Michal Dlouhý - herec

12.02.2014 14:31 | Michaela Lejsková

Výrazově zajímavý herec s poutavým hlasem. Tak na první dobrou působí herec Michal Dlouhý. Podíváte-li se pozorněji, najdete zarytého optimistu, sportovně založeného muže, který rozhodně nežije ze vzpomínek, ale z toho, co mu přináší příležitost každého dne, který bezvadně proměňuje. Stejný postoj má i ke svým divákům – nabídnout jim prožití každé chvíli, která se nabízí, chytit šanci na svůj vlastní rozvoj za pačesy.

Do jaké míry váš životní styl ovlivňuje, že jste si vybral zrovna tuto profesi?

Řekl bych, že ta profese si vybrala mě. (úsměv) Od dětství jsem se okolo herectví nachomýtal, a tak nevím, do jaké míry jsem strůjcem. Ale vliv to na mě má.

 

V jakých situacích to pociťujete?

Má to své plusy i minusy. Bohužel ztráta soukromí, to je někdy velmi omezující, a jsem měřen dvojím metrem. No a výhodné to je v tom, že se ke mně třeba na úřadě chovají vstřícněji a mileji. A takových věcí bychom našli spoustu.

 

Jak k vám přicházejí role? Usiloval jste třeba o nějakou?

Nejsem zklamaný, že by mi něco nevyšlo, protože jsem nikdy o role neusiloval. Zvažuji to, co přichází. Měl jsem a mám v životě štěstí, protože jsem otevřený tomu, co přichází, a těším se z věcí, které fakticky jsou, než bych se trápil z toho, co nemám. Je to jednoduché a v tom jsem spokojený.

 

Působíte velmi vyrovnaně, to je inspirativní!

Proto tady v jedné hře dělám instruktora life-coachingu. (smích) Jsem ze sportovní rodiny a to se mně hodně odráží v povaze.

 

Jaké ve vaší rodině dominovaly sporty?

Maminka je mistryně světa z padesátého sedmého z Bělehradu v házené, ještě pořád, protože po ní další děvčata nevyhrála. Táta hrál taky házenou a basketbal a při tom se poznali. Maminka je dvanáctkrát přeborník republiky, šestkrát vítěz Evropského poháru, bratr hrál hokej, než vůbec potkal film. Já jsem hrál tenis, fotbal, volejbal. Kladný vztah ke sportu mi zůstal.

 

Jak byste nesportovce namotivoval ke sportu?

Takhle, skoro každý člověk chce sportovat. Někdo na to má trpělivost, jiný ne. Pak je to také otázkou talentu. Znám mnoho lidí, kteří nemají talent, ale naučili se to tak, aby ve sportu našli smysl. Řada lidí nemá trpělivost – chtěli by, ale vůle není. Rada asi na to také není. Mně ale sport velmi obohatil život a jistě je pro člověka přínosem. Mně například přinesl manželku, rodinu. (úsměv)

 

Na naše focení jste dorazil na kole. Razíte novou cestovní metodu?

Na inovačním kole, podotýkám! Nechal jsem si ho předělat na elektro kolo. Když s sebou taháme děti, tak je to už dost náročné. Takže na zdolávání kopců jsem si opatřil čtyřstupňovou výpomoc. Mám ale mnohem větší radost z „vyšlápnutého“ kopce. (smích) Kolo používám ve městě docela často. Je to velmi praktický dopravní prostředek.

 

Jste velmi obsazovaný herec. Jak to dokážete zvládnout?

Záleží na obsahu role. Může být náročnější časově, anebo přípravou a ledacos se dá skloubit dohromady. Pak fungují takové zákony, že když není práce, tak není, a když je, tak se jí přivalí hodně. Pokud je to únosné a dá se práce zkombinovat, tak se do ní pouštím.

Foto: Lenka Hatašová

 

Do vašeho hereckého života patřil i váš bratr Vladimír. Jak se srovnáváte s jeho odchodem?

Není den, kdy bych o bratrovi nemluvil nebo na něj nemyslel. Takže je vlastně se mnou stále a já nemám pocit, že by někam tak úplně odešel. Neodešel. Je tu dnes a denně. Na obrazovce, v rozhovorech. Nesmutním. Naopak, jsem rád, protože lidi, na které zapomenete, pro vás asi nic neznamenali. On je tu stále, nezapomíná se na něj a to je naplňující.

 

Nevěděla jsem, jestli vám nebude vadit, když se na něj budu ptát…

Ne, nevadí. Já jsem vždy vše negativní přetočil na pozitivum. Je to sice citlivé téma, ale v tom pozitivním slova smyslu.

 

A to hrajete ve hře Kurz negativního myšlení! (smích)

No a tam jsem přesně proti tomuhle, co říkám. (smích)

Foto: Lenka Hatašová

 

Patříte k dochvilným hercům?

Já se do divadla těším, že si odpočinu od celodenního zmatku a jeho děje. Divadlo odpoutá od všeho ostatního. Jsou herci, kteří potřebují koncentraci hodně dopředu. To byl třeba bratrův případ. Měl sociální fobii a připravoval se na to, že půjde před lidi. Na jednu stranu se připravoval a na druhou se tím zabíjel, protože prožíval obrovské nervy.

 

Jaký přístup režiséra vám vyhovuje?

Vyhovuje mi, když si rozumíme a režisér přesně ví, co chce.

 

Byla pro vás některá role hodně zvláštní, nebo ovlivnila vás?

Takhle nad tím nepřemýšlím. Herectví velmi miluji, ale zrovna tak bych to mohl okamžitě přestat dělat a nebude mně to vadit, protože k tomu nejsem připoutaný. Můj život je o nezávislosti. Klidně bych mohl dělat cokoliv jiného, pokud bych v tom byl šťastný.

 

Jak vzpomínáte na film Sametoví vrazi? Ani tak silný scénář vás neovlivnil?

No ovlivnil mě tak, že za tou Rudnou, kde se to stalo, chodím hrát tenis a občas s jedním z vyšetřovatelů. (úsměv)

 

Co si myslíte o tématu toho filmu?

Nejraději bych točil něco veselejšího, protože je toho všude plno. Komedie je mnohem těžší napsat i zahrát, je jich málo a myslím, že by to bylo k většímu užitku. Sametoví vrazi jsou rekonstrukce skutečné události. Byl to opravdu skvěle napsaný scénář, jaký se objeví jednou za uherský rok. Ale jistě stojí za pozornost točit filmy, u kterých se diváci mohou bavit a třeba i rozvíjet.

 

Jak to můžete sám ze své pozice dokázat?

Díky této práci můžete lidi směřovat. Jako herci jim ukážeme komedii. Ale ta komedie může být i chytrá, k zamyšlení, přínosná. Odejdou a zůstává jim to v hlavě. A v tom je smysl toho, co děláme – kultura. A zrcadlo našeho národa.

 

Pozvěte čtenáře na něco pozitivního do divadla… (úsměv)

Kurz negativního myšlení! (smích) Tuhle hru hrajeme ve Švandově divadle již dlouho. Nebo Kdo je tady ředitel – hra, která je hezkým odrazem dnešní doby a má více než 200 repríz, totálně vyprodané představení. Je to podané formou humoru. Ačkoliv autor Lars von Trier píše spíše depresivní věci, tak udělal tuhle hru, která vlastně vznikla na základě sázky s přáteli, že napíše komedii. Bezvadně se mu to povedlo! A když se ho nějaká redaktorka ptala, jaké to bylo psát pro změnu komedii, odpověděl, že v životě větší depku neměl. (smích)

 

Cítíte z té hry, proč měl autor tento pocit?

Je to v tom. Lidé celou dobu řvou smíchy, ale v podstatě je to smutný, protože ten příběh je jeden velký podvod. Respektive o podvodech, které jsou schopni lidé vymyslet. Válka Roseových je taky taková drama-komedie o tom, co se všechno může v životě dít. Jak moc se lidi můžou milovat a jak moc nenávidět.

 

Jak se vám daří pracovat s emocemi? Nevykolejí vás na jevišti občas něco?

I to divadlo je život a snadno se to může stát. V tu chvíli, kdy herec hraje, žije životem té postavy. Pokud se stane něco neobvyklého, tak je to součást příběhu, který žiju já. Vše je založeno na realitě.

Foto: Lenka Hatašová

 

O jaké hře s vysokým počtem repríz můžete, kromě zmíněné komedie Kdo je tady ředitel, hovořit?

Chvála bláznovství měla více než tři sta. V tom jsme hráli s bráchou.

 

Nehrozí v takových případech stereotyp?

Naštěstí je to hraní obohacené i o jiná představení a nehrajeme to denně, což by asi bylo na zblbnutí. Volno mezi hraním hraje také důležitou roli.

 

Vraťme se ke hře Kurz negativního myšlení. Tu hrajete celou na invalidním vozíku. Jaké z ní máte postřehy?

Takové, že lidé s tímto hendikepem mají úplně stejné starosti jako lidé zdraví. Je to o umění připustit si, jak věci jsou.

 

Jak se daří to, aby se na premiérách ukázal i autor, pokud je žijící, a jaký význam má pro vás kontakt s autorem hry?

Když je možnost, rád se sejdu, ale moc často k tomu nedochází. Ale například autor Kurzu negativního myšlení tu byl vloni. Pokud to nejsou žijící čeští autoři, jsou přítomni zřídkakdy. Herce přítomnost autora příliš neovlivní, ale mohou vzniknout střety s režisérem. I to se stává.

 

Dokážete odhadnout, co a jak se bude líbit?

Většinou je pravděpodobné, že se bude líbit věc, ve které hraje seskupení herců, kteří už spolu dohromady měli úspěch. Například v Rokoku (pozn. redakce: Městská divadla pražská) hrajeme už pět let Gogolovy Hráče, kteří mají za sebou sto šedesát repríz, a strašně moc jsme si přáli na to navázat. Tak jsme hledali něco, co by zapadlo. Až přišel Petr Svojtka s novým scénářem hry November. Novou hrou navazujeme na nynější úspěch Hráčů. Stejná parta, výborné představení a velká šance na úspěch se nám potvrdila. Inteligentní humor, hra k zamyšlení, zasmání, s podtextem…

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak se vám prolínají žánry na divadle a před kamerou?

Teď poměrně hodně. Nedávno to byl doktor-gynekolog, pak zkorumpovaný policajt…

 

Stalo se vám někdy, že na vás lidé reagovali negativně kvůli nějaké vaší roli?

No tak… nereagují negativně, protože jsem hodně zafixovaný jako princátko, takže ten první dojem nejspíš omilosrdňuje ty vrahy a zločince, které jsem hrál po princích. (smích) Pamatuji si ale, když hrál Josef Vinklář Cvacha v Nemocnici na kraji města – tehdy televize lidi ovlivňovala tolik, že mu tu nesympatii k doktorovi, kterého hrál, dávali celkem pocítit. Ale doba je dnes jiná a lidé se umí více odpoutat.

 

Jaký máte vztah k disciplíně, jako je dabování?

Měl jsem vždy štěstí na dobré herce. Mezi mé oblíbené patří Michael J. Fox. Pak Brad Pitt, Ben Affleck nebo Keanu Reeves. Jsou to sympaťáci a současně je to hodně inspirativní z toho hlediska, že oni se k filmu dostanou častěji než my u nás a je šance od nich hodně pochytit. Někdy si to pouštím i opakovaně.

 

Patříte mezi snílky, nebo jste spíše realista?

Nelítám moc v oblacích. Spíš beru život, jaký je, a hledám v něm to dobré. A pokud není, tak se snažím udělat vše pro to, abych i z nepříjemností získal dobrou zkušenost.

 

Jedním ze splněných snů je jistě vaše rodina. Jaké jsou vaše dvě holčičky?

Na ně jsem strašně hrdej! Doma ze mě dělají chlapa, prince, krále. S dětmi mého bratra, dvěma chlapci, se báječně doplňují. Z druhé strany zase klukům trochu nahrazuji tátu, který už tu pro ně není. Rodina mně dělá radost a přináší naplnění.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Vytvořeno ve spolupráci s Design Hotel Neruda www.designhotelneruda.com

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-11-2013.html

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Foto: Lenka Hatašová

Partneři

Komentáře