Anna Kotlíková – herečka, zpěvačka a hudebnice

05.05.2020 15:33 | Michaela Košťálová

Známá seriálová a divadelní herečka Anna Kotlíková má za sebou ve svých dvaceti pěti letech již více než pět různých větších zkušeností s televizním herectvím. Diváci si ji mohou pamatovat například z rolí z televizních seriálů Krejzovi, Policie Modrava, Svatby v Benátkách, Obchoďák, ale i ze staršího dobrodružného celovečerního filmu Maharal – Tajemství talismanu (2006) nebo z legendárního seriálu Nemocnice na kraji města – nové osudy (2008). Narodila se roku 1994 v jihočeském Vimperku a herectví ji přitahovalo od malička. Vystudovala hudebně dramatický obor na konzervatoři v Praze. Svůj debut před kamerou prožila v hraném dokumentu německé stanice ZDF Němci v Americe v roce 2004. Objevila se i v dokumentu Historie židovského národa (2005) a první velkou roli si zahrála roku 2005 ve francouzském snímku Les Rats (Krysy). Již delší dobu patří mezi známé tváře Studia Ypsilon či Letních shakespearovských slavností. Jednou z jejích posledních divadelních úloh je účinkování ve hře Jiřího Havelky Společenstvo vlastníků. V Činoherním klubu hraje a zpívá spolu s neméně známými mladými umělkyněmi, jako jsou Eva Burešová, Petra Kosková nebo Tereza Anna Mašková ve hře Sopranistky. Kromě herectví a zpěvu patří k jejím dovednostem také hra na klavír, bicí a varhany.

 

Z vašeho životopisu by bylo možné usuzovat, že herectví bylo pro vás jasným favoritem již od malička. Mám pravdu?

Ne tak úplně. Herectví bylo jistě zajímavé, ale určitě nebylo mým favoritem. Celé se to přihodilo náhodou, když jsem se jednoho dne jako osmileté děvče šla podívat na herce Viléma Udatného a jeho natáčení. Do té doby herectví mým snem nebylo.

Ovšem z herecké branže jsou i někteří vaši příbuzní a přátelé.

Můj nevlastní táta je herec Vilém Udatný a náš dlouholetý kamarád je herec Jirka Lábus. Můj táta je zpěvák a hudebník a žije v Londýně. V Čechách měl kapelu známou pod názvem Despondancing. Takže lze říci, že kolem mě bylo od malička hodně lidí z oblasti divadla a filmu.

Podporovali vás ve vašem snu rodiče, nebo tajně doufali v úplně jiný obor?

Tady to bylo spíše o mých rozhodnutích. Když jsem začala natáčet, moc mě to bavilo, ale na konzervatoř jsem zpočátku jít nechtěla. Proto jsem po ZŠ nastoupila na přírodovědné lyceum. Jenže během prvního ročníku jsem stejně hodně točila, takže jsem raději přestoupila na konzervatoř. Točila jsem skutečně často a pak už jsem si jednoduše nedovedla představit, že bych dělala něco jiného.

Byl někdo, kdo by vám herectví od začátku rozmlouval?

S Vilémem jsme o herectví vždy hodně mluvili. Vilém je sám herec, takže věděl, jak je ta práce náročná a nestálá a… rozmlouvá mi to vlastně pořád. (smích) Mamka zase doufá, že alespoň moji sourozenci budou dělat něco jiného, ale zatím to tak moc nevypadá. (smích)

Navštěvovala jste nějaký dramatický kroužek?

Ano, chodila jsem do dramatického kroužku ve Volyni, který vedl Miloslav Pikolon.

Role Suzanne Galand ve francouzských Les Rats musela být velká zkušenost. Málokdo se dostane k podobně zajímavé úloze v tak útlém věku.

To byl krásný zážitek! Mluvila jsem francouzsky, měla jsem svého překladatele, který mě všechny ty věty vždy před obrazem naučil. Bylo mi devět let a měla jsem svůj vlastní karavan. Poprvé jsem zažila neskutečný servis. Měla jsem i svoji asistentku, která mi například držela deštník, když jsem šla na plac a venku jen trošku poprchávalo. Pamatuji si, že jsem v jedné scéně měla sjet po tobogánu do vody mezi živé krysy. A víte co? Já se místo krys bála právě toho tobogánu! (smích) Ta role byla úžasná. Hrála jsem tam nejlepší kamarádku herečky, která měla hlavní roli.

Jaká byla vaše specializace na konzervatoři?

Hudebně dramatický obor.

Je pro vás přitažlivější herectví divadelní, nebo filmové?

Obojí stejně, nedá se to srovnávat. V divadle mě baví především kontakt s divákem.

V legendárním seriálu Nemocnice na kraji města – nové osudy jste hrála Violku, dcerku uklízečky, kterou ztvárnila Libuše Šafránková. Popište prosím, jaké to je, zahrát si vedle takových osobností, jako je Josef Abrhám, Libuše Šafránková, Jana Štěpánková nebo Eliška Balzerová.

Hrála jsem tam především s paní Šafránkovou a panem Abrhámem. Jsou to oba úžasní, skromní a velice chytří lidé. Strašně hezky se ke mně chovali.

Vzpomínáte na nějakou situaci z natáčení Nemocnice obzvlášť ráda?

Vzpomínám. (smích) Když jsme točili na chodbě ve skutečné nemocnici a Libušce Šafránkové dávali „jako“ injekci, myslela jsem si tenkrát, že jí tu injekci píchali doopravdy. Po natáčení jsem pak doma mamce říkala, že nechápu, jak mohla paní Šafránková zvládnout během své role absolvovat tolik injekcí. Pak si v souvislosti s paní Libuškou ještě pamatuji, že jsme jednou točili v divadle, kde měla Libuška Šafránková z ničeho nic tak velký záchvat smíchu, že jsem měla co dělat, abych se taky nezačala smát. Její smích je totiž velmi nakažlivý.

Co bylo vaším divadelním debutem a která divadelní role je vám dodnes nejbližší?

Ještě když jsem byla na konzervatoři, debutovala jsem ve Studiu Ypsilon ve hře Proměna aneb Řehoř už toho má dost v režii Arnošta Goldflama, kde dnes hraji Markétu. Jinak nejbližší je mi v současné době postava Kay ze Sopranistek, protože je to zajímavá role. Má zajímavý, skutečně překvapivý příběh. Také mě baví, že zpíváme s živou kapelou. Představení má celkově skvělou energii. A samozřejmě musím ještě zmínit i své účinkování v geniálním Společenstvu vlastníků, kde je výborná parta inspirujících lidí a radost pracovat s Divadlem Vosto5.

A co Letní shakespearovské slavnosti? Povězte nám o nich také něco bližšího.

Letní shakespearovské slavnosti mám moc ráda. Hraji v představení Večer tříkrálový. Je to takové hezké zpestření léta a hlavně skvělá parta lidí.

V poslední době jsme vás mohli vidět například v Činoherním klubu v již zmíněných Sopranistkách. To je dílo doslova nabité talentovanými a zajímavými zpěvačkami. V čem se účinkování v Sopranistkách liší od běžného divadla?

Jiné to je tím, že tam hraje živá kapela. Naživo zde i zpíváme. A s holkami jsme si sedly.

Kromě herectví se věnujete také zpěvu a hrajete na klavír, bicí a varhany. Kde jste se na jednotlivé nástroje naučila?

Chodila jsem do ZUŠ. Na klavír mě učil František Soumar, na kterého opravdu moc ráda vzpomínám. Musím říci, že ten mě naučil nejvíc ze všech. Na varhany jsem chodila hrát do kostela.

Proč zrovna varhany?

Chodila jsem také do pěveckého sboru Schola Všech svatých a varhany se mi vždy moc líbily. A v ZUŠ byla zrovna učitelka, která na varhany uměla, takže mě učila.

Kterou ze svých seriálových rolí hodnotíte zatím jako vaši nejzdařilejší?

Nejzdařilejší – nevím, to by vám musel říci asi někdo jiný. Ale moc ráda vzpomínám na Míšu Plavcovou. Byla to jedna z hlavních rolí, kde jsem měla takzvaně „co hrát“ se skvělými herci. Maminku mi hrála Tereza Kostková, babičku Alena Vránová, dědečka Petr Kostka, partnera Pavel Řezníček. Byla to moc příjemná práce a pro začínající herečku velká škola.

Vzpomenete si na nejtěžší okamžik před kamerou?

Asi nejtěžší bylo, když jsme točili Obchoďák a v jedné scéně mě přepadne zlodějka – kaskadérka. Po několika „jetích“ (opakovaných záběrech), kdy v obchodním centru byl normální provoz a neustále někdo koukal do kamery, jsem už z únavy nestihla vykrýt hranou ruky ránu tak, jak mě učili, a dostala od zlodějky-kaskadérky ránu opravdovou. Přes nos. Myslela jsem, že ho mám zlomený. (smích)

Na první pohled je zřejmé, že jste umělecká duše. Zajímá vás kromě dramatických a hudebních forem i jiné umění? Třeba malování?

Zajímá. Ráda si zajdu na pěknou výstavu, ale sama se rozhodně do ničeho podobného nepouštím. Jinak moc ráda čtu. Kamarádky mi až závidí moji knihovnu. Nejvíc peněz totiž utratím za knížky a čtu každou volnou chvilku, kterou mám. Mám také kamaráda, bývalého prvního sólistu Národního divadla v Praze, a díky němu chodím třeba i na balet a na fantastická vystoupení jejich souboru DEKKADANCERS.

Máte do budoucna nějaký sen, který byste chtěla ve své profesi realizovat?

Nyní, v době karantény, mám především čas na to hodně přemýšlet a přicházím na věci, na kterých mi opravdu hodně záleží. Teď si přeji, aby se situace co nejdříve vrátila do normálu a abychom mohli třeba již v září opět pracovat. Přála bych si třeba, abych mohla na podzim začít podle plánu zkoušet novou divadelní hru, do které jsem obsazená... Nicméně o úplně konkrétních snech nahlas mluvit nechci. Takové si chci ponechat pro sebe.

Děkuji vám za rozhovor.

 

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Lenka Hatašová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře