Jiří Suchý - ředitel divadla Semafor

02.10.2013 08:21 | Michaela Lejsková

Literát takového formátu, jako je Jiří Suchý, patří k lidem, kteří se příliš neohlíží, aby žili ze vzpomínek. Jeho neustávající činností je každé další dnešní představení, snaha naplnit sál divadla Semafor, psát poutavé a současně ekonomicky únosné hry, které mají především společné to, že se lidé v divadle budou smát. Ostatně to mají jeho diváci napříč generacemi společného. Rozplakat dokáže prý i cibule. A tak s laťkou sám sobě vysoko nasazenou nepřestává Jiří Suchý usilovat o naši radost a smích.

 

Jaké ctnosti, jimiž jste byl obdařen, v životě nejvíce uplatňujete a staly se nejužitečnějšími?

Že bych byl obdařen větším množstvím ctností, nelze říct. Ale pár jich mám. A dvě si hýčkám. Velkorysost, neboli mávnutí rukou nad malichernůstkami – malé věci řešte ruky mávnutím se dokonce zpívá v jedné mé písni – a pak trpělivost.

 

Kolik byste napočítal lidí, měl-li byste počítat opravdové přátele ve vašem životě?

Vím bezpečně o třech. Ale asi jich bude i víc.

 

Dá se práce a přátelství úspěšně kloubit? Jak se to propojuje vám?

Jeden z výše uvedených přátel je Jitka Molavcová. A spolupracujeme už třiačtyřicet let.

 

Máte to z domu do divadla doslova kousek. Kde trávíte v poměru více času?

Je to asi jedna ku jedné.

 

Patříte k lidem, kteří usínají s čistou hlavou, nebo stále analyzujete a tříbíte nové nápady?

Už jsem se naučil usínat s čistou hlavou.

 

Jak se vám po letech ředitelování divadla Semafor daří udržet programovou nabídku?

Viďte.

 

Ani Semaforu se nevyhnula značná finanční omezení. Jak se to odrazilo na provozu divadla?

Museli jsme stáhnout z repertoáru sedm her a nahradit je jinými, ve kterých místo 26 účinkujících je jich jen pět nebo tři. 

 

Vaše představení navštěvují diváci různých generací. Co podle vás ale mají společného?

Chodí k nám diváci, kteří se potřebují občas zasmát.

 

Jaké role se vám hrají nejlépe a které jsou pro vás problematičtější?

Jelikož si píšu role sám, píšu si takové, které mě baví hrát.

 

Zažil jste nějakou roli, kterou jste hrál vyloženě nerad?

Obvykle jsou to role z her, které už jsou na repertoáru mnoho let.

 

Můžete říct o nějakém semaforském představení, že je kontroverzní?

Jestli je kontroverzní to představení, které jsem považoval za skvělé, a publikum rozhodlo, že tomu tak není, pak jsem to zažil za třiapadesát let Semaforu třikrát.

 

V jednom dokumentu, který byl z Osvobozeného divadla, jsem slyšela Jana Wericha říkat: „Po smíchu přichází pláč. Ale nad čím chcete plakat?“ Povedlo se někomu rozplakat vás na divadelních prknech, a pokud ano, proč to bylo?

Pláč na scéně není zrovna má doména. Dojetí občas ano. Například když Jitka Molavcová zpívá píseň Můj pes.

 

Je těžší lidi rozplakat, nebo rozesmát?

Rozesmát. Rozplakat dokáže i cibule.

 

V divadle Semafor jste režisérem a je asi zbytečné ptát se, jak se lidem pod vaším vedením pracuje. Ale co jiný režisér, z čeho by u vás jako herce měl největší radost a v čem byste naráželi?

Pokud bylo třeba řešit nějaký problém, pak to byla skutečnost, že jako autor jsem měl jinou představu, než měl režisér. Ale nakonec jsme se vždycky dohodli.

 

Těší vás, když se s vámi diváci a přátelé chtějí po představení vidět? Někdy slýchávám, že herci jsou unavení a je to pro ně obtěžující...

 Po představení se snažím brzy zdrhnout, pokud možno zadním vchodem.

 

Kdo přišel na nápad vyrobit tapety z vašich textů a polepit jimi divadlo?

Je to nápad pana profesora Meleny, autora interiéru našeho dejvického divadla.

Ve foyeru mohou hosté divadla vidět kostým Voskovce a Wericha. Jak jste k němu přišel?

Divadlu ho věnoval Filip Voskovec, který v našem divadle pracoval jako jevištní technik. Ty kostýmy z Vest pocket revue jsem objevil ve staré skříni na venkovském sídle rodiny Voskovců na Sázavě.

 

Uvažoval jste někdy o tom, že byste v domě pana Wericha vy sám žil?

Ne.

 

Je pravda, že jste byl nějakou dobu osobním řidičem pana Wericha?

Nabídl jsem mu řidičství na nějaký čas, když jsme se zbavili našeho společného tajemníka,
který ho třikrát týdně vozil do nemocnice. To se stalo po našem mnohaletém přátelství.

 

To zní jako příběh ze Sicílie...

Zbavili jsme se ho. Byl to vůl a zloděj a tak si koledoval o výpověď.

 

Jakým způsobem vám Jan Werich ovlivnil život? V čem si jej připomínáte vy sám?

O tom jsem už napsal nesčetné množství článků do novin a s bratrem Ondřejem dokonce i knihu. Nelze se totiž o tom rozepsat jinak než sáhodlouze.

 

Jak jste se cítil s Janem Werichem v soukromí, u něj doma na Kampě?

Z počátku tréma, později přátelská atmosféra.

Jakými věcmi se v domácím prostředí rád obklopujete, uchováváte si je?

Nejrůznějšími předměty, které mi nabídl život a které mě něčím zaujaly. Ledacos se poztrácelo, ale to nejdůležitější schraňuju jako oko v hlavě.

 

Patříte k lidem, kteří si soustavně své nápady zapisují? Nosíte zápisník?

Ukládám si nápady do počítače, a když píšu novou věc, tak tam občas zalovím.

 

Jak uspokojivě a dostatečně z vašeho pohledu se hrají vaše písničky v rádiích?

Český rozhlas 2 si denně vzpomene na naši starší písničku. Náš současný repertoár se ale do sdělovacích prostředků dostane jen zřídka.

 

Které písně kdy nejvíce podléhaly cenzuře?

Písničky z roku 1968. Člověk to zní hrdě, Proti všem, Pudivín a další. Jejich názvy už dnes něco napoví jen těm, co si pamatují.

 

Co reklama a texty písní – bylo potřeba ji propojit, jak se vám s tímto elementem pracuje?

Protože mým původním povoláním byla reklamní grafika a pracoval jsem v ateliérech Propagační tvorby, mám k reklamě kladný poměr. V roce 1960 jsme s Jiřím Šlitrem napsali písničku Barvy – laky, což byla asi jediná reklamní píseň v dobách reálného socialismu.

 

Jaký je váš názor na současné autory divadelních textů a na jejich texty samotné?

Divadlo mě zaměstnává tolik, že je mi odepřeno sledovat práci jiných textařů. Ale občas zaznamenám i vynikající práce a občas hrozný slátaniny. Ale není mým zvykem veřejně komentovat práci mých profesních kolegů.

 

Jaká zahraniční tvorba vás nejvíce láká a dříve i přitahovala?

V šedesátých to byly americké songy, které vysílala stanice AFN Munich. Dneska sleduji britské a americké muzikály.

 

Jste hodně komunikativní člověk? Řekl byste to sám o sobě?

Jestli být komunikativní znamená, že si rád s každým povídám, tak jsem komunikativní.

 

Za jakým účelem vás lidé nejčastěji obecně vyhledávají? Patříte k „lidem-vrbám“?

Kupodivu vrbou už jsem daleko míň, než jsem býval. Asi je to tím, že si mé okolí uvědomuje, že mám svých starostí dost. Jinak jsem denně vyhledáván za účelem autogramů.

 

Jak vypadal váš vztah s Milošem Formanem před projektem Dobře placená procházka a jak po jeho uskutečnění?

Před projektem Dobře placená procházka byl Miloš Forman stálým hostem neboli štamgastem v hledišti Semaforu a po projektu taky. Akorát nás teď dělí ten oceán, takže se vídáme, když jeden z nás oceán překlene.

 

Co byste tvorbě pana Formana vytknul, pakliže by šlo o konstruktivní kritiku?

Nic. Tvůrcům jeho formátu se nevytýká.

 

Jakých věcí si nejdříve všímáte na projektech jiných lidí?

U každého díla mě zajímá hlavně to, s jakým úsilím a s jakou poctivostí bylo vytvořeno. A teprve o hodně později jeho nedostatky. Vím z vlastní zkušenosti, že se všechno nemůže podařit, a vím taky, jak je snadné nad tím ohrnovat nos.

 

Kdo jsou lidé, kteří vám v životě zásadně pomohli? V jakém vztahu k vám byli či jsou?

Byli to zpočátku úředníci, kteří pomohli na svět Divadlu Na Zábradlí a jiní zase Semaforu, byli to dokonce i lidé ve vysokých stranických funkcích KSČ, kteří z lásky k našim písničkám dokonce občas zrazovali stranu. Byl to ale i mecenáš, který když nás postihla nemilost magistrátu, věnoval nezištně divadlu značné částky. A jsou to dodnes diváci, kteří se večer seberou a jdou do konzervativního, a tudíž nemoderního divadla, aby tu prosmáli zbytek dne.

 

Na co upínáte svoji mysl v poslední době nejčastěji?

Na příští sezónu, pro kterou bude třeba napsat novou komedii.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s divadlem Semafor www.semafor.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře