Ondřej Kepka – herec a režisér

28.04.2015 22:50 | Eva Procházková

Vystudoval herectví na DAMU a filmovou režii na FAMU. Už od dětství účinkoval v mnoha filmových rolích, lidé si ho nejčastěji pamatují jako Honzíka v populárním seriálu Arabela. Jeho cesta k herecké profesi se mu proto zdála přirozená. Jako autor a režisér se podílí na televizních dokumentech zejména o slavných osobnostech, režíruje pořad s vyhlašováním Cen Thálie, má za sebou několik úspěšných televizních filmů, především komedií. Moderuje v rozhlase, věnuje se fotografování i pedagogické práci. Je synem herečky Gabriely Vránové a profesora matematiky Jiřího Kepky.

 

Které vlastnosti, zděděné po rodičích, vám pomohly ve vaší profesi?

Díky tátovi mám v sobě určitou racionalitu, systém, máma mi určitě předala emoce, kterých má na rozdávání. Oboje ve své práci využívám.

 

Vaši kariéru asi „nastartovala“ Arabela…

Ano, i když v několika dětských filmech jsem hrál už předtím. Přišla obrovská popularita, seriál měl velkou sledovanost, s dnešní dobou nesrovnatelnou, protože tenkrát nebyl výběr televizních stanic. Bavilo mě to, docela mi to šlo, a tak jsem si říkal, proč ne… Dostal jsem příležitost v dalších rolích, třeba v seriálu Synové a dcery Jakuba skláře, ve filmu Maska, v různých dětských pořadech. Býval jsem v televizi skoro obden. Bral jsem to jako práci, se kterou jsem neměl problém. Bylo to lepší než chodit do školy, i když ještě lepší bylo volno…

 

Která z vašich profesí je vám bližší?

Jsem narozený ve znamení Vah, je to takové vyvážené. Obě profese mě baví a potřebuji je. Herectví a režie nemají k sobě tak blízko, jak si lidé představují, člověk musí zapojovat jinou hemisféru mozku. Chybělo by mi jedno i druhé. Nejlépe se cítím, když mohu být režisérem i hercem či moderátorem zároveň. Povedlo se mi to třeba v seriálu Ondřejova filmová škola, to mě bavilo.

 

Kdy jste poznal, že jen herectví vás neuspokojuje?

Už v Disku na DAMU jsem začal zjišťovat, že herectví je pro mě omezující, že by mě víc bavilo pracovat tvořivěji, ne podle pokynů. A tak jsem se přihlásil ještě na FAMU. Napoprvé jsem nebyl přijat, takže jsem v klidu dokončil DAMU, a když mě napodruhé vzali, začal jsem studovat vlastně znovu, od 1. ročníku. Naším absolventským představením v Disku byla úspěšná inscenace Mirákl od Škvoreckého, to představení jsem miloval. Měli jsme s ním velké plány, ale sešlo z nich – spolužáci se rozutekli, můj život byl přesměrován jinam. Protože jsem začal studovat, musel jsem odmítnout mimopražské herecké nabídky. To jsou takové křižovatky, které určují další směr. Tím mým se stala režie.

 

Jak na studia vzpomínáte?

Velmi rád. Na obou školách jsem měl velké štěstí na pedagogy. Na DAMU to byli Boris Rösner, Jana Hlaváčová, Jaroslav Satoranský, na FAMU byl mým učitelem Dušan Klein. Začátky na DAMU nebyly lehké, každý předpokládal, že už jsem málem hotovým hercem, ale já neuměl skoro nic. Nedařilo se mi, a protože jsem na neúspěchy nebyl zvyklý, rychle jsem ztrácel sebevědomí. Za to, že jsem po roce chytil dech, mohu poděkovat Borisi Rösnerovi, který mě podržel a pomohl mi.

 

Byly oba kolektivy spolužáků stejné?

Úplně jiné. Na DAMU tvoří herci v partě, je to týmová hra, kolektivní práce, kdežto na FAMU jsou především sólisté, osobnosti. Každý se zavře ve střižně a pracuje sám.

 

Když se dítě úspěšných rodičů vydá stejnou cestou, převažují spíše pozitiva, nebo negativa?

Řekl bych, že je to půl na půl, možná, abych byl spravedlivý, mírně převažují pozitiva, takže 60 : 40. Ale těch čtyřicet je hodně krutých, každý předpokládá, že jsem měl všechno jednoduché, že jsem se všude dostal protekcí, že můj profesní život je sluncem zalitý. Všechny věci nejsou černobílé a je snadné dělat soudy. Musel jsem se s tím srovnat, ale není lehké přijímat podpásovky, které nečekáte. Dodnes mě to pronásleduje.

foto: Robert Vano

 

Ovlivnila vás v něčem maminka?

Získal jsem díky ní lásku k poezii, máma ji miluje. Pokusil jsem se poezii zviditelnit, se střídavými úspěchy. Náš film Království poezie Gabriely Vránové se setkal jak s absolutním nadšením, tak s absolutním odmítáním tohoto žánru jako takového. Zkusili jsme netypické, moderní pojetí – žádný patos, chvění břízek zalitých slunečním oparem, ale skutečné procházky krajinou, setkávání s konkrétními básníky, kteří k ní měli vztah. Milovníci poezie byli příjemně překvapeni, skoro šokováni tím, jak civilně, obyčejně se dá podobné téma pojmout.

Posluchači vás mohou pravidelně slýchat v Nočním Mikrofóru. Ponocování vám nevadí?

Nevadí. Daleko horší je vstávání do pořadu Dobré ráno, kde se začíná ráno od pěti. Ale zvládám to. Mikrofórum Českého rozhlasu Dvojky moderuji každé úterý, hosty vybírám většinou mezi lidmi ze svého oboru a především takové, které dobře znám, s nimiž souzním. Aby hovor volně plynul, upustil jsem od přesně připravených otázek, živé vysílání musí být založeno na schopnosti vzájemné empatie. Baví mě to, zanedlouho budu mít sto padesátého hosta.

 

Jak jste se dostal ke svému velkému koníčku – fotografování?

Dovedl mě k tomu táta, který mi půjčil svůj starý fotoaparát. Mými tématy jsou hory, města, moře, miluju nefotografovatelné atmosféry. Naučil jsem se být při focení neviditelný, a to mi umožňuje fotit to, co chci. Z mých fotek vznikly dvě knížky, nejprve Kumštýři na vodě, což je kniha fotografií z vodáckého prostředí. Vodákem jsem se stal po absolvování vodáckého kursu na DAMU. Fotoknihu jsem vydal ještě jednu, má název Příběhy fotografií. Jsou to fotky doplněné popisky, takovými fejetony, takže je to skoro literární knížka.

 

Pořádáte také nějaké výstavy svých fotografií?

Musím se pochlubit. Nedávno jsem s Magistrátem Prahy 9 připravil výstavu svého projektu Tramvaj č. 8. V Dopravním podniku zaujala, rozhodli se v ní pokračovat, chystáme další díl, doplněný o video. Z ohraničené výstavy na magistrátu se stala stálá expozice v Dopravním podniku, a dokonce sílí hlasy, zda bych nenafotil ještě tramvaje č. 22, 26… (smích)

 

S tím asi trochu souvisí váš další počin Ondřejova filmová škola. Co k tomu prozradíte?

Na FAMU přicházely dva typy studentů. Ti, kteří četli povídky a chtěli je zfilmovat, což byl třeba můj spolužák Jiří Strach, a „vizualisté“ s kamerou, což jsem byl já. Ondřejova filmová škola byl 33dílný televizní seriál, vlastně taková učebnice filmování. Po jejím odvysílání jsem cítil tak velký zájem a nadšení lidí, že jsem ji vydal na DVD. Je to taková ucelená příručka, pro zájemce o film ideální. Spolupodílel jsem se na její podobě a zároveň jsem byl jejím průvodcem.

 

Jste režisérem televizním, filmovým i divadelním. Jaký je mezi tím rozdíl?

Mezi televizní a filmovou režií není už rozdíl skoro žádný. Obrovsky odlišné technologie se v současné době potkaly a směřují dál stejnou cestou. Někdy se dokonce až po natáčení rozhoduje, zda film půjde do televize, či do kina. U divadelní režie je to jiné. Člověk je tam trochu opuštěný, tým je menší, klidnější, stres není permanentní, jako u filmu, ale nastává až tak 14 dní před premiérou. Film má více možností, divadlo je trochu omezenější – kulisy, efekty. Mě víc baví film, u divadla se nedá střihat… (smích)

 

Ve vašich filmech hrají ti nejlepší čeští herci. Jak je získáváte?

Velkou výhodou je pro mne to, že je znám od dětství. Věří mi, takže mám dveře otevřenější, i když roli hraje spousta různých okolností.

 

Jaký je podíl herců a režisérů na úspěchu filmu?

Jak kdy. Někdy je podíl režiséra minimální, někdy je téměř nulový podíl herců. Ale platí to i naopak, někdy mohou průměrné dílo vytáhnout herci nahoru. Třeba u televizní komedie Stará láska nerezaví jsem měl na herce opravdu štěstí. Viktor Preiss, Libuše Šafránková, Radek Holub a další, byl jsem pyšný, když jsme získali ocenění za nejúspěšnější televizní komedii roku. Psal se rok 2003, byl pro mne velmi zdařilý. Na mezinárodním festivalu Křišťálové srdce v Poděbradech jsem také získal cenu a vypadalo to, že začíná má cesta k vrcholu. Jenže nezačala, následující rok byl úplně neúspěšný…

 

Mnohdy ale ceny neznamenají úspěch u diváků…

To máte pravdu, nedá se to odhadnout a někdy výsledky sledovanosti ukážou, jak my, filmaři, jsme úplně mimo. Řešíme věci, které diváky nezajímají, umělecky hodnotný film je převálcován druhořadým seriálem… V konfrontaci s tím si někdy říkám, jak vlastně filmovat. Nechci točit film jen pro intelektuální smetánku, film, který nikoho nezajímá, nechci se ale ani divákům podbízet komerčními, spotřebními filmy bez jakékoliv hodnoty.

 

Máte nějaký režisérský sen, který zatím nelze realizovat, třeba kvůli penězům?

Přál bych si natočit opravdu kvalitní western, příběh z americké historie 19. století. Chtělo by to opravdu velkou koprodukci, ale věřím, že se mi to jednou podaří. Námět už v hlavě mám, ale k napsání scénáře potřebuji impuls ve formě konkrétního časového horizontu, konkrétního příslibu. Neumím psát do šuplíku, na někdy…

 

Jak dlouho dopředu, než padne první klapka, už režisér na filmu pracuje?

Pokud má před sebou hotový scénář a sehnané peníze, tak zhruba rok. Je třeba sestavit štáb, první se oslovuje kameraman a architekt. A potom je třeba domluvit obsazení, vybrat vhodná místa, všechno připravit…

 

Co je na režisérské práci protivné, co vás nebaví?

Obhlídky. Sedět v autě, neustále vystupovat, nastupovat, pořád spěchat… Popojet autem kilometr a znovu, a to celé třeba měsíc. Zní to směšně, ale je to hrozná otrava.

 

Vaším asi nejviditelnějším televizním projektem je slavnostní předávání Cen Thálie. Jak náročná je příprava takového pořadu?

Dělám ho už pět let a pokaždé říkám, že naposledy. Jsem členem prezidia Herecké asociace, a když mě Vašek Postránecký požádal, vzal jsem to jako svou stavovskou povinnost. Není to můj šálek kávy, je to úplně jiná profese. Každý rok mě tam něco překvapí, je to živý přenos, nikdy nic není tak, jak bylo naplánováno. (smích)

Všechno je domluvené, ale nic není jisté. Když vypadne mikrofon, když se ocenění příliš rozpovídají… Tři měsíce na tom intenzivně pracujeme, poslední měsíc denně, a stačí jedna maličkost a všechno se zhroutí. Snažím se pracovat s maximálním nasazením, ale některé věci neovlivním, nazkoušet se nedají. Na mě je to až příliš velký adrenalin, a to mě nebaví…

foto: Robert Vano

 

Zažil jste při předávání cen nějakou hodně dojemnou chvíli?

Velkou radost jsem měl, když byla mezi prvními oceněnými naše rodinná přítelkyně, vynikající ostravská herečka Zora Rozsypalová. Měla problémy s režimem, nemohla natáčet filmy, cítil jsem to jako velké zadostiučinění a moc jsem jí to přál. A úplně nejsilnějším zážitkem pro mne bylo předávání ceny Luďku Munzarovi v roce 2012. Jeho nádhernou děkovnou řeč nikdy nezapomenu.

 

Zasahuje vám vaše práce i do soukromí?

Hodně. Neumím to oddělit. Přemýšlím o své práci i o dovolené, je to tak propojené, že vlastně ani nevím, jestli pracuju nebo odpočívám.

 

Jste znám jako velký milovník Karla Čapka…

Točím v televizi dokumenty o slavných osobnostech, Karel Čapek patří k mým favoritům. Mám knihovnu plnou jeho knih, chybí mi jen málo titulů. Natočil jsem o něm už pět dokumentů. Obyčejný svět Karla Čapka zaznamenal velký úspěch u odborné poroty, získal nominaci na Elsu, a to mi udělalo radost. Chystám o něm nový dokument (Dopisy od Karla Čapka), chci se vydat na cestu do Anglie a konfrontovat jeho cestopis se současnou podobou míst, kterými procházel. Mimo jiné se angažuji také v nadačním fondu Čapkova Strž, což je nezisková organizace na podporu Památníku Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše.

 

Co je pro vás měřítkem úspěchu? Na který svůj počin jste hrdý, když se ohlédnete zpět?

Vždycky se snažím držet laťku tak, abych se nemusel stydět. V roce 2009 jsem natočil nejsledovanější pořad České televize, jeden z dílů seriálu 3 + 1 s Miroslavem Donutilem. Dodalo mi to sebejistotu, že to snad ještě umím…

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Eva Procházková

Vytvořeno ve spolupráci:

Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

andel’s Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/andels-prague

angelo Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/angelo-prague

Korektura textu: Vladana Hallová

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2015-2.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře