Josef Jelínek – kostýmní výtvarník a scénograf

13.03.2015 21:01 | Vladimír Stibor

Dětské sny, ve kterých se zamýšlíme nad svým budoucím povoláním, většinou zůstávají jen úsměvnou vzpomínkou. Josef Jelínek v sobě však už jako malý objevil umělecké nadšení a v tomto duchu realizoval celý život svou kariéru. V současné době se tak může pochlubit více než 860 výpravami a množstvím o ocenění, ze kterých můžeme jmenovat například cenu Thálie. Přestože si uznání cení, největší odměnou je pro něj divácké nadšení a spokojenost těch, se kterými spolupracuje.

foto: Robert Vano

 

Jak vzpomínáte na svůj vstup do uměleckého světa?

V mém případě to byla nejdříve vlastně zábava. Tou zábavou se mi stalo kreslení. Vedli mě k němu rodiče a to nejen z toho důvodu, abych dělal něco smysluplného, ale abych také objevoval něco hezkého.

 

A objevil jste to?

Jistě. Umění jsem vnímal jako něco nádherného. A k tomu pak ještě navíc přišlo divadlo. Já jsem se do Národního divadla dostal už jako malý kluk. Byl jsem členem baletní přípravky, což mě nějak dvakrát nebavilo, ale bavilo mě to prostředí jako takové a třeba i to, že jsem mohl křičet v Prodané nevěstě.

 

Co to pro vás znamenalo do pozdější doby?

To je to, co mě ovlivnilo a vyvolalo ve mně touhu vytvářet si nějaké vlastní divadélko. Tam to celé začalo. Přeoblékal jsem loutky, které jsem dostal k Vánocům, maloval jsem si kulisy… Byl jsem tím posedlý. Dítě to ovšem nebere nijak vážně, byla to prostě hra. Vedle toho jsem zvládl základní školu, a když se pak uvažovalo, co dál, tak díky souhře náhod a možná třeba i talentu jsem se dostal na uměleckoprůmyslovou školu, kde se v té době vychovávaly takzvané technické kádry. Nebo možná ne kádry, ale lidé, které absolvování této školy opravňovalo k tomu, že mohli dělat jevištního technika, malíře dekorací, kašéra, maskéra, vlásenkáře… Jenže mně to nestačilo.

 

Jaké jste tedy zvolil další kroky?

Právě tam už se začalo projevovat, že mě lákají kostýmy a že chci dělat scénografii. Takže utekly čtyři roky, já jsem odmaturoval a udělal přijímačky na DAMU. Shodou okolností, bylo to v šedesátém osmém roce, profesor, který mě angažoval, v prosinci zemřel. Katedru převzal profesor Vychodil z Bratislavy. Mně se strašně líbil jeho rukopis. Jednoho dne mi oznámil, že přestane učit v Praze a nabídl mi, abych ve studiu pokračoval v Bratislavě. A já jsem šel.

 

Jak vypadal váš život po této změně?

V Bratislavě jsem ukončil divadelní fakultu a pak už to letělo. Už během studia jsem hostoval v divadle ve Zlíně, tehdy Gottwaldově, moje věci se tam líbily a já jsem dostal angažmá. Ale paralelně už jsem dělal v Praze, Brně, Bratislavě, v tehdejší Jugoslávii nebo Polsku. Ale tak nějak běžely roky a všimli si mě z Národního divadla a dostal jsem angažmá tam.

 

Takže zásadní kariérní zlom?

Pět let jsem tam hostoval a dvacet let jsem byl v angažmá. Později jsem fungoval i paralelně se Státní operou. No a poté jsem zvládl hostovat v Severní i Jižní Americe, v Monte Carlu, Německu, Rakousku, Španělsku či Velké Británii, ale k tomu stále běžela česká i slovenská města. A protože kostýmy jsou potřeba jak v divadle, tak i v televizi a filmech, na kterých jsem začal dělat, tak jsem se zase dostal do jiné oblasti.

 

Na jaká díla nejvíce vzpomínáte?

Je toho spousta. Spolupracoval jsem například s Petrem Weiglem, Antonínem Moskalykem nebo Zdeňkem Troškou…

 

V čem je tato práce specifická?

Všechno to člověku rozšiřuje obzor a je jasné, že víc si vás všimnou ve filmech nebo televizi, než v divadle. Obzvlášť třeba v oblastním divadle. Ale myslím si, že kdybych to nedělal, tak bych nebyl tím, kým jsem. Nelze věci jen tak jednoduše odlišovat a kategorizovat.

 

Kolik děl jste tedy do současnosti zpracoval?

Celkem to dělá asi 860 výprav, takže něco už o tom asi vím, nebo bych alespoň měl. Všechno se to postupně proměňuje. Trendem poslední doby jsou muzikály. První jsem oblékal Hamleta a nyní naposledy Antoinettu. Je tedy pravda, že činohra dělá jakási hudební představení, ale muzikál je specifický.

 

Jaké angažmá, vzhledem k tomuto úctyhodnému číslu, pro vás tedy bylo nejzásadnější?

Národní divadlo. Právě to Národní divadlo, protože předtím jsem dostal velmi dobou přípravu.

 

Co pro vás bylo tou přípravou?

To byl ten již zmíněný Zlín, kde jsme si s kolegy, kteří byli zároveň přáteli, hodně pomáhali a hodně jsme toho zrealizovali. Nebýt jich, tak by si mě lidé z Národního ani nevšimli. A díky té přípravě, těm základům, jsem si to pak mohl skutečně užívat. Byly to optimální podmínky a lidé na vysoké řemeslné úrovni.

 

Dovedlo vás to i k mnoha oceněním…

Právě díky tomu jsem získal zlatou na Pražském quadriennale nebo Českého lva a pak Thálii za přínos pro českou kulturu. Cen jsem dostal hodně i venku, ale v dnešní době to člověk zas až tak moc už nebere. Nicméně tyto tři pro mě byly skutečně nejvýznamnější.

 

Takže ceny nejsou tou nejdůležitější odměnou. Co jí tedy je?

Největší odměnou je, když se to líbí, a když si to ti lidé, se kterými to realizujete, užívají. Na prvním místě pro mě je to, abych nezklamal důvěru toho, kdo si to u mě objednal. Důležitým a největším partnerem je pro mě režisér.

 

V jakém smyslu?

To je člověk, se kterým do toho jdete, člověk, který vás má zmapovaného, a který ví, proč si vás bere. A to vzbuzuje určitou naději, že by mohlo vzniknout něco zajímavého. Ale také to není pravidlo. Můžete do toho jít na maximum a nějakým divným řízením osudu to prostě není ono. Každý si tyhle věci musí občas uvědomit, aby si nebyl moc jistý, protože pýcha předchází pád.

 

Jak se proměňuje vaše profese za dobu, co se jí věnujete?

Mění se estetika a mění se měřítka. To, do čeho já jsem vstoupil, tak to byla podle mě velmi poctivá řehole. Hlavně díky tomu s kým jsem spolupracoval. Já jsem měl vždy štěstí na úžasné režiséry, u kterých bych si to nemohl dovolit nějakým způsobem flákat. Bylo to vyčerpávající, ale bylo to opravdu poctivé. Já se obávám, když sleduji dnešní trendy, tak že je to ve stylu za každou stranu šokovat. Někdy je to až nevkusné a nechutné. To moje parketa není, takže se vyhýbám spolupráci s lidmi, o kterých vím, že bych si s nimi nerozuměl. Je to trápení a život nestojí za to, abych si ho něčím takovým komplikoval.

 

Kdo je pro vás dále, kromě režiséra, při vaší práci zásadní?

Je strašně důležité obklopit se těmi, kteří tu práci realizují. Protože bez nich to nejde. Musíte s nimi umět komunikovat. Umět vysvětlit, co chcete. Tak jako je dobré, když režisér řekne vám přesně, co chce, tak musíte umět i vy předat svou myšlenku dalším lidem. To, co vy v sobě vytvoříte, musíte umět poslat dál. Musíte svou představu tlumočit podle grafického návrhu, který je dostatečně čitelný. Z toho návrhu musí ta řemesla, která se na tom podílejí, vytvořit to, co lidé ocení a co se líbí.

 

Jakým způsobem reagujete na kritiku?

Kritika je od toho, aby člověka nějakým způsobem zhodnotila. Ale někdy je tak neobjektivní, že se to nedá brát vážně. Pro mě je nejdůležitější reakce diváka. Když po premiéře a nastane standing ovation, tak je to ta nejlepší odměna za veškerou práci.

 

Jak vypadá postup vaší práce?

Na prvním místě jsou rozhodně termíny. Ty jsou svazující, a když je nedodržujete, tak to ohrožuje všechno. Další významnou roli pak hrají finance. Musím udělat třeba nákup materiálu tak, aby se zvládlo zaplatit i všechno ostatní. Samotná příprava je pak už hraní. Tohle je řemeslo, kalkulování, diplomacie a vymýšlení. Je to docházení, kontrolování a hlídání. Navíc já jsem ten typ, který do všeho stále mluví a tvaruje. Třeba už je hotový prototyp a já to stále upravuji, zdobím a dodělávám. Zkrátka pomáhám. (smích) Kapitola sama pro sebe jsou pak zkoušky. Dřív třeba interpreti nebyli tak vytížení, ale dneska je neuvěřitelně těžké všechno skloubit, protože mají spoustu jiných závazků. Někdy mám už trochu pocit, že je to nad moje síly, nicméně já u těch zkoušek musím být.

 

Co vás tedy nejvíce inspiruje?

Na to se nedá nějak obecně odpovědět. Člověk zkrátka musí mít fantazii a otevřené oči. Pán Bůh mi fantazii asi nadělil a bez toho by to nešlo. Začalo to už tím, že jsem si moc rád hrál. Já se od té doby podívám na nějaké věci a hned se mi představivost rozjede naplno. Moje práce je mámení a šálení a já musím vymýšlet věci, které jsou levné, ale efektní. Protože lidé, diváci, mají rádi podívanou a podívaná musí být adekvátní předloze.

 

V jakém smyslu?

Když to bude nějaké drama z nuzného prostředí, tak tam asi nebudou flirty a štrasy. Ale když je to příležitost, kde se právě tohle hodí, tak to já jsem doma. Dovedu si s tím pohrát a strašně si to užívám. Navíc dřív nebyly tolik dostupné materiály, ovšem dnes seženete všechno, ale to mě nezajímá. Já se snažím dělat věci jinak. Nicméně to nejde bez dobrého týmu. A když to ty lidi navíc baví, tak vzniknou neuvěřitelné věci.

 

Hodnotíte třeba oblečení lidí na ulicích?

Když máte oči otevřené, tak si ze všeho vezmete příklad. Ale co je zajímavé, dřív jsme na ulici vídali šeď a nevýrazně oblečené lidi. Divadlo sloužilo k tomu, aby se to rozzářilo a byla show.

 

Takže tohle je podle vás nyní jiné?

Dnes, třeba když si vezmete módní návrhářství, jsou to extrémy. Pak máte pocit, že to je divadlo na druhou. A když to pak vidíte na ulici, tak vám to evokuje venkovní karneval, cirkus a vkus, nebo nevkus, jde tak nějak stranou. Nic není tabu a všechno se může. Občas se vám z toho zvedne žaludek. Právě to ovšem také tak trochu souvisí s divadlem. Nemůžete jít do protipólu, že to bude nudné. To nejde, takže člověk musí najít tu schopnost toho správného vyjádření. Je to hledání…

 

Jak těžké je skloubit představu režiséra a svou?

Když dopředu vím, že to nebude fungovat, tak to utnu. Mě mnohem víc než rychlé rozhodnutí třeba uspokojuje, když vidím, že se dlouho hledá, ale má to smysl a logiku. Nejhorší setkání je s člověkem, který si neví rady. Obzvláště když se blíží stanovený termín. Ale hrozné také je, když je všechno bezva, pohoda, zalité sluncem a přijde oblékaná zkouška a vy zjistíte, že to nějak nefunguje. Že v těch kostýmech dělají herci něco, co tomu kostýmu ubližuje a ve spojení se scénou to nefunguje. Je to špatné i v případě, když pracujete s někým, kdo je se vším spokojený a vy vidíte, že to není ono…

 

Stává se vám to často?

Všechno je to na jednu stranu subjektivní. Někdy já si rvu vlasy, jak je to hrozné a všichni kolem jsou nadšení, anebo já jsem nadšený a všichni přehnaně řečeno zvrací. (smích) Hercům nebo interpretům musíte sloužit a nesmíte jim nějak uškodit.

 

Který kostým by pro vás nejvýznamnější?

To se tak nedá říct, já jsem vždy zamilovaný do toho, co aktuálně dělám.

 

Zabýváte se nějakým způsobem i módou jako takovou?

Moc ne. Já jsem zaměřený na divadlo. Mám rád velké věci. Nikdy jsem nic nedělal jen s jedním člověkem. Rád si připravuji kompozice, obrazy, pracuji s barvami… Jednou z mála výjimek je třeba Hanička Zagorová, ale jinak se tomu spíše vyhýbám.

 

Jakým způsobem se nejčastěji dostáváte k inscenacím?

Daný titul vám nabídne obvykle divadlo. Mám nabídky už i na konec příštího roku s tím, že to je titul, který je přesně pro mě. Už jsem nějakým způsobem zkrátka zapsaný. Znají můj styl a to je něco, čeho já si vážím. Člověk by neměl být za každou cenu krkavec. Mě to prostě musí bavit.

 

Takže byste nedokázal pracovat na něčem, co vás nijak neoslovuje?

Ne, opravdu ne. To je trápení. Když je člověk mladý a začíná, tak si nemůže dovolit odmítat, ale nyní už to vidím jinak.

foto: Robert Vano

 

A co pro vás tedy znamenal jeden z vašich posledních muzikálů Antoinetta?

To byla příležitost ukázat vše, co jsem v sobě za ty roky nastřádal. Chtěl jsem vytvořit něco vkusného, elegantního a zároveň dech tajícího. Fakt, že právě tímto způsobem byly kostýmy v recenzích komentovány, pro mě byl odměnou. Důležité je uvědomit si, že když zpracováváte něco, co se týká konkrétních událostí, tak také musíte dodržet fakta té doby. Musí to například evokovat tu osobnost tak, jak je známá z obrazů. To byl i tento případ. Byla to práce náročná, ale obrovsky jsem si ji užíval.

 

Jste hodně zapálený pro svou práci. Najdete si čas i pro relaxaci?

Já jsem neuvěřitelně aktivní člověk. Musí mi být hodně špatně, abych seděl a byl v klidu. Ale když už mám volněji, tak se snažím jezdit do našeho rodinného domku za Prahu a tam se hrabu v hlíně. Na jednu stranu mě také těší, že chvíli umím relaxovat tím, že nedělám nic. Ale jen chvíli.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Muzikál Antoinetta http://www.hybernia.eu/aktuality/antoinetta-kralovna-francie

Ema Krahulíková: www.musical-production.cz

www.ticket-production.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře