Gabriela Filippi – herečka, autorka Léčivého divadla

Gabriela Filippi je česká herečka a moderátorka. V roce 1989 se zúčastnila soutěže krásy Miss Československo. V roce 1984 ukončila studia na Konzervatoři Brno – obor balet, na téže škole vystudovala obor hudebně dramatický. Na počátku 90. let studovala hudebně dramatický obor také na konzervatoři v Praze. Před dvěma roky založila Léčivé divadlo, kterému věnuje v současné době většinu svého času. Jejím mužem je Pavel Karoch, s nímž vychovává dvě děti, dceru Sofii a syna Gabriela.

Foto: Lenka Hatašová

Máte krásné, zvučné, italsky znějící jméno. Máte v Itálii rodinu?
Přestože moje jméno zní italsky a ve Florencii se tak jmenuje každý druhý, je ryze české a pochází z Vysočiny. Mám rodokmen udělaný až do 12. století. Pochází ze jména Filip a v jistém období došlo k jeho polatinštění.

 

Připomeňme si vaše působení v prvním ročníku znovuobnovené soutěže Miss Československo, které jste se zúčastnila jako sedmnáctiletá dívka. Jak na toto období vzpomínáte?
V roce 1989 to byl opravdu první ročník Miss. Setkání s „velkým“ světem. Rozhovory, televize, má tvář na titulních stránkách časopisů. Poprvé jsem se setkala s tzv. slávou. Bylo to příjemné. Začala jsem točit v Brněnské televizi, na Slovensku, ale přestože jsem měla nabídky na modeling do Paříže, nejela jsem. Věděla jsem, že chci dostudovat konzervatoř a věnovat se herectví. Profesně mi to ale příliš neprospělo, dlouho jsem byla mezi lidmi z profese zařazená jako Miss, tedy že patřím do světa modelingu a ne herectví. Beru to ale jako životní zkušenost, období, které mělo být a které mi něco dalo. Bylo mi tehdy skutečně pouhých sedmnáct let, byla jsem nejmladší, přijela jsem tam jako vyjukaná holka ze Žďáru a během pár dnů jsem byla Miss Moravy. (úsměv)

Kdo vás do soutěže přihlásil?
Studovala jsem v Brně na konzervatoři a přihlásila mne moje profesorka herectví. Tenkrát to byla zcela jiná soutěž, než vidí lidé na obrazovkách a v médiích dnes. Akce se konala v Ostravě. Vzpomínám si, že se kolem mne děla spousta věcí, na které jsem nebyla vůbec zvyklá, natož připravená. Před finále mi tehdy Karel Gott a Jirka Bartoška přišli interně říci, že to vypadá, že budu v první trojici.

A jak jste dopadla?
Myslím, že jsem byla sedmá. Více porotců bylo ze Slovenska. Nečekala jsem to, ale dnes už si uvědomuji, že každá „prohra“ je skvělá. Je to výzva, šance k transformaci. A hlavně už je to 24 let, tak je legrační na to i vzpomínat.

Kdybyste měla porovnat tuto soutěž tehdy a dnes. V čem se lišila?
Tehdy mi šaty na Miss navrhla a ušila moje kamarádka Hanka, byla jsem v nich jako Maková panenka. (smích) Dneska už to jsou prestižní salony a značky, známí návrháři, které děvčata oblékají. Je v tom velký marketing. Výhrou nám byly ony plavky, v nichž jsme vystupovaly. (smích) Dnes už je to profesionální záležitost. My jsme tam šly jen tak, vše se odehrávalo v tělocvičnách, kde nás předvybírali. Bylo to takové „Hoří, má panenko“ v roce 1989. Vzpomínám si, že když jsem dosedla jako Miss Morava na trůn, tak se mnou dělal rozhovor pan Vala a já tam udělala jakési faux pas, ale Brňáci mne tehdy hrozně podporovali a podrželi. Ze všech děvčat jsem byla nejmenší, taková holka, takové „jojo“ a najednou to „jojo“ sedělo na trůně. Dnes už jsou dívky na všechno připraveny mnohem lépe.

Foto: Lenka Hatašová

 

Zůstala vám z té doby nějaká přátelství?
Vídám se s porotcem Janem Hartmanem, choreografem a tanečníkem. S ním se přátelím dodnes. Také s Vandou Volfovou, novinářkou, která tam přijela dělat rozhovory. Ale neměla kde bydlet, tak jsme spaly na jedné posteli. Ještě tam byla dnešní moderátorka Viola Ottová, s níž se občas potkáme. To je asi tak všechno.

 

Vystudovala jste herectví, ale říkáte, že jste měla „Miss“ stále v zádech…
Ano, bylo to tak. Šla jsem například na kamerové zkoušky k režisérovi Polesnému a on byl překvapen, že umím hrát, měl mě zafixovanou jako Miss. A že prý jsem na Miss chodit neměla. Ale na druhou stranu zase ať přijedu kamkoliv s mým divadlem, tak všude jsou ke mně milí a vzpomínají právě na moji účast v Miss a na to, jak mi fandili. Takže to má svá pro i proti.

 

Nedávno jsem vás viděla v pořadu Prostřeno. Vaříte ráda?
Byla jsem oslovena produkcí a bylo mi řečeno, že si tam budu moci uvařit, co budu chtít. A vzhledem k tomu, že to sleduje obrovské množství lidí, jsem na to kývla, protože to pro mne byla velká příležitost předat něco ať již z léčivého divadla, nebo ze zdravé výživy, které se věnuji. A polévka miso se pak prý hezky prodávala. 

 

Dnes se zabýváte Léčivým divadlem, ale na která představení ze svého repertoáru vzpomínáte nejraději?

Hrála jsem krásné role. Ofélii, Ondinu, nevěstu v Krvavé svatbě, Soňu z Každý má svého Leona a mnoho dalších. Nejraději jsem hrála Agátu v Činoherním klubu a Isabelu Kastilskou s Ernestem Čekanem. V divadle jsem hrála okolo čtyřiceti rolí a v televizi také tak. Sice si pak diváci nejvíce pamatují třeba Trhala fialky dynamitem, ale byla jsem i Almou Mahlerovou nebo Růženkou Fibichovou a každý rok na Štědrý večer recituji ve Vánočním koncertu ze Senátu na ČT 2. To je taková odměna v mé práci. 

 

Jak jste se dostala k Léčivému divadlu?

Již v dospívání jsem hledala smysl života. Když jsem byla zhruba ve věku, jako je dnes má dcera, tj. 14–15 let, říkala jsem si, zda je smyslem života pouze se dobře vdát, mít děti a kariéru. Jestli pouze v tom spočívá i smysl mého života. Když jsem byla sama na podnájmech, dostala jsem se ke knížce kouzel a meditací a´začala jsem zkoušet všechno možné. Hledala jsem v kostelech, kde mi bylo krásně a pak přicházely různé životní kalamity a díky tomu i mnohá prozření. Hltala jsem duchovní literaturu, přála jsem si pomáhat ostatním a vše se mi začalo pomalu odkrývat.

 
Kdy jste dospěla k rozhodnutí Léčivé divadlo zrealizovat?
Když člověk žije tímto způsobem života, tak se rozvíjí, vyvíjí a potkává lidi, kteří ho na jeho cestě posunují. A tak jsem se potkala s J. Frankem, autorem Radixové medicíny, a MUDr. Vogeltanzem, etikoterapeutem, kteří mě přesvědčili, abych vytvořila Léčivé divadlo. A od té doby jsem v jednom velkém kolotoči, ale krásném. Když člověk pochopí, co je jeho životním úkolem, pozná to třeba podle toho, že vše se daří, je tomu přáno. A tak je tomu i s Léčivým divadlem. Nemáme dotace, a tak jsem vděčná, když se našimi partnery rozhodnou stát i některé firmy a my pak můžeme vydávat i CD s mystickými tématy. Právě jsem natočila se zpěvákem Patrikem Kee první CD meditací. Mám z něj velkou radost, protože spolupráce s Patrikem je skvělá. 

Foto: Lenka Hatašová

Co je smyslem tohoto divadla?

Probouzet v lidech radost, poodkrýt roušku smyslu života. Že my sami jsme tvůrci našich dnů – svými myšlenkami, činy a skutky. Hraji divadelní hry, které toto kouzlo v lidech probouzí, díky silným, emocionálním příběhům. Jsou to skutečné příběhy. Jeden z těch příběhů je o ženě, která komunikuje s anděly. Inspirovala mne Lorna Byrne, která napsala knihu Andělé v mých vlasech. Když jsem její knihu četla, tak jsem tam našla tolik prožitků totožných s mými, že jsem si řekla, že spojím její a mé zážitky a vytvořím z toho divadelní hru. Lidé prostřednictvím tohoto příběhu zjistí, že na tomto světě nejsou úplně sami, že jsou zde i andělé a že s nimi mohou komunikovat. 

 

Další vaše hra je o jasnovidném chlapci, který komunikuje s duchy zemřelých lidí…
Ano, přináší poselství o tom, jaké to je, když člověk zemře. Chlapec vidí do toho druhého světa, do kterého my standardně nevidíme. Skrze tohoto chlapce si uvědomíme, že náš život nekončí, ale naopak pokračuje. Poselstvím příběhu je myšlenka, že nemůžeme dělat jakékoliv lumpárny, protože přijde zúčtování. Jak člověk zaseje, tak také sklidí. Dříve nebo později.

Mohou do hry vstupovat i diváci?
V první části si zvu hudební hosty, tam diváci ještě nevstupují, pokud si sama nevezmu do hry děti. Když jsou v sále i děti, zahrají si se mnou. Ale ta druhá část už je jiná. Je tam vždy nějaký duchovní host a diváci mohou reagovat dotazy, svými názory, mnohdy to jsou zajímavé diskuse, kde se vytrácí hranice mezi jevištěm a hledištěm. Moji hosté jsou úžasné osobnosti, které svým přístupem a svou prací morálně ovlivňují klima naší společnosti. Nemohu je vyjmenovat všechny, ale např. RNDr. prof. Anna Strunecká, CSc., autorka knih Doba jedová, MUDr. Jan Hnízdil, celostní lékař, Igor Chaun, duchovní režisér a mnoho dalších.

 

Jaký typ lidí k vám na představení přichází?

Diváci, kteří jsou zvyklí chodit do divadla a svou duši kulturně povznášet. Anebo již hledající a probuzení lidé. Všichni tam najdou pro sebe smysl své návštěvy. Mnoho diváků nám pak píše své osobní prožitky, některé dopisy jsou i uveřejněny na našich stránkách. V Divadle Lávka, kde Léčivé divadlo hraji, říkají, že moji diváci jsou laskaví a milí. (úsměv) 

Foto: Lenka Hatašová

Jaké jsou reakce?
Krásné. Zpětná vazba je veliká i díky Igoru Chaunovi, který mnohá má představení natáčí a lidé pak mohou záznamy vidět na Goscha TV, nebo na www.lecivedivadlo.cz, včetně našich stránek na Facebooku. Nedávno měl premiéru můj nový pořad Doteky Léčivého divadla. Jedná se o komponovaný pořad s hudbou, praxí, uměleckým přednesem a hosty na dané téma. Snažím se zvát i nepříliš známé osobnosti, ale také lidi, kteří třeba pomohli mnoha dalším lidem, mají v sobě spoustu lásky a moudrosti, ale málokdo o nich ví. Jak víme, média věnují pozornost jiným tématům a i v tom se odráží stav naší společnosti, ale to by bylo na dlouhé povídání.

Proč si myslíte, že se lidé dnes více upínají k duchovnu?
Upínání není ideální slovo. Ti lidé, kteří se zabývají otázkami mezi nebem a zemí, jsou většinou už lidé, kteří vědí, jsou zralí, moudří, prozřeli. Až budeme odcházet z tohoto světa, nevezmeme si s sebou domy, auta, peníze, ale svůj vnitřní poklad – kolik lásky jsme dokázali během života dát, nakolik jsme se zabývali druhými. A s těmito poklady budeme pokračovat v životě po životě. Mnozí z nás jsme svou pozornost od hledání ve vnějším světě zaměřili již do hledání ve svém nitru. Impulsem mnohdy bývají ztráty, nemoci, stavy bolesti. To všichni známe, jsme líní a teprve tehdy, kdy už nevíme jak dál, začneme pátrat. Myslím si, že kdyby se hodně věcí učilo ve školách, kdyby se principy reinkarnace učily od malička, tak by spousta lidí byla opatrná na to, jak žijí. A my bychom pak žili své životy vědomě, zcela přirozeně ve prospěch jedince, ale i společnosti jako takové a smrt by pak nebyla hrůzou, ale plynulým přechodem. 

Foto: Lenka Hatašová

Co vám vadí na chování lidí v dnešní době?

Že nevychováváme své děti v lásce, svým vlastním příkladem, aby pak děti mohly tuto lásku nést dál, chovat se k sobě s úctou a respektem. Že malé děti mají přístup k pornu, perverzi, násilí. Že svým dětem nevysvětlujeme, že není normální spát s každým. Místo abychom se svými dětmi mluvili, tak jim nasadíme antikoncepci, ať je klid a dělej si, co chceš. Potom už nejsme lidé vědomí, s darem duše, ale chováme se pudově jako zvěř. A z toho pak se stane, že se narodíte, a celý život řešíte, proč vás to táhne k alkoholu a do kasina. Vadí mi, že se neustále rozvádíme, protože nevydržíme s žádným partnerem, protože to už vyžaduje respekt, úctu, vzájemnou toleranci, ale k té nás nikdo nevede.

Dostala jste někdy skutečně dobrou radu, které se ve svém počínání držíte?

Těch je mnoho, ale napadá mě – chovej se k druhým tak, jak by sis přála, aby se chovali oni k tobě. A že je nutné hlídat si své myšlenky i slova, která tvoříme, protože tak si můžeme proměnit celý náš svět.
 

Říkáte, že váš manžel je také duchovně založený. Jak reagují na duchovno vaše děti?
Moje děti v tom vyrůstají. Není to tak, že bych žila dva životy, jeden doma a druhý v Léčivém divadle, to je součást mého života jako takového. Moje děti mi kladou otázky, inspirují mne. Velkým inspirátorem je momentálně syn Gabriel. Dcera Sofie měla období, kdy moje myšlenky velmi přijímala, ale teď zrovna se trochu zpěčuje. Ovšem já vím, že když potom se mnou není, tak svým přátelům pomáhá podobným způsobem. Je teď trošku vzdorovitější. Žádného andílka nyní doma nemám. (smích)

Podle čeho jste dala jména vašim dětem? Syn se jmenuje Gabriel po vás?
Ne, podle archanděla Gabriela. A Sofii vybíral jméno manžel. Je to jméno, které vyjadřuje moudrost. A to jsme ani v té době nevěděli, že je to královna andělů.

Kolik her má v současné době vaše Léčivé divadlo na repertoáru?
Dvě hry – Andělé v mém srdci a Chlapec, který viděl pravdu. Dále uvádíme Doteky Léčivého divadla – komponovaný pořad s hudbou a slovem a Probouzení – řízenou meditaci hudbou a slovem. A již se pomalu tvoří něco nového, ale na jaké téma si s dovolením nechám pro sebe.

Foto: Lenka Hatašová

Jak často hrajete?
Mívám i 16 představení měsíčně, musím říct, že touha po těchto představeních je obrovská. Je to pro mě krásný pocit, když nás budou miliony, tak to tady probudíme. (smích) Velmi mi pomáhá má kolegyně Šárka Hudečková, která představení domlouvá, bez ní už bych to nezvládala. V Praze hraje Léčivé divadlo v Divadle Lávka a Doteky Léčivého divadla můžete navštívit v Art Space v Řetězové 7, obojí v centru Prahy.

 

Podle čeho si vybíráte své hosty, kteří v divadle vystupují?
Musí to být lidé, kterým důvěřuji natolik, že si je dovolím představit lidem, kteří důvěřují mně. Abych nepředstavovala někoho, za kým si nestojím, někoho, za něhož neručím. Jsou to vědci, lékaři, umělci, lidé, které já obdivuji a pro něco si jich vážím. Tito lidé mají svůj obrovský spirituální přesah a vyprávějí svůj vlastní duchovní příběh. Je nás spousta, každý potřebuje jinou cestu. Když si před publikum stoupne profesorka Strunecká, která napsala Dobu jedovou, žena, která má obrovské zkušenosti a znalosti a anděly se zabývá už léta, je to pro posluchače obrovská inspirace, že i oni mohou vyjít na cestu poznání. 

Děkuji za rozhovor.

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.cz

Make up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Oblčení: IVKO www.ivko-stefan.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře