Jana Paulová - herečka

31.05.2011 17:37 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Tuhle práci si nosíte s sebou, kamkoli se hnete, protože materiál pro ni je všude, kde jsou lidi, a vlastně i tam, kde je člověk sám." Jana Paulová

 

 

 

 

O aktivitu a smysl pro humor nemá Jana Paulová ve svém životě nouzi. Přesvědčuje nás o tom nejen v představeních, která můžeme vidět v divadle Kalich, ale i svou zálibou v cestách do dalekých zemí, kde nachází poznání a čerpá energii. O tom všem vydala knihu, která vyšla ve dvou vydáních. Fotografie k rozhovoru, pro které herečku oblékala firma Tchibo, jsme pro vás připravili spolu se skvělým fotografem Robertem Vano v pražské restauraci Zlatý had.

S hereckou profesí přišlo do vašeho života mnoho hereckých příležitostí. Které z nich hodnotíte ve svém životě jako klíčové?

Já žiji přítomností. Když mi někdo položí podobnou otázku, musím se strašně rozpomínat, co jsem vlastně kdy dělala. A přestože jsem zahrála kolem tří set televizních, filmových a divadelních rolí (nedávno mi to v televizi spočítali), klíčové v mém životě byly úplně jiné věci. Třeba rodina, setkání s některými lidmi, nebo moje cesty.

 

Nevidíme vás v žádném ze záplavy televizních seriálů. Jak to?

Nabídky do seriálů, které jsem v posledních letech dostávala, mě nezaujaly natolik, abych dostala chuť do některého vstoupit.

 

Myslíte si, že hraní v seriálech herce limituje pro volbu dalších rolí ve filmu, protože si jej diváci zaškatulkují?

To nevím. Jen u těch nekonečných, rychlou jehlou spíchnutých seriálů herec vyčerpá výrazové prostředky, protože se hraje na první dobrou a není čas na nějakou tvorbu nebo hledání.

 

Je mi známo, že jste herectví na nějakou dobu pověsila na hřebík. Co tehdy bylo příčinou a co vás přimělo se vrátit?

Tenkrát tím definitivním hřebíkem do rakve mého herectví byla právě práce na takovém padesátidílném seriálu. A ta marnost z toho, že nemůžu ovlivnit kvalitu předlohy, kterou jsem dopředu neznala, neboť nové díly jsme někdy dostávali i ráno těsně před natáčením, mi tuhle profesi na docela dlouhý čas znechutila. K herectví jsem se vrátila díky představení „Natěrač“, které po mně nazkoušela jiná herečka, a když onemocněla, Pavel Zedníček mě požádal o pomoc. Od té doby zase hraji, jen už si dávám větší pozor do čeho se pouštím.

Jak dnes, po letech hereckých zkušeností, hodnotíte váš vztah k této práci?

Jako komplikovaný. Nemám o téhle profesi nějaké přehnané mínění a už vím, že nepatřím mezi herce, kteří bez ní nemůžou žít. Ale když se setkám na jevišti nebo před kamerou s výjimečnými herci, nebo inspirativními režiséry, je to obrovská radost.

 

„Nosíte“ si práci domů?

Tuhle práci si nosíte s sebou, kamkoli se hnete, protože materiál pro ni je všude, kde jsou lidi, a vlastně i tam, kde je člověk sám. To byl asi také jeden z důvodů, proč jsem od ní chtěla mít na čas pokoj a proč občas závidím těm, kteří dodělají práci a mají prostě „padla“.

 

Jaká je ta role, na kterou čekáte, která by vás opravdu vzala za srdce?

Na žádnou roli nečekám, protože bych se taky nemusela dočkat. Hrajeme v soukromém divadle a role, které si chci zahrát, prostě hraji, protože jsem současně i spoludramaturgem těch našich představení. Za deset let, co s Pavlem Zedníčkem spolu hrajeme, jsme odehráli stovky představení a často jen ve dvou, takže já nemám na nějaké nenaplněné herecké touhy v sobě ani místo, ani sílu.

 

Za srdce vás rozhodně vzalo divadlo. Jste ve stálém angažmá? Na jaká představení s vámi a kde se mohou diváci těšit?

Divadlo Kalich, jehož jsme už deset let svobodnou součástí, nám umožňuje realizovat naše nápady a my víme, že na nich producent nesmí prodělat. Zatím se to nestalo, naše představení mívají kolem dvou set většinou vyprodaných repríz, takže je spokojenost na všech stranách. Hrajeme už šestnáctou sezonu „Natěrače“, „Bez předsudků“, „Drahoušky“, „Zamilovat se“ a teď máme novou „Lásku naruby“.

 

Jak vnímáte ze svého pohledu vztah diváka a herce během představení?

Divák je pro nás nejdůležitější partner, a protože hrajeme komedie, dává o sobě, zaplať pánbůh, vědět.

V divadelních rolích se často po vašem boku objevuje Pavel Zedníček. Jak dlouho už spolu hrajete a jak se váš herecký vztah vyvíjel?

Je to nejlepší herecký partner, jakého si herečka může přát. Má obrovský talent a zkušenosti, umí zachránit situaci, ovládnout jeviště, ale i upozadit se a přihrávat. Zatím jsme si nezevšedněli a čím spolu hrajeme déle, tím víc si uvědomujeme, jak výjimečné tohle setkání je. A zdá se, že to cítí i diváci, protože hrajeme pro plné sály a diváci se vracejí.

 

Není pak pro vás těžší hrát s někým dalším, když do hry vstupují další herci?

Vzhledem k tomu, že máme tu úžasnou možnost vybírat si další herecké partnery sami, tak hledáme ve stejných krevních skupinách.

 

Po mé návštěvě vašeho představení jsem si nebyla jistá, zda se držíte scénáře, nebo zda do představení vnášíte vlastní prvky a „štengrujete“ se s kolegy na jevišti. Jak složitá je skutečná improvizace na jevišti a jak složité je improvizaci pouze předstírat?

Kdybychom neimprovizovali, nešlo by hrát představení tolikrát, aniž by okoralo. Je to živý tvar a divák to musí cítit a stát se jeho spolutvůrcem. Každé představení je trochu jiné už proto, že jiné je obecenstvo a i my se každý den sejdeme v jiném rozpoložení. To všechno se na něm odrazí.

 

Herecká profese dává člověku jistě zabrat především po psychické stránce. Myslím to tak, že herec musí zvládnout přípravu, soustředit se, předvést skvělý výkon, stále se od něj něco očekává, neustále je v jakémsi vypětí. A po aplausu opona padá a člověk se zase musí nějak srovnat a zařadit se do každodenního života.

Jak se vám daří udržet si psychickou rovnováhu?

Říkáte to hezky, ale já se takhle neprožívám. Když si člověk udržuje nadhled sám nad sebou a používá humor i vůči sobě, pak o žádnou rovnováhu nepřichází.

 

Jste velmi aktivní žena. Kromě toho, že se vám daří udržet si klidnou a pozitivní mysl, jste i ve skvělé fyzické kondici. Co pro to děláte?

Kombinuji totální nicnedělání s totální aktivitou. Když je zima, spím, čtu a šetřím síly a pak zasvítí sluníčko a já vytáhnu kolo, hůlky, sedák a lezačky a začnu se po světě pohybovat jako zběsilá.

Berete s sebou na cesty i rodinu? Říkám na cesty, protože o vašich cestách do zahraničí se nedá příliš hovořit jako o dovolených, spíše jde o cestovatelství.

Jak kdy. Jezdím často sama, protože jsou místa, do kterých se chci podívat jenom já, a nikdo jiný u nás doma po tom netouží. Takže takové ty drsné cesty podnikám sama, a když je tam šance na určité pohodlí, tak jezdím se svým mužem, nebo s mladší dcerou. I když vloni jsme byli s manželem Milanem v Africe. A když nám tam dali píšťalku, abychom při napadení divokou šelmou mohli pískat o pomoc, a upozornili nás, že to je silně malarická oblast, a já antimalarika nechala doma, byla to sice úspěšná, ale přece jenom zkouška našeho manželství.

 

Jaké jsou vaše oblíbené destinace a podle čeho si je vybíráte?

Vybírám je srdcem. Letos jsem po šesté projela sama Indií, miluji Nepál, Mexiko, ale i Ameriku, a vloni jsem pro sebe objevila Afriku. Ale tam si sama netroufám.

 

Jezdit na cesty na vlastní pěst je veliká odvaha. Zažila jste i nějaké hodně riskantní dobrodružství?

Protože cestuji opravdu hodně, tak i těch zážitků je spousta. O některých píšu ve své knížce „Jak běžet do kopce“.

 

Bez kterých pěti osobních věcí byste nikdy neodcestovala na, dejme tomu, čtrnáctidenní pobyt mimo republiku? Vynecháme-li cestovní pas.

Podle toho, kam jedu. Ale třeba do Indie mám s sebou vždycky cejchu, kterou používám místo spacáku, protože nikdy nevím, kde budu spát, tak abych měla pocit, že mám kousek svého čistého soukromí, moskytiéru, jednorázové jehly a antibiotika, kdyby náhodou, prášek na čištění vody a repelent.

Láska k cestování se projevila i ve vaší literární tvorbě. Co vás přivedlo k psaní?

Píšu si od mládí, jen jsem to neměla odvahu dát nikomu přečíst. Pak jsem dostala nabídku psát fejetony do jednoho časopisu, a ty se líbily. Pak přišel vydavatel, že o mně nějaká paní redaktorka napíše knížku, a já mu nabídla, že ji napíšu sama. A protože nejlepší inspirace je termín, knížka byla do roka na světě.

 

Uvažujete, že se budete psaní věnovat dál?

Věnuji se mu dál, jen mi to jde pomalu. Ale pokaždé, když mi někdo napíše, jak má rád „Jak běžet do kopce“, tak zase dostávám chuť v psaní pokračovat. Jen si na to musím udělat klid a čas, a to při dvaceti představeních měsíčně nejde úplně lehce.

 

Až se znovu rozhodnete pověsit hereckou profesi na hřebík, kam obrátíte svoji pozornost?

Máme občanské sdružení „Změň můj osud“ a pomohli jsme postavit internátní školu pro sirotky v jedné z nejchudších částí Indie. Teď je tam čtyřicet dětí, v lednu jsem je zase po roce navštívila a dávno mi nic neudělalo takovou radost. Tak si umím docela dobře představit, že bych tam jednou dožila tenhle život.

 

Jaký je váš názor na aktuálně diskutovanou problematiku střídavé péče, ačkoliv vy sama jste toto nikdy řešit nemusela?

Já vám na to odpovím ráda, ale tím, že to neřeším, tak na to nemám žádný vyhraněný názor. Můj názor se mění podle toho, jestli mluvím s někým, komu střídavá péče jako rodiči vyhovuje, a naopak jsem proti ní, když nevyhovuje. Já si myslím, že děti mají mít jeden domov, chodit do jedné školy a mít oba rodiče. Tohle pro mě bylo svaté od chvíle, kdy jsem se rozhodla děti přivést na svět. Ale protože chápu, že po rozvodu se chtějí o děti starat oba rodiče, tak je to asi případ od případu a o tom, jak to dokážou všichni zúčastnění zvládnout. Já jako rodič jsem se snažila vždycky upřednostňovat potřeby dětí před těmi svými.

 

Daří se vám aktivně zažívat kulturní život v Praze i sama pro sebe? Jaké akce si rozhodně nenecháváte ujít?

Mám ráda Pražské jaro a Rudolfinum, a tak si každý rok uděláme radost a vydáme se na nějaké koncerty, nejraději s Českou filharmonií.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Asistent: Tomáš Durňák www.tomasdurnak.com

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Make up: Jana Bulínová

Oblečení: Tchibo www.tchibo.cz

Lokace: Restaurace Zlatý had www.zlatyhad.cz

Partner produkce: divadlo Kalich www.divadlokalich.cz

Tagy: cestování, divadlo, herectví, literatura

Komentáře