Daniela Zbytovská - herečka

22.04.2013 11:00 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Jeviště je zázračné! Když na ně vstoupíte, dostanete se do jiné hladiny." Daniela Zbytovská

 

 

 

 

 

Když je herečka své práci oddaná, hned se to na ní projeví. Samozřejmě na té její roli. Daniela Zbytovská tvoří trojici seskupení Malé(h)ry spolu se svojí dcerou Nikolou Zbytovskou a Bárou Seidlovou. Představení pro děti i dospělé diváky je obohacující především svým vtipem, nadsázkou a atmosférou, kterou okolo sebe herečka šíří a která je skrz naskrz pozitivní!

 

Jak vlastně herec vnímá sám sebe před hledištěm plným diváků?

Mohu mluvit samozřejmě jen za sebe. Jak sebe vnímám? Nijak. Prostě tam jsem, jsem šťastná a diváky vnímám jako součást sebe sama. Necítím, že bych měla něco „předvádět“. Cítím, že musím dát prostor tomu, co mnou má projít, co nás má spojit. Mě – herce – a diváka. Pokud do toho nezapojím vlastní ego, pocit vlastní důležitosti, a nechám pokorně energii plynout, ke spojení dojde a jsou to nejkrásnější okamžiky v mém životě.

Někdy si před představením prohlížím diváky v hledišti skulinou v oponě a v duchu jim děkuji za to, že se kvůli nám oblékli, upravili, že jsou ochotni věnovat nám dvě hodiny vlastního života! Neberu to jako samozřejmost.

 

Už vás někdy dovedla reakce nějakého diváka rozhodit?

No, teď teda nechci machrovat, ale nevzpomínám si. Většinou jsou všichni k zulíbání. Ale možná jsem si těch reakcí, které by mě mohly rozhodit, jen nevšimla!

 

Můžete o sobě říci, že máte na spolupráci herec – divák nějaký fígl, svoje vlastní know-how?

Lásku. Každý z nás touží být milován, touží po troše pozornosti a pohlazení. Já diváky miluji jen za to, že jsou. Bezpodmínečně. Dávají mi velký dar, a to, že mohu dávat a oni to přijímají. Mám pocit, že člověk, který dává, by měl poděkovat tomu, kdo jeho dar přijme. Návod nemám, vycházím ze sebe. Ale v každém představení nějaké to „obtěžování“ diváka máme. Zatím nám to prochází, no uvidíme za pár let!

 

Když dnes spolu s vaší dcerou Nikolou a Bárou Seidlovou tvoříte trio, umíte si představit, že byste měla hrát monodrama?

Ale jo, jenomže už by se mi nechtělo. Je mi s nimi na jevišti nádherně! A nejen na jevišti, i v životě. A jak říkal režisér Peter Scherhaufer: „Ve třech, to už se dá hrát divadlo.“

 

V čem se od svých kolegyň odlišujete?

Tak to je těžká otázka! Každá jsme jiná, a přesto je mezi námi něco silného, společného, co nás spojuje. Každá z nás má mimo herectví i spoustu drobných talentů. Já ráda píšu, a tak jsem autorkou našich scénářů, i když mi do toho holky samozřejmě hodně „kecají“.

 

V čem se doplňujete a co považujete za nepostradatelný a důležitý prvek mezi vámi?

Každá z nás má něco, co té druhé chybí. Důležitý prvek je asi to, že spolu nesoupeříme, ale energii, kterou bychom použily k soupeření, používáme k vytvoření společné vize. A pak si říkáme pravdu. Říkáme si to, co si opravdu myslíme. Zní to banálně, ale zkuste říct někomu, co si opravdu myslíte! Mnohdy to nesnesou ani ti nejbližší, a přitom je to jediný způsob, jak vytvořit krásný vztah.

 

Jak jste na tom s vlastní touhou odlišit se?

Všichni jsme jedineční, každý z nás má jedinečný otisk prstů, jedinečné vnímání světa, jedinečný přístup k životním situacím, ale přesto tvoříme jednotu, jeden celek. Každý z nás je důležitý. Hraje neopakovatelnou „vesmírnou“ roli. Nemusíme mít potřebu se odlišovat, protože každý jsme originál.

 

A co kopírování, patří to nějakým způsobem do života herce obecně a do vašeho konkrétně?

Kopírování není jen doménou herce. Jsme masírováni rodinou, školou, médii, abychom byli takoví, jaký už byl někdo, kdo byl uznán za hodného obdivu. Ale každá kopie Marilyn Monroe, Alberta Einsteina, nebo Bolka Polívky zůstane kopií a nikdy nepřinese nic nového. Je krásné nechat se inspirovat, ale zachovat věrnost sobě samému.

 

V obchodních vztazích se někdy stává, že vzniknou i přátelské vztahy. Chodí to tak na divadle i mezi diváky a herci?

Chodí! Máme spoustu kamarádů a známých z řad diváků nebo třeba pořadatelů z různých divadel, kam jezdíváme hrát. Vždycky se už na ně těšíme, jsme zvědavé, co je u nich nového, zajdeme si na skleničku nebo na oběd.

 

Jak brzy musíte být v divadle, abyste zvládla vlastní přípravu?

Fyzicky chvilku, duševně jsem v divadle dlouho před představením. Ale pokud hrajeme dětská představení, kde jsme si určily i role dopravců a techniků, kteří staví scénu, musíme být v divadle nejméně dvě hodiny předem. Je to vlastně taky taková forma koncentrace. Běhání s kovovými tyčemi, montování, vybalování rekvizit... a taky pěstování pokory a uznání těm, kteří za nás na ostatních představeních tyto práce dělají. Je dobré si to vyzkoušet!

 

Kdo vám v zákulisí obvykle pomáhá, koho nutně potřebujete mít k dispozici?

V některých inscenacích máme jen osvětlovače a zvukaře, do jiných jsme si přibraly hostující herce-kamarády z jiných divadel, a tak je celá produkce v zákulisí mnohem náročnější a už tam potřebujeme „partičku“ kluků, kteří něco spustí, něco podají, někde vykouknou…  

 

U jakých lidí je škoda, že nejsou vidět, a jejich práce se přitom na divadle opravdu cení?

To si zkoušíme dnes a denně na vlastní kůži! Mít svoje divadlo je totiž zábava na plný úvazek! Těch profesí je hodně! Některé zvládáme lépe, jiné hůř, na některé musíme opravdu povolat odborníky! Za tím, že herec ve výsledku stojí na jevišti a diváci mu tleskají, je práce těch, kteří divákům dali vědět, že se vůbec nějaké představení koná, těch, kteří mu prodali lístky, těch, kteří ho uvedli do divadla, těch, kteří tam uklidili. Když píšeme scénář, přemýšlíme o každém slově, na jevišti to pak vypadá jako bravurní ostrovtip herce. Většinu diváků zase tolik nezajímá, kdo texty píše, mají pocit, že za vší tou parádou stojí jenom herec. Nebo práce kostýmní výtvarnice, která musí respektovat nejen to, aby kostýmy byly výtvarně dokonalé, aby splňovaly funkci, kterou mají, ale ještě řešit hysterii hereček a někdy i herců a režisérů. Ve výsledku přijdete na to, že divadlo mohou dělat jen lidé, kteří ho milují, ať už tam zastávají jakoukoli profesi!

 

Můžete říci, že hraní pomáhá nějakým způsobem i práci s vlastní psychikou? Jako to například uvedl Jan Přeučil, kterému pomohlo jít na jeviště v den, kdy zemřela Štěpánka Haničincová. Jak to vidíte vy?

Jeviště je zázračné! Když na ně vstoupíte, dostanete se do jiné hladiny. Vaše energie se přeladí na jiné vysílání, jako rádio. Vaše osobní problémy ztratí svoji důležitost, dokonce i tělesné problémy ustupují do pozadí. Nejeden herec se během představení zbaví třeba rýmy nebo chřipky. Vidím to tak, že vše, co na jevišti hrajete, prochází přes vaši „duši“. Ale je pro mne hodně zábavné zahrát si protiklad toho, kdo opravdu jsem, protože mi to umožní určitý nadhled a nadsázku a mohu postavě dát i rozměr naděje. Z druhé strany si pocitově vyzkouším, jak se asi takový člověk cítí, a v běžném životě ho dokážu víc pochopit a přijmout. Třeba všechny ty zhrzené paní, které si svoje peklo vytvářejí evidentně samy svým pocitem vlastní důležitosti a přesvědčením, že ony to všechno vědí nejlépe! Někdy se s takovými osobně setkám a řeknu si: „No tak ty půjdeš na jeviště!“ Paradoxní je, že se ta dotyčná na jevišti nepozná a směje se, jak je ta postava trapná, a pak nám přijde ještě poděkovat, jak moc se pobavila! Tak si říkám, kolikrát někdo takové zrcadlo nastavil mně a já se vůbec nepoznala!

 

Jak moc je podle vás herec psychicky odolný člověk?

Tak, jak si to dovolí. Naše myšlenky vytvářejí náš život. Co si myslíme, to jsme a neplatí to jenom v herectví!

 

Patří k herectví i určitá rozmařilost, přecitlivělost? Nakolik ji vnímáte ve svém hereckém okolí a nemyslím tím zrovna nejbližší holky.

Vnímám své kolegy pozitivně. Mají otevřený určitý kanál a jsou vnímaví a přemýšliví. Když denně stojí na jevišti a manipulují se svými city a pocity, je jasné, že mohou být přecitlivělí a reagují třeba neadekvátně situaci. Proto je potřeba si své role vybírat, milovat je a taky hodně odpočívat. Chodit do přírody a nechat se od ní inspirovat. Můj děda říkal, že les je pro něho chrám, kam chodí rozmlouvat s Bohem. Já to tak taky cítím.

 

Kdo je autorem názvu Malé(h)ry? Má název nějaký svůj příběh?

To je hodně stará historie! Kdysi jsme dělali jedno představení pod uměleckou agenturou. Bylo inspirováno knihou pana Vyskočila. Tak se nám ten název hodně zalíbil. No a je to venku! Snad nás nezavřou za krádež slovní hříčky! Já jsem si potom ten název nechala a hrála pod ním divadlo jednoho herce. Tenkrát sama v režii Petera Scherhaufera. A čekala jsem, až mi holky, mé současné nejlepší kamarádky a kolegyně, dorostou!

 

Když hrajete pro malé děti, prožíváte to odlišně než večerní představení pro dospělé?

Ne. Forma je samozřejmě úplně jiná, základ stejný! Děti jsou velké duše v malých tělech. Někdy jsou ty děti mnohem vyspělejší než my takzvaně dospělí a máme se od nich co učit! Učit se opravdovosti, kreativitě a radosti ze zdánlivě obyčejných věcí. Ráda pro děti hraju i píšu. Teď jsem napsala knihu pohádek, kde jsou hrdinové negativní bytosti, třeba čert, vodník, strašidlo nebo ježibaba. Společným jmenovatelem je to, že v každé této „příšeře“ dřímá kousek dobra, a pokud ho probudíme, stanou se z nich nádherné bytosti. A tak je to i s námi dospělými v životě! V každém z nás je kus dobra, jen ho probudit! Jsem dětem moc vděčná, že mě učí probouzet v sobě to dobro a vidět svět jejich očima!

 

Čí život je podle vás nejvíce obohacen, ten hercův, nebo divákův?

Toho, kdo si dovolí ho žít naplno! Je jedno, jestli je to herec, nebo divák, nebo třeba prodavač v cukrárně!

 

O co se lidé, kteří divadlo nevyhledávají, nejvíce ochuzují?

Pokud někdo divadlo nevyhledává, asi ví proč. Má k tomu své vlastní pohnutky a dělá dobře, když je následuje. Potřebuje ke svému životu třeba úplně jiné věci než divadlo. Toho, kdo do divadla chodí rád, jistě obohatí setkání. Setkání s lidmi v hledišti i na jevišti. Uvědomí si, že je součástí procesu hraní si, že se společně s někým může zasmát nebo že není sám, když mu dojetím ukápne třeba slza! Anebo jen jednoduše zapomene na své běžné denní starosti. Divadlo je prostě magie!

 

Jakým metrem podle vás divák měří? A vy diváky?

Metr do divadla nenosím! Je to pro mne zbytečný krám! (smích) A diváci? To už je na nich! Myslím si, že stejným metrem, jakým měříme sebe, měříme i své okolí.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make-up: Michaela Lejsková

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Zlatý Had v Praze www.zlatyhad.cz

Divadlo Male(h)ry www.divadlomalehry.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře