Jitka Molavcová - herečka

25.09.2011 14:09 | Dita Brančíková

Jitka Molavcová je osobnost. Jsou lidé, kteří ač toho v životě už hodně dokázali, zůstávají stále skromní. Jsou studnicí životních zkušeností a příběhů, nicméně už vědí, o čem je život. A možná proto na něj pohlížejí střízlivě a lidsky. Tak jako Jitka. Rozhovor s takovým člověkem vás obohatí. Zjistíte, že slušnost a úcta k lidem, práci a sobě samé nemusí být jen v pohádkách a románech. Že i takoví lidé jsou mezi námi. Ale je jich jak šafránu.

 

Působíte 41 let v jednom divadle, po boku jednoho muže, to je úctyhodný výkon. Nenapadlo vás to zkusit i někde jinde?

Vzhledem k provozu našeho divadla setrvávám „doma“ a vychutnávám si spolupráci s Jiřím Suchým. Ale samozřejmě nabídky občas přicházejí a jsou mezi nimi herecké příležitosti, které se jen tak neodmítají. Například role Ariadny ve slavném barokním melodramatu Jiřího Antonína přišla od Jaroslava Krčka. Moje umělecká cesta je velmi barevná, různorodá a tak se mnozí lidé často diví, v jakých žánrech se to objevuji. „Takový je světa běh, takový je světa běh,“ říká jedna z mých divadelních postav. Rádi škatulkujeme a škatulky ulpívají, i když obsah už je daleko barevnější.

 

Takže vaše zařazení do škatulky „komediální role“ není úplně přesné?
Je to tak. Kromě komediálních rolí hraji například Smrt v dramatické středověké disputaci z r. 1401. Hra je vzácným a působivým příkladem toho, že se mravní hodnoty mezilidských vztahů ani staletími nezměnily a že civilizační vymoženosti zdaleka nedokážou odsunout na vedlejší kolej čisté svědomí, úctu k bližnímu, obětování se druhému. Tato inscenace s názvem „Oráč a smrt“ v režii R. D. Pařízka a s hudbou J. Pavlici byla v době svého vzniku r. 1996 nominována na inscenaci roku. V poslední době mám radost ze spolupráce s Janáčkovým kvartetem a Alfredem Strejčkem na hudebně literárním projektu „Důvěrné listy Leoše Janáčka“. Ale nezapomínám taky na dětské diváky, těm jsem věrná už čtyřicet let. Hraji a píšu pro ně pohádky. Před časem mě děti pasovaly na Pražském hradě na rytířku krásného slova. Složila jsem slib, že budu chránit dětskou knihu.

V roce 1970 jste s písničkou Hany Hegerové „Lásko má“ vyhrála pěveckou soutěž Talent. To vám prý změnilo život. Dokážete porovnat dnešní pěvecké soutěže typu SuperStar právě třeba s Talentem z tehdejší doby?
Všechno je dneska rychlé. Všichni se za něčím ženeme, pachtíme, stále někam spěcháme a ta rychlost vede často k povrchnosti. Aby mohlo vzniknout něco jedinečného, k tomu je zapotřebí trpělivost, bláznivá fantazie, dětská radost a taky ohleduplnost a slušnost. Ano, tyto staromódní pojmy, na které se zapomíná, protože jsou nenápadné, neblýskají se tak, nejsou prvoplánové. Všechno opravdové se rodí pomalu. Začínající zpěváci a herci to mají těžší, než jsme to měli my a každý se s tím tempem vyrovnává po svém. Záleží na vkusu, štěstí a taky na vnitřní síle odolávat různým nástrahám. Nehledět tolik na úspěch, prospěch či zisk.

 

Můj kamarád si stěžuje, že dnešní doba přeje právě těm, co sázejí na povrchnost a honbu za rychlou slávou a zisky…
Zisk nás uvězní a sláva je plevel, kterému se daří na každém hnoji. Je velmi lákavé a taky snadnější, stát se lesklým plíškem, akorát, že o něco dřív zreznete. Myslím si, že přístup mladých herců a zpěváků je podobný, jako byl ten náš, ale doba je zkrátka jiná. A teď „babo, raď!“

 

Ovšem vítězství v této soutěži vám otevřelo cestu k divadlu. Bylo to to, co jste chtěla v životě dělat?

Jako dítě jsem si často hrála na kominíka, který nosí štěstí. Milovala jsem grotesky Laurela a Hardyho, Charlieho Chaplina. Už tehdy jsem vnímala humor jako jeden z největších pokladů na světě. Ale přitom mě taky přitahovaly dramatické příběhy, plné vášně a temných barev.
Když se mě zeptali „holčičko, čímpak bys chtěla být“? Odpověděla jsem „herečkou, jinak je mi to jedno“. Rodiče mě vodili do Národního divadla na opery. Tosca, Aida, Rusalka – dodnes prožívám tu překrásnou hudbu spojenou s dramatickými osudy hrdinek.

 

Vzpomenete si na první setkání s Jiřím Suchým?
Poprvé jsem se v Semaforu ocitla jako divák. Bylo to v prosinci roku 1969, hráli tenkrát hru „Jonáš a doktor Matrace“. Vidím to jako dneska, seděla jsem na přístavku u druhé řady, dívala se na pány Suchého a Šlitra a oni si mě nějak všimli a začali si mě dobírat. Já se tehdy hrozně styděla. Ale byla jsem tím prostředím a jimi opravdu okouzlená. Za čtrnáct dní na to Jiří Šlitr zemřel. Takže jsme se vlastně zahlédli jen jednou v životě.

 

A po soutěži Talent 70 jste se do Semaforu vypravila podruhé…
Bylo to 18. května 1970 v 17 hodin odpoledne. Přišla jsem tam na konkurz jako velmi slušné děvče s kytarou a v minisukni. V hledišti seděli Jiří Suchý a Ferdinand Havlík a já zase spustila: „Už deset let nám láska slouží…“ a z toho hlediště se ozvalo: „Něco rychlejšího by tam nebylo?“ Tak jsem přidala „Život je jen náhoda“ a oni se chvíli radili a pak mi nabídli externí spolupráci na rok. Jiří Suchý připravil po odchodu Jiřího Šlitra nový pořad „Ten pes je váš?“ a nabídl mi, že bych v něm mohla mít takový minirecitál s kytarou. A tak se i stalo.

 

A v té době jsem dostala řadu nabídek, natočila písničky, které se houpaly na různých hitparádách...
Písnička „Hej Tóny“ se dokonce dostala na první místo, předběhla renomované hvězdy popmusic a moji divadelní kolegové si mě s velkou chutí dobírali. Atmosféra v Semaforu se mi líbila, byla jazzově vlídná. A jazz mám ráda. Moje první role už se rýsovala. Jiří Suchý a Ferdinand Havlík napsali hru „Čarodějky“. A do ní vložili baladu „Svatební košile“ podle Erbena a nabídli mi roli Panny. Jiří Helekal hrál umrlce, choreografii měl tehdy Luboš Ogoun. Tahle pochmurná balada byla ovšem semaforsky pojednaná, takže v ní byl samozřejmě i humor. Představení mělo úspěch. Odehrálo se sto repríz. Když Jiří Suchý viděl, jaký ohlas „Svatební košile“ má, tak s Ferdinandem Havlíkem dopsali i další balady, a tak vzniklo slavné představení „Kytice“. A to pak mělo dalších 650 repríz. Kromě role Panny jsem si zahrála ještě Marii v baladě „Štědrý den“ a konečně svou první komickou roli – Dorničku ve „Zlatém kolovratu“. Režíroval ji Jiří Císler.

 

Po smrti Jiřího Šlitra se Jiří Suchý rozhodl vymyslet nového partnera, oddanou hospodyni Žofii Melicharovou, a tu svěřil vám. Jak se vám tato role hrála?
Abych pravdu řekla, šlo mi to samo. Asi proto, že mi semaforská poetika byla od první chvíle jasná a blízká. Humor, hudba a poezie mě vlastně vedly. Jiří napsal hru „Jonáš, dejme tomu v úterý“ a vymyslel si nového partnera – Melicharovou – která toho stárnoucího kabaretiéra Jonáše navíc tajně miluje a vzhlíží k němu, je to věrná bytost, se srdcem na dlani, která by nikdy nezradila člověka, kterého má ráda. No prostě nehynoucí láska. A ještě ke všemu hraje na saxofon, který se k ní hodí, jak k praseti kost a taky vaří výborné knedlíky s vajíčkem, které má pan Jonáš tak rád. A tak se narodil ženský klaun.

Já vás mám z dětství spojenou s televizním Studiem Kamarád, které jsem tehdy ráda sledovala. Jak vznikla tato spolupráce?
K tomu mě přizvala Štěpánka Haničincová, která byla tehdy dramaturgyní v Československé televizi. Spolu s ní a Pepíkem Dvořákem jsme ze začátku ty kabarety otevírali. Scénáře psal Ondra Suchý. Jeho něžná poetika pro děti byla opravdu pěkná. My jsme si tam přidávali svoje myšlenky a legrácky a pan režisér nás nechával. Později se k nám přidávali Ondra Havelka, Láďa Gerendáš a Pavel Zedníček. Bylo to, jako když si hrají děti na písku, měli jsme z toho obrovskou radost! Navzájem jsme se vytáčeli a přitom jsme se měli rádi. To bylo podstatné – a lidi to vycítili. Vznikl tak opravdu rodinný program s písničkami, kde jsme humornou formou nabádali děti, jak se mají chovat. Ne ale moc poučně, takže to děti braly a brali to i jejich rodiče. Mnozí na to vzpomínají dodnes. Tehdejší děti už mají své děti a ty kabarety občas v televizi opakují, takže je sleduje už nová generace diváků. Myslím si, že „Malé televizní kabarety“ moc nezestárly. I když trochu jo.

Ale televizní pořady pro děti děláte stále. V současnosti se objevujete v pořadu „Kouzelná školka“. Můžete porovnat pořady pro děti dnes a před lety?
Na dětské diváky jsem nikdy nezapomínala. Jsem jim věrná už čtyřicet let. Práce pro děti mě vrací zpátky do mého dětství. A navíc se od dětí i učím. Té bezprostřednosti, volnosti, upřímnosti. Odehrála jsem stovky představení po celé republice, natočila televizní i rozhlasové pohádky, večerníčky, nazpívala písničky. Píšu pro ně pohádky. Právě mám rozepsaných dvanáct pohádek do časopisu „Kouzelná školka“. Na každý měsíc jednu.

 

A o čem jsou vaše pohádky?
O hudebních nástrojích.V pohádkové knize „Kdyby čert na koze jezdil“, ilustrované vynikajícím Karlem Frantou, se jedna moje pohádka objevila ve vzácné společnosti Jana Wericha, Boženy Němcové, Václava Čtvrtka, nebo třeba Františka Nepila. Často si tady uvědomím, jak je důležité děti vést a podporovat v nich lásku k českému jazyku a k tradicím lidové poezie.

 

Nejsou dnešní děti více pasivní, než byla třeba vaše generace?
Dnešní dítě jaksi zpasivnělo a spíš čeká, aby ho člověk bavil. My jsme asi byli aktivnější. Doba padá nejen na nás dospělé, ale i na děti, které si to ještě ani tak neuvědomují. My už si to uvědomujeme. Ta technika dokáže člověka úplně pohltit a zahltit. Je to vlastně báječná hra a já se vůbec dětem nedivím, že počítačům propadnou. Teď ale najít tu míru, tu rovnováhu. Jak známo, celý svět nefunguje, protože není v rovnováze.

Kdybyste měla čarovný proutek, kterým mávnete a splní se to co si přejete, co byste si v této souvislosti přála?

Já bych ten čarovný proutek použila, jako kdysi Jiří Menzel na Filmovém festivalu v Karlových Varech.Ten proutek by nás všechny měl hezky velikonočně vyšlehat, abychom si znovu uvědomili základní hodnoty lidského života.

 

Jste držitelkou ceny Thálie. Za co jste ji získala?
Ladislav Županič mi v roce 1994 nabídl hostování v Hudebním divadle Karlín. Tehdy tam úspěšně řediteloval a měl tu odvahu obsadit mě do amerického muzikálu „Hello, Dolly!“ Režíroval Petr Novotný a já jsem se v hlavní roli dohazovačky Dolly Leviové cítila jako ryba ve vodě. Měla jsem pocit, že ji ani nehraju, ale že jsem Dolly Leviová, rozená Gelegherová.
Jeviště pulsovalo s nabitým hledištěm a vzniklo představení, které ocenili nejen diváci, ale i odborná kritika. Moc ráda vzpomínám na sedm šťastných divadelních let.

 

Mohla bych vás nazvat multiinstrumentalistkou, hrajete na několik hudebních nástrojů, to chce hodně talentu?
No, talent asi taky. Ale hlavně vás to musí bavit. Od sedmi let jsem se učila hrát na klavír, pak jsem začala brnkat na kytaru. Na tu jsem se učila sama, dokonce jsem hrála v noci pod peřinou, abych nerušila. A pak jsem přibrala (nejen na váze) další hudební nástroje – flétnu, foukací harmoniku, hrála jsem prostě na všechno, co mi přišlo pod ruku. Třeba i na hřeben, nebo na trávu. Na saxofon hraju od osmdesátých let minulého století a dodnes mě to baví.

V pražské Viole jste se naučila hrát i na gotické nástroje, že?
První polovina devadesátých let mi přinesla něco, po čem jsem podvědomě už dlouho stonala. Možnost vyzkoušet si jiný žánr. Přišla nabídka od mých přátel Pavla Jurkoviče a Alfreda Strejčka na účinkování v pražské Viole v pořadu středověkých textů a písní zbožných, milostných i darebných. A tady jsem se naučila hrát na gotické nástroje (psaltérium – smyčcový žaltář, kantele, trumšajt, kastaněty...) a pod vedením Evy Kroschlové interpretovat filosofické i žertovné texty a zpívat ve starých evropských jazycích dobové písně.

 

Připadá mi, že hudba je vaší potravou, lékem na všechno…
Hudba mi opravdu pomáhá zvládat různé životní přeháňky. Snad nejvíc moje lyra. Je už napohled esteticky dokonalá. Její jemný zvuk se na mě při hře přenáší a já se cítím naprosto uvolněná. Na lyrouška se dá hrát i v noci!!! Jsou to zvuky andělské. Neruší, hladí, zklidňují, přenášejí mě do jiných sfér. Moje ostatní nástroje uvádějí buď do nálady, do života, nebo do pohybu, ale lyra dává útěchu a klid.

 

Co vás dokáže zaujmout a pobavit? Sledujete nějaké seriály, chodíte do kina, do divadla na výstavy?
Nedávno jsem doslova bez dechu sledovala přenosy z mistrovství světa v lehké atletice v korejském Tegu s vynikajícím výkonem a příkladnou bojovností Barbory Špotákové. A vidět běhat Usaina Bolta je přímo umělecký zážitek. Divadlo Anfas hostující v Divadle pod Palmovkou mě zaujalo osobitým a silně emotivním ztvárněním „Evžena Oněgina“ v režii Pavla Kheka.

 

Máte nějakého koníčka, něco co vás baví, něco při čem vypnete a odpočinete si?
V minulém století jsem upletla velký svetr, ve kterém jsem potom spala. Mým koníčkem je výměna žárovek. To mi jde a přináší radost. Budiž světlo! Ráda spím a nebo se učím. Opakuji si německé perfektum a préteritum. To je způsob relaxace. Jednou jsem se učila roli v němčině a opakovala jsem si text, nejen v přírodě, ale i v dopravních prostředcích. Překvapila jsem tak mnohé cestující, kteří se divili, co si to brblám. Ja…ja… so ist das Leben.
Nebo si jdu zaplavat. A chodit s batůžkem po polní cestě, mít pohodlné boty, kolem kvetou kytky, tráva, obilí, stromy, tak to mě naplňuje takovým zvláštním klidem. Vlastně mi ke štěstí stačí docela málo, všechno to nejjednodušší a prosté, co člověk svým zásahem nekomplikuje. Divadlo je součástí mého života. Ovšem za předpokladu zdraví. Těch pravých hodnot v životě je tak málo.Vlastně pouze život sám a osobní vztahy. Bez ostatního můžeme být. Když to či ono mám, tak je to fajn, když nemám, tak to nepotřebuji. Tohle když si člověk řekne, život se značně zjednoduší.

Mate nějaké životní vzory? Hudební, herecké, nebo někoho, kdo vás oslovil?
Mám ráda klauny a komiky. Především humor Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Od dětství jsem totiž poslouchala jejich dialogy, milovala písničky Jaroslava Ježka a znala je nazpaměť.
Také Miroslava Horníčka obdivuji. Ctila jsem ho nejen jako herce a autora, ale i jako výtvarníka.

 

Ano, slyšela jsem, že dělal koláže…
Dělal překrásné koláže a pod jeho vlivem jsem začala „vyrábět“ koláže i já. Asi se k tomu někdy vrátím. Zatím na to ale není čas, i když, to jsou vlastně jenom výmluvy. Je na to čas, ale nemůžu se k tomu jaksi propracovat. A třeba je to dobře. Ty moje mazanice by mohly někoho postrašit. Uvědomuji si, že na své umělecké cestě jsem se setkala s osobnostmi, kterých si opravdu velmi vážím, mám je ráda, smekám před nimi. Ale stejně mě nejvíc ovlivnili maminka s tátou.

 

Říká se, že rodina je základ. Jak vy nahlížíte na tradiční model rodinného soužití? Přece jen je v dnešní době tolik rozvedených lidí, nebo třeba lidí žijících singl. A i tady vznikají děti…

Ctím rodinu. Ale formy soužití mohou být různé. Mám pocit, že na formě možná ani tak tolik nezáleží. Podstatný je naplněný a láskyplný vztah.

Dá se ve vaší branži udržet přátelství, máte své skutečné přátele, kteří jsou, jak se říká „prověřeni časem“?
Přátelství neovlivňuje profese. Mám přátele a vážím si jich.

 

Nebudu jistě první, kdo vám složí kompliment, jak dobře na svůj věk vypadáte. Myslíte si, že to jsou geny, nebo tomu může člověk trochu pomoci? Co všechno ne/děláte pro svoji kondici a zdraví?
Nejezdím výtahem, sprchuji se studenou vodou a na noc si občas dám oříškovou čokoládu.
Moje maminka krásně zpívala, takže jsme si spolu doma v kuchyni často prozpěvovaly a hodně jsme se nasmály. Její smysl pro humor byl jedinečný.

Při focení jste si to užívala. V čem tkvi vaše pozitivní nálada?
Když se setkám s milými lidmi, jakými byl tým kolem skvělého fotografa Michala Skramuského, tak se ta pozitivní energie vzájemně prolne a stane se zázrak.

 

Je něco, co byste si ještě chtěla splnit?

Nic nového ke splnění nehledám. Spíše se snažím o prohloubení toho, co je.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Michal Skramuský www.michalskramusky.cz 

Make up a vlasy: Kamila Šimánková

Styling: Lea Winterová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře