Tomio Okamura (II.)- podnikatel.

30.11.2010 20:35 | Michaela Lejsková

 

 

 

"V Japonsku žádná přísloví ve významu 'důvěřuj, ale prověřuj' neznáme." Tomio Okamura

 

 

 

 

Vztah Tomia Okamury k podnikání je ojedinělý jeho postoji, ovlivněný kulturou střední Evropy a Asie. Dalo by se říci, že před Okamurou se otevřel trh cestovního ruchu, jako když mávnete kouzelným proutkem. Ale celé kouzlo úspěšného podnikání tkví především v umění chytit příležitost za pačesy, vycítit rezervu na trhu a být připravený. A jak vypadá vztah Tomia k businessu nyní? O tom se dozvíte v rozhovoru, který jsme spolu vedli v prostorách Žofín Garden na pražském Slovanském ostrově.

 

Pane Okamuro, kudy vedla Vaše cesta do Asociace cestovních kanceláří?

Do Asociace jsem se jako dobrovolník před šesti lety přihlásil sám. Tehdejší šéf Asociace mi navrhl, abych si vzal na starost nově vytvořenou funkci tiskového mluvčího, protože mě párkrát viděl v televizi a myslel si, že by mi to sedlo. Tehdy mě ujišťoval, že stejně nikdo volat nebude, protože za posledních deset let nikdo z novinářů nevolal a nikdy nebyli ani v televizi. Nenastoupil jsem tudíž do rozjetého vlaku. Začal jsem pracovat a být aktivní, ale výsledek už nechám na posouzení ostatním. V této souvislosti však musím hodně poděkovat všem svým spolupracovníkům a také novinářům a médiím.

 

 

Vaší pozice ve společnosti se týká určitá míra atraktivity. Jak ji vnímáte přijímanou svým okolím?

Dokud jsme nějakým způsobem hezcí, zdraví a úspěšní, tak jsme pro veřejnost atraktivní. Ale kdo mi pomůže, když mě třeba po odchodu z našeho rozhovoru srazí auto a stanu se bezmocným ležákem? O nesoběstačného mrzáka už zájem nebude, i když uvnitř budu pořád ten stejný Tomio. A já si uvědomuji, že se to může stát kdykoliv a snažím se být na tyto situace připravený. Snažím se, abych si našel ve společnosti své místo, aby se mi lidi nevysmívali jako celé dětství, neodstrkovali mě, ale aby byli rádi, že na tomto světě jsem. A hodnocení, že teď jsem pro někoho Čech, je sice hezké, nacionalistické, ale ti stejní lidé mi kdysi říkali opak. Ale když v posledních letech vidí moji práci, tak mě plácají po rameni.

 

Jak se u vás projevuje vlastní pocit důležitosti?

Pocit vlastní důležitosti jsem nikdy neřešil, nezdržuji se blbostmi, na tom mám příliš mnoho práce. Již před patnácti lety, když jsem měl první zaměstnance, tak jsem je požádal, aby o mně nikdy nemluvili jako o „panu řediteli“, nebo nepřepojovali hovory k „panu řediteli“ či „panu majiteli“. Požádal jsem je, aby vždy říkali jen mé jméno. Nechtěl jsem si hrát na něco víc. A tento stav trvá dodnes, pro všechny lidi jsem vždy jen Tomio nebo pan Okamura, nic víc. Pro mě jsou velmi důležití lidé. Kdykoliv se na ulici s lidmi rád bavím, nemám problém jet metrem, či přicházet mezi lidi a říkat si s nimi jménem. K životu je potřeba přistupovat s určitou pokorou. Jednou jsme nahoře, jednou dole, ale pořád na jedné lodi.

 

K takovému názoru musí mnohdy člověk dospět. Nemyslíte?

Jak jsem již říkal, vyrůstal jsem v dětském domově a navíc jsem do dvaadvaceti let koktal. Našel jsem si po maturitě v Tokiu práci popeláře a pak v občerstvení v kině, ale nemohl jsem kvůli koktání pracovat jako prodavač, proto mě rovnou přeřadili na nabírání popcornu. Na to si moc dobře pamatuji, jakými procesy jsem musel projít, abych v sobě našel toho člověka, jakým jsem dneska.

 

Kdy se podle vás dostane podnikateli toho pravého podnikatelského uznání?

Chce-li být člověk uznávaným podnikatelem, musí nejen brát, ale i dávat. Ostatně v tomto je typický například Tomáš Baťa. Kdo jiný postavil pro svoje zaměstnance sociální byty a poskytl jim další výhody? Proto je také v Čechách tak uznávaný, protože nemyslel jen na sebe. To samé Bill Gates a další. Já sám jsem se v Japonsku naučil, že co se týká podnikání, nemůže člověk zůstat jenom u peněz. Proto dodnes pokračuji v práci dobrovolníka v Asociaci českých cestovních kanceláří a agentur, přestože je to v zásadě hodně práce zadarmo, ale člověk musí umět nejen brát, ale i dávat.

 

A co obchodní etika?

V Čechách panuje ve srovnání se západním světem specifické prostředí, vtipně to vystihují dvě taková přísloví: „Důvěřuj, ale prověřuj,“ a „Co je psáno, to je dáno.“ To jsou stará česká přísloví, která zde nejspíš mají nějaké důvody. Tato přísloví mě stála hodně peněz, než jsem je pochopil. V Japonsku žádná přísloví v tomto významu neznáme. Tam nemají smlouvy zdaleka takový význam, jako čestné slovo, na které lidé často uzavírají obchody, které fungují. Nedůvěra a následné smlouvy stojí spoustu zbytečných peněz a času. Ale nejsem snílek, který si myslí, že to tady bude v nejbližší době jinak.

 

Jak byste definoval pojem „mít obchodní čich“?

Obchodní čich je o zkušenostech. Dlouhodobě se zabývám investováním do začínajících firem. Kdo chce hledat dobré nápady a podnikatelské příležitosti, měl by se o problematiku aktivně zajímat, chodit na různá setkání, naslouchat. Čím více máte znalostí a zkušeností, tím více si jich můžete vyměnit s lidmi, a tím se vám rozšiřuje obzor. S tímto roste pravděpodobnost, že natrefíte na dobrý obchod.

 

Uvedete mi nějaký příklad obchodu, na který jste měl v poslední době dobrý obchodní čich?

Letos jsem investoval do butiku pro lolity a lolitky, prvního v České republice. Po čtrnácti dnech jsme udělali další objednávku v hodnotě téměř tři sta tisíc korun, protože to jde úplně na dračku! Mimochodem, původně je to japonská móda, takže mám k tomu blízko.

 

Jak v podnikatelském světě funguje váš vztah ke konkurenci?

Byl jsem celý život proti tomu, o co se tady někteří lidé v podnikání snaží. Uzurpovat si pozici jen pro sebe tím, že si udělají taková protekcionistická opatření, aby jim co nejméně jiných konkurovalo. Zářným příkladem jsou například notáři, jejichž počet je zákonem daný. Pokud nějaký notář nezemře, nebo dobrovolně neskončí ve své funkci, tak nikdo další nemůže být notářem, protože je jejich počet daný zákonem. To je nejhorší a odrazující případ lobbingu a prehistorického pozůstatku, který tady nemá co dělat. Osobně to mám postavené jinak a miluji konkurenci a soutěž, protože mě to formuje k tomu, abych se posouval profesně a lidsky někam dál.

 

Vnímáte potíže v oblasti konkurence i v zahraničí?

Podnikám přes půlku světa, s Asií a podobně. Celý život dělám mezinárodní business. Nejsem snílek a dobře vím, že ta konkurence je a že já s tím žádným protekcionistickým opatřením ani pomluvami kohokoliv nic neudělám. Pokud chci být nejlepší, nezbývá mi nic jiného, než abych si upřímně přiznal okolnosti trhu.

 

Souvisí to s tím, že byste nebyl stavěný na kompromisy?

Pakliže se v jakémkoliv businessu dostanete na nějakou vrcholnou úroveň, tak kompromisy musíte umět udělat. Dostanete se na určitou úroveň, kdy už dál sám jít nemůžete a musíte se spojit s dalšími silnými partnery, abyste zároveň sám posílil. Musíte mít schopnost se oprostit od osobní roviny, s čímž má „malý člověk“ na úvod velký problém. Má ho proto, že si věci bere osobně, závidí, nepřeje, pomlouvá a to jsou věci, které člověka na vrcholné úrovni zdržují.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Produkce a text: Michaela Lejsková

Foto: Václav Švaňhal www.vasva.cz

Publisher: magazín Best of

Oblečení: Magic Helena www.magichelena.cz

Doplňka: ROTAX www.rotaxcz.cz

Lokace: Žofín Garden, Slovanský ostrov Praha www.zofingarden.cz

Tagy: business, cestování, ekonomika, finančnictví, média, mezinárodní obchod, mezinárodní vztahy, podnikání

Komentáře