Miroslav Marek - prezident Agentury Dobrý den, spoluautor České knihy rekordů

01.11.2012 14:15 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Lepší je malý čin nežli velká nečinnost." Miroslav Marek

 

 

 

 

 

Nejlepší, nejhezčí, nejrychlejší, největší. Zdá se, že předpona nej- je pro Miroslava Marka nejpoužívanějším slovem jeho slovní zásoby. Je to proto, že právě on je strůjcem seznamu rekordů, kterých kdy kdo u nás dosáhl. Ve světě je to Guinnessova kniha rekordů, u nás se kniha jmenuje Česká kniha rekordů a vydává ji Agentura Dobrý den z Pelhřimova, jíž je Miroslav Marek ředitelem. Pelhřimovské náměstí je podle jeho slov magickým místem. Padlo tam již přes tisíc rekordů! Další byly zaregistrovány na stovkách míst naší republiky. Lidé překonávající rekordy mají, také podle Miroslavových slov, vůli, vytrvalost a touhu vyniknout nebo alespoň pobavit své okolí. Jsou to lidé, pro které platí, že malý čin je lepší než velká nečinnost, a kteří ze svého slovníku vyškrtli slova „nemohu“ a „mohlo by se“ a nahradili je slůvkem „chci“.

 

V čem to tkví, že Pelhřimov je magickým místem přitahujícím rekordy?

Pelhřimovské náměstí je magickým místem. Nikde jinde nepadlo tolik rekordů - už víc než tisíc. Soustředění takového množství úsilí a pozitivní energie tolika lidí ze všech koutů České republiky i ze zahraničí na jedno místo, to už musí být znát! Však se přijeďte podívat, určitě tu energii pocítíte. Ale zrovna tak by šlo odpovědět třeba takto: je to prostě tím, že jsme tady my - Agentura Dobrý den, zprvu jen pár kluků a holek, kteří se bez jakékoliv ctižádosti být někdy v budoucnu „firmou na rekordy“ sami pokoušeli tu a tam překonat nějaký ten rekordní počin.

 

Čím byly zahájeny tyto počiny?

Když se 22. září 1990 za doprovodu více než třicetičlenného realizačního týmu dokoulelo třináct nadšenců z tehdy ještě klubu Dobrý den tzv. kotrmelcovým ruským kolem z Křemešníka do Pelhřimova, což bylo 10 688 kotrmelců, a každý ze zúčastněných přišel za oněch 8 hodin v průměru o 5 kilo váhy, byl zde tímto vytvořen první světový rekord. Nikdo z přítomných netušil, že za oním, byť extrémně náročným, přesto poněkud „bláznivým“ rekordem budou následovat další kroky.

 

Jako například?

Kromě těch drobných i takové, jako bylo založení České databanky rekordů, otevření Muzea rekordů a kuriozit v pelhřimovské Dolní bráně, založení Agentury Dobrý den a už přes dvě desetiletí trvající tradice festivalů s příznačným názvem Pelhřimov – město rekordů.

 

Je nějaké jiné město na světě podobným centrem rekordů?

Pelhřimov je jedinečný tou koncentrací všeho, co se týká rekordů: je zde muzeum rekordů, koná se zde festival rekordů, sídlí zde redakce České knihy rekordů..., to nikde ve světě není. Jezdíváme na různé akce a festivaly rekordů do zahraničí, ale tam, kde se koná festival, nedělají knihu, a už vůbec tam nemají muzeum. A obráceně - kde mají muzeum, třeba guinnessovské, nebývá přehlídka rekordů.

 

V jakém vztahu je váš projekt s Guinnessovou knihou rekordů?

Česká kniha rekordů a „guinnessovka“ - to jsou dvě různé, na sobě nezávislé záležitosti. Oni jsou celosvětově působící, a tak se u nich Češi objevují sporadicky. A také proto přišla před lety na svět Česká kniha rekordů.

 

Máte stejný pocit jako já, že vše, co je nej, nej, nej, je vlastně pro získání pozornosti nejlepším marketingovým nástrojem? Existuje také nějaké nejlepší PR?

Mám za to, že nejlepší PR je být Karlem Gottem. Ale takové záležitosti neevidujeme, protože jsou jen subjektivně posuzovatelné, neměřitelné. My sledujeme rychlost, hmotnost, vytrvalost, počty, rozměry.

 

Takže kde není statistika, není ani šance na ucházení se o rekord? Máte „metr“ na všechny rekordy, nebo se stále ještě objevují nové, které se učíte porovnávat?

Nové nápady se rodí stále. My Češi jsme velmi nápadití a navíc: přijít s něčím jako PRVNÍ, to je přece prestiž! Proto se jako Agentura Dobrý den ničeho takového nestraníme, naopak - novinkám fandíme.

 

Stručně řečeno, jaká kritéria musí adept na získání titulu „nej“ splňovat a jak dlouho se smí svým titulem pyšnit?

Disciplína musí mít jasná pravidla, aby případný rekord mohl kdokoliv v budoucnu překonat. Pravidla zájemci o zápis do České knihy rekordů dodáme my. Pokud by se jednalo o novou disciplínu, stanovíme pravidla po dohodě s pořadateli pokusu společně.

 

Na jak dlouho se rokordman stává držitelem titulu „nej“?

Podaří-li se rekord vytvořit, je dotyčný jedinec či tým, město atd. rekordmanem do té doby, než dojde k překonání rekordu. Což může být za pár dnů - i takové případy už nastaly, ale i za mnoho a mnoho let. Mimochodem - světový rekord Jarmily Kratochvílové v běhu na 800 m platí už 29 let!

 

Kdy jste začal archivovat své záznamy pro knihu a jakým způsobem jste to dělal?

To souvisí se začátky pelhřimovské Agentury Dobrý den. Zprvu jsme my byli těmi, kteří vystoupali po štaflích nahoru-dolu, nahoru-dolu až na Sněžku, vyjeli „kotrmelcovým ruským kolem“ po schodech až na střechu 16patrového hotelu Gomel, postavili nejvyšší sloupec z mincí…, ale časem se na nás začalo obracet čím dál víc lidí s dotazy, jak udělat rekord, jaký je ten stávající... Zvláště poté, co jsme založili to, čemu dnes říkáme Česká databanka rekordů. Po pár letech jsme prosadili kapitolu českých rekordů v „guinnessovce“, ale to už dnes nelze v žádné zemi na světě. A tak jsme s mými kolegy a kamarády Lubošem Rafajem a Pepínem Vaňkem začali vydávat Českou knihu rekordů.

 

Jak vypadá organizace zápisů do knihy rekordů? Máte nějaký osvědčený systém, který by při předpokládané složitosti mohl být v podstatě jednoduchý?

U každého rekordu je přítomen komisař Agentury Dobrý den. Dohlíží na regulérnost pokusu, na dodržování pravidel a na závěr konstatuje, zda byl rekord překonán či vytvořen, nebo nikoliv. Ale každý rekord je jiný, těžko uplatnit jednotný systém, takže mnohdy si dlouho lámeme hlavu, než pořadateli vydáme definitivní pravidla a způsob posouzení jejich pokusu o zápis do České knihy rekordů.

 

Zaznamenal jste, že lidé mají při dosažení svého prvního rekordu tendenci nacházet své možnosti
i někde jinde, vytvořit další rekord v něčem jiném?

I tací jsou a není jich málo. Každý, kdo něco umí, má šanci se pyšnit oficiálním certifikátem o vytvoření rekordu, nebo dokonce tím, že se stane součástí expozice Muzea rekordů a kuriozit. Leckdo umí víc, než jednu věc, jeden obor, a tak máme třeba fotbalového dribléra, který je i držitelem rekordu ve skákání přes švihadlo.

 

Kdo má ve vaší knize nejvíce rekordů? I tento fakt jste zaznamenal do knihy?

Doktor Jan Skorkovský je držitelem 1 361 rekordů ve fotbalovém driblování. Je to člověk, který uběhl maratón, přitom si kopal s míčem a ten mu za oněch sedm hodin ani jednou nespadl z nohy. Stejně vyběhl i na Sněžku nebo přešel Itálii..

 

Myslela jsem si, že to bude karikaturista Lubomír Vaněk! Tak kolik ten jich má?

Přes třicet a snaží se o další. Lubomír se bude potápět a kreslit karikatury lidí pod vodou, a ještě k tomu na čas.

 

Jak často je Česká kniha rekordů kniha vydávána?

Česká kniha rekordů vychází jednou za tři roky. Počtvrté vyjde nyní na konci října. Pokaždé je nová, s novými rekordy, dosud nepublikovanými fotografiemi.

 

Patří Česká kniha rekordů mezi dobře prodávané knihy, je o ni zájem?

Nemám moc přehled o tom, kolik se prodá jiných knih. Ale naše kniha je žádaná, předchozí vydání mělo náklad 6 000 kusů a museli jsme udělat dotisk. Možná je to tím, že každý si zde může najít to své - dospělí, senioři, děti, sportovci, řemeslníci, motoristé, kronikáři, výtvarníci, fandové fotbalu i různí sběratelé.

 

Jste velmi tvůrčí člověk. Považujete některé své další aktivity za průkopnické?

Průkopnické určitě ne, ale dlouhodobě se věnuji práci s dětmi, program letního tábora dávám dohromady každoročně už přes 30 let. Jsem autorem několika desítek her a těší mě, že se hrajou i jinde. Jednou bych rád vydal knihu her. Tábory jsou pro mě vytržením z celoročního kolotoče. Je to jiný svět - v lese, s výbornými lidmi, s nimiž se třeba i celý rok nevidíme, ale jsme tak sehraní, že se stačí na sebe podívat a všechno klape. Odebíráme se na těch pár dnů společně s dětmi do jiné doby -  námětově čerpáme z méně známých pověstí, máme jinou mluvu a snažíme se vpravit do nálady dávných časů, kdy na každém z osady záleželo, jak se povede všem. A tak nás těší, že malí jsou pod ochranou velkých, ti jim pomáhají. A pak během roku dokonce pořádají srazy.

 

Které aktivity naopak patří k těm, u nichž se snažíte obnovit nějakou starou tradici?

Mám v Českém rozhlase Region kratičký, ale každodenní pořad a je to už snad třítisící pokračování na téma „bejvávalo“ .

 

Jaké možnosti vám otevřelo vaše působení v rozhlase a jak byste nejlépe představil svůj pořad našim čtenářům?

Ten pořad se tak jmenuje – „Bejvávalo“. A jsou to staré zvyky, obyčeje, pověry, tradiční činnosti našich předků, jejich práce, protože skoro nic jiného neznali, vzory, patroni, svatí., staročeské pranostiky, rčení, lidová moudrost, léčitelství, bylinkaření, kuchyně, zkrátka život v časech, které se už nevrátí. Jde o doby, kdy nebylo nad selský rozum a slovo chlapa platilo nad zákon. Tu dobu mě baví poznávat i si ji na vrub toho zatraceného dneška tak trochu idealizovat - chodím po vetešnictvích, lezu po půdách a hledám knížky a staré noviny.

 

Jaké aktivity nejčastěji a nejraději propojujete?

Co lze propojit, má být propojeno! U nás se schází spousta velezajímavých informací na jednom místě. A jejich prolínání bývá užitečné. Kdysi jsme propojili vše, co šlo vytěžit z našeho festivalu Pelhřimov - město rekordů se vznikem první expozice Muzea rekordů a kuriozit. Na to se začali nabalovat další rekordmani a mistři svých oborů, JEDNIČKY v řadě oblastí lidského konání. To dalo vzniknout České knize rekordů, ale také druhé expozici muzea - Zlatým českým ručičkám. Nyní bychom jejich nabídky rádi přetavili v putovní výstavy rekordů po celé České republice. Ale obraťme list v onom propojování: svůj zájem o historii také rád spojuji s našimi dětskými tábory. Zkrátka jednu věc je škoda využít jen jednostranně či jednorázově.

 

Potvrdilo se vám v pracovním životě, že účel světí prostředky?

To pravidlo asi platí, ale spíš to vidím obráceně. Chce se mi věřit, že když člověk něco pro jiné dělá nezištně, určitě se to v dobrém vrátí. Nebo už je tak zle, že to není pravda?

 

Myslíte, že lidská vynalézavost má nějaké hranice? V jakém směru vás překvapuje, kam jsou lidé ochotni zajít pro svůj úspěch a věhlas?

Je to případ od případu. Lidi jsou ochotni v mnoha případech investovat obrovské množství času, ale nemyslím si - alespoň u rekordmanů, že jde v první řadě o dosažení věhlasu, úspěchu. Těmhle lidem jde povětšinou o to jediné: dokázat, že to jde. Pan Tomáš Korda věnoval vytvoření svých 90 exponátů ze sirek, které jsou vystaveny u nás v Pelhřimově, neuvěřitelných 63 310 hodin čistého času práce. To je 7 let a 2 měsíce, pokud by to bylo 24 hodin denně! Slepil kytary, na které lze hrát, repliky skutečně existujících váz a dalších historických předmětů. Nikde jinde na světě není nic podobného k vidění. I proto se ona expozice jmenuje Zlaté české ručičky.

 

Řekl byste, že dosažení různých rekordů má co do činění s uspokojením vlastního ega? V jakých disciplínách to vnímáte obzvláště?

Zcela jistě - myslím v tom nejlepším slova smyslu. Každý z nás má totiž touhu být v něčem „nej“! Je to lidská přirozenost: vyniknout, upoutat pozornost, být hrdinou, strhnout ostatní, udělat něco, nad čím okolí uznale pokývá hlavou, pochválí…

Nicméně mnozí - neznajíce starou pravdu, která říká, že lepší je malý čin nežli velká nečinnost - se neodvážili. Naše Česká kniha rekordů ale přináší svědectví o těch, kteří onu pravdu ctí a odvážili se, o těch, kteří svému rekordnímu zápisu věnovali nemalé úsilí. Někdy to byly hodiny, dny, někdy roky a někdy téměř celý život. Myslím, že vlastní ego bylo nejvíce uspokojeno v těch případech, když se rekordní snažení týkalo například řemeslníků, výtvarníků, kterým je zápis do České knihy rekordů onou pomyslnou třešničkou na dortu jejich činnosti. Mám na mysli třeba pana Halouzku, který celý život vyřezává obří sochy z jednoho kusu dřeva a zcela jistě jej potěšilo, když byl do České knihy rekordů zapsán jeho unikátní betlém s 250 postavami v životní velikosti, co figura, to jeden strom! Zkrátka, kdo něco umí, může svým rekordem o sobě dát vědět. A na druhé straně: rekordmanství je cesta z bezejmennosti.

 

Na jaké mety hodláte dosáhnout vy sám ve svém profesním životě? Dokázal jste si to vždy předem stanovit, nebo spíše plujete a necháváte svoji kariéru příležitostem?

Spíš než metu mám takové přání: jednoho dne předat dál naši Agenturu Dobrý den, která vzešla z nuly a na jejímž začátku jsme stáli před rozhodnutím, zda se vydat po cestě, kterou ještě nikdo nešel. Předat ji tak, aby fenomén České knihy rekordů a Pelhřimova jako města rekordů fungoval spolehlivě dál.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Žofín Garden www.zofingarden.cz

a Agenturou Dobrý den www.dobryden.cz

Korektura textu: Květa Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře