Michal Janda – Food and Beverage manager hotelu Grandium

Michal Janda má na starost kompletní gastronomický provoz pražského hotelu Grandium. Vystudoval soukromou střední školu hotelnictví a cestovního ruchu, a přestože v mládí toužil po profesionální dráze fotbalisty, jeho cesty vedly naopak ihned po ukončení vzdělání do prvního zaměstnání, kterým byl pražský hotel Renaissance Marriott. Dva roky působil v pražském hotelu Grand Majestic, šest roků pak v pražském hotelu Majestic a od roku 2018 pracuje na pozici Food and Beverage manager již zmíněného hotelu Grandium. Za dobu své praxe si vyzkoušel i jaké to je vést restauraci, přesto by, dle svých slov, práci v hotelu nikdy za žádnou restauraci jen tak nevyměnil. Důvodů k tomu má mnoho…

foto: Michaela Dzurna

Vaše profese je velmi zajímavá a pestrá. Dovedl byste ji hned v úvodu nějak krátce popsat a blíže představit?

Samozřejmě. Moje profese na hotelu Grandium znamená mnoho různých činností. Především to, že se starám například o kompletní gastro provoz, což je o tom, že mám (máme) na starosti celou řadu věcí, například od snídaní hotelových hostů, kteří jsou u nás ubytovaní, přes klasickou místní restauraci, bar, room servis, až po nyní nově vybudované konferenční centrum, které má devět různě variabilních sálů a vejde se tam 700 až 750 osob. Takže zajišťuji a zaštiťuji nejen provoz všeho výše zmíněného, co je na první pohled viditelné, ale samozřejmě i provoz kuchyně, kde pak mám společnost pana šéfkuchaře, který mi se vším pomáhá. Takový je, v krátkosti řečeno, můj úkol na hotelu Grandium.

Je vaše současná profese oborem, po kterém jste toužil odjakživa, nebo jde spíše o náhodu, která vás k němu dovedla?

 Přiznám se, že je to všechno tak trochu náhoda. Mám vystudovaný potřebný obor, to ano, nicméně zaměřený spíše na cestovní ruch nežli vyloženě na gastro. Osud mě však zavál trochu dál než například celou řadu mých spolužáků. Seběhlo se to tak, že když jsem studoval na soukromé škole SOŠ KVARTA (kde bohužel nebyly praxe a fungovalo to tam formou praxe přicházející až ve čtvrtém ročníku, navíc jen týden), seznámil jsem se shodou okolností s jedním člověkem z hotelu (nikoliv z cestovního ruchu), ke kterému jsem později pracovně přímo nastoupil. A ještě jako praktikanta mě tehdy přijal do hotelu Renaissance Marriott, kde jsem nastoupil na bankety. Pracoval jsem a pracoval… Až jsem si tu práci velmi brzy zamiloval. Praxe mě bavila o poznání více než teorie ve škole, čímž bylo mnohé naznačeno. Nakonec jsem byl i jedním z mála, komu ze školy potvrdili praxi právě v hotelu, protože ostatní spolužáci byli zaměření více na cestovní ruch. To znamená na praxi absolvovanou například v cestovních kancelářích. U mě to bylo trochu jinak a já pak už v oboru jednoduše zůstal.

Existuje určité procento lidí, kteří říkají, že jejich „dětským snem“ bylo, stát se ředitelem hotelu, nebo, ideálně, přímo jeho majitelem. Vy hovoříte velmi skromně, pokaždé spíše o náhodě. Co byl tedy váš sen z dětství? Jaká profese?

Když budu vzpomínat, tak musím říci, že já jsem vlastně v dětství ani nevěděl, že něco takového, jako manažer existuje. Vnímal jsem tehdy hotely a poznávání jejich chodu jen zvenčí, tedy pouze v rámci cestování (jako host). A dlouhou dobu mě vůbec nenapadlo, že v nich musí být také někdo, kdo vše pečlivě řídí a na různé věci a jejich chod pravidelně dohlíží... V mládí jsem tíhl všeobecně ke sportu, ať už to byl fotbal, nebo třeba box, který mě velmi baví. Takže se dá říci, že jsem ze všeho nejvíc toužil po dráze profesionálního sportovce. Sport jako takový mě zajímá a vždy hodně zajímal, ač se mojí profesí, jak vidíte, nakonec nestal. Bohužel, anebo spíše bohudík, jsem dnes tady, kde jsem… (smích) O hotelnictví jsem ale opravdu nikdy nesnil. A nepocházím ani z prostředí, kde by se hotelnictví jako profese nějak vyskytovalo.

foto: Michaela Dzurna

Některá zaměstnání, obory a profese se často tzv. dědí. To znamená, že přecházejí například z otce na syna, z dědy na vnuka... Jak to bylo u vás? Rozumím dobře, že hotelová profese se ve vaší rodině nevyskytuje?

Ne, skutečně se nevyskytuje. Nikdo další v rodině podobnou profesi nezastává. Můj otec je muzikant, hraje na fagot. Nějakou dobu byl například manažerem Státní opery v Praze, což byla krásná práce. Manažerská, ale úplně jinak postavená než ta má současná. Maminka je učitelkou. Nicméně když tak zavzpomínám, musím říci, že právě otec se mě nějakou tu dobu snažil takříkajíc „dokopat“ právě k té hudbě. Zkoušel ze mě mít hudebníka, ale bohužel to proběhlo bez úspěchu. V hudbě potřebujete především talent, a ten jsem já neměl… Postupně tak přišla do popředí myšlenka již zmíněné soukromé střední školy. Rodiče již tehdy dobře věděli, že je v takové škole především určitý potenciál dobrého uplatnění, což bylo důležité. A já? Pro mě šlo zpočátku sice jen o ta zadní vrátka v případě, když nevyjde vytoužený sport, ale nakonec jsem pochopil, že jde o oblast, kterou se dá vlastně docela dobře uživit.

Střední školu jste tedy úspěšně vystudoval a pak šel hned pracovat do oboru.

Ano. Po ukončení školy jsem si ještě nějakou dobu dodělával kurz angličtiny a hned poté jsem už nastoupil do první práce, což bylo v roce 2005 – hotel Marriott.

Další zastávkou byl již hotel Grandium?

V podstatě ano. Pracuji zde přímo pro majitele, který vlastní tento hotel, a pracuji pro něj celkem deset roků v tom smyslu, že jsem momentálně již na třetím jeho hotelu. Jako první jsme otevírali hotel Grand Majestic v Truhlářské ulici, tam jsem byl pracovně dva roky. Poté jsem pracoval v hotelu Majestic, což bylo celkem šest roků, a nyní jsem již druhým rokem na tomto hotelu, kde působím od roku 2018. A je to právě hotel Grandium, který je současně i jakousi vlajkovou lodí majitele, neboť je nejnovější a možná také i architektonicky nejzajímavější.

Máte ze svého oboru nějaký vtipný či kuriózní zážitek? Nebo třeba vzpomínku na nějakého významného hosta, který byl v hotelu Grandium ubytován?

Příběhů by bylo opravdu hodně… Ale jen málokterý by se dal publikovat. (smích) Ne, teď vážně. Myslím, že řada z nich by pro čtenáře ani nebyla (pokud nejsou ze stejného oboru, aby to trochu více v souvislostech pochopili) nijak zvlášť zajímavá, takže musím říci, že mě žádný konkrétní příběh v tuto chvíli nenapadá…

foto: Michaela Dzurna

Pocit z vaší práce…

Velice zajímavý. Mě totiž baví především gastro všeobecně, ale když jsem pracoval v hotelech, tak jsem si na chvilku odskočil i na takovou malou štaci do restaurace, protože můj známý otevřel restauraci za Prahou a chtěl, abych mu ji provozoval. Působil jsem tam chvilku, ale musím říci, že to pro mě nebylo zdaleka tak naplňující jako hotel, protože v hotelu se pořád něco děje. V restauraci je to sice také zajímavé, ale je to prostě „jiný sport“. Já tomu říkám „malý fotbal a velký fotbal“, protože v hotelu je pořád co řešit a to gastro tam není a nikdy nebude jen o jídle, zatímco restaurace je stále jen o tom jídle... Hotel je o plánování eventového oddělení, o kontaktu s klientem a o mnoha dalších drobných i výraznějších věcech, což je pro mě z mého pohledu obecně mnohem zajímavější.

Hosty vašeho hotelu jsou většinou cizinci, nebo třeba i mimopražští Češi?

Musím říci, že jsem hodně překvapený z toho, že sem častěji než místní jezdí Slováci, takže jsou zde k potkání více Slováci než Češi. Ale zase to není nijak dramaticky výrazné. Jezdí sem především hodně hostů z Asie a Ameriky, ale v podstatě i z celého světa. Co však už je zajímavé, tak například fakt, že sem hodně místních Čechů chodí zvenčí do restaurace na obědy, což je velká rarita, za kterou jsem velice rád. Mnoho Čechů se totiž bojí vyhledávat pro podobné účely hotelové restaurace, neboť mají pocit, že by na ně byly například příliš drahé či jinak nedostupné, což je samozřejmě jen zdání.

foto: Michaela Dzurna

Takže je to doklad toho, že dobře vaříte?

Ano, a současně i doklad toho, že ani hotely nejsou výhradně jen pro zahraničního návštěvníka. Jsme rádi za každého hosta.

Když se host hotelu Grandium rozhlédne po jeho, místy až velkolepých, prostorách, většinou nad sofistikovaností hotelové stavby užasne. Co vy a architektura (historie) tohoto hotelu? Líbí se vám?

Hotel jsem znal již před tím, než ho pan majitel koupil. Býval to původně designový hotel Yasmin a už při svém otevření byl velkolepý. Ale jak roky plynou, tak to, co je moderní, se velice často stává okázalým. Proto jsem byl rád, když se pan majitel rozhodl hotel koupit a celý zrekonstruovat. Nyní je hotel opravdu jedním z nejhezčích na Praze 1, ačkoliv, jak to tak již bývá zvykem, ještě není vše hotovo a v podstatě se dá říci, že hotel nebude dokončený nikdy. Stále se totiž něco mění a renovuje.

Když už jsme u té historie, máte nějakou oblíbenou historickou postavu?

Já měl odjakživa rád reálné lidi a vždycky jsem obdivoval například Tomáše Garrigua Masaryka. V této souvislosti mě pak ještě napadá, že takovým mým skutečným (žijícím) vzorem byli moji rodiče, které jsem pro mnoho věcí obdivoval a stále ještě obdivuji. A když se ještě vrátím na chvíli zpět k tomu fotbalu, tak tam byl pro mě po celou dobu vzorem britský fotbalista David Beckham, což není samozřejmě žádná historická osobnost, ale jednoduše šlo o mého oblíbence. (smích)

foto: Michaela Dzurna

Jste ještě poměrně mladý. Plánujete ve svém oboru setrvat a pokračovat i do dalších let? Dovedete si představit, že byste podobnou práci zastával třeba až do penzijního věku?

Já si myslím, že až do konce života se taková profese asi dělat nedá, protože je to náročná práce. Nicméně v následujících deseti letech určitě ano. A pak uvidíme, kam mě vítr zavane, nebo co se vůbec bude dít dál. Víte, já jsem vlastně takový člověk, který bere vše to, co je, jak to je, a dopředu se příliš nekouká. V životě jsem navíc měl i štěstí, že jsem nikdy nemusel absolvovat ani žádné složité pohovory a podobně. Vždycky to všechno bylo tak, že si mě někdo jednoduše vyhlédl, kontaktoval mě a bylo to. V současné době čekáme rodinu, takže se budu realizovat samozřejmě také více doma a současně budu pracovně pokračovat tady, to znamená u společnosti, kde jsem velmi spokojený. Společnost se navíc rozrůstá, což je zajímavá praxe i v tom ohledu, že pak ty různé organizační věci znáte od začátku a za nějakou dobu už víte co a jak. Firma obrovsky roste, což je skvělé, takže jednoduše uvidíme, co bude dál.

Kdybyste se mohl nyní, řekněme nějakým kouzlem, znovu vrátit do let studií na střední škole, neměnil byste?

Ne. Jsem spokojený a šťastný tam, kde jsem, a i když má člověk občas hlavu v dlaních a něco se nedaří, tak vždycky vím, že nějak se to dá všechno zvládnout a že to je jen práce… Práce musí být i vaším koníčkem, protože jinak by ji člověk dělat ani nemohl. Myslím tím, že pokud vás jakákoliv práce nebaví, tak je nereálné se v ní posouvat kamkoliv dál. Mě ta má práce vždycky bavila, i když je třeba občas i trochu náročná. Přece jen 700 lidí, které potkáte denně, je hodně, a každému z nich se zavděčit je náročné.

Děkuji vám za rozhovor.

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Michaela Dzurna

Vytvořeno ve spolupráci:

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře