Nikola Zbytovská - herečka

Nikola Zbytovská, foto: Robert Vano

„Herec by neměl být ten, co touží být oslavován a milován, ale ten, co touží oslavovat a milovat!“ Nikola Zbytovská

Než se vydáte na kávu do kavárny či na jiné veřejné místo a pustíte se do rozhovoru s přítelem, pořádně se okolo sebe rozhlédněte, jestli není v blízkosti Nikola Zbytovská, která by tak mohla postřehnout některou z vašich peprných úvah. Mezi oblíbené činnosti herečky patří soustavné zapisování postřehů a tuto snůšku zápisků pak inscenuje do divadelních her, ve kterých můžete spolu s ní vidět její matku Danielu a kolegyni, herečku Báru Seidlovou. Tyto tři dámy tvoří divadlo zvané Malé(h)ry, kde můžete zažít vše, co je o nás o lidech, o tom, co je ze života.

Jak pohlížíte na rozdíl mezi činohrou a alternativním divadlem?

Záleží na tom, co si pod alternativou představujeme. Já osobně jsem v takové alternativě vyrůstala! Občas, když jsem doma něco hledala, třeba koště, maminka se na mě vyčítavě podívala a řekla: „Myslíš kouzelné zrcadlo?“ Zmizelo jako rekvizita do Sněhové královny. „Kde je napařovač na knedlíky? Ten stříbrný?“ „Myslíš královskou korunu?“ A tak jsem si zvykla v obyčejných věcech vidět to neobyčejné a smířila se s tím, že všechno nemusí být tak, jak vás to učí ve škole, že to může být i jinak a že záleží jen na naší fantazii, jak daleko se necháme unést. Pro mě tedy alternativní divadlo představuje vlastní, osobitý přístup. Nevylučuje to činoherní herectví. Naopak, dobrý základ herectví je pro alternativu nezbytný! Je to jako s tím koštětem! Kdybychom nevěděli, že je určeno k zametání, celý vtip udělat z něho kouzelné zrcadlo by neměl smysl!

 

Mohla byste našemu čtenáři ještě nějak jinak přiblížit pojem alternativní divadlo?

Pojem „alternativní“ je zavádějící, protože se tím označuje všechno, co není tak zvaně klasické, to, co se vymanilo ze starých vyježděných kolejí. U nás to například znamená, že si texty píšeme samy a samy děláme celou produkci. Jsme vždy inspirovány příběhy svých známých, kamarádů a třeba i lidí, kteří kolem nás projdou na ulici. Chceme, aby divadlo bylo odrazem života, který žijeme dnes. Ačkoli jedna píše, druhá režíruje, třetí chystá scénář pro osvětlovače a shání sponzory, stejně nakonec všechno děláme všechny tři. Některé profese, které jsou pro chod divadla potřebné, jsme se naučily za pochodu. Takže v něčem jsme opravdu „velmi alternativní“ a neznalost například produkčních zákonů nám umožňuje cestou pokus-omyl-pokus-„hurá funguje to“ přicházet na vlastní pravidla.

 

Jste docela mladá herečka, jak to máte s nabíráním zkušeností? Kde nejvíce čerpáte?
Všude. Všude, kde se dá. Postupem času jsem zjistila, že čerpat se dá z každé situace a z každého člověka. Nic a nikdo totiž není nezajímavý. A paradoxně ti „nejméně zajímaví“ bývají nejzajímavější. Obyčejnost je v dnešním světě opravdu výstřední. Protože když všichni touží být neobyčejní, ten obyčejný vynikne.

Těžíte něco pro svoji profesi z každodenního setkávání s lidmi, ze společenského dění?
Často si říkám, že nikdy nejsem dost pohotová, abych zaznamenala na papír všechno, co přes den vyslechnu. Zaposlouchat se do hovoru druhých je hodně inspirující. Vytahuji papír a tužku a některé útržky hovorů si zapisuji. Ale stává se mi, že jsem někdy překvapená, když tak mluvím a mluvím a mluvím, co za „ perly“ ze mě občas padá. Perly – čti blbosti. Projede mi hlavou: „Doufám, že tady u vedlejšího stolu nesedí někdo, kdo píše nový scénář.“ A pak si vytáhnu notýsek a ty největší „pecky“, co ze mě vyletěly, si zaznamenám.

 

Patříte k lidem, kteří mají dobrou paměť, nebo bez zápisníčku obrazně řečeno nevyjdete z domu?
Zatím si pamatuju. Ale bez notýsku, papírku, staré účtenky a tak dále nevycházím. Pokud nemám, kradu ubrousky.

Co jiného se čas od času v takovém vašem zápisníčku objeví a k čemu poznámky obvykle slouží?
Když připravujeme novou inscenaci, často si třeba vzpomenu: „Jejda, jak to ta paní v obchodě říkala o těch slevách?“ A běžím hledat notýsek, papírek, starou účtenku nebo ukradený ubrousek…

Prostřednictvím své práce mnohdy člověk nachází i sám sebe. Platí to i u vás?
Na sto procent. Jako v každé profesi, kterou děláte rádi. Nejde ani tolik o konkrétní profese, ale o to, aby se člověk zabýval právě tím, co ho těší, baví a na co má talent. Je jedno, jestli vaří, uklízí, sází kytky, nebo hraje divadlo. Pokud člověk dělá to, co miluje, vždycky se v tom najde.

Kolik ze svého času celkem věnujte práci?

Slovo práce zní jako něco, co člověk nedělá rád. Inspiruje mě přísloví: Dělej, co máš rád, a už nikdy v životě nebudeš pracovat. Nevidím rozdíl mezi prací a volným časem. Na procházce v lese si říkáme texty na zítřejší představení. V hospodě u stolu nás při obědě něco napadne. Něco, na co jsme čekaly třeba několik týdnů! Nejlepší nápady totiž přicházejí tam, kde na ně nečekáme. A tak jsem si zvykla na ně nečekat. Když to „nejde“, tak jdu prostě na kafe. Mám podezření, že tvůrčí nápady mají kavárnu rády. Tak se „obětuji“ a na to kafe chodím často. Všechno se prolíná a vytváří něco, čemu říkám můj život.

 

Bez jakých předpokladů si svoji hereckou dráhu vůbec neumíte představit?
Bez volné nohy. Základní předpoklad je svoboda.

Jak je tomu u vás v oblasti komunikace  divákem? Jak ji navazujete na jevišti?

Jediná možnost jak navázat kontakt je pro mě milovat své diváky. Pak už to jde všechno samo. Vždycky jsem přišla na to, že dospělý člověk je vlastně „velké dítě“. Taky si rád hraje, a když cítí, že je v bezpečí, povolí si uzdu. Na každém představení si vybereme některého z diváků, kterého kontaktujeme. Někdy se na začátku trochu stydí, ale pak svou roli vezmou tak vážně, že se na konci představení vyskočí i uklonit. Herec by neměl být ten, co touží být oslavován a milován, ale ten, co touží oslavovat a milovat.

Vyhledáváte komunikaci s divákem i po představení či úplně mimo divadlo? Z jakého obvykle důvodu?
Často se nám stává, že potkáme své diváky po představení v kavárně. Dáme se s nimi do řeči a z původně divadelních témat přejdeme i na jejich rodinné radosti a starosti. Ve městě nás zastaví divák, který s námi spolupracoval, a volá: „Já jsem Vraťa! Ten, co si od vás přebíral hrnec špaget při představení. První řada, sedadlo 3!“ Často si sedadlo 3 nebo 4 dávají diváci mezi sebou k narozeninám. Ale ten chudák, co dárek dostane, netuší, co ho čeká… Na jeviště nemusí! Ale stejně je středem pozornosti… (smích) Své diváky máme rády i mimo hlediště. Vždyť jsou to ti, kteří se na nás přišli dobrovolně podívat, dvě hodiny se na nás dívali a ještě nám zatleskali!

Jaké jsou vaše postřehy, vztáhnu-li to na porozumění diváka tématu, na které bylo to které představení zaměřeno?

Na divácích to poznáme už během představení podle reakcí. Naše hry jsou napsány podle skutečných příběhů, které se dějí kolem nás, a tak se můžeme sami sobě zasmát nebo se nad sebou i trochu zamyslet.

 

Za Ludvíka XVI. si lidé chodili do divadla spíše pobrečet než porozumět příběhu. Kapesník byl nutnou součástí vybavení návštěvníka. Jak to podle vás má dnešní divák?
Dnes nosí divák v kapse spíš mobilní telefon než kapesník. V dnešní době jsou lidi strašně sami a touží po spojení se stejně smýšlejícími lidmi nebo alespoň po pochopení. Hledají sami sebe, hledají smysl života. Touží po tom, aby jim někdo dával naději. A taky se touží zasmát a podívat se na své problémy z nadhledu. I ty nejtragičtější situace mohou na jevišti vyznít komicky a obráceně.

Foto: Robert Vano

Máte někdy chuť diváky za něco napomenout nebo jim něco doporučit, poradit?
Ne! Každý má právo na své reakce a názory. Já mohu ovlivňovat jen ty svoje.

Některé potenciální návštěvníky divadla může odradit to, že se o umění příliš nezajímají, mohou si myslet, že mu neporozumí. Na co byste je nalákala, jak byste zlomila takové případné přesvědčení?
Není třeba nic lámat. Stačí je pozvat jednou, třeba zadarmo, na dobré představení. Pak už se vracejí sami.

Co se vy konkrétně snažíte divákovi přinést, zprostředkovat?
Divadlo je taková forma meditace. Je to vzájemná výměna energií mezi herci a diváky. Když je to tak, jak to má být, měl by být z vás a diváků jeden celek. V podstatě jde o radost, o hru – hraní si.

Jakou přidanou hodnotu přináší divadelní představení vám osobně?
Radost a hraní si.

 

Čím vás divadlo svazuje a čím naopak osvobozuje?
Ničím nesvazuje a osvobozuje mě tím, že mohu život vidět i jinak než racionálně a uvědomit si, že kolem existuje tolik věcí, které ještě nebyly vědecky prokázány a pojmenovány, ale ovlivňují náš život. A tak méně věřím zaběhnutým pravdám a víc pohádkám. To, co je možné v pohádkách, je totiž možné i v našem běžném životě! Stačí tomu uvěřit a hned se začnou dít zázraky!

 

Čím může svázat a osvobodit diváka?

Diváka může svázat, když si vybere žánr nebo inscenaci, která neodpovídá jeho naladění a vkusu. Musí sedět v divadle dvě hodiny a dívat se na to! Pak ho možná osvobodí panák tvrdého alkoholu v divadelním baru. V lepším případě ho ale taky může osvobodit to, že uvidí své problémy z nadhledu, že jsou třeba i jiné způsoby, jak je řešit. Uvědomí si, že v nich není sám a že je třeba někdo, kdo mu rozumí.

Děkuji za rozhovor.

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make-up: Michaela Lejsková

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Zlatý Had v Praze www.zlatyhad.cz

Divadlo Male(h)ry www.divadlomalehry.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře