David Matásek - herec

24.07.2013 11:32 | Dita Brančíková

David Matásek je český filmový, divadelní a seriálový herec a hudebník, který letos oslavil kulatých padesát let. Je absolventem pražské konzervatoře a divákům se vryl do paměti jako Kendy z populárních „Básníků“. V letech 1984–1991 byl hercem na volné noze. V té době se objevil ve Studiu Bouře jako Cassio v Othellovi. Od roku 1991 byl členem činohry Národního divadla, kde hrál např. císaře Nera v Racinově hře Britannicus. V roce 1995 nastoupil do Divadla Komedie, kde vystupoval mj. jako Petruccio ve Zkrocení zlé ženy. Roku 2002 se vrátil zpět do činohry Národního divadla. Účinkoval také v seriálech Redakce, Letiště a v projektu Přešlapy. Dříve se věnoval hudbě, byl členem skupin Orlík a Hagen Baden. Dnes už hudbu spíše poslouchá a jak říká: „rambajz ať dělají mladí“. Zato propadl skútrům, speciálně Vespám. S kamarády pořádají srazy „vespařů“ a pro snazší komunikaci s podobnými nadšenci si dokonce založil i facebookový profil.

 

Co vás momentálně nejvíc naplňuje? Ať už po stránce pracovní, soukromé, či v oblasti koníčků…?

Jsou teď prázdniny, tak relaxuju, snažím se hodně spát a sportovat a ne úplně se mi obojí daří. Taky mám resty v literatuře, některé knížky od Ježíška jsem si vzal teď na chalupu. Tím spíš, že mě ještě čeká v srpnu filmování s Honzou Svěrákem. Já jsem člověk, který se pořád dívá dopředu, stále něco plánuju, těším se na nové zážitky, lidi, místa. Paměť mám, pánbůh zaplať, dobrou, ale nebaví mě se ohlížet a sentimentálně vzpomínat. 

 

Co se vám vybaví při slově konzervatoř?
Už je to tady! Jsou to takové útržky, není divu po tolika letech, ale rád si připomínám tu atmosféru, kdy bylo všechno před náma. Bylo to jistě nejvíc dáno věkem, nepřipouštěli jsme si žádné problémy, celý svět nám ležel u nohou, a jaké pak bylo překvapení, že tomu tak není. Ale v té podivné normalizační šedi jsme měli občas pocit, že jsme samostatně myslící bytosti s právem na názor nebo na omyl. Aspoň někteří profesoři nám ten pocit dávali.

 

Kdy jste se stal opravdu hercem? Kdy jste si hrdě začal psát toto slovo do kolonky povolání?

To je těžké. Jsou dny a situace, kdy si ani dnes nejsem tak úplně jistý, jestli jsem zvolil dobře. Jsem v podstatě spíš introvert a celý ten kolotoč okolo mi nedělá moc dobře. Pak přijde zkouška, představení, nebo jen krátký okamžik a vím, že jsem tady správně. Lidi se smějí, pláčou nebo si chtějí jen tak popovídat o tom, co právě viděli. Nebo jedu z natáčení v taxíku a řeknu si: má to smysl. Ale věřte, nějak moc to nežeru.

 

Začínal jste v Národním divadle, později jste přešel do Divadla Komedie, dnes působíte opět ve Zlaté kapličce. Jste tam spokojený?

Spokojenost je pro moji práci smrt. Pořád se musíte snažit. Ne nějak úporně, ale pořád. Jak si začne herec být moc jistý sám sebou, je to jeho konec.

 

Vaše profese je určitě, alespoň co se týče divadla, podhodnocená a nutí tak herce brát role v seriálech, muzikálech a živit se i jinak. Nemá to nějaké jiné řešení?
Určitě má. Já jsem v poslední době udělal několik zásadních rozhodnutí a věřte, nebylo to jednoduché. Prostě jsem si řek´, že nějakou práci nevezmu, bylo to hodně lukrativní, ale za cenu, že se skoro neuvidím s dětma, že se zase na čas stanu inventářem obýváků, veřejným majetkem. Tak jsem to nevzal. Je mi padesát, něco jsem zažil, ale ještě chci jít dál. Zkusit něco nového. A to musíte odbočit z dálnice, vydat se pěšinou a do hor. Tam čeká dobrodružství. Doufám, že mi osud tuhle troufalost neoplatí nějakou ťafkou a já za rok nebudu mít na složenky, ale jinak to nejde.

 

Hrál jste ve více než šedesáti filmech, seriálech, pohádkách a podobně. Na které natáčení či výsledek vzpomínáte nejraději a proč?

Já svoji práci neměřím výsledky. Vzpomínám radši na lidi, s kterými jsem dělal, na atmosféru, na nové věci, které jsem se musel naučit. V tomhle směru bylo skvělé setkání s Karlem Kachyňou, s rodinou Berousků, zkoušení Fausta v Gorlici. Na průšvihy zapomínám, v tom jsem šťastná povaha, normálně to vytěsním. 

 

Cítíte se lépe na prknech, která znamenají svět, nebo před kamerou?
To s těmi prkny je kec. Neznamenají vůbec nic. V tom je naše povolání skvělé, že záleží na nás, co který večer znamenají. Jestli moře, nebo finanční burzu či palác. Ale jinak jsou to obyčejná černá prkna, někdy hodně tvrdá. 

 

Jak moc rozdílné je herectví na jevišti a při natáčení?
Každé představení, každý film má svůj styl. Nebo by měl mít. Taková ta obecná nápodoba života je nuda a moc tvorby se tam neužije. Já se nebráním ničemu, když to má smysl. A jestli hraju na kapesníčku v divadle v Řeznické, nebo v Národním, obojí vyžaduje maximální soustředění. Při filmování hodinu a půl čekáte, rozptyluje vás kdeco a pak někdo zařve jedem, něčím vám klapnou před nosem, je akce a teď se ukaž, sokolíku! Je to jako rozdíl mezi maratónem a stovkou. Teď, anebo nikdy.

 

Vžíváte se hluboce do svých rolí, potřebujete se plně soustředit, nebo jste schopný odehrát cokoliv a kdykoliv?

No, nejsem úplně ten maximální prožívač, rozervanec, co se musí po představení léčit v Bohnicích. Je to profese, a tak se to taky musí brát, jinak bych se asi fakt zbláznil, při tom kvantu práce. Ale rád si na chvilku před představením zalezu někam do koutku, jen tak si mumlám pro sebe, nebo si dám pár kliků. To je můj rituál. 

 

Je nějaká role, která na vás silně zapůsobila a které jste se těžko vzdával?
Těžko říct. Spíš se těším na nové zkoušení, na nové lidi. Ale rád jsem hrál Mefista v už zmíněném Faustovi na Vyšehradě. Pro tu atmosféru v podzemí Gorlice. Pak asi Skillinga v inscenaci Enron. Kvůli ekonomickým mechanizmům, které jsem musel pochopit, aby je pochopili i diváci. Také Oberona kvůli kamarádům, s kterými jsme Sen hráli. Je toho dost.

 

Z vašich posledních divadelních počinů jmenujme například Večírek podle scénáře Michala Suchánka a pod režií Ondřeje Sokola, kde hrajte nepříliš úspěšného zpěváka. Proč na tuto hru mají diváci jít?

Je to krutá hra o všedních věcech. Nic vznešeného a povznášejícího. Hubou po betonu, bych to charakterizoval. Ale Michal je neskutečně chytrý a vtipný člověk a Večírek je toho důkazem.

 

Další novinkou je Ohlušující pach bílé v Kolowratu, kde hrajete bratra Vincenta van Gogha, Thea. Čím je zajímavá tato hra?

Gogh byl magor, ale zároveň génius. Tyhle charaktery lidi milují. Tedy v životě jistě ne, ale na plátně nebo v divadle. A tahle hra se na tento fenomén dívá trochu jinak. Je to spíš o psychiatrii než o malířství. Spíš o hlavě a běsech uvnitř než o mukách tvorby. 

 

A konečně vaším nejnovějším počinem je film Ondřeje Sokola Krásno, kde ztvárňujete recepčního. Jak se vám s tímto režisérem natáčelo?
Neuměl jsem si představit, jak debutant režisér bude zvládat i hraní. Ondra má ve filmu i velikou roli, a tak jsem byl zvědav, jestli se z toho nezblázní. Ale on si to dost užíval! Věděl naprosto přesně, co chce, aby bylo na plátně a co tam máme dělat my. A to není úplně běžné, to mi věřte. 

 

Čím je podle vás tento film zajímavý?
Jednoznačně scénářem. Není to jen proto, že vím, jak moc je předloha autentická, jak moc se obou protagonistů týká, ale i pro tu zvláštní nadsázku, která se k tématu zdánlivě nehodí. Ale jen zdánlivě. No, nechci moc prozrazovat….

 

Co pracovního vás čeká po prázdninách?

Kromě pohádky s Janem Svěrákem ještě sitcom Paní Beranová, pak začneme zkoušet s Davidem Drábkem v Národním, to bude naše první spolupráce a o to víc se těším. A v říjnu doufám vyjde natáčení s Robertem Sedláčkem v Českém století. 

 

Jistý čas jste tíhnul k muzice. Věnujete se jí v nějaké formě stále?
Ne. Rambajz ať dělají mladí.  

 

A jste sám hudebním nadšencem? Chodíte na koncerty? Posloucháte hudbu doma?
Ne víc, než průměrný konzument. Na koncerty chodím, ale v kotli už mě neuvidíte. 

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaký je váš oblíbený žánr? Ovlivnil vás někdo nějak zásadně svojí tvorbou?
Frank Zappa. Textům jsem nerozuměl ani náhodou, ale fascinovala mě ta hudební barevnost, naprostá samozřejmost, s jakou přecházel z jednoho stylu do druhého. A ta virtuozita! Texty jsem začal vnímat až mnohem později, i dnes jsem z toho jelen. 

 

V posledních letech jste propadl skútrům Vespa, jezdíte na nich dokonce i do divadla. Proč právě tahle značka?
Protože je to legenda. Dokonalý design, nezaměnitelný styl, možná trochu snobárna, ale spolehlivá krasavice. Všichni ostatní přišli až po Vespě. 

 

Jak se na takovém stroji vůbec jezdí po Praze?
Parádně. Pokud není sněhová kalamita, nebo mínus dvacet, neznám lepší a rychlejší dopravní prostředek. Zácpy a parkování neřeším, krásně si provětrám hlavu a jsem všude včas! 

 

Neláká vás třeba i vyšší kubatura, jiná značka?
Po Praze určitě ne.  

 

S ostatními milovníky Vespy se prý pravidelně scházíte, jak jste se k nim dostal?
Máme svůj klub, svého prezidenta, svoje srazy. Nerad se účastním organizované zábavy, ale tohle mě naprosto chytlo. Letos máme už třetí ročník, uprostřed prázdnin, na koupališti Džbán. Vloni se nás sjelo přes padesát jenom z Čech, Moravy a Slezska. K tomu ještě vespaři ze Slovenska, Německa, Rakouska a Itálie. Tři dny totální jednostopé magořiny.

 

Nejde jenom o Čechy, jak se všemi komunikujete?

Vespa nezná jazykové bariéry. A po půlnoci je to jedno. Italsky i německy, rukama i nohama si sdělujeme zážitky z cest po Evropě, my se totiž na těchto strojích vydáváme i do zahraničí, se stanem a spacákem. To je totiž ta správná romantika. 

 

Jste tedy taky pravidelným návštěvníkem Facebooku a podobných sociálních sítí?
Chvilku mi to trvalo, než jsem si založil svůj profil, ale nutnost rychlé domluvy při přípravě srazů a cest mě donutila. Dnes postuju a lajkuju úplně běžně.  

Foto: Lenka Hatašová

 

Komunikujete tímto způsobem například i s vaší nejstarší dcerou?

Ne, nejsme přátelé ve FB slova smyslu, já jsem její táta a ona moje dcera, my se spolu normálně bavíme. Ale někdy od ní dostanu i LIKE. To potěší.

 

Máte tři děti, dá se říct, že některé z nich zdědilo umělecké geny?
Tak umělci jsou všechny, teď záleží, jak s tím naloží. Třeba Ben je komediant, tam to vidím nejprůkazněji. Ale budu mu to rozmlouvat.

 

I vaše dvě malé děti časem vyrostou, vám je 50 (i když na to nevypadáte), jak sám sebe vidíte za nějakých deset, dvacet let?

Jak se na Vespě řítím Prahou, abych stihl nějaké své báječné představení. Byl jsem na lekci hot-jógy a mám to jen tak tak. Takže nezdržujte, prosím.(úsměv)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Lenka Hatašová

Make up a vlasy: Pavel Filandr  www.pavelfilandr.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře