Helena Váňová – manažerka PR a reklamy

16.10.2012 16:32 | Dita Brančíková

 

 

 

 

"Vyslovte přání, my vám ho splníme!" Helena Váňová

 

 

 

 

Být dobrým „píáristou“ není vůbec snadná věc. Člověk, který se na tuto cestu vydá, by měl být příjemný, empatický, měl by umět otevřeně komunikovat s lidmi a nebát se ptát. A právě taková je Helena Váňová. Její cesta ke kvalitnímu public relations (PR) začala kdysi dávno v televizi Nova. Helena zde působila šest let jako scenáristka tehdy nesmírně populárního pořadu Áčko. Práce v televizi ji naučila psát, umět se vcítit do druhého a získávat informace, třeba i o nepříjemných věcech. Postupem času zabrousila do produkce, která jí dala schopnost komunikovat s lidmi všech profesí a věkových kategorií, ale také zorganizovat si správně čas. Tohle všechno nakonec zúročila jako PR manažerka ve firmě Kloboukfilm, kterou vlastní spolu s manželem Tomášem.

 

V současné době se věnujete převážně public relations (PR), máte na starost vztahy s veřejností, je to vaše původní profese?

Není. K práci v PR mne dovedla životní praxe. Díky své práci v reportérské branži jsem komunikovala s různými lidmi i známými osobnostmi a čas od času mě oslovovali s prosbou, abych jim pomohla s publicitou, zviditelněním. Postupně jsem začala PR věnovat více času, až se z toho stala má nová pracovní činnost.

 

V čem spočívá „dobré píárko“?

Dobré píárko musí přinést zviditelnění tomu, pro koho pracuji. Pokud jde o osobnosti, měly by se více objevovat v médiích, jde-li o produkt nebo služby, veřejnost se o nich více dozví, čímž stoupá návštěvnost oněch služeb nebo prodej produktu. To by měl být výsledek dobrého PR. Na rozdíl od tradiční reklamy hledá takzvaně podprahové cesty zviditelnění, spojuje klasickou prezentaci firmy nebo osobnosti s netradičními postupy. Je to ovšem cesta, která se neobejde bez otevřené komunikace s klientem a je založena na oboustranné důvěře.

 

Které vlastnosti považujete vy sama k vykonávání této profese za důležité?
Právě ta důvěryhodnost, empatie a výtečné komunikační schopnosti. To jde ale ruku v ruce. Umět se ptát, naslouchat, pochopit i nevyřčené a potom získané informace využít v klientův prospěch.

 

Schopná PR manažerka by měla umět pracovat i pod tlakem, zažila jste někdy nějakou situaci, kdy jste byla kvůli své profesi ve stresu?
Běžně zažívám stresové situace. Kupodivu právě v nich pracuji nejlépe a napadají mne famózní věci. Když se na to dívám zpětně, připadá mi až neuvěřitelné, že jsem v daných situacích byla schopna tvořit, a čas od času dokonce přemítám, zda ten nápad byl skutečně můj. To je míněno žertem... Nedávno jsme dostali s manželem zakázku jistého internetového velkoobchodu, kdy jsme museli vymyslet PR kampaň během tří dnů i s hudebním klipem. Na první pohled šílená situace, nicméně po chvíli jsme začali chrlit jeden nápad za druhým, až manžel nestačil zapisovat. A hudební klip jsme „otextovali“ cestou na nákup. Po předvedení klientovi se nám dostalo nejen pochvaly, ale také omluvy. Prý si nedokázal představit, co vše pro něj vymyslíme, tudíž ani netušil, kolik práce nám to může dát.

 

V rámci PR zastupujete jednotlivé známé osobnosti, ale máte zkušenosti i s firemním PR. Jak byste tyto dva druhy komunikace s veřejností porovnala?
Většinou je PR pro celebritu snazší, lépe se s médii komunikuje. U firem je velmi důležité znát a rozumět produktu, který mám zviditelnit. Pokud mu nerozumím, nastává fáze vzdělávání, jako například u práce pro firmu Soudal, která je zaměřena spíš technicky, což je pro mne velká neznámá. Tehdy jsem si musela vzít na dovolenou prospekty a katalogy firmy a místo nicnedělání jsem se na pláži učila, na kolik procent musí být vyschlé dřevo, aby ho bylo možné natřít, jak se lepí dlaždičky na zeď, co je to penetrace a podobně. Jedině PR manažer, který pochopí, čemu se firma věnuje, může pomoci s odbytem produktů nebo jejich prodejem.

 

Pracujete nyní na volné noze, ale byla jste někdy během své PR činnosti zaměstnaná?
Nebyla, a ani si takovou situaci nedokážu představit.

 

Jakou situaci nebo konkrétní událost bylo pro vás nejtěžší komunikovat?
Všeobecně pro mne platí, že mi nejvíce dají zabrat projekty, k nimž nemám žádný vztah. To je stejné jako u kterékoli jiné profese: když člověku něco nesedne, není to prostě ono. Jenomže ne vždy si mohu vybírat.

 

Zažila jste při PR práci i nějakou komickou situaci?
Svým způsobem komický byl začátek PR spolupráce s pražskou klinikou stomatologie. Bylo to v době, kdy jsem trpěla fobií z čehokoli, co se tohoto prostředí týče. Do ECS mě přivedl leták, v němž prezentovali metodu, která pomůže právě takovým pacientům, jakým jsem byla já. Zašla jsem přímo za majiteli kliniky a nabídla jim své služby s tím, že jsem rovnou prozradila, jak jsem na tom, a vysvětlila, že tuto práci budu brát i jako proces odstraňování „stomatofobie“. Musím přiznat, že počátky naší spolupráce byly opravdu drsné, i když pro zubaře komické, zvlášť když jsem byla přítomna některým (pro mne) drsnějším zákrokům.

Mezi ty humornější patří také období spolupráce s pivovarem Bernard v době, kdy jsem nepila pivo, přestože při zahájení pivních slavností každoročně docházelo k pivnímu přípitku na pódiu. Standa Bernard mi jednou, poté co se nedalo přehlédnout, že jsem se poháru sotva dotkla, řekl: „Heleno, při příští slavnosti tě chci vidět to pivo vypít, jinak s tebou končím!“ A co myslíte? Pivní slavnosti v Humpolci jsem zajišťovala šest let!

 

Jak byste charakterizovala dnešní novinářskou branži?
Já jsem z novinářské branže vzešla, takže vím, co novináři chtějí, rozumím jim. Mrzí mě, když se zevšeobecňuje a řekne se, že „novináři se na akce chodí pouze najíst, vezmou dárek a odejdou“. Sama si pamatuji, jak jsem, ještě v dobách, kdy jsem se živila coby reportérka, navštěvovala jednu akci za druhou, takže jediná šance, kdy jsem si mohla něco dát, byla právě na akcích, tiskovkách. Mám ve svém okolí schopné novináře, s nimiž dělám ráda, a potom samozřejmě existují i ti méně schopní, přiživující se na těch prvních. Ty toleruji, ale nevyhledávám je. Stejně tak mi nevadí tzv. laskavý bulvár, ale jsem proti tomu, když bulvár ubližuje. S takovými novináři už dál nespolupracuji.

 

Máte nějaké zásady spolupráce s novináři?
Zásada číslo jedna je poctivá, otevřená komunikace. Nezbytně nutné je dělat vše pro to, abych novináře nezklamala. Zní to asi divně, takže vysvětlím: na akce zpravidla zvu známé osobnosti, díky nimž pak zástupci médií přijdou. Jenomže někteří pořadatelé slibují účast celebrit, s nimiž nejsou domluveni, a novináři pak na akci nemají co fotit, o čem psát. To se prostě nedělá. Bohužel se někdy stává, že některá z VIP osobností nepřijde, přestože mi účast závazně potvrdila. Je to nepříjemné a pak se zúročuje právě ono slušné, poctivé chování k novinářům.

 

Zklamalo vás někdy chování nějakého novináře?
Třeba na jedné z posledních akcí, velkolepé módní přehlídce Jitky Klett se jeden novinář opil a choval se neurvale. Nedbal mých žádostí, aby společnost opustil, až jsem musela požádat o zásah ochranky. Takové neprofesionální chování mě opravdu naštvalo a tomuto novináři již nebude na námi pořádané akce udělena akreditace.

 

Mimo PR jste se věnovala i psaní scénářů pro různé pořady, vzpomenu například Áčko, Trní, Balírna, Receptář, Extra, VIP zprávy... Pro jaké typy pořadů se vám scénáře píší nejsnadněji?
Já bych tu otázku položila jinak: „Jak a co se mi tvoří nejlépe?“ Pro mě je nejlepší, když mohu po napsání scénáře reportáž sama režírovat a ve střižně za pomoci střihače tomu dát formu. Tedy od A do Z vše udělat podle svého. Je to stejné, jako když odmalička učíte své dítě, a pak ho převezme nějaká instituce, která může všechno vaše snažení, vaši práci znehodnotit. Něco jiného jsou ale talk show pořady nebo pořady podobné třeba právě Balírně. Tam jde o práci celého tvůrčího kolektivu.

 

Zeptám se tedy, jak snášíte kritiku své práce?
Tak to je jedna z mých špatných vlastností. (smích) Profesní kritiku snáším špatně. Pokud udělám opravdu chybu, jsem schopna to přiznat, ale jinak mi to vadí. Naštěstí mi scénáře už neopravují, snad v začátcích, takže v této oblasti se obávat nemusím.

 

Co vás jako scenáristku dokáže nejvíc naštvat?
Když mám skvělý příběh, skvěle natočený, a když už je vše hotové, dozvíte se, že z časových důvodů musíte  desetiminutovou reportáž zkrátit na tři.

 

Áčko byl svého času velmi populární pořad o lidech všech věkových kategorií, kteří si prošli různými úskalími a strastmi, měli nemoci, které změnily jejich životy, trpěli závislostí na něčem, na někom. Kde jste čerpala náměty?
Musíte mít široký okruh přátel a nebát se oslovovat cizí lidi, třeba i na ulici. Potom je důležitá již výše zmiňovaná empatie a důvěryhodnost, protože často je velmi těžké dotyčného se zajímavým příběhem přesvědčit, aby šel do studia a tam svůj, nezřídka docela intimní příběh, před milióny diváků vylíčil.

 

Jak se vlastně píše takový scénář?
To není pokaždé stejné, záleží na tom, pro jaký pořad onen scénář píšu. Pokud jde právě o talk show, příběhy hostů musím přenést do scénáře a pak je zpracovat do dialogů s moderátorem pořadu. K tomu patří i základní charakteristika zpovídaného, aby moderátor věděl, jak s hostem komunikovat. Celé to vyprávění musí mít jistý vývoj, gradaci, rozuzlení a pak závěr, aby divák pochopil, proč právě tento příběh přinášíme.

 

Stalo se vám, že se host při natáčení „zasekl“?
Stalo a není to vůbec příjemné. V Áčku, ale i v Trní se odhalovala citlivá témata, hosté vlastně odkrývali své soukromí před miliony diváků. To si někteří hosté uvědomili bohužel až přímo ve studiu. Najednou nechtěli nic říci. Moderátorce potom nastaly perné chvíle - a mně s ní. Vybavuji si, jak se jednou takhle Bára Štěpánová snažila přimět hosta k výpovědi různými situacemi z jeho života, on ale zarytě mlčel, nebo špitl, že už se na to nepamatuje. Nakonec to Bára nevydržela a řekla: „Tady ve scénáři stojí, že…“ Pán se nenechal zviklat a vše popřel. Byl to pěkný trapas!

 

V čem by měl být kovaný dobrý scénárista?
Základem je tolikrát zmiňovaná dobrá komunikativnost, empatie, nebát se zeptat i na choulostivé věci, sám být otevřený, mít rád lidi. Bez toho to nejde. A také samozřejmě umět psát. Měl by mít spousty kontaktů. Kdykoli jsem chystala nové téma, obeslala jsem všechny své známé esemeskou nebo později přes sociální sítě s prosbou o kontakty na lidi s příběhem na dané téma.

 

Máte nějaký tajný tip, jak lidi rozvykládat?
Jít příkladem. Ukázat, že také nejsem dokonalá, mám své radosti i strasti a nemám problém o nich hovořit. Řídím se heslem: otevři se, lidé se ti také odhalí.

 

Neláká vás napsat scénář třeba k filmu nebo seriálu?
Já už ho dokonce napsala, ale asi neměl spatřit světlo světa, protože mi tehdy vykradli auto i s notebookem, v němž byl scénář. Měla jsem ho sice na externím disku, ale ten mi pár dní nato spadl na zem a všechno bylo zničeno. Jednu z hlavních rolí měla hrát Eva Holubová, která mi tehdy, po jeho přečtení řekla, že se jí příběh i její role líbí a půjde do toho.

 

O čem byl ten scénář k filmu?
Byl to příběh ze současnosti o odhalené nevěře staršího zámožného muže s mladou slečnou. Odehrával se na pozadí showbyznysu, jehož zákulisí tím značně odkrýval.

 

To vás muselo mrzet, tolik práce, energie a na nic…
Mrzelo mě to, byla jsem z toho hodně špatná, ale právě v té době jsem po dlouhých letech našla životní lásku, současného manžela Tomáše, takže jsem trápení nad ztraceným scénářem hodila za hlavu. Manžel mě tehdy utěšil, že uděláme film společně. Měl „v šuplíku“ svůj scénář k filmu, na který shání finance.

 

O čem bude připravovaný film?

Film „Všechno“ je příběh života na ulici v Praze se vším, co si pod tím představíte. Příběhem hlavního hrdiny, Slováka, který do Prahy přijel za prací, se prolínají emoční příběhy dalších lidí, s nimiž se v Praze setkává a s některými později i žije. Protože počítáme s účastí filmu na světových festivalech, zahraje si ve „Všechnu“ světově známá zahraniční celebrita. Jméno zatím neprozradíme, ale bude se jednat o někoho, koho znají téměř všichni na světě. Tato celebrita ztvární ve filmu sebe samu a její nadnárodní přesah a pobyt v Praze během natáčení jsou důležitým motivem filmu.

 

Proč se vaše společnost jmenuje Kloboukfilm?
Při pohledu na naše logo je zřejmé, že nejde o jen tak ledajaký klobouk. Ten náš představuje cosi jako kouzelnický klobouk, tedy klobouk splněných přání. A tak je to i s naší společností, alespoň co se PR nebo filmování týče. Vyslovte přání, my vám ho splníme!

 

Čím vším se vaše společnost zabývá?

PR zastoupením firem i jednotlivců, mediálními tréninky, organizací prezentačních, společenských a sportovních akcí na klíč, natáčíme dokumenty, klipy, reportáže, prezentační videa, umíme navrhnout a vytvořit hudební zpívanou reklamu, textové formy prezentace, firmám, které zastupujeme, děláme textové korekce.

 

Na co jste za doby svého působení v médiích pyšná, nebo naopak na co byste raději zapomněla?
Pyšná jsem na každou práci, jejímž prostřednictvím, ať už to byl článek v časopise nebo reportáž, jsem pomohla. A nejsilnějším zážitkem, co se práce týče, bylo natáčení reportáže pro Extra na Primě o ženě čekající na transplantaci srdce. V pražském Ikemu mě profesor Pirk seznámil se dvěma ženami, které právě podstoupily operaci „umělého srdce“. Tři měsíce jsme čekali na vhodného dárce. Bylo to jediné období v mém životě, kdy jsem si nevypínala mobil ani v noci. Popsat okamžik, kdy mi profesorova asistentka zavolala, že se našel dárce, a se štábem jsem vyrazila přímo na operační sál, jde jen stěží. Stejně tak silné byly emoce během operace, která -  ač to na nás laiky v průběhu operace tak nepůsobilo - dopadla dobře a paní již několik let spokojeně žije! Druhá z žen se bohužel dárce nedočkala.

 

Tak to věřím, že tohle musí člověka potěšit. A když si uvědomí, že byl u toho…
Obrovskou radost jsem zažila po napsání příběhu malého chlapce Patrika, který si prošel spastickou dětskou obrnou. Lékaři drtili rodiče tvrzením, že se kluk v životě nepostaví na nohy, ani o berlích! Jediná možnost, kterou vypátral sám Patrik, byla léčba v Egyptě. Jenomže rodiče na takové léčení neměli finanční prostředky. Díky naší reportáži se potřebný obnos podařilo zajistit a chlapec, dnes už dospělý, chodí o berlích. Založil si nadaci, která pomáhá podobně postiženým lidem.

 

Kdy jste začala psát pro společenské a ženské magazíny?
Bylo to v době, kdy jsem dělala scenáristku Trní. Jednoho dne mi řekli, že si mám dát tři měsíce volna a peníze za to, co jsme natočili, dostanu, až se to odvysílá. Žila jsem tehdy se svými třemi dětmi sama, musela zajistit jejich obživu... Kamarádka mi poradila, ať nabídnu své psaní různým magazínům. Obeslala jsem několik redakcí a získala práci pro několik časopisů najednou: Jackie, Napsáno životem, Květy, Skvělá, Perfect woman, Look magazine a další. K tomu jsem začala fotit, přicházela s novými rubrikami a náramně mě to bavilo.

 

Co potřebujete k tomu, abyste napsala dobrý příběh?
Ke psaní potřebuji ticho. Pak mi už jde vše samo, protože mám to štěstí, že si příběh během psaní jakoby „odžiji“, popouštím uzdu emocím. U veselých epizod se směji, smutné propláču.

 

Jste spoluautorkou knihy „Jak podnikají celebrity“, co dalšího chystáte na tomto poli?
Chystám knižní trilogii inspirovanou skutečnými příběhy muže, který si prošel válkou ve Vietnamu a vůbec etapami, které by vydaly na několik životů. Mám rozpracovanou ještě jednu knihu, jednoduše řečeno „o věcech mezi nebem a zemí“, ale na tu potřebuji jistý klid, což v tomto hektickém životě nejde.

 

Máte tři děti a všechny s vámi pracují ve vašem rodinném podniku, jaké to je zaměstnávat rodinu?
Děti s námi sice spolupracují, ale mají svá zaměstnání. Nejstarší syn Filip je technik a střihač v televizi, dcera Adélka pracuje ve VIP zprávách na Primě a nejmladší Eliška dostudovala střední uměleckou školu a Moderátorskou školu D3 Jany Adámkové, tyto dny by se snad měla objevit jako reportérka v jedné televizi, ale zatím to nechci zakřiknout. Jak je vidět, děti se „pomamily“, pracujeme prakticky ve stejném oboru.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer, Estée Lauder www.esteelauder.cz

Vlasy: Veronika Soukupová, Honza Hlaváček and friends www.honzahlavacek.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Agentura Kloboukfilm: www.kloboukfilm.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-7-2012-4.html

Korektura textu: Květa Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: kominkace, marketing, média, novinář, PR manažer

Partneři

Komentáře