Ing. Mgr. Irena Žantovská, Ph.D. – režisérka a rektorka

03.04.2014 13:27 | Kateřina Poulová

Pokud se s Irenou Žantovskou osobně setkáte, odnesete si příjemný pocit ze schůzky s opravdu milým, dobrým a inteligentním člověkem. Ale už když poznáte její tvorbu, je vám jasné, že za ní musí stát výjimečná osoba. Je zajímavé seznámit se s tím, jaké faktory její osobu i její práci ovlivňovaly a směřovaly.

 

Původně jste začala studovat na Vysoké škole chemicko-technologické. Proč jste zvolila právě tento obor?

Ten obor jsem si nevybrala, ten mi byl vybrán, protože to bylo ještě za totalitního režimu. Vzhledem k tomu, že moji rodiče měli politické „škraloupy“, musela jsem po gymnáziu volit technický obor, protože na humanitní jsem, byť s vyznamenáním z humanitních předmětů, nedostala doporučení. A jelikož jsem z Pardubic a tam byla Vysoká škola chemicko-technologická, tak jsem zvolila právě ji – obor ekonomika a řízení.

 

Studium jste úspěšně zakončila, ale oboru jste se nikdy nevěnovala. Co stálo za rozhodnutím stát se posluchačkou na DAMU?

Byla to jakási kompenzace k technickému studiu, které mi nevadilo – musím říct, že v některých aspektech mě dokonce i bavilo – nicméně nebylo tím mým vyvoleným snem. Tak jsem hledala určitý protipól, a protože už v dětství jsem se zabývala recitací a přednesem a na gymnáziu jsem psala poezii a dokonce jsem získala nějaké ceny za literaturu v tehdejších studentských soutěžích, tak jsem na Vysoké škole chemicko-technologické založila amatérské divadlo. Byl to divadelní soubor Visuvadlo – divadlo poezie, se kterým se nám pak podařilo obstát velice dobře na vysokoškolských i celostátních soutěžích. Takže jsem se pak, když jsem končila, dostala do takové zvláštní situace – buď jsem mohla přijmout nabídku do Výzkumného ústavu paliv v Běchovicích, nebo se rozhodnout vrhnout se do toho po hlavě a jít za divadelním snem. No a já jsem se rozhodla. Nastoupila jsem jako lektorka dramaturgie do divadla Drak, což je loutkové divadlo v Hradci Králové, a odtud byl už po roce jen krůček k tomu, absolvovat na DAMU činoherní režii.

 

A volba oboru tedy byla od začátku jasná?

Ano, volba režie byla jasná. Dokonce jsem to měla postaveno tak, že kdyby se mi režie nepovedla, žádný jiný umělecký obor bych nestudovala. Rozhodně jsem nikdy neměla touhu být hercem, dokonce si myslím, že to nikdy nebylo ani v mých osobnostních předpokladech. Naopak, když mě jednou jedinkrát donutili stát na prknech v divadle Drak, kde režisér Krofta říkal, že rozpohybuje i dřevo, zjistil, že u mě se mu to vážně nepovede. Já opravdu vnímám a znám divadlo pouze z druhé strany – o to víc si pak svých kolegů a kamarádů herců a hereček vážím. Je to těžká práce.

 

DAMU jste tedy úspěšně zakončila, jak vzpomínáte na svůj první realizovaný projekt?

První projekt jsem realizovala už v roce 1991. Jednalo se o absolventské představení v Disku – adaptace Čechova. Představení bylo úspěšné, dostali jsme za ně i určitá ocenění a vycestovali jsme s ním i na festival do Francie. Bylo to celé příjemné, celá doba byla taková nadýchnutá. Bylo to po revoluci – koneckonců právě ty revoluční roky jsem zažívala na DAMU a pamatuji si, jak jsem právě z DAMU odvážela revoluční materiály do Pardubického kraje na svou bývalou alma mater. Byly to hezké roky.

 

V roce 1991 jste se stala režisérkou a uměleckou šéfkou činohry Divadla F. X. Šaldy. Bylo těžké prosadit se tak krátce po studiu?

Vzhledem k tomu, že se v té době měnily určité stereotypy, příležitosti asi přicházely rychleji. Kromě toho, já už jsem v té době nebyla taková ta absolventka po první vysoké škole, ale měla jsem za sebou dvě vysoké školy i zkušenost s vedením, byť tedy amatérského, souboru. Navíc už jsem v době studií uskutečnila dvě profesionální režie.

 

Musela jste hledat nějaký svůj směr, nebo jste od začátku věděla, kam a jakým způsobem se chcete ubírat?

Možná to někteří lidé vědí od začátku do konce. Já si ale myslím, že jak se vyvíjí člověk a lidský život, jaké zažívá osudy a příběhy, směřování a umělecká témata, která ho zajímají, se samozřejmě mění. Já jsem začínala jako režisérka existenciálních věcí. Navíc jsem byla ve své době nejmladší ženou, která režírovala v Národním divadle. Bylo to v roce 1993 a jednalo se o režii Strinbergova Tance smrti. Takže jsem začínala na takovýchto těžkých tématech. Nicméně zajímala mě i moderní činohra s interpretačním herectvím a vlastně i s různými metodami a různými postupy interpretace textu.

 

Takže jste poté přešla i k odlehčenějším tématům?

Postupně, jak člověk stárne, se mu pohled rozšiřuje i do jiných žánrů. Jak život těžkne, tedy alespoň v mém případě to tak bylo, bere více na milost komediální žánry a více chápe, že umění nemá jen tu poznávací, vzdělávací a objevnou funkci, ale že i ta funkce určitého potěšení z estetického zážitku může určitý typ diváků naplňovat. Proto jsem se věnovala i komediálním věcem a odtud byl už jen krůček k tanečně-hudebnímu divadlu, k muzikálu a vlastně jsem v poslední době skončila u opery a u baletu. Dokonce u baletu na libreto z vlastní poezie. Takže určitý oblouk v tom asi skutečně je, ale témata se vracejí.

 

Co vás tedy dokáže přesvědčit, abyste si nějaké téma vzala k režii?

Já se věnuji věcem, které většinou souvisejí se vztahy a s postavením žen jako takových. To mě zajímá a vždy zajímalo. Sama na sobě jsem si zkusila, že to někdy není lehké, když se žena pohybuje v některých mužských profesích. Dnes už to tak nevypadá, žen režisérek je hodně a obecně je pro ženy otevřenější i celkový svět. Ovšem ještě na začátku devadesátých let to tak úplně nebylo. Zkrátka mě zajímá ženská úloha ve světě a to nakonec vyústilo i v dlouholetou spolupráci s Dášou Bláhovou na projektu Intimního divadla.

 

Zohledňujete více hledisko diváka, nebo své vlastní pojetí?

Já myslím, že režisér musí vždy začínat od sebe, protože představení je obrazem jeho názorů, jeho zkušeností. Já nicméně rozhodně nepatřím k lidem, kteří by říkali, že je divák nezajímá, mě zajímá velmi. Dokonce i v doktorské práci jsem se zabývala divadelním publikem – moje doktorská práce byla vlastně sociologická studie toho, jak dnes lidé chodí do divadla, proč chodí do divadla a jaké faktory je ovlivňují, když si určité divadelní představení vybírají. Ale stejně, jako tvůrce vždycky musím primárně začít u sebe.

 

Existuje nějaký prvek ve vaší divadelní režii, který byste označila za svůj rukopis?

Doufám, že to je určitá magie, která se snad v představeních prolíná, určitá potřeba budování jevištních obrazů a také se specializuji na práci s hercem.

 

Asi nejvíce vás diváci mají spojenou s hrou Monology vagíny. Co podle vás stojí za jejím úspěchem?

Monology vagíny mají dnes téměř sedm set repríz. To si myslím, že je nejen v českém prostředí velmi unikátní záležitost. Určitě to souvisí s aktuálností tohoto tématu a také s tím, že autorka Eve Ensler se věnuje problému, který se dotýká nás všech, problému, který může být uchopen velmi populisticky, ale autorce se povedlo téměř harmonicky vyvážit všechny ty záludnosti tématu – na jedné straně jeho atraktivitu a na druhé straně jeho závažnost.

 

Všechny tři vaše nejznámější inscenace z Intimního divadla se zabývají mnohdy velmi citlivými ženskými tématy a spousta kritiků i diváků je považuje za feministické. Jak to vnímáte vy?

Já na ně takový pohled nemám, a to proto, že je otázka, co označíme slovem feministický. Pokud bychom slovem feministický mysleli určité politické linie, tak pak rozhodně ne. Pokud bychom tímto slovem označili jakousi touhu ženy po naprosto rovnoprávném postavení, po schopnosti vymezit se v dnešním světě, pak možná ano. Nejen moje divadlo, ale celá moje životní éra je o tom, že se snažím najít si ten svůj koutek světa, svůj kousek vymezeného působení, ve kterém se neptám na to, jestli to má dělat žena, nebo muž, ale zkrátka to má dělat člověk, který se k tomu cítí být více povolán, kterého to baví, kterého to zajímá. Tyto inscenace bych nazvala spíš emancipačním než feministickým divadlem.

 

Co si myslíte, že je nejdůležitější vlastností a schopností, kterou musíte při svém povolání ovládat?

Já při své práci musím sama za sebe, ze svých vlastností nejvíce ovládat svůj temperament a takovou určitou nechuť ke komunikačním hrám. Protože dokonce i přesto, že v tom druhém zaměření – pedagogickém – jsem komunikační manévry často učila, k tomu mám nechuť ve svém pracovním a osobním životě. Nicméně režisér není jen ten umělec, který by šel za svou ideou, ale divadelní režisér musí získat a přesvědčit spolupracovníky. Není to malíř, který si vystačí sám se sebou. Je to člověk, který ke svému sebevyjádření potřebuje jiné lidi, protože on se vlastně sebevyjadřuje skrze někoho jiného, a aby to mohl dělat, musí mít jisté psychologické předpoklady i manažerské vlastnosti.

 

Mohl by tedy být temperament překážkou?

To přímo ne. Když jsem začínala, měla jsem problémy se svou ženskostí, protože když je ,,temperamentní“ muž, je to roztomilé. Když někteří režiséři křičeli a rozčilovali se, bylo to umělecké zapálení, kdežto když totéž udělala žena, tak byla hysterka. Právě v tomto smyslu je schopnost sebekontroly a vnímání zpětné vazby něco, co se učí celý život.

 

Co pro vás znamená kritika a jak se s ní vyrovnáváte?

Když jsem nedávno dělala doktorsko-dizertační práci na divadelní fakultě, jeden z oddílů byl věnován tomu, jestli diváci dají na kritiku a co si z ní vlastně pamatují. A musím říct, že česká divadelní kritika z tohoto hlediska nedopadla, vzhledem k míře své autority, příliš dobře. Ono není někdy jednoduché rozlišit, kde končí subjektivní názor, kde začíná opravdu umělecká kritika a kde se propojuje s určitými zájmy a přechází do neoznačených reklamních materiálů. Z tohoto hlediska se v ní dnes není jednoduché orientovat. Nicméně já si vlastně stěžovat nemohu, například Monology vagíny byly nominovány na Radokovu cenu, i když samozřejmě soužití umělců s kritickou obcí, včetně osobních vztahů a někdy až animozit, jistě není bez jiskření. Vždycky to ale souvisí s kontextem, ve kterém je konkrétní kritika poskytnuta.

 

V jakém smyslu vnímáte tuto práci jako náročnou?

Já bych řekla jednu věc, která nesouvisí s uměním, ale souvisí s obtížností režijní práce jako takové. Ve svých začátcích jsem si nikdy nedovedla představit, jak fyzicky, zdravotně i psychicky ta práce náročná je. Takže to je jeden z hodnoticích aspektů, v jehož smyslu se pochválím za každou režii, která se mi podaří – že jsem to zvládla. Má poslední inscenace, která měla premiéru v říjnu v Divadle v Celetné – jednalo se o představení z textů Václava Hraběte s Honzou Potměšilem a Karlem Růžičkou u piana – tak u té jsem se opravdu pochválila, že se vůbec energie, aby představení vzniklo, ještě našla.

 

Musíte si tedy od divadla někdy oddechnout?

Osobně jsem to zhruba po deseti letech práce, kdy jsem se věnovala jen divadlu a režírovala jsem okolo pěti věcí za sezónu, promíchala s pedagogickým přístupem. Takže dnes už si divadlo a témata vybírám a trvá mi to i delší dobu, než se rozhodnu, že se opravdu do něčeho pustím.

 

Byla tedy za rozhodnutím začít učit jakási touha po změně?

Byla to obava, že kdyby se člověk vrhal z jedné režie do druhé, mohl by si otupit chuť a touhu po této činnosti. Já jsem jako pedagog začínala na soukromé herecké škole, takže vlastně u branže. S budoucími herci jsem připravovala absolventská představení. Ale postupně mě více začala zajímat celá společnost, jak se jakási teatralizace a principy spektáklu přenášejí i do života kolem nás, a začalo mě lákat vyjít z krunýře divadelního prostředí do širšího světa. Proto jsem začala vyučovat rétoriku a sociální komunikaci, postupně na několika vysokých školách.

 

Jak si v oboru rétoriky a sociální komunikace stojí dnešní studenti?

Já cítím takový určitý oblouk, protože když jsem před deseti lety začínala učit rétoriku a sociální komunikaci, řada studentů byla velmi dychtivá a uvědomovala si tu obrovskou sílu slova a toužila se v této oblasti zdokonalit. Také neměli téměř žádnou přípravu ze středních škol, bylo to pro ně něco, co má určitou magii, určité kouzlo a úlohu, kterou to v jejich osobnostním vývoji může hrát. Dnes bych dokonce řekla, že v určitých okamžicích je cítit jisté pozastavení se nad tím, kam až to oblouznění slovem a ta moc slova může společnost nebo její fragmenty zavést. Takže si myslím, že z toho obdivu k rétorice už je takový obezřetný postoj a že dnešní, často již poučení, studenti daleko více uvažují o tom, jakým způsobem to umění mluvit používat. Bohužel něco, s čím jsem se dřív nesetkávala vůbec, ale dnes se to již sporadicky objevuje, je určitá nechuť a nedůvěra k rétorice jako takové. Jako kdyby rétorika mohla být prostředkem, který „kazí“ společnost, jako kdybychom to nebyli my, naše charakterotvorné vlastnosti a naše schopnost nechat se ovlivnit.

 

V jakém smyslu vás naopak mohou studenti překvapit mile?

Jednak mě překvapují studentky, protože si myslím, že určitá emancipace je ve společnosti znatelná – schopnost prosadit se je u studentek o mnoho vyšší než dříve. Dokonce mohu říct, že to, o co emancipace studentek nabývá na síle, jakoby někteří studenti muži naopak ztráceli. Jako kdyby se ty role trochu obracely. Také se mi líbí, že současné studentky, které přicházejí na vysokou školu, jsou už v podstatě dospělé ženy. Vědí, co chtějí, a dovedou si studia velice racionálně strukturovat. Často se setkávám i se studenty, kteří například studují souběžně dvě vysoké školy, což chápu jako výraz generace, která si uvědomuje, že se o sebe bude muset umět postarat. Uvědomují si, že vzdělanost je jak zajímavá, tak nezbytná.

 

Jaké chyby podle vás lidé obecně dělají v komunikaci?

Vždy je těžké říci něco obecně. Ale velmi často se setkávám s tím, že čím více mluvíme o komunikaci a komunikujeme, tím více máme tendenci komunikovat jen sami sebe. Neustále mluvíme a učíme se o tom, jak respektovat druhého a jak zacházet s komunikačním partnerem, ale většina z nás komunikuje pouze svoje problémy, zajímá je jejich vyjádření a v podstatě tu schopnost naslouchat partnerovi zvládáme pouze teoreticky. V praktickém životě bych řekla, že dovednost ponořit se do druhého jako by se i vytrácela.

 

Stala jste se rektorkou Akademie managementu a komunikace AMAK. Co pro vás tato práce znamená?

Akademie managementu a komunikace je samostatné vysokoškolské vzdělávací středisko, které realizuje programy akreditované na mateřské univerzitě. Ta není česká, je to univerzita Meziregionální akademie řízení personálu v Kyjevě. My přinášíme bakalářské, magisterské a doktorské programy v oborech, které jsou zde poptávané a odborně nás zajímají. Pro mě osobně je to nová výzva a nová zkušenost.

 

Je tedy právě poptávka důvodem, proč jste zvolili toto zaměření?

To také, ale samotné obory jsou samozřejmě vybírány i s osobním zaujetím. Například majitel školy je svým zaměřením psycholog s dlouholetou zkušeností a to je jeden z důvodů, proč psychologie patří – vedle například managementu, sociologie či mediálních studií – k vlajkovým lodím naší školy. Ostatně propojení se zahraniční univerzitou, která má řadu dalších poboček po celé Evropské unii i mimo ni, zakotvení v síti odborných institucí, je pro nás také velmi zajímavé.

 

Jste aktivní i v publikační činnosti. Jaká kniha pro vás byla nejzásadnější?

Já se v rámci publikační činnosti věnuji zejména odborné literatuře – zabývám se rétorikou, komunikačními studii a technikami narace, které se dnes z dramatických umění přelévají i do mediálního prostředí. Mám za sebou třeba několikera skripta a nyní mi vyšla studie s názvem Divadlo jako komunikační médium. Jinak autorsky mám za sebou též knihu poezie, která se jmenuje Zahrada soch a ze které jsme připravili autorský balet spolu s nositelem Thálie Vladimírem Gončarovem.

 

Existuje nějaký obor, ve kterém jste ještě neměla možnost se realizovat, ale ráda byste to vyzkoušela?

Určitě existuje. Ráda bych někdy vyzkoušela televizní nebo filmovou režii. Již jsem režírovala několik klipů, například s Ewou Farnou, a získala jsem cenu na festivalu Zlatá Praha za televizní zpracování hudebního projektu, ale k tomu samotnému autorskému filmu jsem se ještě nedostala, i když autorské náměty v šuplíku mám. Ale je to určitý nedostatek času a zatím i jakási liknavost, můj umělecký motor tady v těch obrátkách ještě nedospěl do takových potřeb a nutkání, abych všechno ostatní odhodila kvůli jedinému snu. Ale tak, jako se někdo připravuje na penzi, slibuje si cestování, houbaření a rybaření, tak já si slibuji, že si opravdu udělám ten čas, abych si autorský filmový scénář napsala a pak se o jeho realizaci pokusila.

 

V jaké pozici – pedagožky, literární autorky, či režisérky ­– se cítíte nejlépe?

Já se nejlépe cítím v pozici spokojeného člověka a pak také spokojené manželky a spokojené matky, protože si myslím, a tady se možná mohu odchylovat od některých těch ,,feministických“ představ, že osobní a rodinný život je nejen nedílnou součástí života každého z nás, ale pro mě osobně je zároveň i základnou. A pokud ta základna stojí na pevných nohách, pokud rodinné a zdravotní zázemí vytváří člověku dobré předpoklady, potom se může svobodně rozlétnout do pracovních a uměleckých či zájmových sfér. I když na druhé straně nevylučuji, že někdo může být tak samostatná osobnost, že se prostě poutá sám k sobě.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Kateřina Poulová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make-up: Michaela Lejsková

Vytvořeno ve spolupráci s pizzerií Locanda Marino www.locandamarino.cz

Akademie managementu a komunikace: www.amakcz.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře