Jiří Zbořil – tanečník, choreograf a moderátor

03.07.2012 08:59 | Michaela Svobodová

 

 

 

 

"Já chvilku neposedím a pořád něco vymýšlím." Jiří Zbořil

 

 

 

 

 

Divadlo, muzikál i opera. Jiří Zbořil dokáže svým tancem zaujmout diváky kdekoliv. Je dynamický, živý, kreativní a talentovaný. Má jasný názor, za kterým si cílevědomě jde. V posledních letech se věnuje také choreografii. Pochvaluje si zejména spolupráci s Jiřím Suchým v divadle Semafor. Svou stopu zanechal například i v pohádce Čertův švagr Divadla GONG. A když se ho pak zeptáte na cíle v kariéře, odpoví téměř poeticky: „Co je to kariéra? Prostě beru život takový, jaký je, jak přichází, a těším se na výzvy. Život je prostě parádní jízda, která stojí za to si ji užít naplno.“

 

Foto: Robert Vano

 

Vystudoval jste taneční oddělení pražské konzervatoře. Kdy jste se rozhodl, že toto je škola pro vás?

Myslíte, kdy mě napadlo, že by se tanec mohl stát mou profesí? Tak to vím úplně přesně. Jednou jsem doma seděl u televize, bylo mi asi dvanáct let a díval jsem se na Televarieté, kde Helena Vondráčková stepovala s Jirkou Kornem. To mě úplně uchvátilo. Od té doby jsem sledoval všechny záznamy pořadů, kde se tancovalo. Celé to dovršil záznam inscenace, kde tančil Vlastimil Harapes, a já měl jasno.

 

To už jste měl něco odtancováno? Nebo jste měl učení teprve před sebou?

Před tím jsem se tanci moc nevěnoval, protože jsem kluk z malé vesnice na Moravě, kde nikdo takový nebyl. Nikdo tam nikdy konzervatoř nestudoval. Začal jsem se tanci aktivně věnovat až posléze, když jsem potkal dívku, která se rozhodla, že s ní budu tančit. Tím to všechno začalo. Vystupovali jsme na místních plesech a studentských akcích. Chytlo mě to natolik, že jsem dostal tu drzost přihlásit se na konzervatoř. A ono to vyšlo.

 

A kde jste se učili? Přece jen na malé vesnici asi nebylo mnoho učitelů tance.

To opravdu ne! Tam tančí každý po zavírací době v hospodě, ale jinak tam žádné kurzy nebyly. Dnes už je to samozřejmě lepší.

 

Na konzervatoř člověk nastupuje jako velmi mladý člověk. Nebáli se rodiče, že vás tanec přestane bavit a vy pak budete profesně tápat?

Báli je slabý výraz. (smích) Táta řádil, nadával, máma plakala, oba se mi snažili vysvětlit, že nemám šanci se tam dostat, že budu zklamaný. Tvrdili, že je to nerozumný nápad a pro kluka úplná šílenost. Já tím byl ale natolik posedlý, že jsem je neposlouchal. A tak jsem zfalšoval přihlášku, nechal jsem si ji od kamarádky podepsat a vydal jsem se na talentové zkoušky. Přišel mi dopis, že jsem přijat.

 

Jak vzpomínáte na první měsíce ve škole? Musela to pro vás být senzace…

To jo. Musím říct, že na první hodině klasického tance – baletu mě zalil neskutečně nádherný pocit štěstí a to mi zůstalo po celou dobu studia. Byl jsem jako Alenka v říši divů. Poprvé mě škola bavila a chodil jsem do ní rád. Jen si vezměte, že ráno vstanete, je hnusně, prší, tma. Přijdete do školy, převléknete se do tepláků, jdete na baletní sál a tam začne hrát přenádherná hudba a vy... vy jen tančíte. Odletíte do jiného světa. Krásného světa. Najednou zapomenete, že je venku hnusně a zapomenete na všechna trápení světa. Ze školy pak odcházíte s nádherným pocitem štěstí a spokojenosti.

 

Začal jste s profesionálním tancováním již na škole? Nebo jste čekal, až dostudujete?

Na uměleckých školách je zakázáno během studia veřejně vystupovat, ale my měli skvělou paní profesorku, takže nám ledacos prošlo. Dokonce nás podporovala v tom, abychom vystupovali už při škole. No a mně se stalo, že mi už na škole přišla nabídka na hostování v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka, kde jsem po ukončení školy strávil několik krásných let. Současně jsem již hostoval v Divadle na Vinohradech v představení Ze života hmyzu.

 

Jak se člověk v takovémto oboru prosazuje? Přece jen tanečníků je spousta, uspět jich může minimum.

Máte pravdu, „tanečníků“ je hodně, protože každý, kdo absolvuje nějaký taneční kurz, si hned otevře taneční studio a tváří se jako velký odborník přes tanec, což mě a mé kolegy strašně štve. Ostatně i striptérky o sobě říkají, že jsou tanečnice. Tanec je o práci s tělem, ale pokud to děláte špatně, můžete si hodně ublížit. Když chcete mít právnickou nebo lékařskou praxi, tak musíte mít vystudovanou příslušnou školu a atestaci na to, co chcete dělat. U tance stačí si vystát frontu a dostanete razítko, že jste „taneční pedagog“. To je prostě strašné. A kvalitních tanečníků je u nás velice málo. Profesionální tanečník musí umět víc, než jen spojovat taneční prvky na jevišti. Musí splňovat všechny zákonitosti tanečního profesionála. A to získáte hodně na škole. Základy všech tanečních stylů – balet, moderní taneční techniky, lidovky, step, herectví, pohyb na jevišti, základy choreografické práce, pedagogickou způsobilost… a mnoho, mnoho dalšího. Prostě taneční všestrannost.

 

Co je na vaší práci nejtěžší?

Disciplína. (smích)

 

Měl jste ji vždy? Nebo jste se ji musel přiučit?

Neměl a nemám ji do teď!

 

Vyhýbáte se kvůli své práci riskantním sportům?

Ano, zásadně nelyžuji a nedělám žádné adrenalinové sporty. V mém věku jsem nebyl nikdy nemocný, neměl jsem nic zlomeného, ba ani žádný zdravotní problém. Rád bych to tak udržel i nadále. Nerad v této oblasti riskuju.

 

Jak často musíte trénovat?

Pokud jsem byl v plné aktivní taneční praxi, tak denně. A to někdy i několikrát. Ráno klasický trénink, pak zkouška v divadle a večer představení. Byly dny, kdy jsem stihl sníst jeden rohlík a vysprchovat se a honem na jeviště. Dnes už je to samozřejmě jiné. Už netancuji tak často. Začínám pronikat do jiné profese.

 

Hlídáte si váhu? Nebo jste takové problémy nikdy řešit nemusel?

Máte pravdu, nikdy jsem váhu neřešil. Snědl jsem, co jsem viděl. Hlavně u babičky, ta výborně vařila a já měl pořád 48 kilo, maximálně. Dnes už to řešit musím. Nějak se mi po třicítce asi zpomalil metabolismus a víc s tím bojuju. Osvědčilo se mi nejíst přílohy. To dělá zázraky.

 

Jak jsou na tom Češi s pohybem a tancem celkově?

Joj, to je těžká otázka. Je to individuální. Dnes už hodně lidi umí o sebe a své zdraví pečovat. Je také větší nabídka, než byla před revolucí. To existoval pouze Sokol, ale dnes lidé chodí do posiloven, na zumbu, sambu… nabídka je veliká. Pravda je, že když přijedu k nám na chalupu, tak to tam, co se týká jídla, jede ve velkém. Svíčková, grilovačky, pívo, vínečko... Tam to lidi vůbec neřeší. A jsou šťastní.

 

Když už je řeč o zumbě. Co na ni říkáte? Tančil jste ji někdy?

Tančil. Setkal jsem se s ní na Silvestra ve studiu kamarádky Hanky Kynychové, která každoročně dělá Silvestrovské cvičení. Je to super. Letos byla jedna z lekcí právě zumba a to jsem se vyřádil.

 

Pro tanečníka je nejpodstatnější talent, jaké jiné vlastnosti musí mít?

Můj skvělý kamarád a kolega Mirek Moravec mi vždycky říkal, že správný „komediant“ musí mít v pořádku tři věci: mozek, srdce a kou** a pak vyzařuje něco, za co jsou lidi ochotni zaplatit a přijít na něj do divadla. S tím plně souhlasím. Můžete mít obrovský talent, ale když ho neumíte využít, tak je vám k ničemu. Mám ve svém okolí spousty skvělých umělecky nadaných lidí – spolužáků, kteří dnes dělají pojišťováky.

 

Hodně jste se věnoval muzikálům. Můžeme vás někde aktuálně vidět?

Muzikály jsem dělal dlouhá léta, byla tam vždy skvělá parta lidí, ale s příchodem Superstar a podobných soutěží jsem toho nechal. Můj poslední muzikál byl Miss Saigon v GoJa Music Hall na pražském Výstavišti. Nemám trpělivost zkoušet zadarmo tři měsíce s lidmi, kteří absolutně nevědí, co to je jeviště, potácejí se po prostoru a musí se během chvíle naučit zákonitosti divadla, jako třeba najít si světlo, aby ho diváci viděli, nebo ctít kolegu a jeho výkon. Dnes někdo projde soutěží a hned ho dají, jako reklamní tah, do nějakého muzikálu, protože má na chvíli masu fanoušků, ale ten člověk ví minimum, co má na jevišti dělat. Zpravidla umí jen zpívat.

 

Nehodláte se tedy k muzikálu vůbec vracet?

Do současného stavu muzikálu v Čechách ne. Rád bych si ještě v nějakém zahrál, ale po boku skutečných profesionálů, ne rychlokvašek. To bych se musel stydět sám za sebe. Jsem rád, že tu máme ještě pár kvalitních muzikálových herců – stálic, jako je Monika Absolonová, Roman Vojtek nebo Lucie Bílá, ale je jich sakra pomálu. Teda je jich tu dost. Třeba mezi mými studenty na konzervatoři je spousta talentovaných kvalitních všestranně vybavených krásných lidí plných síly a chutě do práce, ale ti bohužel nemají vůbec šanci dostat se do toho zajetého muzikálového klanu, jako třeba my, když jsme začínali.

 

Postupně jste začal vytvářet také celkovou choreografii. Jaká byla vaše první choreografie?

Na tu první si vůbec nepamatuju. Nějak to přišlo už během studia na konzervatoři. Baví mě hledat nové pohybové možnosti. Víc se to upevnilo, když jsem po škole nastoupil na divadelní fakultu Janáčkovy akademie múzických umění, kde jsem k tomu přibral ten divadelní pohled na svět. Víte, taneční svět je hodně zúžený jen na ty „slepené kroky“ a mechanické opakování toho, co vám choreograf postaví. Zato ten choreografický je barevný, musíte sledovat hudební trendy, výtvarné umění, filmy, triky, náboženské a etnické rozdíly…to vše vám může při výsledné práci pomoci.

 

Takže jste dostal nabídku a tu jste využil?

Ano, jednou za mnou přišel kamarád režisér a řekl mi, pojď se mnou do toho, tak jsem šel.

 

Na jakou choreografii jste nejvíce hrdý?

Ta určitě ještě přijde!

 

Když dostanete zakázku, jak začínáte na choreografii pracovat? Jaká jsou psaná či nepsaná pravidla pro choreografa?

Pravidla v podstatě nemám. Je to vždy podle toho, s kým děláte. Já nedělám samostatné taneční projekty či balety, vždy pracuji na inscenaci s někým, kdo má nějakou představu a já jsem ten „pohybový doplněk“, který celou inscenaci dozdobí pohybem. Velmi dobře se mi dělá s Jirkou Suchým v divadle Semafor, kam mě přivedla mě blízká duše Jitka Molavcová. Ta je mi velkou inspirací u zkoušení. Jednou větou navede člověka k cíli. Něžně a nenásilně.

 

Do jaké míry máte volnou ruku a nakolik se musíte řídit představami zadavatele?

Snažím se vždy naslouchat zadání toho, kdo má již o projektu jasnou představu. Jirka Suchý mi jednou dal k dispozici pár písmem, tři dívky a pětiminutovou písničku. Chtěl, aby holky měly na zádech a na prsou písmena a během tance měla vznikat slova, které si měl divák přečíst. Dodal mi seznam slov např. PAS, PRD, SAD, SUD, RUP, PUR a další…To byla výzva…Ostatně práce s Jiřím Suchým je vždy výzva. Je to geniální člověk.

 

Jak vypadá celý proces? Ladí se choreografie i v průběhu dalších představení? Nebo po premiéře vaše práce končí?

Máte pravdu, mnohokrát měním choreografii i v průběhu sezony, podle toho, jak reagují diváci. Divák je vždy důležitý.

 

Věnoval byste se rád v budoucnu pouze choreografii, nebo si ponecháte i tancování?

Jak říká Vlastík Harapes: „Tanec je věc mladých a mládí a musí se dát na to koukat.“ Je to záležitost estetická. Nerad bych „strašil“ na jevišti ještě v padesáti s rouškou na obličeji. (smích) Přestože mi vše funguje a nemám žádné zdravotní problémy, chci s tancováním pomalu skončit. Mám pocit, že už mám odtancováno. Chci se věnovat něčemu jinému. Tančit budu už jen pro zábavu, nebo se budu věnovat mladší generaci jako taneční pedagog. Učím a baví mě to. Mladí mi dobíjí baterky.

 

O jakých aktuálních projektech můžete pohovořit?

Teď se naplno věnuji moderování různých akcí, zrovna nedávno jsme měli moc krásnou akci v hotelu Hilton pro nadaci Divoké Husy, kde jsme s Valérií Zawadskou moderovali celý večer, s Míšou Dolinovou a Miluškou Voborníkovou jsme absolvovali celou šňůru Dětských dnů a akce pro městské slavnosti. Se spisovatelkou a herečkou Ivankou Devátou máme zájezdový pořad pro seniory, s Gabrielou Vránovou jezdíme po vlastech českých s Poetickým salonem Gabriely Vránové, takže toho je víc než dost. K tomu nárazová choreografická a pedagogická práce…

 

Co zabírá většinu vašeho volného času?

Volný čas moc nemám. Já chvilku neposedím a pořád něco vymýšlím. Zrovna jsem se těšil na divadelní prázdniny a je polovina července a já jsem se ještě nezastavil. Kamarádka Hanička vymyslela, že bych mohl doma vymalovat, ale než jsem se stihl nadechnout, bylo vymalováno. Teď uklízím po malování. Do toho budu 1. 8. 2012 prodávat společně s Marcelou Březinovou, Míšou Dolinovou, Štěpánkou Duchkovou, Ondřejem Kepkou a dalšími na bleším trhu na náměstí Míru, takže žádná nuda.

 

Máte nějaké koníčky?

Koníček je moje práce. Když mám volný večer, tak se rád zajdu podívat na kolegy do divadla. Nebo mám rád cestování, takže jezdím po neznámých místech a objevuju nové. Baví mě i jízda na kole, ale na to už čas opravdu nezbývá.

 

Jaká je vaše představa o vrcholu vaší kariéry?

Co je to kariéra? Prostě beru život takový, jaký je a jak přichází a těším se na výzvy. Život je prostě parádní jízda, která stojí za to si ji užít naplno.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Svobodová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v restauraci Mlýnec v Praze www.mlynec.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře