Michal Horáček - textař, producent

Michal Horáček, foto: Miloslav Svanovsky

"Pořád se rozhlížím po mimořádných osobnostech." Michal Horáček

Michal Horáček se drží kréda, že jen žít na plno dává smysl, a podíl risku v tom, na co nebo na koho zrovna vsadí, je vždy 100%, které je ochoten dát v šanc. A už se mu mnohokrát osvědčilo, že ho intuice nezklamala a vsadil na „dobré koně“. Aktuálně vsadil Michal Horáček na svoje životní dílo, zdaleka největší projekt, který kdy udělal, lyrikál Kudykam. Vysněnou ideu zformuloval, podrobil kritickému zkoumání a vydal se na cestu, jejímž cílem je naplnit jeviště Státní opery Praha takovými diváky, kteří touží a dokáží vidět v umění tzv. střípeček, který je součást hledání smyslu života.

  Vaše největší dílo Kudykam se nápadně podobá největšímu dílu Jana Amose Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Toto Komenského dílo ukazuje přemýšlení člověka o poslání v životě a hledání práce. Postava se v tomto díle vydává do labyrintu světa, jako průvodce se mu vnucuje Všezvěd Všudybyl a nasazuje mu ohlávku, také růžové brýle, jimiž vidí idealizované obrázky, a jen koutkem oka vidí pravdu. Navštíví zámek Štěstěny, tam zjišťuje, že si lidé snaží štěstí naklonit, předejít, pak zase do hradu Moudrost, ani tam ale není pravda, protože se lidé nechávají oklamat. V ráji Srdce zase utíká od toho světa pryč do svého srdce, k víře, kde vidí jistotu, zamýšlí se nad náboženstvím. Tento děj je založený na protikladech. Nejdříve přetvářka, potom pravda. Je nějaká spojitost Kudykama s dílem Komenského? Byla tam inspirace? 

Inspirace tam nebyla. Nikdy jsem to nečetl. Motiv mistra a žáka je ovšem jeden z nejstarších, vcelku nedávno ho rozpracoval třeba Umberto Eco ve Jménu růže.

Postava Kudykam je specifická v tom, že není průvodcem z vnějšku. Je součástí mysli každého z nás. V naší hře provází mladíka jménem Martin, jehož jsem už před dvaceti lety udělal protagonistou písně V penzionu Svět. Mudruje kdesi v pátém suterénu a za dveřmi svého pokojíku slyší ten hukot světa….V tom pokojíku má své jisté nic zlého ho tam nepotká. Ale ani nic extra dobrého. A já jsem si celé roky říkal, co kdyby vyšel ven a vydal se na cestu? Kudykam je inspirativní okřídlená bytost, která mu říká: „Zvládneš to!“

Myslíte si, že tento projekt dopadne tak, jako to bylo s deskou Ohrožený druh? Tu jste vydal pro radost a výsledek byl fenomenální úspěch.  

Nejdůležitější je radost z tvorby. A z víry, že umělecké dílo může pozměnit život diváka, čtenáře, posluchače… Ale to se nedá nikdy zaručit.  Takže je v tom riziko. Prohra by byla jistě nepříjemná... Mým cílem přitom není, aby se to líbilo. Pojem líbilo se v mých očích pojí s estrádou. Já po lidech chci, aby potěžkali mé otázky a nějak si na ně odpovídali. A to není pasivní zábava, ale aktivní činnost, která může i bolet. A vstupenky nejsou, ve srovnání s muzikály, levné. Ani nemohou být, protože i náklady jsou vysoké – už jen na živě hrající dvacetičlenný orchestr řízený dirigentem. V českých muzikálech vám zpravidla pustí muziku nahranou v počítači… Nadto v Opeře není žádná zvuková aparatura, takže ji tam musíme dovézt a instalovat. Specifičnost prostoru žádá i specifické technické řešení, firma Pink Panther si dokonce najala specialistu z Ameriky, který napřed všechno proměřil a pak sepsal obsáhlý manuál. A tak bych mohl pokračovat. Věřím, že diváci si odnesou silný zážitek, a pokud se v tom nezmýlím, bude to pro mne ta největší výhra. Zda to bude i úspěch ekonomický, to si ovšem netroufám ani odhadnout.

Podobně jako tomu bylo u alba Ohrožený druh, obsadil jste do Kudykama osobnosti, umělce, ale pro veřejnost nepříliš známé tváře. Takže úspěch projektu evidentně nestavíte na mediálně známých osobnostech? 

V Kudykamovi se objeví třeba Lucie Bílá. Mám ji rád a těší mě, že i ona bude vystupovat, ale nestavím na tom projekt. Ani na účasti Karla Gotta, Dana Bárty, Jany Kirschner, Báry Basikové, Igora Timka, Anety Langerové a dalších známých osobností. Budou jen hostovat na poměrně omezeném prostoru. Veškerá tíha bude na Karlu Dobrém, Janu Sklenářovi, Petře Hřebíčkové, Csoingoru Kassaiovi, Gustavu Řezníčkovi – umělců znamenitých, ale širší veřejnosti často takřka neznámých. Věřím, že díky jejich výkonům, které už na zkouškách byly skvělé, si diváci řeknou: Zažili jsme něco zvláštního. Něco, co v nás doznívá ještě dlouho. Možná se se svými pocity svěří i kamarádům… To je něco mnohem účinnějšího a podstatnějšího, než komerční reklama. Na tu se dají úspěšně prodávat spíš prášky na praní.

V čem je skrytá jedinečnost díla Kudy kam? 

To si netroufám soudit. Snad v tom, že libreto je celé ve verších, které jsou psané tak, aby se daly zhudebnit a zpívat. A v jedné věci, kterou jsem si jistý: v Petru Hapkovi. On je jedinečným skladatelem.

Jak dlouho trval výběr interpretů? 

Vlastně léta. Pořád se rozhlížím po mimořádných osobnostech. Na slavných jevištích i malých klubech. Ale naplno ten proces začal v říjnu 2008, kdy jsme pozvali už vybrané lidi. Každý z tvůrčího teamu někoho doporučil. Pozvali jsme je do klubu Boccaccio nedaleko Prašné brány. Tam si už tihle favoriti vybrali některou z písní, kterou jsme udělali s Petrem Hapkou, a tu pak předvedli. Z nich nejméně polovina postoupila dál, vlastně až do samotného Kudykama.

Věra Nerušilová je obsazena v roli jasnovidky. Dle Vašich slov je jasnovidkou věru zvláštního ražení. Co si pod tímto definováním má divák představit? 

Má nejhlubší alt ve střední Evropě. Pro specifické polohy se proto dá její hlas báječně používat. Nadto sama je živlem…

Spolupracuje s Vámi nějak na projektu Vaše rodina? 

Na tomhle projektu vůbec ne. Teď jsem ve fázi, kdy je třeba činit rozhodnutí a nést za ně odpovědnost. Nechci tu svou přenášet na někoho jiného. To bych se pak mohl na někoho jiného i vymlouvat, a to rozhodně nechci.

Vaše první album V penzionu Svět má humor a nadsázku mísící se s melancholií. V jedné písni se zpívá o buřtech, v další, např. Rozeznávám, je plno hlubokého citu. Ten kontrast emocí jde výrazně cítit. Těch alb, na jejichž tvorbě jste s podílel je celkem osm. A album od alba jsou skladby melancholičtější. Už tam není tolik humoru a nadsázky. Už netoužíte tolik vtipkovat? 

To je proto, že člověk se nějak vyvíjí. Od těch drzých písní jsem ustoupil k intimnější, vnitřnější poezii. To je asi dané věkem. I když… Kudykam  je drzejší a komičtější v mnoha svých stránkách, než cokoliv, co jsem předtím udělal. Takže si třeba i vy přijdete na své. A kdyby snad ne, nemějte mi to za zlé – dělám prostě co můžu.

Děkuji za rozhovor.

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Miloslav Svanovský

Doplňky: Diamond International Corporation

Publisher: Profashion.cz 11/2009

Komentáře