RNDr. Karel Wolf - pořadatel cestovatelského festivalu
07.10.2011 17:00 | Michaela Lejsková
Poznávat, poznávat, poznávat! Toto sousloví patrně nejlépe charakterizuje muže, který stál u zrodu cestovatelského festivalu Kolem světa, Karla Wolfa. Festival se stal centrem dění pro všechny cestování chtivé, anebo o cestování snící nadšence. Je v podstatě spojkou pro všechny, kteří se kdy na nějakou dobrodružnou cestu vydali, případně cestování na vlastní pěst zvažují, anebo cestovat nemohou. Těm všem nabízí festival ochutnávku v podobě osobních setkání návštěvníků s cestovateli a fotografy, ale také návštěvníků mezi sebou. Sdílení skutečných osobních zážitků z cest totiž nenahradí žádná televizní reportáž.
Práce na cestovatelských projektech pro vás již dávno není pouze koníčkem. Poměrně velkou část produkce zvládáte sám. Co nějaký asistent? Neuvažujete o posílení týmu?
Přípravu festivalů mám rád stejně jako cestování, takže dokud většinu záležitostí kolem organizace cestovatelských projektů zvládám, sám o asistentovi neuvažuji. Ale kdo ví, jak tomu bude za pár let. Samozřejmě s prezentací festivalů mi pomáhají partnerské firmy stejně jako s grafikou grafické studio. Festival jsem tvořil od počátku sám, na první akci tehdy přišlo pět lidí, na další sto a následující rok přišly více než čtyři stovky lidí. V současné době festival navštěvuje několik tisíc návštěvníků. Lze ho přirovnat k dítěti, které mi vyrostlo pod rukama. Festival nyní žije veřejným životem, do kterého přispívá svými nápady mnoho cestovatelů a přátel, ale hnacím motorem jsem stále já sám.
Dokážou vám vaše záznamy z cest přinést takovou rentabilitu, která vám pak umožní další poznávací cestu?
Cestování mi přináší radost ze života, nový pohled na svět a hlavně jistou dávku dobrodružství. Fotografie a reportáže, které po návratu zpracuji do cestopisných článků či veřejných diashow a přednášek, mi poté vytvářejí část příjmů, které přispějí na další cestu za poznáním. Jak tomu bude, až budu mít rodinu, to je otázka do budoucna.
A co třeba nějaké knižní publikace?
Nejste první, která se mě na toto téma ptá. I z řad mých posluchačů a návštěvníků festivalu vychází poptávka po nějakém knižním zpracování mých cest doplněném o vlastní fotografie. Nevyhýbám se tomu, jen při současném pracovním a cestovatelském nasazení asi ještě nenastala vhodná doba.
Jak vnímáte problematiku distribuce materiálů z cest ze svého úhlu pohledu?
Co se týče fotografií, tak od té doby, co si lidé mohou pořídit za rozumné ceny téměř poloprofesionální zrcadlovky, je trh kvalitními fotografiemi doslova zahlcen. Časopisy potřebují ušetřit na nákladech a při tom množství nabídky fotografií pak honoráře padají dolů.
V čem myslíte, že vám sdělovací prostředky nemohou nikdy konkurovat?
Předávání informací prostřednictvím psaného textu probíhá pasivní formou. Když čtete nějaký článek, tak je takový, jaký si ho představíte, či jak ho vykreslil autor. Ale na festivalu vystupují lidé, kteří na vás živě přenášejí své vlastní zážitky. Svým osobním komentářem plným entuziasmu vám představují kulturu a přírodu, kterou viděli a zažili na vlastní kůži. Takové setkání nelze sdělovacími prostředky nahradit.
Máte podobný názor i na televizní reportáže?
Samozřejmě, že často právě díky televizním reportážím se někteří diváci dozvědí vůbec poprvé o méně známých destinacích naší planety, což je dobře. Když však jako nezávislý cestovatel dokážete svá dobrodružství přednést posluchačům vlastními slovy i s obrazovým doprovodem, tak tím jejich zážitek z poznání nových světů ještě znásobíte.
Takové nezávislé cestování ale není pro každého…
Pravdou je, že to, aby člověk vyrazil na cesty takříkajíc na vlastní pěst, vyžaduje trochu dobrodružného ducha. Takoví cestovatelé pak na festivalu sbírají další nápady, kam vyrazit příště. No a ti lidé, kteří se třeba bojí vyrazit do světa sami, ale o takových cestách sní, si přijdou na festival alespoň poslechnout o dobrodružstvích těch druhých.
Máte pocit, že vás na vašich cestách dokáže ještě něco zaskočit? I když toho tolik znáte a hodně jste cestoval?
Na mnoho věcí se připravit nemůžete. Vyjedete a během své cesty potkáváte různá úskalí. Pobyt v cizí zemi vám usnadní vaše aktivní komunikace s místními lidmi, váš zájem o jejich životní situaci, o jejich problémy. Často jsou osobní příběhy velkým překvapením.
S manželkou jezdíte na cesty za poznáním a dobrodružstvím společně. Poznali jste se na cestách?
Překvapivě jsme se poznali na festivalu. Manželka v současné době studuje doktorské studium a věnuje se loutkovému divadlu jihovýchodní Asie. Na Bali studovala přes rok balijský tanec. Od svého návratu v Čechách již několik let prezentuje indonéskou kulturu a v Indonésii se věnuje humanitárním projektům. Na jeden z festivalů mi Indonéské velvyslanectví doporučilo její vystoupení s balijským tancem, a tak jsme se setkali poprvé. Spojuje nás zájem o cizí kultury a touha po poznání. Časem jsme zjistili, že k sobě zkrátka patříme a že chceme spolu už zůstat.
K tomuto poznání vám blahopřeji!
Co pro vás znamenají slova „dovolená“ a „cestování“?
Dovolenou si spojuji s pasivním odpočinkem, kdy člověk leží na pláži mezi mořem a hotelem. Cestování je pro mě spojené s pohybem, kdy se člověk snaží poznat každý kout vybrané destinace. Hledá si sám potřebné informace, nebo si najme průvodce a projíždí oblast s aktivním zájmem se seznámit s místní kulturou, přírodou a lidmi.
Vy sám takové průvodce často využíváte?
Pokud cestujete v civilizovaných oblastech, tak si člověk obvykle vystačí s angličtinou a knižním průvodcem. Jinak je tomu třeba v zapadlých koutech Afriky či Asie, kde pouze místní průvodci mohou zprostředkovat komunikaci s místními, kteří obvykle hovoří jen svým dialektem. Zároveň vás tito průvodci často zavedou i na místa, která v tištěných průvodcích nemusejí být ani zmíněna. Díky nim si tak můžete i s místními popovídat více, než jen co dovoluje komunikace „rukama nohama“.
Jakými jazyky se vy sám domluvíte?
Anglicky, francouzsky, španělsky a trochu indonésky. Pro jižní Ameriku je velmi důležitá španělština. Jinak angličtina je základem, který vám otevírá svět. S lokálním průvodcem se pak dostanete k místním lidem. Když jsem v arabsky mluvících zemích, rád bych hovořil arabsky. Bohužel k tomuto jazyku jsem se ještě nedostal.
Jaký příběh vás v poslední době nejvíce ovlivnil?
Bylo to teď naposledy v jižní Etiopii, kde se těží černá bahenní sůl. Místní lidé tam nemají práci a toto je jejich jediná možnost. Bohužel se tato sůl těží z černého kráterového jezera, které je velmi slané, a lidem to časem bere sluch, čich, přestávají i vidět. Je to „černé peklo“, které jim ničí zdraví, ale protože nemají jinou možnost, tak tam přicházejí den co den, aby za malý plat uživili své rodiny.
K čemu takový produkt slouží?
Odkupuje ho Keňa a krmí s tím dobytek, který pak rychleji přibere na váze. Je to jedno z dalších krmiv.
Jak se vyrovnáváte s civilizačními rozdíly?
Často to není jednoduché. Celý svět nemůže být jako Evropa. S touto představou vyrážíme na cestu. Po první návštěvě země třetího světa je člověk šokovaný z toho, jak jednoduše někteří lidé žijí. Jakmile cítíme, že jsou životní podmínky na místě obtížné, tak se snažíme lidem pomoci, jak je to jen možné. Buď si koupíme od místních lidí drobné suvenýry, které nabízejí k prodeji, nebo si najmeme místního průvodce a tím mu dáme práci.
Nepřemýšlel jste o tom, že byste začal nějaký produkt do České republiky dovážet?
Tím by se ze mě stal obchodník a to by bylo pro mne omezující. Rád předávám kulturu různých zemí, ale takto bych se upnul pouze na jednu zemi, ze které bych se rozhodl dovážet zboží. Mě zajímá, co dělají indiáni v Brazílii, jakým způsobem žijí kolonie tučňáků v jižní Patagonii, rád bych pozoroval medvědy na Aljašce, nebo domorodce na Nové Guineji, jak tančí své rituální tance. Nemám touhu upoutat se jen na jedno konkrétní místo. Opakem je v tomto má žena Jana, která založila občanské sdružení Kintari Foundation s cílem pomoci chudým dětem v Indonésii. Do Čech dováží drobné šperky a výrobky místních, a z výtěžku jejich prodeje pak pomáhá dětem se stavbou školy nebo tiskne učebnice angličtiny.
Kam jste si jel poprvé splnit sen?
Nejprve to byla cesta do Mexika a Guatemaly, kterou jsem rok a půl připravoval, a cestoval jsem tam dva měsíce. Indiánská Guatemala mě obrovsky nadchla. Když jsem se vracel, tak jsem si neuměl představit, že můj sen skončil. Proto jsem si hned na další rok vymyslel dvouměsíční cestu po Indonésii, pak následovala Bolívie a další země. Na každé léto jsem si naplánoval nějakou jinou cestu. Spolu s tím začal vznikat cestovatelský festival Kolem světa. Cestování mě naprosto nadchlo. A mým velkým posledním splněným snem byla Antarktida a příroda na Jižní Georgii.
Jak to je s financováním cest?
Jde o to, jaké má člověk
náklady. Cestovatel dokáže své náklady minimalizovat a dokáže si poradit i s
troškou.
Cestovatelské festivaly s sebou přinášejí nejen osobní zážitky, ale i osobní kontakty. Jaké máte na festivaly reakce s rostoucím počtem zájemců?
Zdá se, že návštěvníci jsou spokojení. Převládá však názor, aby se festival nezvětšoval, aby nezmizel osobní kontakt mezi cestovatelem a divákem.
Jak je festival dostupný lidem po republice?
Festival Kolem světa organizuji v Praze, Brně a v Ostravě, ale uvažujeme i o dalších městech.
Myslíte si, že v rámci cestovatelských programů i festivalů je některá země nedoceněná?
Pár nedoceněných a „neznámých“ zemí by se našlo. Každý cestovatel by zmínil jinou zemi, kterou by rád navštívil a poznal. Já bych třeba upozornil na Burundi nebo Mosambik. Jsou to krásné a velmi málo navštěvované země.
O které zemi se naopak diskutuje nejvíce?
Mezi takovou, řekl bych, cestovatelskou klasiku patří například Peru, Keňa, Patagonie (Chile a Argentina), Island nebo Indie.
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Karel Pražák
Lokace: restaurace Fama Grand www.famarestaurant.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.bestof.cz
Komentáře
Newsletter:
Best of ... na Facebooku! Nejčtenější články za měsíc