Lenka Průšová – producentka a produkční, organizátorka akcí pro děti

25.04.2013 09:41 | Dita Brančíková

 

 

 

 

„Odvaha naší rodině nikdy nechyběla, nevadí nám riskovat, a když to dál nejde, tak prostě vstát a jít dál a jinudy.“ Lenka Průšová

 

 

 

 

 

Rozhovor s Lenkou Průšovou ukázal, jak silný může být vliv prostředí, v němž vyrůstáte. Lenka pochází z rodiny doktora Jana Pixy, známého moderátora a scenáristy, který dlouhá léta pracoval v České televizi. V dědečkových stopách se potom vydal i Lenčin tatínek a nakonec i Lenka se svojí sestrou. Po studiu na Střední průmyslové školy sdělovací techniky, kde studovala produkci, chvíli pracovala v televizním zpravodajství, ale pak se rozhodla pro rodinnou firmu mimo obor. V roce 2011 přišel zlom. Lenka se s celou rodinou rozhodla zprodukovat dětský muzikál. Tak vznikl rodinný výpravný muzikál Kapka medu pro Verunku, kde se Lenka stala produkční a producentkou v jedné osobě. 

 

Lenko, mohla byte nám objasnit svoji rodinnou „anamnézu“?
U nás je to jednoduché. Pocházíme z rodiny Pixů, doktora Jana Pixu jistě všichni znají, to byl děda z tatínkovy strany. Děda byl známý televizní moderátor a autor, říká se o něm, že byl taky otcem televizních soutěží a táta vystudoval na FAMU scenáristiku. S dědou se podílel na spoustě zábavných pořadů ještě v ČST před osmašedesátým rokem. Děda byl v redakci zábavy, táta dělal pro mládež. A mamka je herečka, studovala státní konzervatoř a za mlada hrála v několika filmech. Její maminka byla pro změnu zpěvačka a její táta byl známý básník, novinář a spisovatel. Jenže po osmašedesátém nemohl nikdo z naší rodiny svoji profesi dělat a děda i táta museli odejít z televize. Všichni ale u profese zůstali. Rodiče jezdili po republice s pořady pro děti a šlo jim to výborně. Děda sem tam psal pro televizi nějaké soutěže, jezdil s několika pořady, konferoval různé akce. 

 

Jaká byla původní profese vašeho dědečka Jana Pixy?
Děda byl vystudovaný právník, ale hrozně rád psal a dělal ochotnické divadlo. A protože nikomu v naší rodině nechybí odvaha, jednou prostě sebral nějaké svoje nápady a náměty a zašel za Jaroslavem Dietlem do začínající Československé televize. Dietlovi se to hrozně líbilo, a tak si tam dědu nechal.

 

Vzpomínal doma někdy na slavného scénáristu Jaroslava Dietla?
Děda vzpomínal hrozně rád na všechny a na všechno ve svém životě, ale přesto byl strašně skromný, nevytahoval se. A když o čemkoli mluvil, nikdy tam nebyla nějaká zášť. Nikdy si nestěžoval, že nemohl dělat to, co chtěl. Mluvil o všem tak, že takový je prostě život, že přináší různé vzlety a pády, a všechno, co dělal, dělal hrozně rád. I instalatéra, přestože manuálně nebyl děda nikdy moc zručný. Měl obrovský nadhled a všechno bral s humorem. Nikdy na nikoho nenadával, nikdy nikoho nepomlouval. Před několika lety napsal krásnou vzpomínkovou knížku Na přeskáčku a ta je přesně taková, jako byl děda.  

 

A tatínek, předpokládám, se asi do televizní branže dostal díky dědečkovi?
Ani ne tak díky dědečkovi jako spíš tomu kouzlu prostředí, ve kterém vyrůstal. Tenkrát nebyl ve svém oboru nikdo známější než děda. Televize tehdy měla jenom jeden program a většinu zábavy a soutěží moderoval on. Táta byl známý syn známého otce, což nevím, jestli mu vždycky pomohlo. On je to spíš takový danajský dar, protože pořád všem musíte dokazovat, že na to máte, že nejste jen protekční děcko.  

 

Můžete zavzpomínat na pořady, které tehdy dědeček dělal?
No… těch bylo dost, já je ani neviděla, a proto je neznám. Tehdy se totiž málo co zaznamenávalo jako dneska. Všechno se jelo na živo. Vím, že dělal Deset stupňů ke zlaté, Hádej hadači, Desetkrát odpověz, Pokus pro dva. S Hlasem mého kraje se jezdilo po celé republice a o tom děda hodně mluvil, protože tam vznikala spousta kuriózních situací. Vím, že dělali s tátou i na několika silvestrovských pořadech. Z pozdější doby si určitě vzpomenete na Šest ran do klobouku. Děda položil základ v podstatě všem zábavním soutěžním pořadům, které se dodnes v různých obměnách dělají. 

 

A aby toho nebylo málo, tak vaše maminka měla hrát původně Popelku…
Ano, to měla. Byla v nejužším výběru. Samozřejmě, že ji tehdy hodně mrzelo, že tu roli nedostala, ale vždycky s uznáním říkala, že Libuška Šafránková byla na tu roli lepší a že to byla krásná a neobyčejná Popelka.  

 

A sleduje Popelku v televizi, když ji každý rok dávají na Vánoce?
Ale jo, teď už jo. (smích) Vyprávěla nám, jak probíhaly kamerové zkoušky. Pro německého koproducenta se musely natočit tři scény, a to v kostýmech, v dekoracích. A tak mamka vlastně natočila tři známé scény – s koněm Juráškem, se sovou Rozárkou, když za ní Popelka přijde rozlousknout oříšky, a hlavně scénu na zámku, když se Popelka poprvé setká s princem. Musí to být těžké, dostat tu naději a pak nic. Mamka totiž byla a pořád je strašně krásná ženská. Hrála pak ještě například v televizní v inscenaci Carmen a to o ní krásně psali, že je česká Catherine Deneuve. Jenže pak přišel zákaz pro celou rodinu. Pro děti pak hrála úžasně, to si ji pamatuju. Děti má ráda a byla i výborná maminka. Se sestrou nikdy nezapomeneme na naše dětství. Hodně si s námi hrála, zpívala, četla nám, opravdu hodně se nám věnovala a teď se stejně ráda věnuje i všem čtyřem vnoučatům. My jí asi ani nikdy pořádně nepoděkovaly. Tak maminko naše drahá, děkujeme, ten klid a pohodu máme v sobě na celý život.

 

Kdy nastal ten zlom, kdy jste se vy i vaše sestra rozhodly, že půjdete ve šlépějích svých rodičů? 

Já jsem nikdy neuvažovala, že bych dělala něco jiného. Bylo to tak automatické, jak tím žila celá rodina. Tam nikdo nedělal nic jiného. A naši se navíc snažili nás do všeho zapojovat, my jsme jezdili na různá představení s nimi, strašně nás to bavilo. Předvánoční čas jsme celé dny trávili v divadelním klubu Srdíčko v Hybernské ulici, kde naši hráli pět představení denně pro děti. Milovali jsme to a poznali strašně moc lidí od kumštu – Michala Davida, Ivetu Bartošovou, Karla Zicha, Ivana Mládka, u našich začínala i Leona Machálková.

 

Takže jste byla předurčena k tomu, zůstat u kumštu…
V takové rodině opravdu nemáte pocit, že by existovalo ještě něco jiného. Takže já jsem od svých dvou let chtěla být režisérka. Odmalička jsem všechny režírovala, terorizovala, že mě všichni nesnášeli. (smích) Později jsem chtěla být po tátovi spisovatelka, jednu dobu jsem psala, ale to organizování všech mi jde lépe. Naši nevěděli kam mě dát do školy, a tak jsem nakonec vystudovala filmovou průmyslovku v Panské, kde byl přímo obor produkce.

 

Cítím z vás, že máte se sestrou velmi pěkný vztah. A co vlastně sestra dělá?
Sestra chtěla být vždy po mamce. Je taky strašně krásná ženská a navíc byla vždycky roztomilá a vtipná, krásně improvizovala. Navíc je chytrá, a proto začala psát. To zdědila po dědečcích a po tátovi, napsala všechny texty i k našemu společnému muzikálu Kapka medu pro Verunku. Úžasné texty, každý to říká, má dar. Kristýnka vystudovala střední pedagogickou školu. Ona je umělecky nadaná na všechno, zpívá, hraje na klavír. Učila chvilku ve školce, motá se to kolem dětí a umění. A i když se občas hádáme a sem tam spolu nemluvíme, máme se strašně moc rády. To je vztah na celý život. Asi jediný. (smích) Od narození do smrti a za to vděčíme rodičům. Vždycky se snažili, abychom měly hezký vztah.

 

Váš společný projekt se sestrou se nazývá Myš & Maš. Kdo přišel s nápadem založit hudební skupinu pro děti?
To si vymyslela Kristýnka. Jde o hudební skupinu pro děti, která funguje už pět let, čímž navazuje na práci, kterou dělali rodiče. Ségra napsala texty k písničkám, hudbu složil kamarád Petr Doležal a udělali cédéčka, leporela, našla si k sobě asi šest lidí a ti začali vystupovat. Kristýnka to „menežovala“. U nás v rodině totiž máme jednu vlastnost, že se strašně neradi po někom opičíme, něco kopírujeme. Radši si vždycky vymyslíme něco vlastního. Jenže to má jednu chybu. Pak nám každou chvíli někdo nápady sebere a začne dělat totéž. Ale my máme aspoň dobrý pocit, že některé lidi inspirujeme. (smích)

 

A kdy jste se do projektu zapojila vy?
My to máme na období – spolu a bez sebe. Teď už doufám, že bez sebe nikdy nebude, protože víme, na koho se spolehnout, komu věřit. Po mojí mateřské jsem potřebovala změnu, byla jsem doma deset let, i když jsem vždycky něco organizovala. Kromě rodiny u nás v Senohrabech veškerou kulturu a akce pro děti. Kristýnka mi nabídla, ať jí pomůžu s Myšmašem. Tak jsem sháněla vystoupení, a protože jsem i technik, zvučila jsem, vozila jsem je. Vůbec mě nelákalo stát na jevišti, ale nakonec k tomu tak nějak došlo. Začala ségra a pak i já. Náhodou. Musela jsem narychlo zaskočit, protože bylo hodně práce a málo lidí. Fungovalo to asi dva roky. Ségra jezdila s Petrem Kutheilem já s Fandou Pytlounem a ještě s námi jezdili Adéla Zejfartová a David Bouša. Bylo to moc hezké období.

 

V čem je Myš & Maš jiný, než jsou ostatní skupiny pro děti?
Hlavně tím, že to dělají mladí lidé. A není to divadlo. My si po vzoru našich rodičů s dětmi zpíváme a hrajeme. Je to taková improvizační estráda, což je nám vlastní. Ve školkách jsme to navíc doladili výchovně. Máme například pořad Jak se vaří kniha. Povídáme si s dětmi o tom, jak se vyrábí knížka. Je to takové hodinové hraní si na spisovatele a malíře a děti se u toho vyblbnou. Zpívají a tancují s námi. Jak už jsme říkali, máme své písničky, které složila Kristýnka na jména dětí, což byl opět její originální nápad. Máme třeba písničku o Bořečkovi, Terezce. Ale základem pořadů je to, že se kluk a holka dohadují, kdo je lepší. Nakonec zjistí, že je to jedno… ale to jen pro děti, my holky si totiž myslíme, že jsme lepší, protože je to pravda. (smích) 

 

Tohle byl krůček, abyste se vrhla do projektu, který stojí celý na vaší rodině – muzikálu Kapka medu pro Verunku. Kdy jste se rozhodla, že uděláte muzikál pro děti?

Tu pohádku napsal děda před třiceti lety nám, svým vnučkám. Natočil ji potom v roce 1984 jako rozhlasovou hru Krůpěj medu pro Verunku. My jsme si ji pak dovolili změnit na kapku, protože jsme měli obavy, že by děti dnes asi ani nevěděly, co je to krůpěj. Takže muzikál se jmenuje Kapka medu pro Verunku. Plánovali jsme s tátou udělat z pohádky film. Jenže život je hodně o náhodách. 

 

Takže takhle se zrodil nový dětský muzikál…

Tak jednoduché to ale nebylo. Když jsem přišla do Myšmaše, bavila jsem se s klukama a říkali, že oni rádi skládají hudbu a že by je to bavilo, udělat nějaký muzikál. Fanda Pytloun a Petr Kutheil jsou totiž muzikáloví herci a zpěváci, takže muzikál milují. Řekli jsme si s tátou proč ne, proč z Verunky neudělat muzikál. Sebrala jsem námět, stejně jako tehdy děda a vlezla jsem drze do Divadla Hybernia. Tam byl tehdy šéfem pan Michal Izakovič a ten k mému velkému překvapení říká: „Tak jo, já vám ten prostor dám, můžete tady hrát, neděle jsou vaše.“ Samozřejmě pomohlo asi i dědečkovo jméno.

 

Nedostala jste strach, když jste se najednou ocitla v Hybernii, na prknech, která znamenají svět?
No jémine, točila se nám z toho hlava, protože když člověk přijde do velkého divadla, zjistí, že takovou velkou pohádku už nelze hrát v šesti lidech. Takže to narostlo do obřích rozměrů s velkými jmény a konkurzy. Dostalo se to někam jinam, což jsme původně neplánovali. Ale byla to hozená rukavice, a i když jsme neměli vůbec žádné zkušenosti, řekli jsme si, že do toho praštíme. Naši byli úplně nadšení, protože pro ně je to satisfakce za všechna ta léta, co nemohli nic dělat. Dědeček se bohužel té satisfakce nedočkal. 

 

Jak je to dlouho, co zemřel?
Teď je to osm let. Brali jsme to jako poctu jeho práci, znovuzrození jeho jména. On by měl určitě strašnou radost, kdyby to viděl. I to, že rodina v tom pokračuje. 

 

Lidé si často pletou producenta a produkčního. Co je náplní práce producenta, tedy náplní vaší práce?
U nás to dost splývá. Jsme menší kolektiv a každý musí dělat všechno, protože nejsou peníze na velký štáb. Takže já jsem hlavně produkční. Producent má být v podstatě nejvýš. My jsme se na začátku dohodli, že budeme pracovat a vystupovat jako kolektiv se stejnými pravomocemi. Jenže vždycky někdo musí mít poslední slovo. Když přijdou spory, někdo musí rozhodnout. A protože já neskládala, nepsala, ale všechno jsem organizovala, tak to poslední „ne“ padlo na mě. Producent by se měl taky starat hlavně o to, aby na vše byly peníze, zařizovat vše po stránce ekonomické a vše a všechny má stmelovat. To je aspoň tedy moje představa. 

 

Je těžké sehnat peníze na dětský muzikál? Člověk by si řekl, že na děti by sponzoři mohli slyšet.
To rozhodně. Finance byly největší kámen úrazu od počátku. Mysleli jsme si, že na projekt pro děti a navíc s ekologickou tematikou je seženeme snadno. Napřed nám všichni hodně slibovali, ale pak zjistili, že to hrajeme ve velkém divadle a že tam máme zvučná jména, a začali to brát jako komerční projekt. To už pak nikdo nebere jako něco, čemu by se mělo pomoct. V dnešní době se pomáhá hlavně v neziskové sféře, což samozřejmě chápu. My jsme si mysleli, že čím to bude větší a čím víc budeme vidět, tím víc bude i pro sponzory reklama zajímavá, ale mýlili jsme se. Ani žádné granty se nepodařilo sehnat. Většina lidí vůbec nevěřila, že to dotáhneme do konce. Ale teď je to aspoň celé naše dílo, nikomu nic nedlužíme a splnili jsme si svůj sen. A producenty se stala nakonec celá naše rodina.

 

Byla jste někdy pod skutečným stresem? Přeci jen, práce na velkém muzikálu na známé divadelní scéně a poprvé…
Měla jsem dvě krize. První byla, když jsme zjistili, že fakt neseženeme peníze. Na mě s tátou leželo to rozhodnutí, jestli jdeme dál, nebo jestli to stopneme. Tehdy jsme si řekli: „Jestli to stopneme, tak už to nikdy nedotáhneme. Peníze evidentně neseženeme, můžeme to mít v šuplíku další roky, kdekdo nás předběhne.“ Tak jsme si spočítali nejnutnější náklady, osekali jsme je, co to šlo, a řekli jsme si: Jdeme do toho.

 

A ta druhá krize…
…ta přišla v posledních třech týdnech zkoušek. Měla jsem pocit, že se to v životě nemůže dozkoušet. Bylo týden před premiérou a nikdo to neuměl! Táta je však neuvěřitelně citlivý člověk a umí cítit problémy v kolektivu. On tehdy vstal a s takovým emotivním projevem před celým tím davem na jevišti řekl pár vět, aby ty lidi na jevišti motivoval. Řekl jim, že to je kolektivní práce, že si jich nesmírně vážíme a že záleží na každém z nich, jestli se to povede dotáhnout. Neuvěřitelným způsobem se mu podařilo je všechny nadchnout. Mám pocit, že ti lidé to udělali jen kvůli němu. Za tohle si táty nesmírně vážím, hrozně bych v tomto chtěla být jako on, protože on je velká osobnost, dokáže lidi držet pohromadě. Doufám, že spolu s ním jsem byla jako on – ostatně je to můj celoživotní cíl, být jako táta.

 

Co byste byla ráda, kdyby si děti z tohoto muzikálu odnesly?
Jiné hodnoty. Je to možná klišé, ale děda byl ještě stará škola a uznával jiné hodnoty než ty, které se v dnešní době preferují. Uznával přátelství, skromnost, toleranci. A nejen že nás tou pohádkou jako děti učil, ale vlastně tou myšlenkou předběhl dobu. Každá pohádka má lidi pod řádky něco naučit, něco říct. Ta naše učí děti chovat se k sobě hezky. A nejen k sobě, ale i k přírodě, učí je pokoře a tomu, že společně toho dokážou víc. A tak to nakonec bylo i s přípravami muzikálu. Společně nám to šlo mnohem líp a je to na výsledku vidět. Teď už i podle reakcí dětských diváků můžeme posoudit, že to opravdu funguje.

 

Když se zpětně podíváte na Kapku, je něco, co byste udělala jinak?
Skoro všechno. (smích) Ne, jen vím, že teď už půjde vše rychleji. Zpětně vidím, že jsme se zbytečně zdržovali. Na jednu stranu je to vypiplaný, ale udělali jsme i množství chyb. Neznali jsme lidi, prostředí. Teď už víme, na koho se spolehnout, jak si usnadnit práci. Že bych něco udělala jinak? To by člověk udělal vždycky. Ale tak se to nedá brát.  

 

Vy jste si vlastně udělali velký muzikál, známá jména, na oblíbené divadelní scéně a za své vlastní peníze. To se vidí a slyší málokdy…
My si to chceme udržet, nechceme dělat mraky věcí, jeden muzikál za druhým. Chceme jen, aby všechno to, co budeme dělat, bylo kvalitní, vkusné a inteligentní. Chceme, aby u toho byli zajímaví lidé. A nemusí to být vždycky ti nejznámější – i když... Napřed jsme známá jména vůbec nechtěli, ale zjistili jsme, že bez známých jmen je PR i reklama daleko těžší. 

 

A jak a kdy jste se k tomu dopracovali?
Když jsme začali pracovat s Braňo Polákem. On do toho začal cpát trochu tu komerci, o kterou jsme až tak nestáli. To je problém naší rodiny – máme někdy docela dobré nápady, ale neumíme je prodat. A Braňo nás postavil nohama na zem a řekl: „Jestli to chcete prodat, tak takhle to dál nepůjde. Musíte obsadit do muzikálu alespoň dva známé špičkové zpěváky.“ A tak jsme začali pátrat. Báru Basikovou znal František Pytloun z Karlína, tak se jí zeptal – a dohodli jsme se.

 

Další známé jméno je Kamil Střihavka. Jak jste přemluvili jeho na zcela neznámý projekt?
S Kamilem Střihavkou to byla náhoda, zkusili jsme to taky přes Fandu. Oslovili jsme ho, on z počátku říkal: „Mě nezaplatíte,“ ale pak si přečetl scénář a strašně se mu to zalíbilo. A zrovna u něj věřím, že to je jedna z jeho věcí, kterou dělá opravdu rád, přestože by třeba nemusel. Zlatovlasého krále Jiříka hraje výborně. Ten když vejde na jeviště, polovina ženských padá pod židle. (smích) Vím, že devadesát procent maminek chodí na Kamila. (smích) Má obrovské charizma.

 

Muzikál hrajete už téměř rok. Jaké máte další plány, nejen s Kapkou?
Zatím jsme produkovali jednu menší hru Jiřího Štědroně Jsme tým. Je to vtipná komedie, autorská, z divadelního prostředí o jednom vzestupu a pádu. Hraje tam kromě Jirky Štědroně i Jirka Zonyga nebo Daniela Kroftová a Markéta Zehrerová. Pak máme ještě Kulturáček na Bílé hoře, kde se snažíme rozjet kulturu nejen pro děti. O to se stará kromě Myšmaše hlavně moje sestra. A pak chceme dál zůstat v Hybernii, hrát Kapku a na jaro 2014 je v přípravách muzikál Kladivo na čarodějnice. Kladivo se už hrálo, ale teď ho celé předěláváme, táta jako dramaturg se do toho obul, bude to velmi zajímavý politický psychologický thriller, bez potoků krve. Přerežíruje to celé Lumír Olšovský. A pak na podzim 2014 plánujeme další autorskou věc, zase muzikálovou pohádku pro děti i dospělé, bude výborná a autorský tým bude opravdu excelentní. Název zatím neprozradíme. A mezitím se chceme vrátit k zábavným pořadům, ve stopách dědy. Plánujeme zatím dva s Big bandem Felixe Slováčka, první už koncem tohoto roku. Naše rodina toho má v šuplíku za ta léta opravdu hodně, takže pokud budou síly a teď už opravdu i nějací sponzoři…

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem ALWYN www.hotelalwyn.cz

Make-up: Jitka Štičková

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře