Dušan Vitázek - muzikálový herec

22.06.2015 17:02 | Vladimír Stibor

Je naším uznávaným a oceňovaným hercem z nejbližší možné ciziny – z Trenčína. Úspěšně vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění. Od 1. března 2005 je členem Městského divadla Brno. Získal prestižní Cenu Thálie v roce 2004 za herecký výkon v muzikálu Hair, v roce 2012 následovala opět Cena Thálie 2011 za dvojroli Jekylla a Hydea ve stejnojmenném představení. Odehrál nespočet muzikálových rolí. O hereckém povolání míní, že mu nabízí nepřeberné množství pohledů na svět nejenom z divadelních prken.

 

Narodil jste se před třiceti pěti lety v Trenčíně ještě v Československu. Co dnes považujete za svou vlast?

Za svou vlast považuji pořád Československo. Trávím svůj volný i pracovní čas v obou zemích. V nejbližších dnech budu skládat slavnostní slib na Krajském úřadě v Brně jako občan České republiky. Takže budu mít občanství české i slovenské. Jinak ale takové to velké vlastenecké, patriotické cítění nemám. Cítím se víc jako člověk než jako občan. Malinko to pramení i z toho, že jsem byl rok na vojně, a když vím, jak taková instituce funguje, radši bych asi opravdu utekl, než čekal na rozkaz „na zteč – vpřed!“ Nechci si z toho dělat legraci, ale je to asi na větší debatu. Kdybych měl odpovědět jednoduše, za svou vlast považuji Česko i Slovensko.

 

Měl jste k herectví blízko již v dětství, nebo se přitažlivost dramatického umění objevila až postupně s přicházejícími lety? 

To je otázka… Byl jsem spíš zakřiknutý a nikdy jsem nebyl velký šoumen. V dětství jsem se v podstatě ani neúčastnil toho „normálního civilního světa“. Chodil jsem do Skauta, pak do Zálesáka, takže jsem byl pořád mimo město. A kromě toho jsem chodil na sportovní školu, takže žádný čas na diskotéky, zábavy a ani na kulturu nezbýval. Jsem z města, které nemá ani divadlo. K umění jsem se dostal přes kytaru, tanec a zpěv. Všechno se to odstartovalo až na JAMU v mých jednadvaceti letech.

 

Vedli vás rodiče cílevědomě ke vzdělání?

Rodiče vycházeli ze mě. Když mě bavilo plavání, chodil jsem na sportovní školu, když mě to omrzelo, šel jsem na normální střední školu, po ní jsem mohl jít na operní zpěv na konzervatoř, pak ale přišla vojna a pak JAMU. Tak nějak to plynulo přirozeně a naši mě ve všem podporovali.

 

V letech 2001 až 2005 jste vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Jaká vlastně byla vaše cesta z Trenčína až do moravské metropole? 

Přes Brno jsem jezdil na letní tábory k Jindřichovu Hradci, na Komáří louku, kde shodou okolností míval soustředění soubor Divadla Husa na Provázku, ale to jsem se dozvěděl až mnohem později. Důležitý moment byl, když mi kámošky z Brna řekly, že se v Brně studuje muzikálové herectví. Tvrdily, že je to pro mě to pravé a že to musím zkusit. Tenkrát jsem se tomu moc smál. Ale když pak v mém životě začaly být myšlenky tohohle druhu aktuální, už jsem věděl, že v Brně něco takového je. Jinak by mě nenapadlo to ani zjišťovat. Cesta k tomuhle všemu ale vedla hlavně přes zpěv, a když jsem v šestnácti letech uviděl v Bratislavě Verdiho operu La Traviata, všechno se to tak nějak překlopilo k tomu, že bych snad v životě mohl směřovat za uměním.

 

Který z pedagogů ve vás zanechal největší stopu a v čem? 

Jako celkově? (smích) Tak jo. První kontakt s učitelem na základce byla paní Hrdinová, tu si pamatuji zásadně. Na sportovní škole učitelka matematiky paní Lišková, ta byla krásná, tu jsem platonicky miloval. Bezva byl taky učitel fyziky a hudební výchovy pan Hlubina. Velkou stopu ve mně zanechal na sportovní škole i první trenér pan Kravec hlavně tím, že to byl prostě idiot. Na obchodní akademii učitelka slovenštiny a literatury paní Pardubická, té jsem se nedokázal nijak vyhnout a hlavně nás vzala na tu operu. Na JAMU už ve mně zanechávali stopu všichni. To mne hodně chytlo a bral jsem od všech maximum, co to jen šlo, v tanci, ve zpěvu i v herectví. Přijala mě do ročníku Jana Janěková, díky které jsem měl pocit, že jsem nepřišel na školu, ale do rodiny, ve které se mohu kdykoliv s čímkoliv na kohokoliv obrátit. Tento pocit mám mimochodem v Brně tak nějak celkově dodnes.

 

Jak se z mladého herce stane jedna z nejúspěšnějších muzikálových osobností? Je to otázka štěstí?

Je to i otázka štěstí, otázka různých shod okolností, ale hlavně v určité etapě života absolutního nasazení pro danou věc, v mém případě to byl muzikál. Ale kdybych tenkrát v sedmnácti nestopoval přes Brno s kamarády, kteří mě provedli po Mozartově ulici kolem budovy JAMU, třeba bych dneska byl nejúspěšnější prodejce rybářského náčiní v Trenčíně, nebo cokoliv jiného…

 

Již přes jedenáct let jste členem Městského divadla Brno. Bylo těžké sehnat angažmá? 

To jsou ty shody okolností a štěstí… Po čtyřech letech studia na JAMU, kdy mi hodně lidí tvrdilo, že muzikál je jenom krátkodobý „boom“ a ptali se, kde a jak se chci vlastně uplatnit, se o tři ulice dál otevíralo nové hudební divadlo a to Formanovými Vlasy. Taky jsem si řekl, že to bude první konkurz, na který za ty čtyři roky v Brně půjdu. A dostal jsem Bergera a za něj Thálii... Kdybych šel na školu o rok později, nebo dřív, všechno mohlo být úplně jinak… Mimochodem Městské divadlo Brno bylo jediné divadlo na světě, které mi po ukončení školy a získání Thálie nabídlo angažmá. Tak jsem to vzal. (smích)

 

Vzpomenete si ještě na své první vystoupení v muzikálu?

Mé první vystoupení v muzikálu bylo v Bratislavě v Divadle Nová Scéna s muzikálem Hair v režii Doda Gombára. Tenkrát jsem byl ve druháku na JAMU a vyrazili jsme ze školy celá parta na konkurz do Bratislavy. Všem to vyšlo. Byl to křest ohněm, neuvěřitelné období plné absolutních i absurdních zážitků a děkuji za to, že to proběhlo právě tak, jak to proběhlo – v Bratislavě, s Dodem a se všemi lidmi kolem. O to větší zážitek to pak byl na Vlasech v Brně, kam jsme se všichni, na čele s Dodem, vlastně jenom přesunuli. Neuvěřitelné období plné neukojitelné radosti, pocitu absolutního naplnění, nevyčerpatelného vzrušení atd. To byl můj start do muzikálu. Hair v Bratislavě a Brně.

 

foto: Robert Vano

Které z divadelních rolí, v nichž jste vystupoval, vám nejvíce přirostly k srdci? 

Woof, Berger, Che, Ježíš, Diesel, křoví v Bouři, křoví v představení Ferdinant d´Este (kde jsem ho fakt i držel, to křoví, myslím…), Jozef, policajt v Šumařovi, Bill Sikes, Jekyll a Hyde, Billy Flynn, Duch, Nick Hurley, Ramon, Don Juan, Johnny Blue, Bert, Marius, Hans Axel z Fersenu, Roger… a mnohé další. Omlouvám se postavám, na které jsem zapomněl.

 

S kým se vám na jevišti nejlépe vystupuje?

S tím, koho to baví a kdo to dělá z přesvědčení a naplno. Hlavně se tedy snažím o to, aby to lidi na jevišti bavilo se mnou. Čímž je snad pak inspiruji k tomu, aby to mě bavilo s nimi, a tak pořád dokola…

 

Dalo by se říci, že kolik herec dostane rolí, tolik prožije životů?

Nevím, nemůžu mluvit za ostatní. Já, herec, žiji jeden život, plný svobody i plný nesvobody, plný otázek a plný odpovědí, plný všeho, co samotný život přináší, tak jako všichni. Žiji jeden život, ve kterém se vžívám do životů jiných, což mě osobně obohacuje v poznání, že nelze vše jednoduše pochopit nebo zařadit a těžko se dá cokoliv hned odsoudit, protože ke všemu v našich životech vede nespočetně moc komplikovaných souvislostí, což bych bez svého povolání asi nikdy nezjistil.

 

Co je pro vás nejvíce opojné? Potlesk publika, nebo zcela něco jiného?

Úsměv mé ženy a dcery a jejich klidný spánek.

 

Jste pracovně nesmírně vytížený. Jak si plánujete svůj běžný pracovní den?

Rád bych si někdy něco naplánoval, to by byla paráda. Ale jak už kdysi řekl Mistr Brodský, vybrali jsme si velmi nesvobodné povolání. Takže jsem tak nějak pořád nachystaný, kde bude potřeba co nazkoušet, zahrát, naučit se… A tak nějak tím vším proplouvám bez jakýchkoliv možností plánování tohoto procesu. Což mi samozřejmě čím dal víc a víc vadí.

 

Nejste muzikály již přesycen, nebo je to s nimi jako s láskou? Dosáhneme-li jedné, už zase toužíme po další?

No, je pravda, že mám teď období, kdy už mi trošku ubývá sil zkoušet pořád nové a nové věci, a to hlavně z toho důvodu, že pak není čas hrát ty nazkoušené. Takže bych se klidně vracel a pořádně si užil to svoje povolání hraním svého repertoáru, abych se toho pořádně nasytil, než to zase opustím, což se momentálně úplně neděje. Ale přesycen rozhodně nejsem. Hudební divadlo mě pořád naplňuje jako pravá láska…

 

Mělo by se ke každé roli přistupovat s pokorou?

Ano, je dobré ke každé roli přistupovat s pokorou. A opravdu si myslím, že by herec neměl jít na jeviště připosraně. Tak to prostě je. Se strachem a pocitem odpovědnosti jdu na jeviště každý den, udržuje mě to v ostražitosti…

 

Tajné přání chová ve svém nitru každý z nás. Jaké je to vaše, které se týká nejenom těch prken, které znamenají svět?

Jakmile to řeknu, už to nebude tajné! A tím pádem to přestane být vzrušující. A právě proto je to tajné. Takže to neřeknu. Co když to je nějaká uchylárna a byli byste z toho vyděšení? Tajné přání je tajné přání. Jinak bych si tak normálně přál, aby nebyla válka.

 

Kde nejraději trávíte své volné chvíle? 

To je opravdu různé. Záleží na tom, v jaké chvíli ta volná chvíle nastane a jak je dlouhá. S rodinou doma, nebo na výletě, s kamarády na pivě, nebo na výletě, nebo na výletě na pivě… Když tak nad tím přemýšlím, tak ale hlavně vždy s někým, s kým je mi dobře a nezáleží až tak moc na tom, kde to je. Zkoušel jsem trávit volné chvíle i sám, ale to je fajn jen chviličku, pak nastává absolutně divný pocit z nemožnosti toho nejobyčejnějšího sdílení. Což jsem si dřív nemyslel, že je tak důležité.

Dovedete si představit, jak v záři reflektorů plyne čas? 

Úplně přesně. V záři reflektorů se během chvíle čas zastaví na sto let, aby hned v další chvíli neuchopitelně uletěl stejných sto let vpřed. Taky umí plynout úplně mimo nás a chce, abychom se na to dívali, jak plyne, a nemohli s tím nic dělat. Někdy plyne i tak, jak chceme my a my ho můžeme držet a smát se mu. Pak zjistíme, že to byl sen, nebo život, nebo čas co uplynulo a plyne ke konci, nebo na začátek?

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text Vladimír Stibor

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Muzikál Antoinetta-královna Francie http://www.hybernia.eu/aktuality/antoinetta-kralovna-francie

Ema Krahulíková: www.musical-production.cz

www.ticket-production.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Hotel Grandior Prague www.hotel-grandior.cz

Le Hotel Group www.le-hotel.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře