Jana Švandová - herečka

25.08.2012 11:39 | Dita Brančíková

 

 

 

 

 

„Dostávala jsem takové role, které jsem nemusela odmítat, a za to jsem ráda“ Jana Švandová 

 

 

 

Jana Švandová patří k našim nejkrásnějším herečkám. Možná i proto ji režiséři neobsazovali do rolí žen potahaných osudem, ale nabízeli jí buržoazní paničky a atraktivní svůdnice. To ji trochu mrzí. Myslí si, že i atraktivní herečka může ztvárnit například rozháranou a zhýralou alkoholičku. Povolání herec si do kolonky profese zapsala díky kolegyni Věře Galatíkové, která ji připravila na zkoušky na brněnskou JAMU. Nebýt jí, mohli jsme mít mezi archeology jednu krásnou archeoložku. Tam totiž původně směřovaly kroky mladé studentky Jany Švandové. Nestalo se tak a je to jen dobře. Filmový a divadelní svět by tak přišel o talentovanou herečku, která dodnes účinkovala ve spoustě známých filmů, ztvárnila zajímavé role na divadelních prknech a jako jedna z mála českých hereček spolupracovala i se zahraničními produkcemi. Také byla první naší celebritou, která pózovala pro magazín Playboy, tancovala v televizní soutěži StarDance a vydala vlastní knihu. Navíc je vášnivou cestovatelkou, gurmánkou a milovnicí dobrého a kvalitního jídla. Její život je zkrátka velmi pestrý.

 

Slyšela jsem, že jednou z vašich vášní je dobré jídlo a že si raději dopřejete kvalitní gurmánský zážitek namísto nákupu pěkných šatů. Je tomu vážně tak?

Určitě, velmi rádi s manželem navštěvujeme restaurace, kde skutečně dobře vaří. A jako takový malý dárek jsme si nadělili letos na září čtyřdenní kurz vaření v Toskánsku v nádherném prostředí ve vile Medici. Už se moc těšíme, jak budeme po návratu domů hostit naše kamarády.

 

Které z mnoha různých profesí, jež si jako herečka můžete částečně vyzkoušet, vás během kariéry nejvíce zaujaly?

Vždy mě lákal interiérový design. Měla jsem možnost si ho vyzkoušet, když jsem zařizovala svůj byt. Moderní design mě zajímal a byla jsem překvapená, co všechno současní designéři dokážou vytvořit. Vždy se těším na to, čím mě zase překvapí. Dodnes sleduji trendy v moderním designu a ráda chodím na výstavy Design Blocku.

 

Dočetla jsem se o vás, že jste chtěla studovat archeologii?

Ano, chtěla jsem studovat archeologii, v té době mě to bavilo a myslela jsem si, že bych v tomto oboru našla uplatnění. Nicméně brali tři studenty ze tří set, takže jsem se nedostala. Kolo osudu mě roztočilo jiným směrem. A jsem tomu ráda.

 

Kam vás tedy osud zavál?

Bydlela jsem v Pardubicích a tam jsem se zúčastnila konkurzu do pardubického divadla, kde jsem získala malinkatou roli v muzikálu. V komparzu. Tehdy jsem ale ještě netušila, že herectví bude mojí životní profesí. To osudové kolo roztočila právě Věra Galatíková, která zrovna působila v pardubickém divadle a přesvědčila mě o tom, že herectví a divadlo jsou to, co bych měla dělat. Nabídla mi, že mě připraví na zkoušky na brněnskou JAMU, kam jsem se později skutečně dostala.

 

Brněnská JAMU je pověstná a vyhlášená, vystudovala ji spousta známých herců a hereček včetně vás nebo Jiřího Bartošky. Kdo byl s vámi v ročníku?

Bylo to krásné období, na pokoji jsem byla s Eliškou Balzerovou, kdysi Havránkovou, v ročníku byl s námi Bolek Polívka a o rok později začal studovat JAMU i Jirka Bartoška, který byl můj spolužák ještě z gymnázia. S Eliškou jsme ho z legrace přihlásily na zkoušky na JAMU a on se tam díky svému velkému talentu dostal. Byli jsme bezvadná parta a jsou to roky, na které nikdy nezapomenu.

 

Získala jste stipendium v Paříži…

Po JAMU jsem dostala angažmá v Českých Budějovicích a chvíli na to i stipendium. Podmínkou byla znalost jazyka, a protože jsem předtím pracovala jako au-pair v Belgii, kde jsem se starala o dvě malé děti, jazyk jsem se tam částečně naučila. Odcestovala jsem tedy do Francie.

 

Co vám půlrok strávený v Paříži dal?

Studovala jsem tam školu „Ecole Jacques Lecoq“, je to mimická škola, kterou shodou okolností studoval i Bolek Polívka. Byla to úžasná doba, taková ta studentská, bezstarostná, navštěvovala jsem divadla, chodila do kin, poznávala nové lidi. A hlavně jsem se naučila dobře francouzsky a to tak, že když jsem se vrátila domů, dostávala jsem příležitosti hrát v koprodukčních francouzských filmech. Tak jsem se například potkala se svou oblíbenou francouzskou herečkou Annie Girardotovou. Udělala jsem herecké zkoušky a byla jsem vybraná do francouzského televizního seriálu, kde Annie Girardotová hrála vězenkyni a já dozorkyni. To už samozřejmě tady u nás doma. Ráda vzpomínám na to, jak mě Annie pozvala do Paříže. Já tam za ní přijela a ona se mi věnovala, procházely jsme přilehlé hospůdky, ukázala mi svoji Paříž. Byla jsem v té chvíli nejšťastnější člověk na světě.

 

…ale natáčela jste i s Charlesem Aznavourem, další francouzkou hvězdou…

Hráli jsme spolu ve filmu Angelina v roce 2002, měla jsem tam roli taxikářky, vyléčené alkoholičky. Na kamerových zkouškách jsem měla ale menší problém, vypadala jsem málo zničená a zdevastovaná pro tuto postavu. Tak jsem musela flámovat a flámovat, až jsem nakonec skutečně vypadala podle jejich představ a film jsme natočili. (Smích.)

Foto: Robert Vano

 

Zmínila jste, že do vašich začátků výrazně zasáhla herečka Věra Galatíková, jsou ještě další lidé, kteří vám v profesním životě pomohli?

Opravdu hlavně Věra Galatíková, ale jinak jsem si musela všechno vydobýt sama. Byli jsme tehdy na JAMU mladí a snažili jsme se všechno zajistit sami, bez cizí pomoci. Vzpomínám si, že jsme byli skutečná parta, toužili jsme být u zrodu nějaké nové vlny, třeba v Brně jsme stáli u založení divadla Husa na provázku. To bylo to, co nás posunovalo dál, otvíralo, ale i zavíralo brány života. Ne vždy se všechno povedlo a splnily se všechny sny a představy, ale tak to v životě chodí.

 

Myslíte si, že k vykonávání profese „herec“ je vysokoškolské vzdělání nezbytné?

Dnes je spousta herců a hereček, kteří řemeslo dělají a školy nemají. Jestli je to dobře, nebo špatně, nemůžu říci. Pro mě byla škola opravdu základ života, naučila jsem se tam spoustu věcí, potkala kolegy, s nimiž mne dodnes pojí přátelství, a vlastně to bylo jedno z nejhezčích období mého života.

 

Po ukončení studií jste hostovala v několika divadlech, poté získala stálé angažmá v Činoherním klubu. Nicméně jste se stala velmi vyhledávanou televizní herečkou a také diváci vás mají určitě více spojenou s televizními pořady a filmy než s divadlem. Je to tak?

Určitě, člověk většinou točí, když je mladý, je to dáno typem rolí i energií, které je v mládí více. Já měla dostatek příležitostí jak u nás, tak se zahraniční produkcí, což byla v tehdejší době zajímavá příležitost. Dnes těch příležitostí mám zase více na divadle.

 

Co vás více přitahovalo –  divadlo, nebo film?

Film byl, je a bude vždy vděčnější. Dostanete se rychleji do povědomí široké veřejnosti a jsou vám potom nabízeny další a další role. Divadlo je krásné, ale náročnější. Dnes mám ráda obojí stejně – film i divadlo.

 

Se kterým režisérem jste ráda natáčela?

Se všemi, kteří mi dali hezkou roli. A nejvíce rolí mi dal pan Karel Kachyňa. Ale ráda vzpomínám na natáčení třeba s Jankem Roháčem, Václavem Vorlíčkem, Jirkou Menzelem, Dušanem Kleinem, Jurajem Jakubiskem, z těch mladších třeba s Martinem Šulíkem. Za jeho film Zahrada jsme dostali Českého lva. Nemůžu je tady všechny vyjmenovat, abych na někoho nezapomněla.

 

 A naopak, byla jste někdy nějak „zaškatulkovaná“ ve filmu, nebo na divadle?

Ano, se svojí vizáží jsem nemohla hrát „ženu za pultem“, takže mi byly nabízeny hlavně role buržoazních paniček, dámiček, atraktivních žen. I dnes zjišťuji, že je to vlastně u nás nevýhoda, když vypadáte dobře.

 

Zrovna na tohle jsem se chtěla zeptat, protože jste byla a stále jste velmi atraktivní. Nedávno jsem slyšela názor, že když jsou herec nebo herečka moc „dokonalí“, hůře se jim hledá práce. Myslíte si, že to tak funguje?

S tím souhlasím. Snažím se udržovat v kondici, cvičím, jsem společensky aktivní, prostě o sebe i po šedesátce dbám. A pro moji profesi je to vlastně nevýhoda, protože na roli matky jsem už stará, ale na role babiček vypadám zase moc mladě. Jak jsem říkala, za komunismu byla krása přitěžující a člověk by si myslel, že se to po revoluci změní, ale také ne. Věřím tomu, že kdybych byla bezzubá a nedbala o sebe, tak mám u nás více hereckých příležitostí. Vzpomínám si, jak jsem jednou byla skutečně překvapená hereckým obsazením jedné nejmenované kolegyně. Ve scénáři bylo „atraktivní, sexy žena“ a kolegyni, kterou vybrali, by asi stěží někdo nazval sexy. Ale to je ten dnešní trend a trochu řekla bych pokřivené nahlížení na vzhled.

 

S tím musím souhlasit. V zahraničí například velmi atraktivní a sexy herečka Charlize Theronová získala hlavní roli ve filmu Zrůda, kde si zahrála odpudivou vražedkyni, a za tuto roli dostala i Oscara. To by asi u nás nešlo…

A to je druhá stránka věci. Tady panuje názor, že zchátralou alkoholičku, nebo životem vláčenou ženu může zahrát jen ten, kdo si to třeba skutečně prožil nebo odpovídá vzhledově. Ale proč by to nemohla hrát hezká ženská! Ta potom pro to musí víc udělat, více se snažit, nejenom to zahrát! Byla jsem ráda za příležitost, kterou mi dal Charles Aznavour v Angelině. To byl podobný příklad.

 

Možná je to trošku i naším maloměšťactvím. Máme rádi ty, kteří jsou chudí, nevzhlední a bez iluzí, s takovými lidmi se lépe ztotožníme…(smích).

Ale já si vůbec nestěžuji. Žiji krásný život se spoustou příležitostí a umím si ho užít, dělám věci, které mě baví. Mám hodného manžela, skvělého syna a vnučku, to mě naplňuje. Jen jsem vám odpověděla na otázku, na kterou jste se mě ptala, je-li atraktivní vzhled přítěží. Tak říkám ano, je, ale asi pouze u nás.

 

Na jaké natáčení ráda vzpomínáte?

Můj život prochází různými vlnami a v každé té vlně je na co vzpomínat. Bylo toho hodně a hodně krásného, tak bych nechtěla na někoho zapomenout, ale co ve mně skutečně zůstalo, je již několikrát zmiňované setkání s hercem a šansoniérem Charlesem Aznavourem, nebo třeba teď z poslední doby film Bobule II a Školní výlet.

 

Odmítla jste někdy nějakou roli, třeba kvůli scénáři nebo hereckému obsazení?

Dostávala jsem takové role, které jsem nemusela odmítat. Za to jsem ráda. Abych roli odmítla, muselo by se objevit více komplikací. Samozřejmě bych nevzala špatnou roli. Ale bohudík, tohle jsem fakt zatím nemusela řešit!

 

Zažila jste někdy během své kariéry rivalitu?

Samozřejmě, ale to asi většina herců. Stalo se mi několikrát, že jsem byla vybrána na nějakou roli, doma už jsem měla scénář a pak mi najednou bylo řečeno, že roli dostal někdo jiný. Ale to je život.

 

Stal se někdo z vašich hereckých kolegů za ta léta vaším skutečným přítelem?

Mezi mé blízké se řadí Eliška Balzerová, se kterou jsem studovala v Brně, a potom Andrejka Čunderlíková, s níž jsme se potkaly v Malé mořské víle. Společně jsme potom rodily, vychovávaly děti, Andrea jezdí k nám pravidelně na chalupu. K mým přátelům se řadí i Veronika Freimanová, Karel Heřmánek nebo Pavel Zedníček. Všechno to jsou přátelé ověření časem.

 

Jak se díváte na současnou filmovou tvorbu, chodíte na české filmy do kina?

Ano, chodím a velmi ráda. Ale nevím, proč se v současné době točí tolik depresivních filmů. Byla jsem v Karlových Varech, vybrala jsem si film o dvou starých lidech, kdy jeden z nich umírá a ten druhý se o něj stará a nakonec ho zabije. Velmi ponurý film, nicméně na festivalu v Cannes získal Zlatou palmu. Ale ptala jste se na české filmy, tak to se těším na každý nový kousek a mám radost, když se povede.

 

Pokud by se vám nelíbil scénář, jste ten typ, který se o tom půjde pobavit s režisérem nebo producentem, nebo to prostě zahrajete?

To záleží opravdu na situaci. Nedokážu teď říci, jak bych se rozhodla. Bylo by podstatné, s kým bych točila, jak by se mi líbil scénář, jak moc bych o tu roli stála. Se mnou se dá vždy domluvit. Ale je pravda, že když něco točím, zajímá mě mimo režiséra ještě střih, muzika, kamera a herečtí partneři. To si vždy dopředu zjistím.

 

Vydala jste loni knížku s názvem Nikdy to nesmíš vzdát, která je vedena pohledem ženy vašeho věku na ženy vašeho věku. Jedná se o autobiografii?

Je to takové jedno velké interview, neřekla bych přímo autobiografie, i když z mého života vychází. Povídám si tam s panem Čermákem o svém životě a snažím se tam ženám mého věku prostřednictvím svých zkušeností říci, že život ještě nekončí a nastávají další etapy, které závisejí jen na každé z nich. Většina žen řeší problémy s věkem, zejména s tím důchodovým a pohled je pochopitelně z každého věkového období jiný. Když je vám osmnáct, je pro vás třicetiletý člověk už starý a šedesátiletý už je úplně mimo. Já se snažím v té knize poradit nebo třeba také prozradit, jak jsem si s tím poradila já.

 

V knize se snažíte ukázat ženám, že stárnout se dá s grácií. Jak vy jako atraktivní žena vnímáte „neúprosný čas“?

Když mi bylo osmnáct, tak jsem si přidávala, chtěla jsem působit starší. Vzpomínám si, že jsem si nedokázala představit, jak budu vypadat v šedesáti. Bylo to pro mě opravdu daleko, a navíc v té době byli šedesátníci skutečně jinde, než jsou šedesátníci současní. Měla jsem nevidomou tetu, která se o sebe vždy perfektně starala, i když se vlastně nikdy neviděla. Nikdy svůj život nevzdala. A ta říkávala, že každé to desetiletí ženy je krásné a ženu někam posune.

 

A které desetiletí vám dalo sebevědomí? Pochází to už z dob mládí, nebo to přišlo až s věkem a zráním?

Já v mládí nebyla nijak zvlášť sebevědomá, spíš jsem tak působila. Ale samozřejmě s věkem a získanými zkušenostmi člověk sebevědomí získá. A navíc v mé branži platí, že kdo není sebevědomý, je slabý a nikam to nedotáhne.

 

Vnímáte v dnešní době zvýšený zájem o starší lidi a stáří obecně?

Myslím, že se to posunuje. Lidé už cítí, že problematika starých lidí se dotkne všech. Věk se prodlužuje, lidé se dožívají vyššího věku. Všimla jsem si, že vznikají nadace, které se zabývají seniory, mladá generace se více zapojuje. Točí se filmy, seriály o starých lidech, to je myslím dobré znamení.

 

Jste matkou jednoho syna a babičkou malé vnučky Azárky, nicméně celá vaše rodina působí v Pákistánu v rámci humanitární mise. Kde se ve vašem synovi vzalo tak silné cítění a snaha pomáhat druhým?
Syn pracoval v misích už při studiu, to jsem mu pomáhala a financovala ho. Dnes už stojí na vlastních a společně s manželkou, která pochází z Anglie, jsou zaměstnaní u jedné humanitární organizace. Seznámili se v Afghánistánu. Díky jejich profesím byli už v různých končinách světa, např. v Ugandě, kterou jsem navštívila i já. Měla jsem možnost poznat Afriku a její opravdovou chudobu. Byl to film, na který nikdy v životě nezapomenu. Letos se za rodinou chystáme i s manželem do Pákistánu.

 

Prý jste v Ugandě adoptovala holčičku?
Zjistila jsem, že i já mám v sobě něco humanitárního. Těší mě, že můžu pomoci někomu, kdo to skutečně potřebuje. Adoptovala jsem si holčičku, které posílám peníze na školu a vzdělání, a jsem na její výsledky pyšná. Dostávám totiž každý rok její vysvědčení. Jsem ráda, že moje peníze jdou na dobrou věc. 

 

Neměla jste někdy touhu se s ní potkat, když cestujete do Afriky?
Samozřejmě, že vás to napadne, ale po zkušenostech kolegy Petra Kostky, který tak jako já adoptoval prostřednictvím projektu Adopce na dálku v Ugandě holčičku, vím, že to není možné.

Foto: Robert Vano

 

Když jste viděla, kde všude syn cestuje, do jakých rizikových zemí, míst, neměla jste strach?
To víte, že když si syn vybral takové povolání, tak jsem se obávala, jako každá máma. Ale pomáhá takhle už 10 let, zvykla jsem si. Nemůžete dětem bránit v tom, co považují za svoje poslání v životě. Osud je jim zatím příznivě nakloněn a dělají práci, která má skutečně smysl. Jen mě mrzí, že málo vídám vnučku Azárku. Ale naštěstí mám ještě nevlastního vnoučka Adámka, kterého si opravdu užívám.

 

Jak vycházíte se svou snachou?
Jak mi má znalost angličtiny dovolí. Tím, že se vídáme pouze několikrát do roka, jsme si vzácné a vycházíme spolu dobře. Je to úplně jiný model než běžný vztah snacha-tchýně. Ale nedávno mi udělala neuvěřitelnou radost. Zavolala mi, že si Azárka prohlížela časopis a uviděla tam blonďatou paní a řekla, že je to „babi Jana“. Bylo to od ní opravdu milé.

Seznámila jste se i s její rodinou?
Ano, jsou to velmi příjemní lidé, už jsme se několikrát navštívili. Byli u mě doma a my u nich v Anglii. 

 

Ač babička, tak stále zmiňovaná v souvislosti s vaším vzhledem, který je skvělý. Jaké byly reakce, když jste se na prahu padesátky objevila v časopise Playboy?
Byla jsem odvážná, drzá a první, ale stálo to za to. Je tomu už bezmála dvacet let a stále se mne na to lidé ptají. Byla jsem první z českých osobností, kterou Playboy oslovil, bylo to období, kdy se tento magazín teprve usazoval na našem trhu a já měla být to „piárko“. Ale fotografie se mi líbily, byly vkusné, takže to beru jako pozitivní krok a myslím, že mé okolí to hodnotí podobně. 

 

Také jste vystupovala ve StarDance, opět jste byla oslovena do první série, kdy se pořádně nevědělo, co z toho vlastně bude. Jak vzpomínáte na tuto etapu svého života?
Ano, byl to první StarDance, který se tady vysílal, takže nikdo nevěděl, do čeho jde a jaké budou ohlasy. A také jsme nikdo netušili, že tento projekt získá takovou popularitu a že se všichni rázem octneme v hledáčku médií. Byli jsme tehdy skvělá parta a nebyla tam žádná zášť. Dnes když všichni už vědí, jaké to je, často se tam hlásí i sami, bojují o to, aby tam mohli být. Já měla skvělého partnera a myslím, že i dobře našlápnuto, ale zasáhlo několik událostí. Příprava na každé kolo byla fyzicky i psychicky velmi náročná a do toho mi začal umírat tatínek. Ve světle toho všeho jsem se rozhodla nepokračovat a požádala diváky, aby mi už neposílali hlasy. Nechtěla jsem, aby se potom někde psalo „Švandová si tančí a otec jí umírá“. Tak jsem odešla, doufám, se ctí.  

 

Co byste na sobě změnila, je-li něco takového?

Měla bych být k sobě tvrdší a více se prosazovat. Také plnit ta předsevzetí, která si každoročně dávám. Ale to je kdyby. Jsem taková, jaká jsem, a teď už asi velké změny dělat nebudu.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make-up: Pavel Bauer, Estée Lauder www.esteelauder.cz

Veronika Soukupová – Kadeřnictví Honzy Hlaváčka www.honzahlavacek.cz

Oblečení: LERROS www.lerros.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře