Ema Krahulíková - muzikálová producentka

30.08.2014 10:30 | Vladimír Stibor

Ema Krahulíková je úspěšná a neúnavná muzikálová producentka, jejíž jméno stojí pod mnohými díly tohoto uměleckého žánru. Na začátku letošního dubna se podílela i na uvedení muzikálu Antoinetta – královna Francie v pražském divadle Hybernia. A vmísíte-li se i v těchto dnech na náměstí Republiky do davu zahraničních návštěvníků, všimnete si, že téměř všichni s úctou pohlédnou k průčelí této divadelní scény.

 

Kdy vás poprvé okouzlilo divadlo a kdy muzikál? 

Divadlo mám ráda od malička. Vzhledem k tomu, že pocházím z opravdu chudých poměrů, byla pro mne návštěva divadla velký zážitek a vidět herce na jevišti byl prožitek na několik dní. Měla jsem možnost jako jedna z prvních pracovat v produkci Karla Svobody na muzikálu Monte Cristo. Když jsem spatřila Karla Svobodu poprvé, nemohla jsem ani promluvit. A zažít na vlastní kůži vůni divadelního světa bylo něčím, co mě poznamenalo na celý život.

 

Co podle vás odstartovalo boom muzikálových představení v českých zemích? Touha po něčem novém, vyprahlost či obdiv k tomuto hudebně-dramatickému umění za hranicemi naší vlasti? 

Podle mne se jedná o dlouho neprobuzený obdiv k tomuto hudebně-dramatickému umění. Každý divák miluje jiné téma, melodie, texty, a proto existuje na naší scéně tolik rozličných představení, aby si každý mohl vybrat podle svého přání.

 

Podle jakých aspektů vybíráte nová představení?

Mám nesmírně ráda historii, líbí se mi staré historické příběhy a to mne hodně ovlivňuje při výběru muzikálu. Můj manžel tvrdí, že bych se měla dát vyšetřit, protože všechny mé muzikály kromě Mary Poppins končí smrtí.

 

Málokdo z diváků si dovede představit náročnost vaší práce. Co na volbě a uvádění nových muzikálů představuje největší dřinu – a zároveň i největší radost, dá-li se to tak říci?

Uvést nový muzikál je opravdu těžké. Musíte vybrat titul, najít realizační tým, sehnat sponzory, domluvit se s herci. Velmi důležité je zajistit reklamu a hlavně prodat vstupenky, takže pracujete sedm dní v týdnu a deset hodin denně. První radostné okamžiky přicházejí při zkoušení a tvoření muzikálu. Je krásné vidět, jak celek postupně vzniká, jak režisér vede herce, jak se rodí scéna, jak dopadne první zkouška kostýmů. Potom náhle přijde premiéra a vy máte radost, jak to na tom jevišti všechno do sebe pěkně zapadá a hraje.

 

Na jakém místě stojí inspirace a entuziasmus ve vaší profesi? 

V mé profesi je entuziasmus, dovolím si tvrdit, samozřejmostí a číslem jedna. Bez něj byste těžko šel tvořit dílo, kde hraje 42 lidí, kde je 242 kostýmů.

 

Musíte mít jako muzikálová producentka právnickou agendu v malíčku, nebo spolupracujete s profesionálními advokáty a právníky?

Pracuji s profesionály. Myslím si, že každý má dělat to, co opravdu umí. Jinak by to ani nešlo.

 

Vaše společnost Musical Production dosáhla v loňském roce finančního úspěchu spolu s panem Václavem Pešírem. Je pravděpodobné, že se zlaté časy muzikálů do české kotliny v dohledné době opět vrátí?

Muzikál je krásná záležitost, věřím, že budou hojně navštěvovány, a to právě proto, že každý nabízí jiné téma. Věřím, že zlaté časy opět nastanou.

 

Do Prahy přivážíte kultovní muzikál Ples upírů známého oscarového režiséra Romana Polanského. Bude to ve vaší profesní kariéře tzv. třešnička na dortu? 

Ráda bych tuto třešničku ochutnala, nicméně stále ještě ladíme licenci. Nic se nemá prozrazovat předem, tajemství je o to lákavější.

 

Jakými cestami se bude muzikálový trend ubírat v následujících letech?

To neumím posoudit, vím pouze, že se divákům převážně líbí původní muzikály, ale také se hodně těší na muzikály zahraniční, takže si myslím, že konečné rozhodnutí o tom, na která muzikálová představení budou chodit více, zůstane zcela na nich.

 

Zdá se vám někdy o tématech a o příbězích, jež čekají teprve na své muzikálové objevení? 

To se mi opravdu nezdá, nemám na to, abych pravdu řekla, ani čas. Bohužel jsem utahaná jako kotě, takže večer padnu, sotva popřeji manželovi dobrou noc a spím jako pařez.

 

Můžete mi alespoň říci, kdo u nás podle vás v posledních letech píše nejlepší muzikálové scénáře? 

Ani tady neumím odpovědět, protože právě muzikál mne naučil na otázku „Co je nejlepší?“ neodpovídat. Ale myslím si zcela upřímně, že bravurní texty pana Borovce jen tak někdo nepřekoná. Je v tom prostě výborný.

 

Jak relaxujete a kde nabíráte nové síly? 

Relaxování docela zanedbávám, ale jsem velmi šťastná, když se mi podaří během víkendu vidět šest svých vnoučat. Žijí svým jiným světem, v němž je místo na mnoho nejrůznějších drobných radostí, k nimž se můžeme jen obtížně vracet. To mě vždy hodně potěší a nabije.

 

Kolikáté místo by v pomyslném žebříčku muzikálových zemí obsadila Česká republika?

Viděla jsem nespočet muzikálů v mnoha zemích světa, ty naše bych zařadila na krásné druhé místo. A když uvážíme, kolik je dnes muzikálových velmocí, je to pro naši zemi kulturní vyznamenání i nevyřčená pochvala, o níž se ví i daleko za našimi hranicemi.

 

Jaké přání byste si chtěla ještě v letošním roce splnit?

V letošním roce bych měla přání pro celou naši širokou muzikálovou společnost, abychom hlavně vydrželi, pospolu tvořili a aby se k nám ke všem vraceli spokojení diváci. Odcházejí-li od nás s dobrou náladou, určitě to sdělí svým dalším přátelům i známým. Jsou pro nás tou nejlepší reklamou, zárukou i pro další budoucí léta. 

 

Dalo by se říci s lehkou nadsázkou, že muzikál je „vlk v rouše beránčím“ mezi operou, operetou a klasickým divadlem?

Dle mého názoru zcela jistě ano. Obnáší to někdy „chůzi po tenkém ledě“, nesmírné množství práce, koneckonců i štěstí.

foto: Lenka Hatašová

 

Dáváte spíše možnost při obsazování hlavních rolí umělcům již mediálně známým, nebo se zaměřujete i na neokoukané – a jak se nejednou říká s trochou ironie – nadějné mladé tváře?

Při obsazování rolí vždy spolu s režisérem dbáme na to, aby postava odpovídala charakteru, který je uveden v díle. Nebojím se obsazovat mladé lidí, kteří teprve na svoji slávu čekají. Mám radost, že jim mohu dát a nabídnout šanci a oni mohou ukázat, co v nich je nejlepšího. Mládí vždy prahne po poznání i seberealizaci. Možná o to více, neboť netuší, co je všechno ještě čeká. Ale odvaze se meze ani mantinely nekladou.

 

Při řešení výtvarné stránky scény dominuje okázalost i bohatost kostýmů a dekorací, či je někdy přínosnější jiné hledisko?

Snažíme se vycházet z toho, jaký titul zrovna chceme uvést. Antoinetta byla jasně dána bohatostí kostýmů, protože ona taková byla, odráží v sobě i stav tehdejší společnosti, nálad lidí a obsahuje ve své podstatě jejich myšlení. Dalo by se říci, že mi do těchto věcí hodně mluví dramaturg. Posléze se však shodneme na stejné vizi.

 

Kdo ze současných výtvarných umělců je vám nejbližší? 

Nerada bych na někoho zapomněla, ale ráda bych poznamenala, že výtvarníci, kteří pro nás pracují, musí nejenom být nebývale zruční, vynalézaví, ale jejich tvorba musí obsahovat jistý „přesah“, který sice není na první pohled vidět, ale v průběhu realizování muzikálové scény vždy vypluje na povrch. 

 

Mnohé čtenáře by jistě zajímalo, jak vypadá váš běžný pracovní den…

Můj pracovní den je v podstatě stále stejný. Vstávám v šest hodin ráno, vyvenčím své dva psíky westíky, nasnídám se a jedu do divadla. První věcí, kterou pravidelně udělám, je kontrola prodeje na příští týden. Potom mívám zhruba čtyři schůzky před obědem, odpoledne si nechávám na řešení problémů kolem firmy. Večer jdu na představení a potom jedu domů.

 

Když se přenesete přes všechna úskalí, jež se kolem tu a tam rozhodně vyskytnou, je to s muzikály jako s dětmi? Nakonec vám všechny přirostou k srdci? A je pravdou, že ten, s nímž bylo nejvíce dřiny a zlobení, se stává nejbližším? 

Ano, zcela jistě je to tak. Určitě to znáte z vlastní zkušenosti, protože nejnovější muzikál či knížka ještě vonící tiskařskou černí v nás vzbuzuje starosti i neklid, jestli jsme ji přivedli do toho nejvhodnějšího světa. Poté, co se narodí, už žijí svým vlastním životem a jen málokdy můžeme zasáhnout do jejich osudů.

 

Jak je pro tvůrčí činnost podstatné dobré rodinné zázemí? 

Rodinné zázemí, o němž se zpravidla příliš nemluví, je velmi důležité, nejpodstatnější ze všeho. Mám opravdu veliké štěstí, že můj manžel má pro moji práci úžasné pochopení. Velmi ho obdivuji už právě proto, že mu každý den předkládám a oznamuji svá rozhodnutí, jež vyplývají z toho, jak se mi zrovna daří. Jakmile usilovně hledám sponzory a chodím dva měsíce po schůzkách a výsledek je nulový, trpce oznamuji, že nový muzikál asi nebude a že nic nemá cenu. Za chvíli na to se něco neočekávaného stane, vše se v dobré obrátí, náhle se rozjíždí jako již tolikrát nový muzikál. Manžela vůbec nic z toho nerozhodí. Dokonce jej podezřívám, že s tím vším tak trochu dopředu počítal.

  

Když se nějaké dveře před vámi nečekaně zavřou, zcela jistě se otevřou jiné. Kolikrát v životě se vám to již stalo?

Mám-li se přiznat, a ani to nedokážu přesně spočítat, stalo se mi to už mnohokrát. Vlastně jako komukoliv z nás. Možná by mi ani prsty na obou rukách nestačily. V tom spatřuji životní krásu i optimismus. Neplatí to jen o těch pomyslných dveřích. Mezi zavřenými okny se také objeví a najde nějaké to okno, které nikdo před vámi nedokáže uzavřít okenicí a z něhož je vidět do dálky.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci:

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

GrandioR Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

Partneři

Komentáře