Nela Boudová - herečka a dabérka

30.01.2013 00:22 | Dita Brančíková

 

 

 

 

„Větší úsilí mne určitě stály role v mládí, s věkem přišel nadhled a uvolněnost a to je pro mě podmínka herectví.“ Nela Boudová

 

 

 

 

 

Nela Boudová je známá česká herečka, která část dětství a dospívání strávila jakožto dcera zpravodaje ČST v zahraničí. Po absolvování Státní konzervatoře v Praze hostovala v několika oblastních divadlech a v roce 1994 zakotvila v Činoherním klubu. Před kamerou se poprvé objevila v patnácti letech ve filmu Hrátky, kde ztvárnila těhotnou nezletilou dívku. Další role na sebe nedaly dlouho čekat. Často bývá obsazovaná do komediálních rolí (Líbáš jako Bůh, Líbáš jako ďábel), ale nevyhýbají se jí ani role vážné (Sama v čase normálnosti). Rozsáhlá je její práce pro dabing, svůj nezaměnitelný hlas propůjčila Julii Roberts nebo třeba Cynthii Nixon ze Sexu ve městě. Je vegetariánka, cvičí jógu, ráda cestuje. Má dva syny, Andreje a Dalibora, pro které občas píše knížky. Stala se také patronkou sdružení M.O.S.T., které podporuje Tibet.

Co byste byla ochotna podstoupit pro roli?

Plastickou operaci mozku. (smích) Tak samozřejmě záleží na tom, co by to bylo za roli, kdo by ji točil a kolik bych za to dostala zaplaceno, když už bych si třeba huntovala zdraví. Kdyby po mně někdo chtěl, abych ztloustla třicet kilo, a já bych cítila, že to má smysl, tak bych to udělala.

 

Váš rejstřík je skutečně bohatý, jaké role vám sedí takříkajíc „na tělo“?
V dnešní době je tak velmi málo dobrých rolí. Zdá se mi, že většina pouze sklouzává po povrchu. Člověk je potom vděčný za jakoukoliv dobře napsanou roli, kterých je skutečně jako šafránu. Ale abych odpověděla na otázku, mám raději role komediální, také mi myslím více sedí a více mě baví.

 

Komediálních rolí máte na svém kontě hodně, ale mě jste třeba zaujala ve filmu Viktora Polesného Sama v čase normálnosti, kde jste zahrála zdravotní sestřičku, pravověrnou komunistku. Váš život i smýšlení obrátil naruby nemocniční údržbář Oskar. To byla zcela vážná role. Jak na ni vzpomínáte?
To byla krásně napsaná role. Tu jsem hrála moc ráda a navíc mého filmového syna hrál můj skutečný syn Andrej. Takže pro oba to byl zážitek. Když máte takhle dobře napsanou roli, nemusíte být ani tak talentovaný, to se hraje samo. To jestli je někdo skutečně hodně herecky šikovný se podle mě pozná hlavně na těch nekonečných seriálech. Text dostanete často pár hodin před natáčením, pospíchá se „na place", často nevíte, kam se vaše role vyvine. To je skutečně um hrát tak, aby to divák nepoznal. Ráda bych řekla, že skuteční herci se v tomto žánru neobjevují, ale už to tak dávno není. Někdy mě přepadne zoufalství, že se už nic pořádného točit nebude.

 

Kdy jste se rozhodla stát se herečkou?
Asi když jsem se poprvé uviděla v zrcadle. (smích) Vyrůstala jsem na vesnici a o tom jsem napsala i dětskou knížku Eliška a Korálníčci. Žila jsem si ve svém světě, neměla jsem moc dětské kamarády, hodně jsem si hrávala se zvířaty a používala jsem svět své fantazie. Někdy od této doby se asi odvíjí moje přání být herečkou.

 

Napsala jste kromě Elišky a Korálníčků i pohádkový příběh O víle Voněnce. Proč zrovna pohádky pro děti?
Nerozhodla jsem se, že budu psát. Byl to nápad, který jsem před sebou uviděla v jedné chvíli. Eliška, která nosí červené korálky po babičce, které se v noci mění na skřítky. Vílu Voněnku a její sestry jsem uviděla v jedné výloze v Anglii, ve vesnici jménem Rochford. Příběh jsem začala psát v místní hospodě. Nejsem žádná spisovatelka, mám ráda svět fantazie a dětí. Mám v hlavě ještě jeden příběh, ale nejsem schopna si sednout a napsat ho. K tomu musím mít nutkání a chuť. Uvidíme.

 

Jako malá jste strávila tři roky v NDR, jak na toto období vzpomínáte?
Vzpomínky mám, ale přátele nebo důvody se tam vracet ne. Nicméně jsem se naučila dobře německy, za což jsem dnes vděčná. Myslím, že jsem se to měla naučit už kvůli mým synům, abych je mohla doučovat. (smích) Byla tam tehdy tvrdá totalita, tvrdší než u nás, ten socialismus se tam více „vydržoval“. Od toho, že jsme nemohli nosit igelitové tašky s nápisem Quelle, až po to, že si člověk musel dávat velký pozor na pusu. Ale zase na druhou stranu – v Berlíně se chytala tehdejší západní televize, takže se člověk mohl konfrontovat se světem na Západě. Což u nás tehdy nešlo. Vzpomínám si, že když jsem tam tehdy viděla blok reklam, měla jsem pocit, že jsem viděla božskou manu.

 

Navštívila jste od té doby Berlín?
Teprve loni, po letech jsem se tam jela podívat na místo, kde jsem chodila do školy, která stále stojí na stejném místě. A vzbudilo to u mě ne příliš pozitivní vzpomínky. Neměla jsem to období ráda, byl to u mě zároveň i nástup puberty. Měla jsem tehdy tady v Česku kamarády, lásky a najednou jsme museli odjet, táta tam dostal místo. Byla jsem nakonec ráda, že jsem se dostala v Praze na konzervatoř a mohla jsem se z NDR vrátit domů. Rodiče tam ale zůstali, protože táta tam stále pracoval.

 

Takže jste zůstala „sama doma“ a studovala konzervatoř. Jaké výhody mělo období, kdy jste nebyla pod dozorem?
Bylo to období divoké a krásné. Všechno jsem hltala, chodila do divadel, na výstavy, do nočních podniků, kterých bylo v Praze tenkrát jenom pár. Stýkala jsem se s lidmi, kteří byli proti systému. Připadala jsem si důležitá. Učení na konzervatoři mi šlo samo. Byla jsem jednooká mezi slepými, na vzdělání se tenkrát důraz nekladl a myslím, že všeobecné vzdělání jsem pak doháněla mnoho let po konzervatoři. Rozhodnutí jít na konzervatoř bylo správné.
A výhody života bez dozoru? No, jsem ráda, že jsem to přežila a stala se silnou a samostatnou. Pro své syny ale takovouhle svobodu chystám jen částečně. (smích)

 

Jste temperamentní, napůl Arabka, myslíte si, že je to pro vaši profesi výhoda, nebo nevýhoda?
Tak já si myslím, že nepůsobím zase nějak exoticky, takže žádné nevýhody jsem nepociťovala. Samozřejmě ta krev tam je, ten temperament nezapřu. Ale divočejší to bylo v mládí, dnes se hrany obrousily, už mám rodinu, jsem máma.

 

Vaše práce je velmi rozmanitá, hrajete v divadle, ve filmu, dabujete…
Jak jsem říkala, jsem svobodomyslný člověk a baví mě ta rozmanitost, barevnost. Jeden den točím, další den dabuji, pak hraji v divadle a k tomu potřebuji mít čas i na život vedle práce.

 

Jednou z nich je i váš nový projekt s názvem Co nám leží na srdci. Jedná se vlastně o jistou osvětu, můžete projekt přiblížit?
S kamarádkou děláme takové přednášky, ona přednáší a já tam mám hrané monology. S diváky se bavíme o tématech, které nás zajímají. Jak žijeme, v čem žijeme, co jíme, proč to jíme, co podporujeme svým chováním. Chtěly bychom lidi probudit z toho automatizovaného chování, aby žili více vědomě a více přemýšleli o tom, jak žijí. Rády bychom naše povídání nabízely školám, dětem, protože jsme zatím měly zvláště u mladých lidí silnou odezvu. Ti nám říkali, ať přijdeme k nim do školy a něco takového tam uspořádáme. Nikdy jsem něco podobného dělat nechtěla, ale když jsem viděla nadšení těch dětí, tak jsme si řekly, že do toho půjdeme.

 

Co od tohoto projektu dále očekáváte?
Neočekávám nic. Pochopila jsem, že nestačí jen sedět doma a stěžovat si na současný stav společnosti, je třeba něco dělat a to je důvod, proč jsme celý tento projekt vymyslely.

 

Hrajete v Činoherním klubu, který patří k malým divadlům, naopak Karlínské divadlo, kde máte i alternaci, je veliké – jak vnímáte rozdíly mezi těmito divadly?
Je to prostě jiná odnož téhož, já osobně mám raději malá divadla, intimnější prostor. V Karlínském divadle člověk musí být víc technický. A navíc ty alternace všech rolí nebyl dobrý nápad, s některými kolegy se potkáme až po několika měsících. Byl to pokus, ale myslím, že do Karlína na velké jeviště činohra nepatří. Přesto je hra Včera tě zabiju úspěšná a já mám svou Phoebe moc ráda.

 

V které roli jste se nejvíce pobavila, nasmála?
Takhle to myslím nefunguje, bavíte se hlavně při zkoušení. Při představení občas dojde ke komickým situacím, většinou když někdo něco splete, zapomene nebo se zakoktá. Je to lidské, nejsme stroje. Mám štěstí na kolegy, se kterými je vážně veselo, nejvíce asi s Petrem Nárožným.

 

Je nějaká role, která vás stála hodně úsilí?
Mám pocit, že každá. Už jenom se ráno přemluvit a začít zkoušet. Připadá mi zcela nepřirozené zkoušet některé situace dopoledne. Myslím, že večer jde vše snadněji. Větší úsilí mne stály určitě role v mládí, nevěděla jsem úplně jak na to a byla jsem trochu úporná. A věkem přijde nadhled a uvolněnost a to je pro mě podmínka herectví. A samozřejmě taky autenticita.

 

Co je pro vás podstatné při výběru vašich rolí?
Kdo to režíruje, s kým hraju a co hraju.

 

A co finance?
Ty pro mě v této fázi nejsou tak důležité. Ale teď mluvím o divadle, protože vím, že divadlo se kvůli penězům nedělá. Jinak se vždy řídím srdcem a instinktem a zatím jsem neměla v tomto směru nějaký problém.

 

Pokud by vám ve scénáři něco vadilo, dokážete si prosadit svoje?
Ano, to se občas stává, že se na něčem neshodneme, ale většinou jsou režiséři natolik inteligentní, že na to buď sami přijdou, nebo to po domluvě s autorem přepíšou. U seriálů si to většinou každý upravuje sám, za chodu, a pokud se jedná o nějaký větší film, tam už to bývá propracované, kvalitní. Je na to více času.

 

Myslíte si, že je v herecké profesi rivalita? Setkala jste se vy osobně někdy se záští kolegů či kolegyň?
Asi jako v každém jiném oboru. Já se s tím zatím nesetkala, i když já jsem v těchto věcech takovej mimoň, že bych to asi ani nevěděla.

 

Máte v „práci“ skutečné kamarádky?
Určitě mám, patří mezi ně Gabriela Filipi, Dana Černá, Jana Bernášková, ale mám samozřejmě přátele i mimo hereckou branži. Jinak s holkama herečkama jsme podobného ražení, proto se také přátelíme. A Gábina má například své léčivé divadlo, kde dělá moc pěkné věci.

 

Dokázala byste se vzdát herectví a dělat něco úplně jiného?
Kdysi jsem si nedovedla představit, že bych dělala něco jiného než herectví, chtěla jsem pouze hrát. Dnes už si to nemyslím. Vím, že bych určitě mohla dělat plno jiných smysluplných věcí, třeba s dětmi, v kojeneckém ústavu, v dětském domově. Bavila by mě psychologie. Najednou vidím, že je toho hodně, co bych chtěla nebo mohla dělat. Ale zase v herecké branži jsem už hezkou řádku let, takže to asi už měnit nebudu. (smích)

 

Hodně dabujete a k vašim nejznámějším postavám patří například Julia Roberts nebo třeba Cynthia Nixon ze Sexu ve městě. Která z hereček vám je bližší?
Záleží, jak se ztotožníte s postavou z té dané konkrétní věci, s filmem, seriálem. Některé filmy jsou lepší, některé horší. Julia Roberts je mi nejbližší, protože ji nejvíc znám, dabuju ji skoro výhradně, teď už i Cynthii N. a Lucy Liu. U každé mám ráda něco. V poslední době mě čím dál víc překvapuje Cynthia N., má velmi niterné herectví, krásné role, které bohužel běží na ne tak sledovaných kanálech. Lucy Liu dabuju v seriálu Sherlock Holmes pro HBO, který je velmi kvalitní a zápletka je nepředvídatelná.

 

Takže v dabingu jste zaškatulkovaná na určitý typ rolí?
Většinou, když člověk dabuje jednu roli, jednoho herce, tak už ho potom na něj berou pořád. Jsou herci, kteří se dabingem živí, tudíž dabují téměř všechno. A jejich hlasy jsou už divákům známé.

 

Může dabovat člověk z ulice?
To je naprosto naivní představa. potom Takhle nedávno Daně Černé zavolala nějaká známá, že by chtěla dabovat a nenechala se odradit. Tak ji Dana vzala do studia, kde paní pochopila, že to není tak jednoduché, jak jsi myslela. Je k tomu zapotřebí kultivovaný hlas, řeč a herecký talent.

 

Jak to probíhá?
Dostanete text, zavřou vás do studia, pustí televizi a jedete. Musíte se trefit do jejich mluvy. Já říkám, že to je, jako když moji synové hrají počítačové hry, tak podobně já dabuji. Už to není tak kvalitní, jak kdysi, je to otázka času, financí, takže vás tzv. vytáčej, což znamená, že odpovídám tomu americkému originálu, není tam se mnou dabingový protějšek. Kdyby tam stál kolega, kterému bych odpovídala, bylo by to konkrétnější. Proto dabing sklouzává
k tomu, že je dnes přibližný, opatrný. Člověk často nezná dějovou linku, zná jenom kousek.

 

To už je dobou, všechno je zrychlené…
…a věci se nedělají pořádně, protože se pořád pospíchá, honí se peníze, všechno je na úkor kvality. To nelze donekonečna. Něco by se mělo stát ve vědomí lidí, aby se probudili, zastavili. Nedávno jsem byla na jedné přednášce duchovní učitelky Thu-Hien, napůl Vietnamka, napůl Afroameričanka, kterou pozval Jarda Dušek. Odpovídala lidem na otázky a potom léčila zpěvem. A když jsem viděla, co jí ti v uvozovkách duchovní lidi kladli za otázky, tak jsem šílela. A to byla prosím ta vybranější část společnosti. Ale pořád si říkám, že čím více lidí se pozvedne, vezme s sebou i ten zbytek. Věci se dějí a to cítí všichni. Všechno se, jak jste již říkala, zrychluje a ta doba přichází. Vidím to i na generaci našich dětí. Ty už jsou jinde, nebudou řešit blbosti jako my. My jsme společnost vychovaná v tom „aby měla“, společnost, která se rochní v majetku. Ale smysl života jako by nám unikal. A ten se nedá najít v neklidu, rychlosti a myšlenkách na budoucnost.

 

 

Věříte v mimozemské civilizace?
Stoprocentně. Ale pomoc naší civilizaci od nich nečekám. (smích) Věřím tomu, že ještě moje generace se dočká nějakého kontaktu s mimozemskou civilizací. V létě jsem byla v Anglii v kruzích v obilí v čtyřrozměrné merkabě. Takto přesný útvar by lidé dělali několik týdnů.

 

Máte dva syny, chtěla byste, aby se „pomamili“?
Mí dva synové jsou velmi umělecky založeni. Jeden bude dělat určitě hudbu, hraje na violoncello. A hudba je pro něj opravdu důležitá. Když jsme se chystali do Thajska na dovolenou, odmítl s námi jet, prý chce cvičit a nemůže si to dovolit. Ale nevím, po kom to má, já takhle zodpovědná nebyla. A ten malej tancuje a nedávno mi sdělil, že by se chtěl živit designem. Krásně maluje, baví ho móda a vše kolem designu.

 

Jak vnímají vaši synové, že jejich maminka je známá herečka?
Mladší měl období, kdy ho bavilo, když jsme chodili na akce do VIP zóny, což jsem z něj musela dostat. 

 

To chápu, to je vlastně proti vašemu přesvědčení.
To se mi fakt nelíbilo. On má občas sklony k povrchnosti. Takže na něm já i můj starší syn usilovně pracujeme a musíme říci, že se to už zlepšilo. A co se mé popularity týká,  protože k nám chodí známí lidé už od jejich dětství, neřeší to. Rádi chodí na moje představení, a když vím, že tam sedí, tak hraju jen pro ně.

 

 

 

Jste Střelec, je pro vás toto znamení charakteristické?
Jsem Střelec, navíc v ascendentu Střelce, takže je pro mě typické, že se třeba rychle rozhodnu, dělám ukvapené závěry a potom toho lituju. Jsem absolutně typickej Střelec. Ale pracuji na sobě, protože si tím potom nadělám nepříjemnosti, takže doufám, že je to už trošku lepší. Člověk je strašně rychlý a ti ostatní tak rychlí nejsou. (smích) Nejsem už tak impulzivní, že bych hned vylítla, to už se mi nestává. Ale třeba – někdo mi něco nabídne, já hned řeknu jo
a pak se mi to teprve rozleží a lituji toho. Ale nebo také naopak. (smích)

 

Platí stále, že jste vegetariánka?
Já jsem vegetariánka, celá rodina jsme vegetariáni. Kluci si mě nevybrali náhodou, vybrali si mě jako vegetariánskou matku. Samozřejmě jim nebráním, aby jedli maso, ale jsou navyklí jíst jinak, je to pro ně už součást života. A mrzí mě, když to v dnešní době někomu připadá divný, protože právě v dnešní době to divný není. Nějak to souvisí s mým duchovním životem, je tu spousta jiného jídla, tak proč zabíjet zvířata? Co mě nedávno v této souvislosti naštvalo, je skutečnost, že jsme jedna z mála zemí, kde se pěstují norci a činčily, všude už je to zakázané. Dost mě to překvapilo, že to nevím, ale hlavně, že je to vůbec u nás možné.

 

Také jsem se o vás dozvěděla, že hodně cestujete. Kde vám bylo nejlépe?
V Asii, je tam krásně, slunce, dobré vegetariánské jídlo a milí lidé. Jsem ráda, že jsem tento kontinent mohla ukázat svému mladšímu synovi. Ze začátku byl zaskočen špínou a jinými hygienickými návyky, ale nakonec mu tento kontinent učaroval jako mně. Moc se mi také líbila Indie, kterou jsem trochu projela s báglem. Proto jsem ráda, že se do Indie vrátím, chystám se do malého Tibetu. Spolupracuji s občanským sdružením M.O.S.T. Toto sdružení podporuje Tibet, staré lidi a děti. Pojedeme na otevření ženského kláštera a za Nomády, kterým sdružení koupí letos přes sto koz. Budeme se pohybovat ve výšce okolo 4500 metrů nad mořem. Už se na tu cestu moc těším.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Lenka Walderová

Šaty: kolekce Gábiny Páralové

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Květa Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře