David Prachař - herec

11.11.2015 07:21 | Eva Procházková

Hercem byl už jeho prapradědeček Karel Želenský, který byl stejně jako dnes David Prachař členem činohry Národního divadla v Praze. Herecké geny se v rodině předávají z generace na generaci, takže Davidovo rozhodnutí jít studovat DAMU nikoho moc nepřekvapilo. Hamlet, Jago, Faust, Mackbeth, Cyrano – to je jen malý výčet rolí, které vytvořil. Odborná kritika ocenila jeho výkony Cenou Alfreda Radoka i Cenou Thálie. David Prachař je známý i z filmů a televizních seriálů, např. v seriálu Vyprávěj si zahrál podpantofláka Radima Dvořáka. Jeho dabingové mistrovství mu vyneslo v roce 2000 Cenu Františka Filipovského.

Přicházela ve vaší herecké rodině v úvahu i jiná varianta než stát se hercem?

Určitě přicházela. Moje starší sestra se „herecké branže“ ani nedotkla, ani já jsem k ní nepostupoval nějak cíleně. Žádné dramatické kroužky, ani nic jiného. Hrál jsem na hudební nástroje, sportoval jsem, moje zájmy nebyly nijak vyhraněné. Věnoval jsem se různým zábavám, až teprve ke konci střední školy jsem přišel s tím, že budu hercem. Lednové talentové zkoušky vlastně předcházely maturitě na gymnáziu, bylo důležité ji složit, abych vůbec mohl na DAMU nastoupit.

Co vašemu rozhodnutí říkali rodiče?

Úplně nadšení nebyli, hlavně táta doufal, že si vyberu jiné povolání. Ale nijak mě neovlivňovali, nemluvili mi do toho. Rodiče vždycky vidí nevýhody a úskalí profese, kterou sami dělají, takže mě s nimi seznámili a nechali mě, abych si svou cestu svobodně zvolil. Přesně tak jsem to udělal i já se svými dětmi. Je naprosto zbytečné je odrazovat, navíc dnes, pokud mají štěstí, se mohou herecké profesi věnovat i bez dalšího vzdělávání.

Jaká úskalí, jaké nevýhody tedy v herecké profesi vidíte?

Herci jsou velmi často závislí na sympatiích či antipatiích režisérů, dramaturgů a nakonec i diváků. Nemohou si svou práci plánovat, čekají, zda budou obsazeni, a to bývá docela stresující, někdy i ponižující. To je ale vyváženo příjemnými stránkami hereckého povolání, totiž tím, že se mohu setkávat se zajímavými lidmi různých profesí, že mohu sobě i divákům přinášet radost a poznání. Pokud je herec fyzicky a psychicky zdravý, nemusí se obávat předčasného odchodu do důchodu, protože existuje mnoho rolí starých lidí. A zůstat aktivní i v pozdějším věku je také velké plus naší profese.

Jak jste si svou hereckou dráhu na studiích představoval a jaká byla ve vašich začátcích realita? Zaskočilo vás něco?

Ve škole jsme byli dobrá parta, a tak jsem si představoval, že společně přejdeme do nějakého mimopražského divadla a začneme tam hrát tak, jak jsme o tom snili po dobu studia. Jenže se ukázalo, že je to nereálná představa. Ve svých 22 letech jsme byli vyhranění, názory na divadlo i na to, co bychom si přáli dělat, byly úplně odlišné, nedalo se to skloubit. Srdce táhlo každého jinam, rozprchli jsme se. Přišli jsme do různých hereckých kolektivů plni ideálů a byli jsme zaskočeni rutinou i různými vazbami, partičkami. Bylo to hodně odlišné od toho, na co jsme jako mladí lidé byli zvyklí na DAMU.

Takže jste byl zklamán?

Ne tak úplně, ale byly věci, na které jsem připraven nebyl. Mým druhým velkým přáním bylo stát se jednou součástí divadla, které vznikne tou nejpřirozenější cestou – samo od sebe. A tenhle sen, kvůli kterému jsem vlastně do školy šel, se mi po čase splnil, díky revoluci. V roce 1994 jsme s Michalem Dočekalem, jako uměleckým šéfem, přišli do Divadla Komedie, kde jsme se mohli realizovat podle svých představ.

Je mnoho herců, kteří celý, nebo téměř celý profesní život stráví na jedné divadelní scéně. Vy to ale máte jinak. Proč?

Máte pravdu, prošel jsem už mnoha divadly. Někdy to bylo okolnostmi, někdy jsem se sám chtěl někam posunout. Dlouhý pobyt otupuje, tak trochu umrtvuje a změna je vždycky výzvou, startem k něčemu novému. Já intuitivně změnu hledám, nikde jsem dlouho nevydržel. Když mám pocit, že se nějak „nic nového neděje“, začínám hledat dál. Důležité je bránit se pohodlí, najít v sobě sílu změnit zaběhané stereotypy.

Jste členem činohry Národního divadla v Praze. Myslíte, že to je váš vrchol, nebo zase přijde čas a vy budete přemýšlet o jiném angažmá?

Určitě přijde čas, kdy budu chtít hledat dál. Souvisí to i s tím, že Národní divadlo je opravdu velký prostor, který musí člověk fyzicky zvládnout. Ve chvíli, kdy si není jistý, měl by se ukáznit a jít do menšího divadla, které je méně náročné na hlas, pohyb…

Máte každé divadlo, jímž jste prošel, spojené ve vzpomínkách s nějakou povedenou inscenací?

Ano, těch úspěšných byla celá řada, ale přece jen jsou přestavení, která něčím vybočují a na která se nedá zapomenout. Třeba v Divadle S. K. Neumanna, dnes Divadle pod Palmovkou, to byla hra Útěk. Má první opravdová herecká příležitost, scénograficky velmi zajímavé, netypické představení. V divadle E. F. Buriana jsme s režisérem a mým kamarádem Janem Nebeským nastudovali hru Věřitelé. Pamatuji si ji hlavně proto, že měla mít premiéru 17. listopadu 1989, takže jsme ji několikrát odkládali.

Která byla vaše třetí domovská scéna?

Činoherní klub. Tady vzpomenu na Ibsenova Johna Gabriela Borkmana. Byla to myslím velmi povedená inscenace, která mě hodně bavila. Hlavní roli hrál skvěle Petr Čepek. Potom v roce 1994 jsem přešel do Divadla Komedie. Prvním představením tu byl veleúspěšný Hamlet a posledním Les. V roce 2002 byl soubor rozpuštěn a já jsem se stal členem činohry Národního divadla. Tady byl pro mě zatím nejúspěšnější inscenací Cyrano, kterého jsme hráli celých 12 let.

Co oceňujete u režiséra, jaký musí být, abyste si tzv. sedli?

Režisér je vždycky velmi důležitý. Nemám rád, když herce pevně svazuje, řídí každý pohyb, každé gesto a slovo. Pro mne tam musí být složka, která se jmenuje „svoboda“. Musím mít prostor i na vlastní vyjádření. V mém životě byli nejdůležitější tři režiséři. Jan Grossman, kterého jsem potkal, když mně bylo 20 a jemu 70. Náš věkový rozdíl nebyl v jeho práci znát – byl moderní, sečtělý, noblesní. Cítil jsem tvůrčí svobodu, kterou jsem pro svou práci potřeboval. Druhým byl Michal Dočekal. Vyznačoval se precizní režijní přípravou a na vysoké úrovni bylo i jeho estetické cítění. Jeho představení byla speciální vizuální podívanou. A ještě Jan Nebeský. Potkali jsme se spolu v roce 1978 na škole, známe se už téměř čtyřicet let. Jsme kamarádi a „souzníme“.

Robert Vano

Jak se to projevuje?

Rádi se spolu potkáváme při společné práci, na většinu věcí máme velmi podobný názor. Věnujeme se autorskému experimentálnímu divadlu na různých malých scénách. Požádáme vždy o grant, a když ho dostaneme, jdeme do toho. Znamená to i hodně organizačních starostí, hledáme prostory, ale baví nás to a ohlasy diváků i kritiků nám dávají naději, že to neděláme špatně.

K vašim aktivitám patří i pravidelná účast na Letních divadelních slavnostech na Pražském hradě, také zájezdová představení s divadlem Verze, které jste spolu s manželkou a několika kolegy v roce 2014 založil, nemáte toho moc?

Dá se to zvládnout, a já mám diář, bez kterého bych se neobešel. (smích) Není jednoduché to skloubit, ale dělá mi to radost a vejde se mi tam všechno… Když to tak počítám, hraju současně na osmi různých jevištích zhruba v deseti hrách. Herecká paměť je téměř neomezená, i když čím je člověk starší, tím obtížněji se nové texty učí. Ale pak už jsou někde v hlavě zasuté, a když nějakou hru delší dobu nehrajete, stačí si to trochu „oprášit“, a je to tam.

Jste dvojnásobným držitelem Ceny Alfreda Radoka, získal jste i Cenu Thálie, což jsou ceny odborníků. Je to pro vás herecká meta?

Není. Samozřejmě mě těší a je příjemné, když je má práce oceněna, když má smysl a mohu si říci, že ji snad nedělám úplně špatně. Ale hereckou metou je hrát, ne sbírat ceny. Hrát, dokud můžete, dokud vás to baví, dokud přinášíte radost sobě i divákům, dokud si pamatujete text… Jedna z těch cen přišla jako ocenění mé role Hamleta v Divadle Komedie, druhá je za Fausta. Tohle nádherné představení jsme hráli v katakombách na Vyšehradě, to bylo velmi příhodné prostředí, které celé hře dodávalo tu správnou atmosféru. Thálii jsem získal za experimentální představení ve Viole s názvem Novecento. Vypráví životní příběh mimořádného hudebníka, hrajeme tam spolu s Emilem Viklickým a já zde mám možnost využít to, že umím hrát na saxofon.

Nemocné děti, hádka s kolegy, osobní problémy, starosti – nic z toho nesmí divák poznat. Hrál jste někdy „z posledních sil“?

Jako každý herec, také mě to potkalo. Na jevišti mám tolik práce sám se sebou, že na podobné pocity není čas, na jevišti jste „rolí“. Ale stav duše se vždy nějak na hraní promítne, drobnými nuancemi, které divák ani nemusí poznat. Najednou svůj text jinak prožíváte, dotýká se vás osobněji, někdy prostě hraní bolí. V některém psychologickém textu poznáváte i paralely se svým životem. Ve hře Přízraky z roku 1985 říkala třeba Zdena Hadrbolcová: „Otevřu noviny a vidím přízraky.“ A ono je to po třiceti letech stejné, zase můžete otevřít noviny a říct: „Vidím přízraky…“

Hrál jste ve filmech, v televizních seriálech, také nějaké nabídky odmítáte? Hrajete třeba v reklamách, estrádách…?

Estrádám se vyhýbám, opravdu mě nelákají. A různých talk show, už je tolik… Nebaví mě to, nevím, jestli se to divákům líbí. Pořád se někdo někoho vyptává, já tomu říkám „žvandání“. (smích) Jsou to pořady, které moc nestojí, tak si tam všichni sedí a „žvandají“. Připadá mi to zbytečné. Co se týká reklam, hrál jsem jednou v jedné reklamě na pojišťovnu, běžela v zahraničí. Jen jsme tam tak chodili po nějaké oboře, ani jsme nemluvili. Byly to čtyři fajn dny.

Robert Vano

Za dabování hlavní role ve filmu Život je krásný jste získal Cenu Františka Filipovského. Vy jste ale daboval i mnoho dětských filmů…

Dělal jsem to rád, byla to příjemná práce, ale teď už jí není tolik. Z těch dětských se mi líbil Bořek stavitel, když jsem ho viděl poprvé, vzpomněl jsem si na Igráčky. To víte, že si ze mě kvůli tomu kolegové z divadla dělali srandu, jednu dobu jsem totiž také byl takovým Bořkem stavitelem… Při rekonstrukci našeho domu se fyzické práci nevyhýbám, je to pro mne relax, a tak mi dlaně často zdobí mozoly.

Mnoho herců se za prací stěhuje do Prahy, vy jste zvolil opačný směr. Pocítil jste to nějak na své práci?

V autě se za jízdy bezvadně opakují role. (smích) Koupili jsme před lety starý mlýn za Prahou a nějakou dobu jsme tam žili, teď tam jezdíme na víkendy a na prázdniny. Když byly děti malé, bylo na vesnici fajn, za prací se dalo dojíždět. Teď už ale začaly chodit do školy a do různých kroužků, a to bychom mohli být řidiči na plný úvazek, takže jsme se vrátili do Prahy. Tak to přináší život.

Myslel jste někdy na to, co byste dělal jiného, kdybyste se nestal hercem?

Myslel. Byl bych sochařem nebo řezbářem, rytcem. To jsou koníčky, které mě baví a kterým se věnuji, když chci být chvíli sám. Mám nová rydla a dláta, těším se, až bude čas, že zalezu a něco zase vyrobím…

Vzpomínáte na někoho, kdo vám na vaší herecké cestě pomohl?

Na gymnáziu jsme měli učitele občanské nauky a němčiny, jmenoval se František Votlučka. Vždycky své předměty obohacoval i o informace z jiných oborů. Byl velmi sečtělý, inteligentní, pro nás byl přirozenou autoritou. Ale co bylo hlavní, nikdy nikoho nepodceňoval. Dokázal v každém najít jeho kladné stránky, byl velmi dobrým pozorovatelem. Tenhle pan profesor v nás všech vzbuzoval pocit, že jsme osobnosti, že můžeme dokázat cokoliv. Dodával nám sebevědomí a za to jsem mu dodnes vděčný.

Porovnáváte někdy svůj herecký styl se způsobem hraní vašeho tatínka Ilji Prachaře?

Často na něj vzpomínám. Když člověk dělá stejnou profesi jako jeho rodiče, chtěl by se odlišovat, dělat všechno úplně jinak. A já v sobě někdy tátu úplně slyším – uvědomuji si podobnou intonaci, někdy i podobná gesta. Je to příjemné i nepříjemné zároveň. A stejně tak když se dívám na svého syna Jakuba. Také tam vidím některé „rodinné prvky“, které mladá generace ve svých genech přebírá od nás starších. A takhle to půjde dál…

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu

Pánské obleky Bandi Pánské obleky Bandi www.bandi.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

Partneři

Komentáře