Jaromír Janeček (režisér) a Hana Maciuchová (herečka)

Jaromír Janeček, Hana Maciuchová

"A najednou se objeví paní Hana Maciuchová, která by možná mohla mít právo nechat na sebe čekat, ale která se chová absolutně profesionálně, na zkoušky přijde vždy včas a připravená. Byly to pro mě tři měsíce nádherné práce s úžasnou osobností, za které děkuji." Jaromír Janeček

Režisér Jaromír Janeček je jedním z průkopníků francouzského dramatického umění v Praze. Na Národní třídě v klubu Rock Café zrealizoval v malém, zprvu nedivadelním prostoru Studio Saint Germain, které věnoval francouzské dramatice. Tuto svoji silnou stránku proměnil v příležitost nabídnout českému divákovi francouzské hry, které sám vybírá a překládá. Jednou z nich je i monodrama Noëlle Chateletové Žena Vlčí mák. Především spolupráce s herečkou tak špičkového formátu, jako je Hana Maciuchová, je bezesporu ideou a událostí současně. Pojďte společně s nimi nahlédnout do zákulisí, kde vzniká kultura divadelního umění.                                                              

Jaromíre, jakou cestou vstoupila do vašeho života zrovna tato hra?

Hra se ke mně dostala prostřednictvím ředitelky SACD v Paříži, což je něco jako naše DILIA – divadelní, literární a audiovizuální agentura.  

Podle čeho paní ředitelka usoudila, že by tato hra mohla být zajímavá pro české diváky?

Text hry Žena Vlčí mák je monolog dámy, které je sedmdesát let a prožívá poslední etapu svého života. Chodívá do kavárny, kde si všimne, že tam každý den sedává elegantní starší pán. Pojmenuje si ho „Muž tisíce šál“, protože má každý den jinou šálu. Jednou tento gentleman pozvedne svůj šálek kávy a tímto gestem ženu pozdraví.

Příběh pojednává o těchto dvou lidech, ale bez přítomnosti dotyčného muže?

Ano, tento příběh je monodrama. Vypráví nám ho jediná herečka. Jednoho dne se žena dozví, že někdo nastražil na ulici blízko její kavárny bombu, která explodovala. Okamžitě si událost spojí s „Mužem tisíce šál“ a běží se podívat, co se stalo. Vchod do kavárny je zničený, ale sál je netknutý. Najednou žena ucítí, že se někdo dotkl její ruky. Je to „Muž tisíce šál“, který se jí ptá, zda se sem také přišla po explozi podívat. Vniká nový vztah. Žena se ve svém pokročilém věku zamiluje jako „malá holka“. Začíná prožívat něco, na co již dávno zapomněla, co už ve svém věku považovala za nemožné.

Jak probíhal casting na obsazení takové role?

Žádný casting neprobíhal, potkal jsem paní Hanu Maciuchovou, povídali jsme si o tom, co právě děláme. Já jsem jí řekl, že tuto hru právě překládám a ona projevila zájem si ji přečíst. Pak mi asi po dvou měsících zavolala a řekla mi, že se jí hra velmi líbí, a že by si ji ráda zahrála. 

Je Hana Maciuchová ženou, která vás po tolika letech u divadla dokáže něčím zaskočit?

Navrhla mi, zda můžeme začít zkoušet za rok a půl, v květnu roku 2010. Říkal jsem si, co já vím, co bude v roce 2010. Téměř jsem to vypustil z hlavy, až jsem si na jaře 2010 všiml titulků v novinách, že Hana Maciuchová končí v seriálu Ulice. V dubnu mi zavolala, a v květnu jsme opravdu začali zkoušet. Přiznám se, že mě tato odpovědnost a spolehlivost u tak populární a vytížené herečky zaskočila. 

Volba spolupracovníků je přece plně ve vaší kompetenci. Jak je možné, že tuto odpovědnost a spolehlivost považujete za tak neobvyklou?

Protože jsem se s ní u současné mladé generace divadelníků příliš často nesetkal. Zajímá mě, zda spolu dnes vůbec mohou spolupracovat lidé, kteří svoji kariéru začínají a ti, kteří jsou na jejím vrcholu. Je to samozřejmě individuální, ale podle mých zkušeností jsou generační rozdíly diametrální. Ani ne tak v názorech, ale právě v té spolehlivosti, pokoře a dochvilnosti. Diskuze končí ve chvíli, kdy mám s někým něco domluvené a ten člověk přijde pozdě nebo nepřijde vůbec a ještě se cítí dotčený, když si všimne, že se mi to nelíbí. A najednou se objeví paní Hana Maciuchová, která by možná mohla mít právo nechat na sebe čekat, ale která se chová absolutně profesionálně, na zkoušky přijde vždy včas a připravená. Byly to pro mě tři měsíce nádherné práce s úžasnou osobností, za které děkuji.

Paní Maciuchová, když vás režisér Jaromír Janeček oslovil s hrou Žena Vlčí mák, jak u vás probíhal proces rozhodování?

Jaromíra jsem neviděla řadu let, ale vnímala jsem jeho existenci u divadel. Hrál, režíroval, tleskala jsem jeho překladatelské práci. Je to velmi pracovitý člověk a jistě také úspěšný, protože v divadlech se aktuálně uvádí mnoho jeho her. Před téměř dvěma lety mi dal přečíst hru Žena Vlčí mák a mně se zdála velmi, velmi zajímavá.

Žena v této hře je starší než vy. I tak vás hra oslovila?

Přestože dáma v té hře je o něco starší, nevadí to. Ve hře nejde o věk, ale o stav duše jedné Marty.

Proměnou. Je to života běh jedné dámy, která od života už nic nečeká. Zavřela dveře. Žije poklidný život a náhle se s někým setká. Oslovuje mě, co se s takovým člověkem stane, když v tomto věku potká někoho, kdo ho zaujme. Jak se mu zbystří smysly, a jak i Marta sama říká, že již zapomněla, co je nedočkavost. Jaké to je, na někoho čekat. Jaká je to radost, sdělovat si s druhým zážitky, nebo dostat od muže dárek, a jaké to je, když žena dostává dárky často. Poprvé poznává všechny slasti života. Tématem naší hry je objevovaný fakt, že rozlet duše brzdí stáří.

Je tato hra pro vás srdeční záležitost či výzvou?

Pokud jsem se pro tuto hru rozhodla a jedná se o monodrama, znamená to, že kromě Jaromíra, který mi věnoval čas a nazkoušel to se mnou, už mě nikdo nezachrání. Na jevišti budu jen já sama, a pokud bych se v té roli nějak necítila, nerozuměla jí, nebo mi přišla zbytečná, tak bych to nedělala.

Dává monodrama prostor pro improvizaci?

V této záležitosti se improvizovat nedá. Hra je tak přesně vystavěná, že si ani nedovedu představit druh improvizace na daná témata. Autorka Noëlle Chateletová zpracovala Ženu Vlčí mák zajímavě a znale.

V jakém případě je pro vás jako herečku improvizace nezbytná?

Není pro mne nezbytná, ale může být vzrušující! Vrátím se k natáčení seriálu Ulice, protože tam jsem improvizaci zažila. S kolegy Martínkem Hofmanem a Rudolfem Hrušínským jsme rychle docenili naše situace, které jsme hráli, a společně jsme je dokázali improvizačně pointovat. Pak je to rozkoš!

Jak probíhala organizace a zařazení této hry do vašeho pracovního schématu?

Byla jsem v plné práci při natáčení Ulice, když jsem hru Žena Vlčí mák poprvé četla, a tak jsem se Jardy zeptala, jestli na mě počká. Domluvila jsem se s producentem Ulice a naplánovala si čas tak, abychom potom novou hru mohli zkoušet.

Předchází vás pověst, že jste organizačně velice schopný člověk.

Abych pravdu řekla, to je věc, která mě sužuje. Kdyby mi někdo organizoval čas dle mých představ, budu ráda. Mít svého vševědoucího agenta, je můj sen. Ale musím to dělat já, protože vím nejvíce o všech svých povinnostech, vím nejlépe, jak moc jsem unavená a co všechno potřebuji pro práci a svůj osobní život. Vytvářet itinerář povinností pro každý den mě ale nebaví. Čas, který bych mohla věnovat sobě, ztrácím produkcí.

Patří to také k tomu, co sama očekáváte?

To je ještě jedna věc. Protože já nemám určité věci ráda, nedělám je ani svým přátelům, známým či kolegům. Krást někomu životní čas je podle mě neomluvitelná chyba. Pakliže se pro něco rozhodnu, zařadím si to do pracovního plánu, a mám-li někam přijít včas, tak přijdu včas. Nechci nasazovat psí hlavu mladé generaci, ale myslím si, že jsou velmi časo-plaší. Patnáct minut sem nebo tam jim nedělá problém. Ale jiným ten problém mohou způsobit a to je bezohledné.

Jak vypadá ideální kompenzace nabitého programu, který máte?

Stěhuji se do přírody, nebo na dobrý oběd s přáteli. Ráda chodím do divadla jako divák. Vyhlédnu si představení, která chci vidět, ale míjím se s termíny třeba rok. Stejně jako s koncerty. Ale jsme věrná posluchačka stanice Vltava a díky jejím pořadům mám hudební přehled. Úžasné koncerty nahrají a já je pak po čase mohu slyšet.

Děkuji za rozhovor.

Autor textu: Michaela Lejsková

Foto Janeček: Václav Čvaňhal

Foto Maciuchová: Archiv Rock Café

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře