Ivan Vyskočil - herec a režisér

18.08.2013 17:26 | Petra Kuncová

Spousta lidí si osobnost Ivana Vyskočila spojuje spíše s vážnějšími filmovými tématy. Je to škoda, protože Ivan Vyskočil je v komediální pozici skutečnou zárukou dobré zábavy. O tom se ostatně přesvědčíte už při osobním setkání. Jedná se o člověka, který kolem sebe šíří kladný náboj a i při profesním rozhovoru vás dokáže opravdu dobře pobavit.

 

Pocházíte z pražského Žižkova, ovlivnila vás nějak tato svérázná čtvrť při výběru pozdější kariéry?

Žižkov měl takový svéráz, že to skoro určitě každého člověka formuje. Ta čtvrť měla neobyčejné kouzlo. Nezapomeňte, že já pamatuji, když se nahoře v ulici objevil modrý vůz s koňmi – to byl poštovní vůz, který rozvážel balíky. A na ulici Husitské, kde dnes jezdí autobusy, byly stáje pro pivovarské koně. Mělo to zkrátka kouzlo doznívající první republiky.

 

Jak vás tedy tato doba formovala?

Tehdy ještě fungovaly na Žižkově skupiny takzvaných pásků, ale dlužno poznamenat, že tahle galerka měla jakousi svou profesionální čest, že neexistovalo, aby někdo mlátil malého kluka, ale taky to, že když jsme se prali nebo nadávali a šel kolem někdo dospělý, tak jsme okamžitě přestali. Tehdy to bylo jiné. Dneska stačí slyšet děti z mateřské školky a jste překvapení, co z nich padá. A když jim něco řeknete, tak vás jejich rodiče budou honit po soudech. Ale tehdy bylo naprosto normální, že holič vyběhl a seřezal nás páskem. Nikdo si nestěžoval a mám dojem, že z nás vyrostli docela slušní lidé. Když šla maminka kolem mě, tak mi vždycky nějakou „flákla“ a já jsem vždy věděl za co. Takže určitě mě tato čtvrť ovlivnila, ale musím říct, že nijak umělecky zrovna nepůsobila. Ovšem maminka pokaždé, když jsem někoho parodoval, říkala, že skončím u komediantů, a stalo se. Maminka má zkrátka vždy pravdu.

 

A kdy jste tedy vy sám začal o herectví uvažovat?

Ono se zkrátka v dětech, kterým se říká třídní šašek, nějak urodí to, že neustále potřebují diváka. Prostě se chtějí předvést. A když pominu nějaká ta školní představení, tak to byla 60. léta, kdy přicházela nová filmařská vlna. Tehdy ještě neexistovala konzervatoř a filmaři, když hledali typy, které by se jim hodily, chodili po školách. No a já jsem jim padl do oka a začal jsem točit svůj první film Místo v houfu – to byly povídky.

 

Objevili tedy váš talent?

To nebyla otázka ani tak talentu jako štěstí. A vždycky, když mluvím o hereckém štěstí, musím zmínit, jak je důležité být ve správné chvíli na správném místě. Dám vám příklad. O prázdninách, když byli všichni pryč, se stalo, že sem přijel jugoslávský režisér, který potřeboval nutně točit. Šel za svým kamarádem – dramaturgem z televize, ať mu pomůže někoho najít. V té době jsem já byl zrovna na titulu časopisu Ahoj, protože jsem hrál ve filmu Mladý muž a bílá velryba. No a on přišel a říkal tomu svému kamarádovi, že prostě strašně potřebuje mladého českého herce. On zrovna nesl časopis Ahoj v ruce, ukázal na něj a povídá: „A co tohohle?“ No a já, ačkoli bych byl normálně na prázdninách, jsem byl náhodou v Praze. Oni večer zavolali, jestli bych nemohl přijet, tak jsem dorazil, dohodli jsme se a já jsem začal točit film Sarajevský atentát. Náhoda to byla neuvěřitelná, neměl jsem žádného agenta, prostě to byla klika. A ta se mi poslední dobou nějak vyhýbá. (smích)

 

V jaké fázi a z jakého důvodu jste se tedy rozhodl pro studium na DAMU?

No, když vaše kariéra takto skoro samovolně začne, tak si řeknete, že co jiného by vlastně měl člověk dělat. A měl na to vliv i Láďa Potměšil, protože když jsme byli spolužáci na gymnáziu, on hrál v Divadle E. F. Buriana. No a Láďa mě do toho divadla dovedl, protože tam sháněli herce na nějakou malou roli. A tam jsem se poprvé dostal do divadelních prostor a v předklonu jsem tam potkával různé herecké kapacity. A to mě samozřejmě také obrovsky okouzlilo.

 

A jaké jste měl pocity při svém prvním divadelním představení?

To si opravdu nepamatuji. Nicméně moje zcela první divadelní představení jsme hráli ve škole. Hrál jsem tam s kamarádem Chaloupkou, což byl syn motocyklového závodníka. On hrál soudce a já starostu. No, a když se ptáte na pocity, tak to bylo úžasné. Sice jsme tam asi lítali jako pominutí, ale mysleli jsme si, že jsme mistři světa a byli jsme z toho naprosto vzrušení. Takže tohle první představení, to bylo báječné.

 

Můžete popsat, jak se vaše osobnost během vaší kariéry na divadelních prknech proměnila?

Já jsem s divadlem spjatý od té doby, co jsem odešel z divadelní akademie. Nastoupil jsem do Činoherního klubu a poté jsem točil poměrně hodně filmů, většinou samé velké role. Pokaždé je to něco jiného, buď vám ta role sedne, nebo naopak. Jako když si vzpomenu, že jsem na absolventském představení hrál advokáta. To muselo být něco strašného, protože jsem měl hrát starého chlapa v době, kdy jsem ještě ani pomalu nevěděl, jak starý chlap vypadá.

 

Co nejraději hrajete?

Já obecně rád hraji komedie a často mě zároveň potěší i urazí, když někdo přijde, a říká: „To my jsme nevěděli, že to takhle umíte. Takhle jsme vás ještě neviděli.“ Ne, že bych na to byl nějak zvlášť pyšný, ale myslím si, že to docela umím.

 

Které divadelní angažmá nebo role pro vás byly nejzásadnější?

To se asi takhle nedá říct, ale faktem je, že já prostě mám rád, když vám hlediště odpovídá, když se lidé smějí a baví. Já mám strašně rád Louise de Funèse a jeden z jeho prvních filmů byl Oscar. To je původně divadelní hra, kterou jsem i já sám později hrál, a když člověk cítí ohlasy z publika a ví, že ta komedie je pěkná, že to není žádná prvoplánová hloupost, že to má svůj vývoj, tak to mě strašně uspokojuje. Teď jsem také režíroval francouzskou hru, která se jmenuje Mafie a city. A nemusím o tom vykládat nic víc, než že je tam krásný podtitul: Mám říci svému kamarádovi, že spím a chodím s jeho dcerou, když můj kamarád je kmotr mafie?

 

A jaká filmová či seriálová role pro vás měla největší význam?

To není ani tak o rolích jako lidech, se kterými jsem se setkal. Třeba když jsem potkal Pavla Landovského, tak jsem na něj jen třeštil oči, co všechno je možné. Byl to živel, někoho takového jsem v životě nepotkal. Zasvěcoval mě do všeho možného včetně žen. A takových kolegů byla spousta. No a nejen díky nim jsem si také zahrál ve spoustě filmů, které vyhrály spoustu cen.

 

Jak jste si užíval ocenění?

Poprvé jsem ty ceny viděl, když byla výstava 60 let československého filmu. A byly to ceny z celého světa. Paradoxně se mi ale často stává, třeba mohu uvést film Poslední propadne peklu, kde jsem měl jednu z hlavních rolí, že na plakátu jsou uvedeni všichni, i ty nejmenší roličky, ale moje jméno tam chybí. A to si říkám: kruci, to tam asi někdo proti mně něco má, asi jsem na černé listině. (smích) Já se tomu tedy směji, protože mě zaplať pánbůh ješitnost nijak zvlášť nepoznamenala, ale někdy to člověku přijde docela líto.

 

 

Zanechávají na vás jednotlivé role nějakou stopu?

Já si myslím, že tahle otázka by měla být položená spíš opačně. Protože vy vždycky necháváte v každé roli stopu ze své osobnosti. Člověk nemůže něco dělat, aniž by měl nějaké své vlastní zážitky. Já vždycky říkám, že herci, kteří nejezdí tramvají, nemohou hrát lidi. Protože to, jak jednotliví lidé vystupují a chovají se, to musí člověk stále nasávat. Také musejí umět vycházet ze svých zážitků, svých lásek, své rodiny… To prostě jinak nejde. Ale že by člověk hrál padoucha a večer šel někoho „odkrouhnout“, to si myslím, že se neděje. (smích)

 

Kdybyste mohl vrátit čas, je nějaká role, do které byste se nepouštěl?

Určitě, takové za mnou jsou také. Ono totiž kromě jiného strašně moc záleží na atmosféře. Na tom, jak se k vám chová okolí. Například někteří dirigenti mě zvládli vystresovat tak, že jsem nedokázal zazpívat ani hoří, a někteří byli tak v pohodě, že mi řekli, ať zpívám a že se mi přizpůsobí, a šlo to skvěle. Z člověka okamžitě spadla tréma. Já jsem sice říkal, že nejsem žádný zpěvák, ale to normální herecké zpívání zvládnu, a to některým nestačilo.

 

Jakým způsobem vás herectví ovlivňuje v soukromém životě?

V soukromém životě mě to příliš neovlivňuje. Je to úžasné v tom, že koníček je vaším povoláním. Vždy, když se mě lidé ptají, co dělám ještě mimo herectví, tak si uvědomuji, že v tom herectví je taková příležitost až nějakého klukovského užití si. Lezl jsem po skalách, jezdil na koni, šermoval, mám řidičák i na autobus a toho je spousta… Ke všemu přičichnete a dostanete se tam, kam se normální lidé nedostanou. A to je na tom to hrozně zajímavé.

 

A naopak nějaká negativa?

Jsou i různé negativní věci. Třeba když se bavíte s nějakým děvčetem a ono vám řekne, že to na ně hrajete. (smích) To by mě v životě nenapadlo, v tomto případě je člověk sám za sebe. No a pak se setkáváte s tím, že vás lidé docela rádi vidí, což je hrozně příjemné, ale dávám si třeba pozor na to, abych nepředbíhal někoho ve frontě. Zaprvé to sám nemám rád a zadruhé, jakmile se člověk ozve, tak jen slyší: „No to si myslí, že když je ten herec…“ Ale já jsem normální člověk. (smích) Takže to má vždycky různé polohy.

 

Takže se dá ale říci, že si svou popularitu užíváte?

Víte, že docela ano? Přesto, že v poslední době se nikde moc neobjevuji, tak tomu až nevěřím, jak mě lidé stále poznávají. A to je příjemné, lhal bych, kdybych říkal, že ne. Ale často se mě přátelé, kteří nejsou z oboru, ptají, jestli mi to nevadí, že na mě každý kouká, ale to k tomu zkrátka patří.

 

Může to být někdy i zábavné, ne?

Měl jsem i zábavnou historku. Jel jsem autobusem s holkou, která se mi šíleně líbila, a já jsem si říkal, že až vystoupíme, tak ji zkrátka oslovím. V tom se na mě nalepil takový ten člověk „jé, to jste vy, a co tak děláte...“ On do mě hučel a řval na celý autobus, takže já jsem se u toho tak nějak kroutil, no a když ta krásná holka vystoupila, tak jsem honem vystoupil za ní. Ještě než jsem otevřel pusu, tak se na mě otočila a říká: „To je ale nepříjemné, když vás cizí lidé oslovují na ulici, že jo?“ No a já jsem sklapl a ona odešla.

 

Kdo z vašich kolegů je vám největší inspirací, koho nejvíce uznáváte?

No tak z kolegů bych nejvíce uznával Ronalda Reagana. Protože ten zničil Sovětský svaz. (smích) Nicméně musím říci, že s kolegy opravdu nemám problém.

 

Objevujete se i na režisérské pozici. Co vás přivedlo k této další tváři divadla?

Když jsem nastoupil do divadla Metro, často jsem pracoval s Gustavem Skálou. No a on byl úžasný v tom, že to skvěle uměl s lidmi. Občas, když jsem byl moc kreativní, tak mi říkal: „Ne, to nejde, celá kráva do polévky nepatří.“ No a díky němu jsem najednou zjistil, že by mě to strašně moc bavilo. Že to vědění, co se na tom jevišti má dít, mám.

 

Byla pro vás tato nová pozice těžká?

Na režisérské pozici jsem měl nakonec větší trému než při hraní, protože jsem si říkal – jsou tu výborní herci a teď mě mají poslouchat a je to vůbec dobře? A došla mi tam také jedna věc, že herci jsou potvory a já k nim samozřejmě také patřím. (smích) Po představení jdou dozadu a tam kouří cigarety a povídají si o tom, jaký ten režisér je a není, a režisér tam za nimi nemůže a je takový osamocený.

 

Jak byste popsal svou osobnost režiséra?

 Já jsem pro získávání autority cestou dobra, ale myslím, že se to někdy nevyplácí.

 

Uplatníte v režii nějakým způsobem své herecké schopnosti?

Samozřejmě, moje režie je herecká. Já nejsem režisér, který by byl pro nějaké velké změny a chtěl z klasiky dělat nějaké inovace typu „budeme hrát tradiční hry v hokejových dresech a všechno bude jinak a za každým druhým slovem bude sprosté slovo“. Tohle já nesnáším. Nejsem nijak prudérní, ale určité věci by zkrátka měly mít svůj účel. A když je nějaká inovace jen režisérská schválnost, tak mě to popudí tak, že i odejdu.

 

Jak si tedy vybíráte témata?

Když něco dělám, tak mě to musí určitým způsobem oslovit a přiznávám se, že mě oslovují obzvláště konverzační komedie. Je to stejné jako s malováním. Já rád maluji a rád se dívám na obrázky, ale musím vidět, co na tom obrázku je, a to nehledě na to, kdyby to byla abstrakce.

 

Jste také jedním ze zakladatelů herecké asociace. Co stálo za nápadem něco takového zrealizovat?

Tak to by bylo na hodně dlouhé povídání. Měla to být profesní organizace, něco jako lékařská komora. Ale musím říct, že to bylo v mnoha směrech spojeno s velkým zklamáním z politiky. Už tehdy jsem poznal, že to s námi nemyslí dobře.

 

Jste také spoluzakladatel Ceny Thálie...

Ano, jsem jedním ze zakladatelů Ceny Thálie a jako velký úspěch považuji a připisuji si to, že ačkoli nám nikdo nevěřil, dnes by tam každý chtěl předávat ceny. Jsem také strašně rád, že v té první Thálii jsme předali cenu za celoživotní dílo panu Jaroslavu Kemrovi. On nikdy žádnou cenu nepřijal, ale od nás ano. A to považuji za svůj životní úspěch. Ale dnes jsem rád, že si kolegové z asociace vzpomenou a pošlou mi lístek.

 

Co je pro vás v životě největší inspirací?

Neptejte se mě na to. (smích) Oni mě všichni považují za hrozného proutníka, ale tak to není, i když ženy mám rád a samozřejmě mě také inspirují. No a naprosto upřímně, my herci se koneckonců živíme tělem a ženy mají na člověka takový vliv, že zřejmě asi nevypadám na svůj věk.

 

Děkuji za rozhovor

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Zlatý Had www.zlatyhad.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publischer: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře