Janek Ledecký - zpěvák a producent

02.08.2013 13:06 | Michaela Lejsková

Tvorba hudby, produkce muzikálů, to vše si rozhodně žádá značné manažerské schopnosti a obchodního ducha. Janek Ledecký rozhodně čas nemaří a svoje úsilí proměňuje velmi produktivně. Vlastnosti, které jsou mu v uměleckém světě předností, projevují se řadu let také v muzikálové tvorbě. Svého tvůrčího ducha vdechl do nového muzikálu Iago, který má za cíl špičkovou úroveň provedení oslovující širokou diváckou obec. V našem rozhovoru se ohlížíme i za hudební tvorbou. Stejně tak se po dvaceti letech ohlédnul i Janek Ledecký, který s kapelou Žentour natočil nové album. Máme se na co těšit. A co teprve o vánocích!

 

Od doby, kdy jste vstoupil do hudební branže, uteklo již hodně vody. Jaký to byl „proud“?

Jak kdy, ale většinou to docela frčí. Někdy až moc.

 

Co obvykle následovalo, když jste s Žentourem před dvaceti lety natočili album?

Když se dotočí album, následuje dotočná. Dřív trvala třeba čtrnáct dní. Tentokrát jsme to zkrátili na jednu noc. Asi si toho času nějak víc vážíme.

 

Nové album Žentouru je na světě. Prožíváte nostalgii?

Ani trochu. Ale baví mě to moc. A doufám, že nezůstanu sám.

 

Vyžadovalo vydání takového alba nějaké zvláštní ekonomické podmínky?

Současné nahrávací technologie umožňují ten luxus nezávislosti na „kamenných studiích“. A to jsme s Honzou Černým využili úplně doslova. A točili jsme ve dřevě. U Honzy na chatě.

 

Jak je to pro vás dnes složité ve srovnání s tvorbou alb před oněmi dvaceti lety?

Složité je napsat dobré texty sám za sebe a přitom na sebe všechno neprozradit. Ale to tak bylo vždycky.

 

Když se rozhlédnete, po čem byste v hudbě toužil dnes, opakovat se vaše příležitost?

Je to pořád stejný. A posílám každý den poděkování někam nahoru, že zrovna já mám tu kliku a můžu dělat to, co mě baví.

 

Která z vašich písniček čekala na světlo světa nejdéle?

Nejdéle? Nejdéle čekají ty, co jsem ještě nenapsal.

 

Vedl jste si někdy nějaké statistiky?

Kdepak. Ale mám svého účetního a ten, když nedávno procházel platby za představení Hamleta, tak mi volá a povídá: „Janku, hádejte kolik lidí už u nás a ve světě dohromady vidělo toho vašeho Hamleta? Už přes milion.“ To je prima, ne?

 

Pamatujete si, kdo vám nejlépe prospěl dobrou radou v počátcích hudební kariéry? Dáte vůbec na dobré rady?

Bylo mi devatenáct a jeden kamarád mě vzal do hanspaulské hospody Houtyš. A tam u jednoho stolu seděli bráchové Tesaříci, Ivan Hlas, Ondřej Hejma a další. Podávali si kytary dokola a hráli muziku, kterou jsem nikdy v rádiu neslyšel. A já si řek – tak to je přesně to, co chci dělat.

 

Co pro vás znamenala sólová dráha?

Absolutní svobodu. A současně absolutní zodpovědnost. Začalo to albem Na ptáky jsme krátký a já jsem pochopil, že když si umím napsat muziku i texty, jsem zcela nezávislý. A na každý projekt si můžu vybrat jiné muzikanty.

 

Jakým způsobem jste si vedli s kapelou management?

U Žentouru to měl na triku Honza Černý. Dělal to skvěle, ale ubíralo mu to tvůrčí síly. To je vždycky dilema. Když si najmete manažera, trvá to dost dlouho, než zjistíte, jestli vás posouvá dopředu, nebo potápí. A pak už je většinou pozdě.

 

Jak se vaše zkušenosti v této oblasti rozvíjely dál? Mám totiž takový dojem, že jste velmi schopný manažer, a to u umělců není pravidlem.

Vypadá to tak. Ale radost z toho fakt nemám. Napsat muzikál mi zabere tak třetinu času a energie. Zbylé dvě třetiny věnuju tomu, abych ho dotáhl až na jeviště. A to je dost vyčerpávající. A navíc mě to baví čím dál tím méně.

 

Jak vás ovlivnila rozličná ocenění, která jste obdržel sám či spolu s kapelou? Která hrála jakou roli ve vašem životě?

Ocenění jsou prima. Ale to kouzlo končí, když po větě: „A vítězem se stává…“ dáte lepší nebo horší řeč. Pak už se na to jenom práší někde na poličce. Třeba za Hamleta jsem nikdy žádné ocenění nedostal. I když za předváděčky na americké Broadwayi jsme dostali grant organizace TRU, která vybírá v rámci podzimních přehlídek tzv. stage readingů ten nejlepší. Ten grant spočíval v tom, že jsme dostali prachy na předváděčku v lepším divadle a s lepším obsazením. Takže jsem měl tu možnost pracovat s lidmi, lidmi kteří hráli hlavní role v Mamma Mia, Lion King, Rent, Aida a Chicago.

 

Myslíte si, že jsou u nás profesionálové obecně dostatečně ceněni?

To je na dlouhou diskuzi o tom, kdo je opravdu profesionál a co znamená dostatečně. Na to neexistuje objektivní měřítko.

 

Co je podle vás nejlepším měřítkem pro hudebníka? A o co by měl každý hudebník usilovat především?

On sám. Aby dělal, co ho baví, a dělal to co nejlíp. A poměřoval se s těmi nejlepšími. Momentální přízeň médií a publika je zavádějící. Finalisti Superstar by vám mohli povídat…

 

Řekl byste, že si hranice nastavuje hudebník sám, nebo jsou mu dány okolnostmi, podmínkami trhu či něčím dalším?

Jediné hranice, které existují, si člověk vymezuje sám. A to platí ve všech oborech. Samozřejmě, že máte kapku rozdílnou startovní čáru, když se narodíte jako prvorozené dítě u Rockefellerů než jako dvanácté děcko v rodině bombajského nosiče vody.

 

Jak si může úplný laik představit realizaci muzikálového projektu od A až do Z?

Pro mě je nejzásadnější přijít na to správné téma. Tím myslím téma, které bude tak inspirativní, že se to bude psát samo. Pak si seženu všechny související materiály a tak rok se tím probírám. Pak si napíšu takovou hrubou kostru libreta s vyznačenými hudebními čísly. A pak střídavě píšu muziku a texty. Když jsem hotov, je potřeba dát dohromady tvůrčí tým – režiséra, scénografa, kostýmního výtvarníka, choreografa…… a hlavně producenta, který na to sežene prachy.

 

Na jaká úskalí nejčastěji narážíte?

Nespolupracuju s žádným divadlem napojeným na státní rozpočet. Takže na to musím sehnat peníze. Anebo někoho přesvědčit, aby si je sehnal a šel do toho rizika. Protože riziko je to vždycky.

 

Pro jakého obchodního partnera je muzikál ideální nebo nějakým způsobem vhodnou investicí?

Investice je to jako každá jiná. Můžete vydělat majlant, anebo taky prodělat kalhoty. Ale spojení s dobrým titulem je prestižní. A to je ten bonus navíc.

 

Co nového na scénu přinese váš aktuální projekt Iago?

Ukážeme, jak vypadá skutečná profesionalita v tomhle oboru. A že zábava pro širokou diváckou obec se dá dělat i na té nejvyšší úrovni.

 

Proč právě Iago, proč ne Othello?

Chtěl jsem se vymanit z toho stereotypu chlapíka, co se v herecké šatně před představením natírá krémem na boty. A navíc to představení řídí Iago, ne Othello.

 

Dáváte lidem obvykle volnou ruku, nebo si spíše věci hodně hlídáte, anebo děláte sám?

Dávám tu nejvolnější ruku. Ale současně se snažím, aby než se do toho pustí, pochopili mou vizi. A vybírám si zásadně prima lidi, k jejichž dosavadní práci mám hluboký respekt.

 

Máte mnoho zkušeností s médii. Jak hodnotíte vytváření mediálního obrazu našimi novináři a do jaké míry s ním může člověk sám něco dělat?

Mám pocit, že se role médií ve vytváření mediálního obrazu trochu přeceňuje. Že největší podíl na tom má každý sám za sebe. A už vůbec neplatí, že kdo není v médiích – a to se myslí v bulvárních – jako by neexistoval. Jenom se podívejte na ty kapely, na které chodí tisíce lidí, jako Kryštof, Chinaski, Divokej Bill… A to už nemluvím o Lucii, Kabátu nebo Teamu. O těch se nedočtete ani řádku. A existují až až. Naopak příklad Ivety Bartošové dokazuje, že ani když se objevujete v bulváru šestkrát do týdne, tak vám to lístky na koncert neprodá. Já osobně si myslím, že Iveta neexistuje. Že je to jenom virtuální mýtus vytvořený a obratně živený našimi politiky, aby si lidi na venkově v hospodě povídali o ní a nevzali vidle do ruky… Škoda, máme tu takovou hezkou tradici defenestrací. Politici vždycky potom aspoň na chvíli zkrotnou.

 

Podařilo se vám vždy prožít nebo zakusit všeho, po čem jste kdy toužil?

Naštěstí ne. Alespoň když to hodnotím s odstupem času. Ono se fakt nedá sedět jedním zadkem na patnácti židlích. Možná na dvou třech, ale dá to fušku. Ale vážně – to, co dělám, mi umožňuje zažít za rok to, co by jiným vystačilo na celý život. Posílám za to poděkování někam nahoru.

 

Zima má pro vás určitě velké kouzlo hlavně ve spojitosti s vaším vánočním projektem. Jaké postřehy jste získal z koncertování Sliby se maj plnit o Vánocích?

Napsat desku, která se usadí v předvánočních domácnostech tak hluboko a trvale, je zázrak. Vánoční turné jezdím posílen o Nostitz Quartet, což je exkluzivní smyčcový kvartet, který se po zbytek roku pohybuje s klasickým repertoárem po všech světových pódiích. Letos to turné pojedu už po patnácté.

 

Čemu ve svém životě věnujete největší pozornost?

Poslední dobou si čím dál víc hlídám, jaké informace a jaké lidi si k sobě pustím. Čas letí a už se mi párkrát stalo, že dočtu knížku a řeknu si: „No, dva dny v tahu a je dobrá tak maximálně na podložení gauče.“ S lidma je to podobný. Někteří vás obohatí a energii dodají. Někteří vás jenom vycucnou jak vysavač. Nebo upír.

 

Jan Neruda kdysi řekl: „Čas prý rovná se ceně peněz, ano, ale peníze nerovnají se času. Bez peněz možno vždy ještě mnoho učiniti, bez času nic“. Jaké máte z jeho slov vlastní pocity?

Měl recht! 

 

Co je pro vás nejlepší časovou investicí?

Pořádně si ten čas užít. Nezabít ho.

 

Řekl byste, že na něčem lpíte?

Na životě. Zatím.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI  www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře