Bára Seidlová - herečka

09.09.2013 00:03 | Michaela Lejsková

Herecká profese je pro herečku Báru Seidlovou tou správně vybranou životní náplní. Jak je toho sama důkazem, najít si práci, která vás po všech stránkách těší a přináší vám pocit radosti, je důležité a vždy se to vyplatí. Vždyť přeci každý úspěch by se měl měřit tím, zda je člověk šťastný. V tom případě je Bára Seidlová velmi šťastná mladá dáma.

 

Co myslíte, že obyčejně herce k divadlu nejvíce táhne? A jak je tomu u vás?

Za ostatní herce mluvit nemůžu, můžu mluvit jen za sebe. To, co táhne mě, je nepojmenovatelné. Někdo tomu říká touha, někdo poslání. Každý z nás má nějaký talent, a když se jím necháme vést, dovede nás tam, kam patříme. Když jsme tam, kam patříme,jsme šťastní.

 

Jak se vám pendluje mezi filmem a divadlem? Jaké si odnášíte z čeho zkušenosti?

 Jsou to dvě odlišné cesty k jednomu cíli. K divákovi. Ta divadelní je osobní, přímá a v daný okamžik se nedá nic zašvindlovat. Můžete s divákem komunikovat tady a teď. Ve filmu záleží na mnoha faktorech, nejen na herci. Jak film ve výsledku bude vypadat a co si z něj divák odnese, je jednou pro vždy dané. Druhá repríza se nekoná.

 

Jaké zkušenosti považujete za přenosné a které nikoliv?

Jakákoli zkušenost se hodí, ať už pozitivní, či negativní. To, co se naučím na jedné straně, na druhé můžu použít.

 

Na co se všechno dá v zákulisí „narazit“?

Na technika, na zapomenutou rekvizitu, na železnou tyč z úplnějiného představení. Dá se narazit do zdi, protože je tam většinou tma. Na kolegu, který se spěšně převléká z kostýmu do kostýmu, na jiného, který neví „co teď bude“, na zoufalou kolegyni, která hledá pásek, protože jí na jevišti padaj kalhoty. Na plechový kýbl s vodou – protipožární opatření, na ohryzky, ubrousky, nedojedené svačiny a na uklizečku, která čeká a doufá, že už konečně skončíme, protože to všechno po nás musí uklidit a chce jít před půlnocí spát.

 

Vytoužila jste si v divadle něco konkrétního?

Toužila jsem po divadle, ve kterém se budu moci svobodně vyjadřovat. A splnilo se mi to prostřednictvím divadla MALÉhRY, díky němuž si můžu dál snít a plnit všechny sny.

 

Jak se vám kdy sehrávalo s kolegy a jak je tomu nyní s vaším triem?

Nedá se to srovnávat. To, že jsme my tři spolu, se stalo. Věřím, že nic v životě není náhoda a všechno má svůj smysl. Že se člověk třeba ocitne mezi stejně naladěnými lidmi a z práce se vám stane dobrá zábava. Tak jsem si uvědomila, že není ani tak důležité, co děláte, ale s kým to děláte. Rozdíl je už jen v tom, že s kolegy jsem se musela sehrávat, s holkama nemusím. Funguje mezi námi jakési vnitřní propojení, takže si, nejen na jevišti, rozumíme možná i bez „mrknutí oka“.

 

Dokážete se vždy naladit na představení tak, jak potřebujete? Nebo je to otázkou toho, jaký jste měla den?

Jeviště je magické. Jaký jsem měla den, je úplně jedno. Je to jiný svět, jiná energie a všechno zvenku jde stranou. Užívám si to. Většinou se těším do divadla i na diváky, a tím mám vlastně celý den hezký. Je to ocenění a dar, že je nám někdo ochoten věnovat večer a přijít se na nás podívat.

 

Do jaké míry patří k profesionalitě herce nedat na sobě nic znát, když hraje, ačkoliv má třeba velké vnitřní trápení?

S trápením se dá skvěle pracovat! Je to energie, emoce. Herec žije tím, že přetváří své vlastní emoce. Je to jedna a tatáž energie, negativní, či pozitivní, takže se třeba trápení dá velice snadno přetransformovat a funguje to jako bezvadná terapie. Pro mne i pro diváka. 

 

Řekla byste, že někteří herci jsou předurčeni pro nějaké konkrétní role a jiní jsou třeba úplně univerzálně použitelní na jakékoliv role?

Ne. Záleží to jen na tom, čemu oni sami věří. Omezení neexistuje vně, je jen v naší hlavě. Čemu věříme, to dokážeme. Předurčením našich schopností jsou naše touhy a sny.

 

Čím se herec nejlépe a nejdéle vryje do povědomí veřejnosti?

 Tak nad tím jsem ještě nepřemýšlela. Myslím, že o to až tolik nejde.

 

Co obnáší život celebrity po mediální stránce?

Jéžišmarjá, co já vím…? Třeba psát tenhle rozhovor?

 

V jakém bodě je pro vás svět médií nutným zlem?

Proč se bavit o zlu, když se můžeme bavit o dobru? Třeba o tom, že média mohou lidem zprostředkovat informaci, že se někde děje něco hezkého. Jsem ráda, že díky médiím můžu dávat vědět o tom, co dělám, třeba pozvat lidi do divadla. Všechno má dvě strany, nic není jen černé, nebo bílé. Záleží jen na vás, z jakého úhlu se díváte.

 

Dokážetepředem odhadnout reakce veřejnosti na ten který článek, rozhovor?

Neřeším to. Píšu, co si myslím. Někoho to potěší, někoho to naštve, to záleží na jeho přesvědčení. Každý má právo na svou reakci.

 

V kterém bodě v životě jste zažila opravdu tréning odhadu na lidi?

Asi mě to teprve čeká. Čím jsem svobodnější, čím víc si dělám to, co chci, tím víc odvahy potřebuji.

 

Jakým směrem jdou představení, která si volíte, a jakou váhu v té volbě má vaše rozhodnutí?

Představení jdou přesně tím směrem, jakým jdeme my. Co potkáváme, co zažíváme, jak na to reagujeme… Všechny tři se na inscenaci podílíme rovným dílem. To, co budeme hrát, je dané tím, co se kolem nás děje, co lidé nejvíc řeší. Každá máme talent na něco jiného a vzájemně se v těch talentech podporujeme a respektujeme.

 

Máte za cíl něco konkrétního skrze svoji profesi veřejnosti sdělit?

To jsou možná moc silná slova. Chtěla bych jen, skrze divadlo, film, cokoli, co budu vytvářet, dávat lidem naději, že je možné následovat sami sebe a důvěřovat své síle. A že v každém z nás dřímá obrovský potenciál, jen se ho nebát využít. Největší radost mi udělá, když za námi po představení přijde divák nebo divačka s rozhodnutím, že i on dokáže to, co dokázala postava v naší inscenaci, třeba „že ten kopec prostě sjede“!!

 

Co si sama berete od diváka, který vám ať už verbálně, či neverbálně něco přináší?

Co bych byla bez diváka! Dává mi možnost, že mám pro koho hrát, a já ji bezostyšně využívám.

 

Vnímáte kontakt herce a diváka jako dostatečný?

Pokud mi ten kontakt přijde nedostatečný, slezu z jeviště a jdu se k nějakému divákovi přiblížit fyzicky. Funguje to.

 

Setkáváte se někdy se zneuznáním herecké profese?

Každý se pohybujeme v určité „rezonanci“. To, co si myslíme, se nám potvrzuje. Fungujeme jako vysílač a přijímač. Co vysíláme, se nám vrací. „Stejná frekvence“. Pokud si budu myslet, že herecká profese je nedostatečná, zcela jistě se mi to zvenku bude potvrzovat. A tak si raději kontroluji své myšlenky a přemýšlím o těch pozitivnějších věcech. Určitě se najde někdo, kdo pochybuje o smysluplnosti herecké profese, ale v mé rezonanci se, doufám, nepohybuje.

 

Co myslíte, že veřejnost o herectví neví, nebo má v něčem o něm mylnou představu?

Dnes mi paní za přepážkou vyprávěla, jak jí její syn nechtěl uvěřit, že jsem na poště podávala balík, když jsem přece v televizi! Herec je úplně normální člověk, pohybuje se v televizii na poště.

 

Se svým divadlem MALÉhRY cestujete po republice. Kde všude jste byly s kolegyněmi a jaké máte reakce diváků z menších měst?

Reakce diváků mi dělají radost. Projíždíme celou naši vlast a říkáme si, jak je vlastně krásná. Kdybych dělala jinou profesi, na některá místa bych se ani nedostala. Takhle vím, že všude se dá něco hezkého objevit, něco příjemného zažít, něco dobrého sníst.

 

Jaké netradiční zážitky si samy, coby „vozitelky“ zážitků, odvážíte z cest? Jací jsou u nás lidé hostitelé?

Jako hostitelé jsou různí, ale vesměs se setkáváme s úžasnou pohostinností. Někde nám dokonce upečou dort, koláče nebo buchty. Jestli to tak půjde dál, nevejdeme se do kostýmů. Každý divadelní zájezd pojímáme jako výlet. Náš manuál: navštívit místní informační centrum, vybrat výlet a nějakou hospodu… tím je o zážitky vždycky postaráno.

 

S čím v životě jste se kdy neuměla rozloučit?

Pokud jsem se s něčím rozloučit neuměla, nakonec jsem musela, abych zjistila, že i bez toho se dá žít.

 

V jakém směru u sebe vnímáte největší posun?

Člověk má na sobě pořád co odhalovat, pořád ho něco překvapuje a posouvá dál k dalšímu řešení sebe sama. Jako když se cibule svléká ze slupek. Takžeposun zatím vnímám od slupky ke slupce.

 

Na co se sama u sebe chystáte v blízké době? Co je vám výzvou, na čem budete pracovat?

Na další slupce!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Zlatý Had www.zlatyhad.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře