnout hluboko do své stinné stránky. Chci toho zkrátka hodně stihnout. Necítím se být tak úplně oděvní návrhářkou, i když jí samozřejmě jsem. Vždy jsem navrhovala jen umělecké, tematické a scénické oděvy. Mám ráda každou ze svých činností a nejraději je vzájemně propojuji. Vše souvisí se vším.

 

Když mluvíme o propojení, kdo nebo co vás propojilo s uměním?

Umění, především malování, jsem se věnovala odmalička. Velkou zásluhu na tom měla moje babička Božena Kubová, uznávaná výtvarnice. Už jako dítě jsem se pohybovala v uměleckém světě, takže volba mé profese nebyla pro okolí překvapením. Vždy jsem ale zároveň pociťovala nutnost racionálního zaměstnání, které by mě nejen uživilo, ale hlavně mi umožnilo styk s lidmi. Mám na lidech totiž jakousi závislost.

 

Kloubí se tedy ve vás duch umělce a racionálně uvažující ženy. Byl to důvod, proč jste se rozhodla vystudovat Vysokou školu ekonomickou? 

Ano, do určité míry zajisté. Kdysi jsem byla velmi ráda za to, že jsem si tu svou ekonomiku dokázala obstarat sama. Dnes je ale zase doba, kdy je upřednostňovaná profesionalizace. Tedy doba, kdy by se umělec měl věnovat především umění a mít na něj prostor a klid a ostatní by mu měli poskytovat servis jako PR či marketing.

 

Foto: Lenka Hatašová

Vy jste si vždy tyto věci obstarávala a dále obstaráváte sama. Neubírá vám to na prostoru pro tvorbu? 

Zabezpečuji si vše sama, od nápadů až po realizaci, PR, marketing, choreografii přehlídek, moderování a další nezbytnosti. Poslední dobou ale přemýšlím o tom, že možná nastal čas oslovit ke spolupráci někoho mladého, kdo má třeba i jiný pohled na umění, není zaujatý a hlavně má nové kontakty, kterých se nebojí využít. 

 

Kterou dobu byste označila ve své kariéře za umělecky nejplodnější?

Rozhodně po roce osmdesát devět, kdy jsem odcestovala na osm let do zahraničí. Žila jsem například půl roku v Thajsku, Španělsku, Brazílii, Střední Americe, Itálii, především tam, kde jsem mohla uplatnit svou znalost španělštiny. V zahraničí se dalo tenkrát mnohem rychleji prosadit. Byla jsem navíc pro ně i trochu exotická, protože jsem pocházela z komunistické země.

 

Myslíte, že se zahraniční zkušenost promítá i ve vašem uměleckém projev

Určitě. Mnoho zkušeností se promítá v mé tvorbě a tato je jedna z nich. Například život na jihu, především v Itálii a Španělsku, jsem opravdu milovala. Jejich otevřenost se přenesla na mě a snad je to i znát v mé tvorbě. Jsem obrovský extrovert.

 

Vaše obrazy představujete netradičně například na módních molech, za zvuku pečlivě vybrané hudby s krásnými modelkami a přesně propracovanou choreografií, kdy motiv obrazu je aplikován na variabilním oděvu. Stává se z toho tedy celkově velký umělecký zážitek.

Spojuji vše, co mám ráda. To je vrchol mého uměleckého projevu. Modelky tak můžou představit nejen šaty, ale i obraz, se kterým se různě natáčejí a tančí, a dávají tak lidem možnost vše vidět z více úhlů. A o to přece v životě jde. Myslím, že mě takový projev naprosto vyjadřuje. Living art. Stále v pohybu a ve stálém propojení. (smích)

 

Hlavním tématem vašich perokreseb a olejomaleb je žena. Co vás na ní fascinuje?

Žena mě odjakživa zajímala, zvláště její psychologie a její schopnost vnímat mnoho věcí najednou. To muži nemají a možná je to i lepší. Také je tu samozřejmě téma reprodukce, tedy žena jako matka. Mnoho obrazů vyjadřuje i moji budoucnost, dokážu si v nich číst, příběh přichází poté. Cyklus se nazývá Colours of Woman a vyjadřuje prostřednictvím aktů

s holografickým efektem ty nejniternější pocity žen včetně například typů orgasmu, ke všem obrazům mám vlastní poezii. Mottem výstavy je „Podvědomí je Bohem každému z nás.“

 

A co žena-feministka? 

Já osobně určitě feministka nejsem. Proto si ani nemyslím, že by se něco takového dalo z mých obrazů vyčíst. Žena mě zkrátka jen fascinuje. Ale feminismus určitě neodsuzuji, v dnešní době je to zcela normální a doba si to téměř vyžaduje. Já jsem ale jiná generace.

 

Jaký vidíte rozdíl mezi muži a ženami ve vlastní seberealizaci? 

Jde více o charakter, tedy přístup k ambicím. Pokud jsou, pokud je touha se stále vyvíjet, pak žena má při stejné touze většinou ještě zátěž běžných, umořujících povinností. U mužů vidím, že se mohou více koncentrovat na své ambice, nemluvě o neskutečné převaze mužů ve všech lukrativních oborech a pozicích.

 

Často využíváte formu kaleidoskopu. Co vás na něm baví? 

Kaleidoskop je krásná forma, tolik barev a svým způsobem zmatku, přesto klid a symetrie. Přesně tak jako život sám.

 

Jaké barvy a jejich kombinace najdou nejčastěji místo ve vašich obrazech?

V obrazech mě baví všechny barvy světa. Ty vyjadřují pohyb, který je pro mě základem. Když budu ale konkrétnější, mám velmi ráda mučenkově fialovou, tedy zářivou barvu. Modrá a zelená jsou barvy přírody a ty mám také velmi oblíbené. Jednu dobu jsem se zaměřila na rudou v kombinaci s fialovou. Toto spojení mě fascinovalo, zdálo se mi podněcující a erotické. Kterou barvu ale ráda na obrazech nemám, je hnědá a černá. Ty ve mně evokují všechen design minulého režimu a ten byl velmi špatný ve své realizaci.

 

Jaká byla spolupráce s takovou institucí, jako je Česká Miss? Měla jste volnou ruku nebo jste se musela řídit instinktem někoho jiného?

S Českou Miss jsem začala spolupracovat, když ji založila slečna Michaela Maláčová v roce 2005. To byla naprostá tvůrčí svoboda. Logo je v národních barvách, a tak jsem navrhla přesně takové barevné spojení v extravagantním oděvu společně s logem EU. Samozřejmě, že tmavé barvy byly tabu. Chtělo to něco moderního, mladého, nového, sexy. Vytvořila jsem lehký, ekonomický národní oděv, který poté nahradil národní kroj, dívky se s mými šaty poté prezentovaly na Miss Earth, Miss Universe nebo Miss International. Též oděv se znakem českého lva jako symbol české lvice, ve kterém uspěla Renata Langmannová. Národní symboly v oděvu jsem používala od roku 1988 v e svém vlasteneckém projektu s názvem z našeho znaku Praga Caput Regni – Rei Publicae, jehož část jsem přenesla na slavnostní zahájení Mezinárodního bienále současného umění pod záštitou Václava Klause, kde byly i oděvy na téma Prahy. Bohužel mi šaty začaly kopírovat jiné návrhářky.

 

Kdybyste neměla takovou nemilou zkušenost, myslíte, že byste se dnes věnovala oděvnímu návrhářství více?

Moc mě to bavilo, ale určitě ne. Nejsem člověk, který by se uzavřel v jednom kruhu a věnoval se jedné činnosti. Baví mě to stálé propojení. Ale tato zkušenost mě poznamenala naprostým nepochopením, že toto někdo dokáže. V zahraničí se autorství samozřejmě respektuje, nejen pro velké finanční postihy, ale vzájemnou slušnost.

 

Jak vzpomínáte na své setkání s bývalým prezidentem Václavem Klausem?

Bylo to krásné setkání, neb umění opravdu spojuje nespojitelné. Setkali jsme se v rámci gala zahájení Mezinárodního bienále současného umění v Národní galerii v roce 2005, které bylo pod záštitou pana prezidenta. Personifikovala jsem jeho úvodní projev, který je v katalogu, vytvořila jsem oděvy na téma Praha – matka měst, zahrada Čech a Caput Regni – Rei Publicae.

 

Jak vzpomínáte na své setkání s bývalým prezidentem Václavem Klausem?

Bylo to krásné setkání, neb umění opravdu spojuje nespojitelné. Setkali jsme se v rámci gala zahájení Mezinárodního bienále současného uměnív Národní galerii v roce 2005, které bylo pod záštitou pana prezidenta. Personifikovala jsem jeho úvodní projev, který je v katalogu, vytvořila jsem oděvy na téma Praha – matka měst, zahrada Čech a Caput Regni – Rei Publicae.

U modelu Praha srdce Evropy byl zřetelný efekt pohybu bušícího srdce v oděvu se znakem Prahy, dívky stály po boku pana prezidenta, a vzadu dolaďující obraz. Národní galerie je pro mne posvátným chrámem umění a historie a tato extravagantní možnost byla nezapomenutelným momentem modernosti doby.

 

Vytvořila jste také několikery svatební šaty. Používala jste zajímavou techniku vázání. Jak vás to napadlo?

Moje šaty jsou většinou spíše uměleckým dílem, tedy žádná konfekce. Tím pádem správně říkáte „vytvořila“ a ne navrhla či ušila. Šaty se svázaly na uzly, aby tak vytvořily něco jedinečného. Neměly žádné švy, žádné knoflíky či podobně. Látka se zkrátka nastříhala a poté svázala. Zní to jednoduše, ale efekt byl ohromný. Také oděv na třicet způsobů je čtverec sešitý jen třicet centimetrů na jednom místě, ve všem je variabilita a ekonomický přístup.

 

Kde hledáte inspiraci pro své umělecké vyjádření?

Inspirace pochází zevnitř, tedy ze mě samé. Nevnímám to tak, že když je mi zle, tvořím. Spíše naopak, tvořím, když se cítím dobře. Když mě to chytne, pak nevidím, neslyším.

 

Spojujete především vizuální umění, ale důležitá je při vašich prezentacích i dobře zvolená hudba. Inspiruje vás třeba i ona?

Hudba je pro mne velmi důležitá, ale především právě při výstavách a prezentacích. Často vybírám Smetanovu Mou vlast pro oděvy na téma vlajek a národních symbolů, protože ta se vždy líbí, hlavně zahraničním zákazníkům. Pro cyklus Colours of Woman do hloubky zasahující hudbu Carmine Meo od Emmy Shapplin. Když ale tvořím, mám raději ticho.

 

Pamatujete si, kdy jste prodala svůj první umělecký výtvor, obraz či šaty? A do čeho jste svůj první vydělaný honorář investovala?

Nebylo mi snad ani dvacet let. Byla to perokresba Karla IV. a dostala jsem za ni asi šest set korun. To byla v osmdesátých letech velká částka. Peníze jsem dala mamince.

 

 Kde si může zájemce vaše obrazy, fotografie či šaty koupit? 

Momentálně nejsem přímo vázaná na žádnou galerii. Obrazy jsou k vidění například v muzeu v Itálii nebo ve Stockholmu. Tam se ale neprodávají, pouze vystavují. Mám ateliér vedle Průhonického parku, kde si organizuji různá komorní setkání a svou tvorbu předvádím včetně videoprojekcí. Samozřejmě k tomuto účelu také využívám své webové stránky.

 

Řekla byste, že stát dodává dostatečnou podporu kultuře a umění?

Stát bohužel umění a především mladé umělce příliš nepodporuje. Dnes je to opravdu složité, každá instituce má svůj limitovaný rozpočet. Existují ale stále nestátní společnosti, a dokonce i mecenáši, kteří umění podporují. Vytvářejí tak různá stipendia, granty či soutěže, kterých mladí mohou využít jak finančně, tak i k získání nových kontaktů a k medializaci.

 

Co všechno člověk na volné noze může získat a co postrádat?

Získá svobodu, více kontaktů, nezdržuje se plněním příkazů, je flexibilní, může si vybírat. Postrádá práci v kolektivu, tedy vzájemnou komunikaci, která je inspirující, dále systémovost týmové práce, dokončenost, takzvaný zavřený šuplík. Celkově asi pracuje více.

 

Co vás na světě podnikání nejvíce fascinuje? 

Objevování nového, riziko, ale v podmínkách slušného společenství. Zdejší neplnění slíbeného je neskutečně demotivující, ale u mladých to nenacházím.

 

Přednášíte také o své profesi pro různé kluby. Předpokládám, že jako extroverta vás tato činnost baví a naplňuje. Je to tak?

Ano, styk s lidmi je pro mě opravdu důležitý. Už jako průvodkyni při studiích mi došlo, že bez lidí kolem sebe mě život bavit nebude. Přednáším převážně pro uzavřenou společnost, VIP kluby a muzea, diplomaty. Lehce se věnuji jakémusi curriculu, poté se předvede některý můj variabilní model a obraz. Většinou tvořím obrazy v 3D efektu, takže se rozdají brýle a lidé si ho můžou v tomto efektu prohlížet. Dávám také hodně prostoru otázkám. Víte, život umělce je svým způsobem velmi osamělý.

 

Samota ale jistě není vaším životním tématem ani tématem vaší tvorby. S kým nejčastěji trávíte svůj volný čas?

Volného času nemám příliš. Podílela jsem se také na založení občanského sdružení při Národním muzeu umění žen ve Washingtonu, kde působím v představenstvu. Pomáháme prosadit se mladým umělkyním ze všech oborů, včetně například nevidomých sochařek. Jsem také členkou Fóra žen. Miluji tanec, odpočívám na lyžích a na golfu. Začal s ním můj manžel, a tak jak už to tak bývá, přidala jsem se i já. Trávíme ho tedy převážně spolu nebo s naším synem. Možná právě proto je zelená také má oblíbená barva. (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best Of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře