MgA. Petra Kosková – herečka, muzikálová zpěvačka a tanečnice

03.09.2020 22:31 | Michaela Košťálová

Petra Kosková je v současné době jednou z nadějných posil české hudebně dramatické scény. Mezi roky 2007–2011 vystudovala Státní konzervatoř Brno v oboru herectví, poté úspěšně absolvovala pražskou DAMU (Divadelní fakulta Akademie múzických umění) na Katedře alternativního a loutkového divadla (2011–2015). Od dětství se věnuje také tanci. Na ZUŠ v Brně, odkud pochází její rodina, se věnovala hudbě a hrála dvanáct roků na klavír. Mimo oblast činoherního herectví působí rovněž jako muzikálová zpěvačka a nevyhýbá se ani zkušenostem s filmovým herectvím nebo dabingem. Dosud si zahrála například v Divadle Kalich, v plzeňském Divadle J. K. Tyla či na Nové scéně pražského Národního divadla. V současné době působí v Činoherním klubu a ve Studiu DVA. Televizní diváci ji mohou znát i z obrazovek, například ze seriálu TV Nova Specialisté, popřípadě z menších rolí v seriálech Ordinace v růžové zahradě, Profesor T anebo Přístav II.

 

Jste mladá, ale zároveň již zkušená herečka. Činoherní herectví jste vystudovala a svou profesi vykonáváte svědomitě. Váš životopis je v kontrastu k vašemu relativně nízkému věku ohromující. Jistě máte ze své dobře „našlápnuté“ umělecké kariéry radost.

Ano, mám. Jsem moc vděčná za všechny příležitosti, které jsem doposud měla. Například že můžu hrát v divadlech, ve kterých hrát chci, a dělat věci, které jsou kvalitní. Mám z toho radost. Cesta ale nebyla vždycky jednoduchá. Nikde totiž není napsané, že po absolvování DAMU tu práci budete mít. Proto jsem opravdu ráda, že v mém případě vše vyšlo a že se můžu živit tím, čemu jsem se celý život v rámci studia i ve volném čase věnovala.

Naplňuje vás vaše profese?

Nedávno jsem přemýšlela, jestli bych chtěla a dokázala dělat i něco jiného než herectví. Upřímně řečeno, moc si to představit neumím. Myslím, že by mi všechno okolo herectví velmi brzy chybělo. Věnuji se hodně činohře, ale do budoucna bych si přála více natáčet. To teď říkám zcela otevřeně, ale jinak ano, má profese mě naplňuje.

Bylo tedy herectví vaší vysněnou profesí již od dětství?

Herectví nikdy nebylo mým snem. Já jsem byla živé dítě a rodiče brzy pochopili, že mě budou muset přihlásit do nějakého kroužku, abych svůj potenciál někde zúročila. Má cesta směřovala do kroužku tanečního. Aniž by to tenkrát tušili, tímto rozhodnutím určili pro můj budoucí život mnohé. Herectví se následně přidalo spíše náhodou, ale jsem za to zpětně velmi vděčná.

Takže jste v dětství (mládí) přemýšlela spíše o dráze profesionální tanečnice?

To jsem si právě myslela, že budu profesionální tanečnicí. V tanci jsem byla dobrá a úspěšná, takže jsem doufala, že se jím budu jednou i živit. Toužila jsem po Taneční konzervatoři v Brně. Bohužel mě na ni maminka nedala a já šla za pár let zkusit štěstí na hereckou konzervatoř. Tam mě přijali. A zde se také odehrál zásadní okamžik zlomu. Přišlo totiž období, kdy jsem na tanec neměla tolik času a postupně jsem se začala více a svědomitěji věnovat divadlu.

Nyní otázka na vaše příjmení. Samozřejmě tuším, jak zní v mužském a jak v ženském tvaru. Znala jsem jednu paní učitelku, která se jmenovala Kosková a měla stejný „problém“ jako dnes vy. Proč jste tedy Kosková a nikoliv Kostková?

Je to docela jednoduché. Příjmení Kosková se dá použít buď jako Koseková (od mužského tvaru Kosek), nebo Kosková. Vzhledem k tomu, že si všechny ženy v rodině ponechaly logičtější variantu Kosková, jsem Kosková i já. Nedávno jsem se o tom bavila v divadle s kolegyní Ivankou Chýlkovou. I ona by správně měla být nikoliv Chýlková, ale Chýleková. Proč? Protože tatínek se jmenuje Chýlek. Ale není tomu tak. Takže je to vlastně běžná praxe. Nic víc v tom není. Jen to, že musím své příjmení často ohlašovat jako „Kosková bez T“. A stejně si někteří dodnes myslí, že jsem Kostková, významem odvozená od kostky. (smích)

Není to z hlediska branže spíše výhoda? Alespoň si vás diváci nepletou s vaší kolegyní Terezou Kostkovou…

Myslím, že doopravdy nepletou. Jen se občas zeptají, jestli nejsme náhodou příbuzné. Popřípadě se občas někdo zeptá i na to, jestli není pan režisér Otakar Kosek náhodou můj dědeček.

Podporovali vás v herectví vaši rodiče?

Moji rodiče mě podporovali vždycky ve všem a úplně maximálně. V tomto směru mám velké štěstí a jsem jim za to velmi vděčná. Nejsou z oboru, ale přesto mají pochopení.

Existuje něco, co vás při volbě tanečního a divadelního světa zvlášť ovlivnilo?

Když jsem byla hodně malinká, asi tak dvouletá, pouštěla jsem si každé ráno na VHS koncert se zpěvačkou Tinou Turner. Každé ráno. Úplně mě tehdy pohltila. A možná, že tam někde to všechno začalo. Líbilo se mi, jak po svítících schodech schází dolů na jeviště. A k tomu ta její neuvěřitelná energie… Takže zatímco rodiče spali, já jako správný skřivan bývala vzhůru a věnovala se této zálibě.

Jak vzpomínáte na studia na Státní konzervatoři Brno?

Velmi hezky. Zpětně doceňuji, že jsem se tam naučila hodně věcí a byla součástí dobrého a silného ročníku. Bavil mě třeba umělecký a jevištní přednes. Také jsem si tam poprvé zkusila zahrát první velké role. Ale přiznám se, že je to pro mě už dávno, takže toto období nemám v živé paměti.

Po absolutoriu konzervatoře jste se dostala na DAMU. Dodnes jde o přísně výběrovou školu a titul z ní má prestiž. Jaká byla atmosféra na tomto specifickém typu vysoké školy?

Moc jsem se chtěla na tuto školu dostat. Přijímací zkoušky byly strašně náročné. Trvaly asi tři dny a myslím, že jsem tam ze sebe vydala úplné maximum. Prostředí DAMU mě okouzlilo. Pro mě to byl zcela jiný svět než ten, který jsem znala předtím. Ve všem. Jako úkol u přijímacích zkoušek jsem třeba měla říkat svůj připravený monolog v úloze teroristy, který má střevní chřipku apod. Vůbec nevím, jak jsem to tenkrát všechno zvládla. Ale bylo to super. Porota, která tam tehdy seděla, byla také „něco“. A zvláštní bylo i to, že se na vás dívali ostatní adepti  ̶  byli přítomni během celého dění, což je také o něčem úplně jiném! Jde o postup, který například na činohře při přijímacích zkouškách nenajdete.

Kdo vás na DAMU učil? Máte obecně nějaký herecký vzor?

Do ročníku si nás vybírali režiséři Miroslav Krobot a Petra Tejnorová. Ale učilo nás mnoho dalších osobností. Na tzv. „alterně“ je zvláštní vyučovací plán. Měli jsme i různé workshopy. Jak herecké, tak pohybové, improvizační, loutkové, pěvecké. Třeba se Simonou Babčákovou, Tomášem Měcháčkem, Rosťou Novákem, Davidem Jařabem, Matijou Solcem nebo Andreou Opavskou a Jarem Vinařským. Co se vzorů týče, tak já moc vzory nemám. Líbí se mi samozřejmě spousta umělců, hereček a zpěvaček, kteří mě inspirují, ale tak nějak zdravě.

Třeba již zmíněná Tina Turner?

Ano! (smích)

Jak vzpomínáte na vaši první divadelní roli?

První divadelní role jsem hrála na konzervatoři a potom na DAMU v divadle DISK. Na profesionálním divadle to byla myslím Minnie v Hello, Dolly v Plzni. Ale na konzervatoři jsme již od prvního ročníku v podstatě stále něco hráli… Je to už dávno, takže si už ani moc nepamatuji. Mám totiž takovou vlastnost, že si příliš nepamatuji věci z minulosti. Veškeré zážitky se mi v mozku jaksi přemazávají. Nejsem zkrátka ten typ, který by říkal: „A to tenkrát, když…“, neboť se mi některé věci ihned nevybavují. (smích)

Pocházíte z Brna, ale přestěhovala jste se do Prahy, kde žijete. Nelákalo vás někdy vrátit se tak říkajíc domů, třeba do angažmá brněnského Mahenova divadla?

Díky tomu, že jsem se dostala na DAMU do Prahy, a měla jsem v Praze už i nějakou tu práci, bylo logické zůstat tady. Mám Prahu opravdu velmi ráda, takže rozhodnutí nebylo těžké. Nicméně do Mahenova divadla jsem konkurz jedenkrát dělala. Nakonec jsem se ale rozhodla nabídku nepřijmout a zkoušet své štěstí i nadále v Praze. Možná jsem si vybrala těžší cestu, ale jsem za to ráda.

Jaké typy rolí hrajete nejraději a co pro vás bylo dosud na jevišti nejsložitější?

Docela často hraji poťouchlé ženy či holky převlečené za kluky, tzv. klučičí typy, což je dáno mojí konstitucí, nebo i hodné nevinné panny, potažmo subrety. Femme fatale mi zatím nikdo nenabídl. (smích) A co bylo (bývá) nejsložitější? Možná to, že na začátku zkoušení nějaké nové hry bývám vždycky lehce rozechvělá. Jestli mi to půjde, jestli budu vědět jak na to apod. Nicméně vždycky se s tím nakonec popasuji. Nervózní jsem, když mám nějaký velký záskok. To je pak pro člověka i velká škola. Ale také velká příležitost. Naposledy se mi něco takového stalo u role Hanky ve Starcích na chmelu, kde jsem zastupovala Bereniku Kohoutovou, která čeká miminko. Občas zkrátka přicházejí zkoušky, jestli něco zvládnete. A když to zvládnete, ten pocit je pak samozřejmě super.

Jaké je hrát v pražském Národním divadle na Nové scéně?

Bylo to skvělé. Tenkrát mě oslovil na spolupráci režisér Jiří Havelka, a to do inscenace Experiment myší ráj. Bylo skvělé pracovat, poznat se s herci Národního divadla a zkoušet přitom zcela netradiční věc. Všichni jsme hráli myši a celé zkoušení probíhalo především skrze střádání a zkoumání materiálů o experimentech na myších. Takové autorské kolektivní divadlo. S Jirkou bych zase někdy moc ráda něco nazkoušela. Je to skvělý režisér a člověk.

Televizní diváci vás mohou znát především ze seriálu Specialisté, případně z Přístavu II., Profesor T či z Ordinace v růžové zahradě. Jak vzpomínáte na natáčení těchto jednotlivých seriálů? O čem přesně jsou Specialisté a jaká je tam vaše úloha?

V seriálu Specialisté jsem hrála v jednom dílu sestru zavražděné, která při výslechu lhala policii. Jmenovala se Romana a milovala manžela své zavražděné sestry natolik, že manželské dvojici působila ze života peklo. Policisté vše odhalili, přičemž při posledním výslechu se ukázalo, že jde o opravdu nepřející a charakterově pokřivenou ženu... Za tuto zkušenost jsem moc ráda. Natáčení bylo fajn i díky mladé a nadějné režisérce Zuzaně Mariankové.

Máte nějakou vysněnou divadelní či filmovou roli?

Nemám vysněnou roli v tom smyslu, abych si řekla, že chci hrát Julii, ale ráda bych dělala dobré hry, zajímavé postavy. Konkrétní role ale nemám. Bavila by mě ovšem nějaká historická postava nebo historický film. Dobrá bývá třeba knižní předloha, nebo by mě bavilo něco, jako je italský film Naprostí cizinci.

Jaký máte názor na tzv. prvorepublikové herce, případně osobnosti působící v druhé polovině dvacátého století? Líbí se vám historické filmy z těchto roků?

Tuto dobu mám moc ráda. Jak filmy, tak herce. Líbí se mi, že ženy tehdy byly opravdu ženami a muži byli gentlemany. Ale mám ráda i dobu 60. a 70. let, filmy, herce. Jak české, tak zahraniční.

Kromě herectví se věnujete také zpěvu. Ve kterých muzikálech jste dosud účinkovala? Určitě nelze přehlédnout například muzikál Evita nebo hru Sopranistky v Činoherním klubu.

Zpěvu jsem se začala věnovat v prvním ročníku na konzervatoři, ale nezazpívala jsem tehdy ani Kdyby byl Bavorov… Proto si ze své vlastní zkušenosti myslím, že se zpěv naučit dá. Dnes je zpěv součástí nejen mé práce, ale i mého života. Je to jistá forma terapie. Zpěv o člověku hodně vypovídá. Jinak již při škole jsem hrála v několika muzikálech. Hlavní roli jsem měla v Divadle Kalich v Srdcovém králi. Byla to postava holky, která opravuje motorky a převlékne se za kluka, aby se dostala blíž ke klukovi, do kterého se zamilovala. Nebo v Plzni v muzikálech Hello, Dolly a Zvonokosy. Také hraji ve Studiu DVA v muzikálu Evita. V Evitě mám roli Mysters, tedy milenky Perona, kterého hraje Karel Roden. Nebo pak ve Funny Girl, kde má hlavní roli Monika Absolonová. Tady hraji buď tanečnici Mimsey, nebo takovou potrhlou paní O ̍Mallyovou. V Činoherním klubu hrajeme inscenaci Sopranistky. Je to činohra, ale máme živou kapelu a zpíváme písničky skupiny ELO.

V listopadu loňského roku jste měla premiéru v nové inscenaci Saxana (Studio DVA). Máte zde hned několik rolí. Jak se vám hrají?

Saxana mě opravdu moc baví. Hru režíruje Šimon Caban, se kterým jsem spolupracovala již několikrát. Obsadil mě hned do několika menších rolí. Hraji učitelku Koutnou s Janem Krausem a Ivankou Chýlkovou. Pak hraji se Sabinou Remundovou roli sestřičky v nemocnici, která je úplně rozkošná. A pak hraji žákyni. Určitě se přijďte podívat. Kouzlíme, zpíváme, tančíme. Myslím, že se dobře pobavíte.

A co třeba dabing? Ve vašem životopise jsem zahlédla, že jste se mu nějakou chvíli věnovala. Které konkrétní postavy jste nadabovala?

Já jsem bohužel dabovala zatím jen málo. Ráda bych se tomuto oboru věnovala daleko víc. Pár lidí se již nezávazně ptalo, jestli také dabuji, protože mám dobrý hlas. Takže to třeba ještě přijde. Nazpívala jsem pár písniček do animovaných pohádek a namluvila jsem i nějaké hry v Českém rozhlase.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Plány? Já bych chtěla být především šťastná a dělat práci, která bude mé nitro i nadále naplňovat a těšit. Hrát s kolegy, se kterými nás to bude bavit. A také bych moc ráda něco natočila. Jinak příliš neplánuji. Spíše se těším na to, co přijde. Může se stát cokoli.

A záliby? Čemu se věnujete, když zrovna nehrajete, nezpíváte, netancujete ani nedabujete?

Začala jsem se aktivně věnovat horolezectví, především boulderingu. Úplně jsem se v této aktivitě našla. Jde o skvělý sport. Posílíte celé tělo, ale i psychiku, protože když lezete, jste v přítomném okamžiku. Zapomenu tak na vše a překonávám sama sebe. Je skvělé cítit, jak posilujete nejen tělo, ale i mysl. Jinak cvičím jógu. Je nejlepší na protažení a zklidnění. Ráda maluji, chodím do přírody a do hor. Ale taky miluji sedět hodiny jen tak v kavárně.

Co byste poradila všem, kteří sní o herecké dráze? Jací by podle vás měli být, aby byli v dnešní době úspěšní?

To já vůbec netuším. To je otázka na někoho zkušenějšího, než jsem já sama. Myslím si, že je dobré poslouchat svůj vnitřní hlas, svoji intuici a být vytrvalý. Ale každému přeji, aby měl v životě štěstí a mohl se věnovat tomu, co opravdu chce a miluje.

Děkuji vám za rozhovor.

 

 

 

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Lenka Hatašová

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: herečka, divadlo, scéna

Komentáře