Oldřich Kovařík - jednatel OK DESIGN!

Oldřich pracoval před revolucí ve výpočetním středisku Českých drah. Opravoval rezervační terminály na místenky a jízdenky. Díky své práci se i v té době dostal do zahraničí. S vývojem technologií mu však ubývalo práce. Dospělo to tak daleko, že jako výpočetní technik musel začít rozvážet obědy pro zaměstnance. Rozhodl se tedy postavit na vlastní nohy.

foto: archiv Oldřicha Kovaříka

Využíval jste naplno možnosti vycestovat i za totality?

Jako zaměstnanec jsem měl režijní výhody na jízdy vlakem. Snažil jsem se tedy procestovat, co se dalo. Vzpomínám si na návštěvu Paříže. Měli jsme na to jen den. V noci se jelo tam a druhou noc zase zpátky. Zaujaly mne tam jejich výlohy a způsob, jakým byly popsané. Používali samolepící folie. U nás jsem to neviděl.

A podnikatelský záměr OK Design byl na světě?

To ještě ne. Uvízlo mi to ale v hlavě. Po čase jsem se jel podívat do Brna na strojírenský veletrh. A tam zase měla jedna zahraniční firma plotter na řezání těch folií. Ale měli to strašně drahé. Takže zase nic. Shodou okolností jsem se však ve Zlíně seznámil s panem Džavíkem z firmy Anta. Tehdy právě dělal ty samolepící nápisy ve Zlíně. Já od něj chytal nejdřív rozumy a pak jsme se ale dohodli, že v Německu koupíme plotter a zásobu folií. Všechno jsem si nastěhoval do obýváku a začal studovat, jak se s tím vůbec dělá.

Jak jste to všechno financoval?

Šel jsem si pro úvěr do banky. Málem mi ho ale nedali. Prý, kolik už mám na to objednávek. Vždyť jsem ani nezačal dělat, tak kde bych vzal objednávku? Takže jsem zavolal pár kamarádům, aby si u mě něco nechali vyrobit. Ale jedna zakázka byla opravdová, přes pana Džavíka. V jedné jídelně chtěli nainstalovat vývěsnou tabuli s vyměnitelnými nápisy jídel. Byla to úplně první objednávka.

Rozjížděl jste výrobu dlouho?

Šlo to rychle. V mém okolí tehdy podobná technologie nebyla. A každý potřeboval označit obchod, nebo polepit výlohu. Zboží jsem rozvážel na kole. Babička mi dovolila, abych si na rozvoz půjčoval našeho rodinného trabanta. Kolo i auto jsem polepil „Nápisy z PVC folií“. Prakticky tehdy moje jediná reklama. No a z obýváku jsem se pak musel přestěhovat do sklepa. Přibývalo zakázek i lidí, brigádníků a nakonec zaměstnanců. Mělo to své kouzlo. Do práce mi stačilo jen sejít schody. Paradoxně jsem zase vlastně skoro nebyl doma.

Kdy Vás poprvé překvapili zákazníci nějakým požadavkem na inovaci?

Ihned. Já chtěl do zásoby vyřezávat zásoby sad písem a takto je prodávat. Na to jsem měl i rozvahu, kolik jich denně musím vyrobit a kolik ten plotter zvládne. Ale od začátku mi chodily atypické zakázky s konkrétními požadavky. Byla to divočina. Dělali jsme zrovna to, co bylo potřeba. V hodně případech to byla manufaktura. Pilkou jsme vyřezávali loga. Překreslovali jsme je pomocí sítě, protože to skenery ještě neuměly. Zkrátka, končíval jsem ve dvě ráno a začínalo se zase v šest. Měl jsem štěstí na šikovného spolupracovníka Ivoše Hradila, který zvládal i nemožné. Práce nás bavila, a tak jsme montovali klidně i v noci a za mrazu.

Práce bylo hodně, ale přes to se Vám jen dařilo.

Stejně jsem měl těžké spaní. Zastavil jsem barák úvěrem na 500 000 Kč. A to splácení bylo nekompromisní. Tehdy byl úvěr za úrok okolo 10%. Dělali jsme teda hlavně na splátky. Zaměstnanci dostali platy a na mě nezbylo. (smích)

Inicioval jste sám nějaká vylepšení, novou nabídku?

Jak se objevovaly nové možnosti díky technologiím, tak si to trh vyžádal sám. Dneska vystřídal, tak v 80% případů, digitální tisk samolepicí folie. A tisknout může za nízké náklady i malá firma. Nevýhodou je, že ten materiál časem ztrácí barevnost. Pokud chcete polepit letadlo, tak použijete jednoznačně folie. Postupně si trh vyžadoval i jiná řešení označení obchodů a firem. Tak jsem rozšířil výrobu i na světelné reklamy. Nejdřív jsem si řezal plexisklo pilkou. Nešlo to tak ale dělat pořád. Takže jsem zadával některé věci do kooperace.

foto: archiv Oldřicha Kovaříka

Proč jste si nepořídil stroj a nedělal si to sám?

Nebyly peníze. Nechtěl jsem už jít do banky. Takže jsem si našel společníky, abychom založili s.r.o. Každý do toho něco vložil a za to se koupila fréza. Byla to pořádná mašina. Sloužila 15 let. Vždy raději zainvestujeme větší částku za kvalitu, aby nám ta věc pak sloužila dlouhodobě. Od té doby děláme světelné nápisy a zámečnické konstrukce. Trh nás přivedl i k digitálnímu tisku. Není to úplně náš směr, ale pokud je po tom poptávka, chceme ho dělat lépe než konkurence. Úplně slepá ulička byla pro nás technologie na potisk samolepek. Fungovala dobře. Ale nebyla schopná na sebe vydělat. Máme velkou výhodu, že děláme atypické zakázky. Můžeme tak zkoušet i různé materiály. Vedle PVC, PMMA /plexi/ a POLYKARBONÁTU umíme skvěle pracovat s Dibontem, což je takový sendvičový materiál, a dalšími plasty.

Jak vypadá Dibont?

Na obou stranách je tenký hliník a uprostřed je polyethylenové jádro. Můžete si ho různě ohýbat a vypadá to hezky. Znám ho už od 90. let, ale tehdy byl strašně drahý. U nás by mi to nikdo nekoupil. Později ho začaly vyrábět další společnosti a cena klesla. Takže už si ho můžeme dovolit zařadit do nabídky i my.

Vaši firmu zasáhly v roce 1997 povodně. Bylo to vážné?

Byli jsme dva metry pod vodou. Počítali jsme maximálně tak 50 cm. Všechno bylo na vyhození. Tehdy se ukázalo, s jakými lidmi děláme. Semklo nás to. Všichni makali. A trvalo nám půl roku, než jsme se z toho dostali.

Vážně jsme uvažovali, jestli to nezabalíme. Ale naopak jsme po tom začali paličatě šlapat. Někteří naši dodavatelé se zachovali velice vstřícně. Poslali materiál se splatností až za půl roku. Byl to vlastně nový začátek. A tři roky na to jsme se rozhodli koupit vlastní sídlo firmy, kde podnikáme dneska. Působilo to na nás, jak je to tady veliké. Ale dnes bychom potřebovali další rozšíření výrobních prostor. Najali jsme si taky interního manažera, který nám naordinoval vyšší obrat, tak do toho šlapeme.

foto: archiv Oldřicha Kovaříka, Oldřich Kovařík s manželkou

Kam byste chtěl firmu ještě dovést?

Máme plán, že do roku 2020 bude OK DESIGN fungovat, aniž bychom zasahovali do operativy. Školíme si dva manažery, kteří vedení společnosti převezmou. My ji povedeme přes čísla a budeme hlídat její směřování. Aby z naší firmy třeba neudělali taxislužbu…

Jaká je to představa, že to tady budete pomalu opouštět?

Dělám pro firmu skoro 30 let a věnoval jsem jí spoustu času. I na úkor rodiny. Takže se těším, že brzy přijdou vnoučata a ten čas jim můžu opět vrátit. A potom dělám od roku 87 triatlon. Ten nejde dělat bez tréninku, který také zabere spousty času.

Ale nechci firmu zcela opustit. Myslím, že firmě máme stále co říct. Zároveň sleduji vývoj technologií. Například si tady zkouším 3D tisk. Přijde doba, kdy se bude tisknout všechno možné. Jídlo, nářadí, domy… Pro nás je profesionální 3D tisk zatím moc drahý. Je to o tom, vystihnout správný okamžik pro pořízení nové technologie. Myslím, kdy jít do kooperace a kdy do toho začít šlapat sám.

Podobně, jako jste vyčkali u Dibondu.

Přesně tak. Doufám, že v tom také budu platný.

Děkuji za rozhovor.

Tento byznys příběh vytvořila společnosti J.I.P. networking s.r.o., pořadatel konference MILCON

J.I.P networking s.r.o. je společnost, která vznikla za účelem vzdělávání podnikatelů ze středně velkých firem. Proto také 25. dubna 2019 v Praze na Smíchově pořádá byznys konferenci MILCON, na které promluví jedni z nejúspěšnějších podnikatelů v Česku: Zbyněk Frolík z LINETu, Jaroslava Valová ze SIKO a Stanislav Martinec z KOMA. MILCON nabízí jedinečný formát postavený na autentických rozhovorech s řečníky. Neznají totiž dopředu žádné otázky a nemohou ani ovlivnit, na co se je moderátor zeptá. Moderátor MILCONu Marek Chvátal navštívili jednotlivé společnosti řečníků a hovořil i s členy jejich top managementu a zaměstnanci. Každý řečník má navíc až dvě hodiny času na sdělení svého know how.

Komentáře