Ivan Pilný - konzultant

02.02.2011 18:48 | Michaela Lejsková

 

 

 

"Problematiku pochopíte teprve tehdy, až když danou věc děláte a s lidmi z této oblasti se setkáte." Ivan Pilný

 

 

 

 

 

Schopnost odlišit se, individualita. To jsou slova, která lze spojit s kreativním exředitelem české pobočky Microsoftu, jestliže z mnoha jeho dalších funkcí vyzdvihnu především tuto. Ivan Pilný je experimentátor, ovšem přesvědčil mě o tom, že jen do takové míry, než se experiment sejde s účelem, pro který byl vytvořen. Člověk, který dokáže zprvopočátku absurdním nápadem strhnout skupinu až dav, a přinést tak do firmy ekonomický úspěch, si skutečně zasluhuje velké uznání. Osobně doufám, že ještě mnoho dalších ředitelů bude schopno takovýchto počinů a svůj styl motivace propojí s kreativitou. S Ivanem Pilným jsme se sešli v pražské restauraci Mlýnec, kde jsme spolu příjemně pohovořili nejen o světě podnikání a IT oblasti.

 

Když zavzpomínáme na dobu, kdy jste šéfoval české pobočce Microsoftu, zajímá mě, pro srovnání, jaké marketingové strategie aplikovali v praxi Američané a jak se vám s nimi pracovalo u nás? Jaké byly odlišnosti?

Vstupem do Microsoftu jsem dostal unikátní možnost vybudovat si svůj vlastní tým lidí. Asi po roce jsem si uvědomil, že pracuji pro americkou společnost a začal jsem si dělat věci po svém. To znamená, že marketingové strategie, které by tady nikdy nefungovaly, jsem prostě nedělal a začal jsem dělat své vlastní.

 

Jako například?

Když Microsoft dělal kampaň na Microsoft Office, tak jsme nepřejímali strategie, které dělal Microsoft Corporation, ale udělali jsme si svoje. Vymysleli jsme kampaň „Čtyři koně z jedné stáje“. Udělali jsme dostavník, do kterého jsme zapřáhli čtyři koně – jako ony čtyři části MS Office – a mělo to obrovský úspěch. Windows 95‘ měly plachetnici na Vltavě a podobně. Kampaně jsme razili v tomto duchu.

 

Blahopřeji ke kreativitě a odvaze! Museli jste se setkat s fantastickou odezvou.

To ano. Protože vzhledem k tomu, jak české pobočce rostly neskutečným způsobem prodeje, byli jsme označováni za Švýcarsko východní Evropy. Po Koreji jsme dosáhli největší procentuální marže, která činila 78 % po odečtení operačních výdajů, což bylo velmi respektováno a vítáno.

 

Bezesporu to byla otázka načasování. Myslíte, že by se tak odvážné akce daly realizovat i dnes?

Dnes už je Microsoft úplně někde jinde a tím je mnoho věcí složitějších. Přibývá byrokracie, člověk je vázán na obrovské množství podmínek a je už složitější se jim postavit. Mně trvalo rok, než jsem pochopil, že se to tak nemá dělat a pak mě to začalo opravdu bavit. Když děláte nějaký business a opravdu vás to baví, tak nejlepší pocit, který z toho můžete získat, je mít v rovnováze jak finance, tak dobrý pocit. Určitě to chce víc.

 

Jak jste se dostal k počítačům?

Nastoupil jsem do Výzkumného ústavu matematických strojů, kde jsem začal spolupracovat s docentem Antonínem Svobodou. Byl jsem začátečnické ucho a on spolupracovník Norberta Wienera Velmi jsem k němu vzhlížel. To bylo v době, kdy bylo Československo na špici počítačového vývoje. Což vzalo rychle zasvé, protože lidé se odsud nikam nedostali a brzy poutíkali do zahraničí. Doba počátků počítačů byla úžasná tím, že jsme se museli vypořádat se vším. Museli jsme chodit opravdu až do těch „střev“ počítače. To dnes už nikdo nedokáže. Vymění se model za model. Dříve nebyla žádná alternativa, takže se muselo opravovat. Proto jsme v tom byli docela na špici. Pro nás to byla výzva, zavrtat do počítače, najít náhradní řešení a opravit to, protože jiná možnost nebyla. Dnes už to nikoho nebaví a je to také poměrně drahé. Takže se hodně počítačů vyhazuje a nahrazuje modernějšími.

 

Co se pak s tou vyřazenou technikou děje dál, kde se likviduje?

To vím jen z doslechu, že se vyřazené počítače vozí někam do Afriky, kde je za pár šupů nějakým způsobem rozebírají na prvočinitele, protože většina počítačů obsahuje velmi vzácné kovy, které v přírodě příliš neexistují. A tak se vyplatí nechat je rozebrat a zbytek někam zahrabat. Lidé, kteří to dělají, de facto holýma rukama, pak umírají na otravy z těžkých kovů, protože v počítačích je i hromada svinstva. Takže se vozí do zemí, které to ještě vůbec dovolí dovážet. Když srovnáte, jak to tady vypadalo před dvaceti lety a jak je to dnes, tak my na tom smetišti v podstatě žijeme. Nevím, kde je nějaký limit, kdy tohle přestane fungovat a bude se to skutečně řešit…

 

V podstatě by to mohla být podnikatelská výzva, zabývat se likvidací takového odpadu, nemyslíte?

Vždy, když se objeví nějaká taková blbost, jako jsou například solární elektrárny, na které se dovážejí z Číny solární panely jejichž životnost je maximálně deset let, tak mě napadá, že než vybudovat firmu na solární panely (což je blbost, protože taková firma žije jen z toho, že si pár lidí, včetně poslanců udělalo z tohoto záměru „dojnou krávu“), bylo by lepší mít firmu, která staré solární panely likviduje. To by mohlo být docela zajímavé A viděl bych to nyní jako větší příležitost, než panely instalovat.

 

Je v tom určitá krátkozrakost, pokud lidé neuvažují o tom, jaký bude mít tento odpad důsledek pro životní prostředí.

To nevím, jak uvažují. Bydlím na venkově, 30 km od Prahy, kde lidé bez problému topí PET lahvemi a kdoví čím. Nebo si nevezmou popelnici, protože dát tisíc korun za popelnici ročně je pro ně příliš peněz a odpadky vyhazují takřka před vrata. To vše je v první řadě o výchově, ale zároveň i o tom, do jaké míry se tím lidé zabývají.

 

Vraťme se ale k podnikatelským příležitostem. Kde vidíte potíže v oblasti fungování malého a středního podnikání?

Problematiku pochopíte teprve tehdy, až když danou věc děláte a s lidmi z této oblasti se setkáte. Hodně se hovoří o tom, že pro takové podniky je velkou zátěží byrokracie. Samozřejmě, že podnikání je vždy nějakou byrokracií zatíženo. Stačí se podívat na to, jak se každý rok mění daňová přiznání. Ale ta zátěž není tak zlá. Problémem jsou peníze, a to, pochopit, jak funguje cash flow.

 

S podporou malého a středního podnikání zacházejí banky velmi opatrně. Myslíte, že se podnikatelé mohou vůbec těšit na lepší časy?

Například v Německu podpora malého a středního podnikání funguje, protože tam význam této podpory pochopili. Banky obecně nechtějí takhle malým podnikům půjčovat z toho důvodu, že se jim to nevyplatí, je to riskantní. Právě v Německu vznikla firma, která žádosti posuzuje, dostává od banky jakousi fixní částku a pak procenta z toho, když podnikatel úvěr splácí. Takhle vznikají kadeřnické salony a další projekty. Stát to začalo zajímat a začal do toho dávat peníze.

 

Mohou to obecně být právě služby, na které by se podpora měla zaměřit?

Když se kolem sebe rozhlédnete, tak je tady armáda nezaměstnaných lidí. A pak se podívejte do sektoru služeb. Sehnat malíře, instalatéra a podobně, je mnohdy problém. A to jsou řemesla, která se nezaměstnaní mohou naučit. Neexistuje žádný takový účinný a efektivní program, který by tyto lidi motivoval a přesunul někam jinam. Všichni, včetně politiků, mluví neustále o tom, že malé a střední podnikání je motorem každé ekonomiky, tedy i té české. Neznám přesnou statistiku, ale malé a střední podnikání tvoří určitě okolo 40 % HDP. Politiky to ale zajímá tak maximálně před volbami. Jediná věc, na kterou se podnikatelé mohou spolehnout, je jejich mozek a ruce. Pak trocha štěstí. Být na správném místě ve správný čas.

 

Vy sám nějakým způsobem podporujete podnikání?

Já myslím, že podnikání se podporuje tím, že podnikáte.

 

Když se někomu zhroutí podnikání, tak je docela těžké říct: vstaň a jdi, poper se s tím. V čem myslíte, že to tkví?

Myslím, že u nás jde o malou chuť riskovat a vzít osud do vlastních rukou. Lidi tyto situace vrhají do deprese. Přitom třeba ve Spojených státech je to docela normální. Myslím si, že jediné, co by měl člověk dělat dál, tak neopakovat stejné chyby. Mám rád lidi, kteří dělají chyby. I já jsem jich udělal spoustu. Důležité je neopakovat je, protože takové „školné“ se prodraží.

 

Vidíte na trhu aktuálně nějaké rezervy, ve kterých je prostor pro podnikání?

To je dobrá otázka. Když se mě lidé ptají, tak většinou říkám, že tyto odpovědi dávám tak za deset tisíc dolarů. Myslím si, že rezervy budou vždycky. Problém, který tady vidím, je ten, že zdejší trh je malý. Takže je potřeba uvažovat spíše globálně. Je potřeba vymýšlet od samého začátku něco, co má naději, že se uplatní po celém světě. Jedna věc je to najít a druhá věc je v to věřit. Kdosi jednou řekl, že pravidla gramatiky se dají vtěsnat na korespondenční lístek. Nevím, jestli je to pravda, ale pravidla podnikání se tam určitě vejdou.

 

Jaká pravidla to jsou?

Když se do něčeho pustíte, musíte tomu doopravdy věřit a za svým snem jít. Druhý krok, který musíte okamžitě udělat je ten, že prověříte, nakolik je váš produkt reálný. Musíte si zjistit, zda jej někdo potřebuje, jaká je v oboru konkurence, musíte určit cenu produktu a vědět, kde získáte peníze. Zatřetí je nutné dostat produkt rychle na trh. Je mnoho věcí, které můžete dělat s relativně malým kapitálem.

 

Do čeho s oblibou vy sám investujete, nebo plánujete investovat?

Mým největším potěšením je aktuálně neinvestovat do ničeho. Znám cenu peněz a většinou mě živí to, že nakupuji akcie na burze a pak je prodávám. To jsem se dost dlouho učil a jsou to příležitosti, které se dají využít. Samozřejmě podnikám, spoluvlastním některé firmy a jednou z mých vizí, kterou bych rád realizoval v blízké době a která mě strašně baví, je, že chci založit první fit centrum pro mozek. Mozek, jak dnes dokazuje řada výzkumů, se dá úžasně trénovat. Je možné trénovat koncentraci, pohyb, kreativitu i paměť. V této oblasti spolupracujeme s neurology. Je zde několik lidí, kteří se těmito aplikacemi zabývají. Existuje třeba odvětví, které se jmenuje neuroekonomika, zabývající se lidským chováním, které je iracionální. Na stejném principu funguje neuromarketing, který dokáže poměrně přesně nasnímat, na co člověk reaguje. Ale to mě nezajímá. Mě zajímá ta oblast, kde se dá trénovat tělo a paměť.

 

Když jsme se bavili o rezervách na trhu, spojila bych určitou rezervu trhu také s módou a trendy, které se vracejí a lidé jsou ochotni do nich investovat své peníze. Jaký je váš názor?

Určitě je třeba retro, které se vrací, hezká věc, po které lidé jdou. Je to krátkodobé a najde si to vždy určitou komunitu lidí, ale určitě je to příležitost. A opět je to otázka načasování.

 

V tomto směru se dá ledacos předpovídat a i těmito předpověďmi se lidé zabývají.

Jsou lidé, kteří si dovolí předpovídat, co bude třeba za pět let, zejména v komunikacích či IT oborech, a když tohle slyším, tak si říkám: Bohové se smějí!

 

Myslíte, že to nelze předpovídat?

Určitě jde předpovídat, ale otázkou je, jaký smysl a cenu ta předpověď má. Podívejte se na služby SMS nebo na hudební průmysl. To jsou věci, které mohl těžko někdo předpovědět. Vezměte si, jak rychle šly nahoru virtuální světy a jak rychle jdou zase pod kytky a nahrazují je sociální sítě, jako je Facebook, a co to všechno dělá s Googlem. Google už ani není ve vyhledavačích, ale snaží se ovládnout mediální svět, shromažďovat data, kterých již má nejvíce na světě. To je business, na kterém Google stojí, ale ohrožují ho sociální sítě. Je otázkou, co se stane. Ale předvídat to? To vyžaduje vizi, ale i Bill Gates měl mnoho vizí, které se neuskutečnily, a spousta lidí na tom utratila mnoh peněz.

 

Jaké například byly ty jeho neuskutečněné vize?

Například že PC bude centrem obývacího pokoje. Nebo paperles office – kancelář bez papírů. Hezká vize, ale nikdy se nesplnila a asi se nikdy nesplní.

 

Lidé předpovídají, že zanikne tisk a vše se stáhne do elektronické podoby. V této podobě si už nyní můžete kupříkladu přečíst mnoho knih. Fandíte tomu?

U novin snad, protože noviny jsou staré a internet je silnou přidanou hodnotou. U knih se o to nebojím. Jedna strašně důležitá věc, která platí o knihách, je ta, že když knihu čtete, tak se dostáváte do světa fantazie. Pořád to z papíru funguje lépe. Z elektroniky se mi nikdy takový pocit získat nepodařilo. Jde o pocity, kterých se podle mě lidé nevzdají.

 

A co časopisy? Za jakých okolností mají šanci se udržet na trhu?

Musejí mít přidanou hodnotu, individuální tvář. Prostor pro přidanou hodnotu je v časopisech obrovský.

Foto: Zbyněk Maděryč

 

Jak se dnes ohlížíte za svým podnikáním?

Lidé mají zvláštní kritéria úspěchu, ovlivněná hodně penězi. K tomu, aby byl člověk úspěšný, potřebuje také obrovský kus štěstí. To jsem si uvědomil, a proto si s lidmi o podnikání povídám, zvláště rád ve společnosti optimisticky naladěné. Tímto se už pár let zabývám a cítím, že to podnikání dlužím a že to takto mohu jaksi vracet.

 

Co považuje za úspěch samotný?

Když mě to baví.

Tagy: IT profese, literatura, média, podnikání, televize

Komentáře