Miroslav Šimůnek - herec

03.07.2011 11:31 |

 

 

 

 

"I to hezké i to méně příjemné je vždy výsledkem toho, co jste někdy sami udělali." Miroslav Šimůnek

 

 

 

 

 

Mirek Šimůnek přišel do své oblíbené kavárny na naši schůzku velmi dobře naladěný, evidentně mu ani nevadilo, že neměl kde zaparkovat auto, a hned od samého začátku hýřil vtipem. Takového jsem ho za poslední období nezažila. Že by byl čerstvě zamilovaný, anebo to způsobila skutečnost, že má stále dostatek pracovních nabídek a je z čeho vybírat?

Fotografie pro náš rozhovor zhotovil fotograf Robert Vano v Alchymist Hotel and Spa v Praze.

 

Jsi neuvěřitelně vyrovnaný, čím to je?

Především pracovními úspěchy a láskou.

 

Tak přece! Dozvíme se, která dívka nebo žena to je?

Nehledej za vším vždy ženu. Samozřejmě je to láska k práci, která mě nesmírně baví. Mám za sebou maratón společenských akcí, které jsem moderoval a které se povedly. Každého umělce potěší, když se jeho práce lidem líbí, baví je a mají z ní upřímnou radost. Čeká mě krátký oddych a pak opět pracovní kolotoč, na který se skutečně těším.

 

Vedle moderování hraješ v úspěšném televizním seriálu „Cesty domů“.

Ano. Je to sice malá role, ale velmi zajímavá s obsažným charakterem, jsem lékař internista, ale i prudič, vlezdoprdelka, egoista, blbec, kariérista, úlisák atd.

 

Patříš k hercům, kteří si záporné role pochvalují, protože mají alespoň co hrát?

Jistě. Každopádně, když mi kvůli této roli volal režisér Adamec, kterého si nesmírně vážím, tak mě dopředu seznámil s tím, koho budu hrát. Dopředu jsem věděl, do čeho jdu. Vzal jsem to, přestože jde o menší roli, protože mě to baví.

 

Se kterou z těch vyjmenovaných vlastností se ztotožňuješ?

Doufám, že neoplývám ani jednou z nich. (úsměv)

 

Inspiroval ses před natáčením v opravdové nemocnici?

Herci v zahraničí to dělají, ale jsou po dobu „nasávání role“ finančně podporovaní. Oni zkoušejí předem, vědí, jaký bude mít ten seriál charakter, kam se bude vyvíjet, mnohdy i jak skončí. V Čechách se všechno děje nějak tak „náhodně“. Ani nevím, jaký bude mít tato role prostor. Jdeš na plac a rovnou hraješ, pokud se to nelíbí, tak se to trošku poupraví a jede se dál. Ale v týmu, který seriál připravuje, funguje lékař konzultant, který by určitě zasáhl, kdyby se objevilo něco hodně mimo realitu.

 

Je něco, do čeho bys v životě nešel za žádné peníze?

Mé definitivní „ne“ by zaznělo na nabídku nahoty. V rámci filmové i modelingové práce mám nastavené určité hranice. Je pravda, že jsem předváděl pro prestižní módní značky i spodní prádlo a například ve filmu „Good Murder“, který jsem točil v Anglii, byly i milostné scény. Ale jak říkám, mám své hranice. Vždy bych také odmítl reklamu pro výrobek, či firmu, o které nejsem vnitřně přesvědčen. Nemůžu a ani nechci doporučovat jiným něco, za čím si doopravdy sám nestojím.

 

Pavel Trávníček tě nedávno oslovil s nabídkou role pro své připravované divadelní představení. Jak to dopadlo?

Došli jsme k závěru, že bude pro tuto roli vhodnější někdo starší. Myslím věkem, ne profesně.

 

Na vás dvou mě zaujalo, že máte hodně společného. Oba jste pohlední, proslavili jste se jako princové, posléze i moderátoři… našlo by se něco, v čem jste naprosto odlišní?

Bylo mi velmi líto, že jsem nakonec nevyhovoval potřebám věkové hranice dané role v jeho divadelním představení. S Pavlem jsem si chtěl opravdu od srdce rád zahrát. Je skvělý herec, bavič, dabér i moderátor. Toužil jsem být svědkem jeho tvůrčího procesu. Líbí se mi jeho humor a schopnost odlehčené komunikace s lidmi, kterou rád používám i já sám. Nedostali jsme se nakonec do fáze intenzivního zkoušení a tak jsem neměl možnost zjistit, v čem jsme rozdílní. Ale princ jsme byli zaručeně každý jiný. On z královské rodiny a já z chudých poměrů. Každopádně rozdíl je a zůstane mezi námi věkový! Promiň, Pavle, ale když už jsem kvůli tomu svému „mládí“ přišel o roli! (úsměv)

 

Zdá se, že tě to stále mrzí, bereš to jako podraz?

Ne! To v žádném případě. Ani náhodou. Co mi to podsouváš?

 

Asi chci vědět, zda ses někdy setkal s nějakými podrazy?

Snažím se co nejvíce spoléhat sám na sebe a v důležitých věcech se obklopovat jen lidmi, na které se mohu spolehnout a kterým věřím. Tak eliminuji možnosti podrazů, které dokážou člověka srazit na kolena, na úplné minimum. Ale bohužel jsem se nevyhnul těm citovým podrazům. Dá-li se jim tak říkat. Možná jsem v tomto směru podrazil i já, ale rozhodně nechtěně, já nikomu nic neslibuji, tak potom je jasné, že to muselo být nechtěně. Největší podraz ve vztahu je pro mě lhaní, taková ta účelová lež. Jsem Beran, mám rád věci černobílé a napřímo. Radši pravdu, i když bolí. Jsem silný, vyrovnám se s tím.

 

Dostali jsme se k partnerským vztahům, jaké máš nároky na svoji partnerku?

Žádná kritéria nejsou. To přijde dívka, žena a rázem tě něčím zaujme, ty zpočátku ani nevíš čím, a nádherná objevná cesta začíná... Žádné přehnané nároky nemám, vím, že ani já nejsem stoprocentně ideální. Na každém se najde něco, co za moc nestojí, a tady je potřeba být tolerantní. Já budu chtít, aby ona něco tolerovala mně, a já budu zase něco tolerovat jí. Vztahy jsou především o toleranci a o oboustranně dobře nastavené komunikaci. Navíc partneři se navzájem logicky ovlivňují, takže za pár let mohou být z obou báječní lidé s převahou skvělých stránek.

 

Umím si vedle tebe lehce představit herečku nebo modelku, mají ale šanci i ženy méně atraktivních profesí, nebo s těmi se vůbec nestýkáš?

Nedělám rozdíly mezi lidmi z branže a jinými profesemi. Samozřejmě mi je člověk ze showbyznysu či herectví pracovně bližší, máme si po stránce problematiky „našeho světa“ víc co říct, ale mnohdy je naopak zábavnější a zajímavější pohled nestranného člověka, který toho o naší práci a našem zázemí příliš neví. Každopádně pro mě žena není atraktivní tím, co dělá, ale jaká je. A co se týče vztahu, na který čekám? Copak láska vám dá nejdříve vyplnit dotazník? Znáte to určitě sami… to takhle jednou jdete třeba do sámošky pro rohlíky a u regálu vrazíte do slečny, která si šla pro housky. (úsměv)

 

Jsi idol pro mnoho žen různých věkových kategorií. Jak se žije krasavcům, jako jsi ty? (Směji se, protože Mirkův výraz říká, jak moc nechtěl tuhle otázku slyšet.)

Nevím, jak se žije „ošklivcům“. (úsměv) Jsem senzitivní typ. Mnohdy mě přece jen zaskočí a potrápí jistý způsob Čechům vrozené závisti, která s sebou nese pomluvy. Dozvídám se o sobě i takové historky, které bych zařadil do skupiny sci-fi. Nějak vypadat je určitě podmínka k tomu, abyste dostali práci v modelingu, nebo mohli dělat VIP společnici, když o to budete stát, ale že by to byla v životě vstupenka kamkoli? Kdyby to fungovalo tak, že když je někdo hezký, je hezký svět i kolem něj, byli by všichni bez hezké tváře zoufalí lidé, a tak to přece není. Spíš je to o tom, přes jak barevná skla brýlí se na svět díváte. Každopádně žije se mi určitě tak, jak si zasloužím. Věřím na systém příčiny a následku, takže nad tím moc nepřemýšlím. I to hezké i to méně příjemné je vždy výsledkem toho, co jste někdy sami udělali. A pojem definice krásy jako takové? No to už je vůbec téma samo o sobě.

 

Ještě se vrátím k tvým vztahům, kolik jich bylo vážných?

Opravdu vážné byly dva. Šlo o šestiletý vztah, kdy jsem se dokonce oženil, ale po dvou letech jsme se rozvedli. Manželka byla o osm let starší než já, ale to nebyl ten důvod k rozchodu. Zažil jsem s ní krásné dobrodružství spojené se stěhováním do Latinské Ameriky, rád na to období vzpomínám, začal jsem tam fotit a točit reklamy. K filmu nebo seriálu bych se tam tehdy nedostal, neuměl jsem a dodnes neumím španělsky. Ale bylo to moc fajn.

 

Co se stalo, že došlo k rozvodu?

Nakonec nás asi rozdělilo to, že jsme každý bydleli jinde kvůli práci. Ona v Americe, já posléze v Londýně. To rozestěhování vyústilo v rozvod, protože jsme se viděli jednou ročně. A takové soužití ztratilo logicky smysl, ale zůstali jsme přátelé. Nic dramatického se mezi námi nekonalo.

 

Čím se v Londýně zpočátku živí úspěšný herec z Čech? Předpokládám, že dostat se rovnou k hraní je obtížné.

V Londýně jsem dělal barmana v hotelu a chodil na castingy a nakonec jsem tam natočil dvoudílný televizní film, kde jsem hrál hlavní roli.

 

Byla to zase práce, která tě nakonec přivedla zpět do Čech. Ale naučil ses výborně anglicky, u nás převážně moderuješ, inspiruješ se sledováním nějaké zahraniční talk show?

Na sledování televizí nemám v současné době příliš čas, ale občas si poslechnu zahraniční talk show na rádiu LBC, kterou vysílá z Londýna do celého světa a kterou jsem při pobytu v Anglii poslouchal každý den. Je to rádio, ve kterém nezazní celý den a noc ani jedna píseň. Moderátoři mluví neustále a musím říct, že je to skutečná škola této profese.

 

Máš nějakého oblíbeného moderátora?

Za skvostného moderátora u nás považuji pana Václava Moravce. Naprostý profesionál po všech stránkách. Je nejen skvělým moderátorem, ale i navýsost výtečným znalcem politiky.

 

Většinou si člověk v každém oboru díky nově nabytým zkušenostem upravuje nebo jinak upevňuje profesní cíle a ambice. Jaké jsou v současnosti ty tvoje?

Mým cílem je maximální profesionalita nejen v rámci mé práce. Jde mi především o opravdovost a také o to, abych se pod svoji práci mohl podepsat. A i když se to nebude každému líbit, abych mohl se vztyčenou hlavou říct: sorry, ale tohle jsem já. A pochopitelně, abych to sorry nemusel říkat tomu, kdo mi tu práci svěřil.

 

Co tě teď nejvíc zaměstnává?

Stále je to moderování. Strašně mě baví hrát si společně s lidmi. Miluji, když se lidé baví a odcházejí s úsměvem na tvářích. V seriálu „Cesty domů“ mám tu menší roli, proto točím jen pár dní v měsíci. Je to škoda, protože být v té atmosféře zákulisí je procházka rájem. Mimo to jsem nazkoušel zájezdovou divadelní hru „Dívčí válka“ s naprosto novým souborem. U ní se hodně nasmějeme i my sami. Je angažován jedinečný tým herců. Zaměstnává mě také pohled na profesi jako takovou. Nechci upadnout do stereotypu, miluji nové pohledy na věci, výzvy, změny, miluji komunikaci s lidmi. Mění se politické i společenské podmínky světa a spolu s tím i myšlení a reakce lidí. Moje práce dokáže velmi obohatit, stejně jako spravedlivě i hodně nafackovat. Kromě toho se angažuji v několika nadačních projektech, jedná se např. o unikátní počítačový program na výuku jazyků pro dyslektiky, o projekt prevence HIV a pohlavních chorob aj.

 

Míváš trému?

Tréma je důležitou součástí profese. Bez ní by nebyl výkon takový. Zdravá tréma je naopak žádoucí. Myslím, že i největší profík má jistým způsobem trému. Nebo alespoň příjemné chvění. Mně ta moje míra vyhovuje.

 

Věnuješ se před představením nebo vystoupením nějakým rituálům pro štěstí?

Míval jsem je. Už si ani nepamatuji jaké. Ale vím, že jsem je dělal. Postupem času a s přibývajícími zkušenostmi je jediným rituálem snad jen vštípení dobré nálady, pokud ji právě nemám.

 

Jsi sám hráč? Myslím celkově v životě. Umíš riskovat?

Umím. Moc dobře. Riskuju rád. Hraju rád. Hodně také záleží na tom, kdo je na druhé straně toho pomyslného hřiště. Ale mám zásadu, nehraji si s lidskými city, s důvěrou, respektem a se zdravím. Pokud někoho zraním, věřte, že je to neúmyslně, všichni jsme někdy zmatení. Co ale nesnáším, jsou intriky a manipulace. Sám jsem jich zažil až přehršel a jen to bolí. Rozdíl ale vidím v risku a v hazardu.

 

Když jsi vstoupil do kavárny, zaregistrovala jsem několik pohledů, které tě provázely ke stolu. Popularita se dá vnímat jako zrcadlo úspěchů či neúspěchů odvedené práce, nebo také jako stresující představy o tom, co se asi všechno o tobě říká... Poslední dobou jsme si o tobě mohli přečíst v bulváru hned několik pikantností. Jak tě ovlivňuje ztráta anonymity a jak reaguješ na práci bulváru?

Bulváru? Máš na mysli povětšinou snůšku smyšleností postavených na dohadech, či na zkreslené realitě jedinců, kteří se živí negací druhých? Náš systém bulváru oproti leckterým jiným zemím je bohužel postaven na skandalitě a negaci obecně. Čím větší morální problém, tím lépe. To je ovšem dáno společností, která tento systém toleruje, nebo si ho naopak žádá. Narážím tím trochu právě na ty pikantnosti, které se kolem mé osoby objevily. Navíc byly postavené na pomstě, která nakonec prošla i u renomovaných novin, které tyto nesmysly prezentovaly. Ztráta anonymity mi nijak zvlášť, až na výjimky, nevadí. Ovšem pokud mě nepřijde někdo žádat o podpis či fotografii při vykonávání malé potřeby, nebo mi v restauraci automaticky bez mého vědomí nenaúčtují takzvanou VIP přirážku, jak se mi už mnohdy stalo.

 

Jak se dívají rodiče na tvoji hereckou a moderátorskou kariéru, případně jak snášejí bulvární články o tobě?

U nás se o tom nějak moc nediskutuje, jestli se mi něco povedlo, nebo nepovedlo. Rodiče jsou nadšeni, že jsem se do něčeho dal, vydržel jsem u toho a také jsem to dostal. Taťka nedává najevo radost z mých úspěchů, z dílčích vůbec ne, to se musí něco podařit opakovaně a několikrát za sebou.

 

A už tě pochválil?

Ale jo, myslím, že jo. Já ale na to chválení nedám, stejně si myslím svoje.

 

Pokud vím, do rodné Jilemnice jezdíš za rodiči celkem často. Co pro tebe znamená rodinné zázemí?

Má rodina je doslova zázračná. Jezdím si tam odpočinout. Nabrat dech. Jednou bych sám chtěl mít takovou rodinu a vztah jako moji rodiče. Vládne tam neuvěřitelná harmonie. Jsem sice kavárenský typ, ale přesto dávám přednost rodině a dobrým lidem, občas dobíjím baterky i v přírodě. Možná můžu někomu připadat infantilní, když ve svém věku mluvím o rodičích jako o mamince a taťkovi. Ale nesmírně se těším na to, až jednou sám budu otcem. Bude to pro mě vyznamenání. Rodina je pro mě jedna z nejcennějších záležitostí na světě.

 

Máš ještě nějaká další přání?

Zapomenout na to nepříjemné z mé minulosti a dívat se na svět novýma optimistickýma očima. Líbí se mi jeden citát: „Nebuď zajatcem své minulosti, ale architektem své budoucnosti.'“ Snažím se ho naplnit.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Naďa Jandová www.nadajandova.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v Alchymist Hotel and Spa Praque www.alchymisthotel.com

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře