Ondřej Havelka (II.) - režisér

28.11.2010 11:47 | Michaela Lejsková

 

 

 

„Věřím, že si mladí lidé do Janáčkovy opery mohou najít cestu. A tak se jim ji snažím vkusně a kvalitně vydláždit." Ondřej Havelka

 

 

 

 

 

 

Jedním z vydařených divadelních počinů režiséra Ondřeje Havelky je opereta Netopýr, podaná vtipnou až avantgardní formou. Jak ožívá opereta Netopýr v Národním divadle Brno, mohou diváci vidět od 2. ledna 2010. Osobně jsem operetu zhlédla a kritickým okem zhodnotila už první předpremiéru, která se konala v prosinci 2009. A tak se s vámi čtenáři chci podělit nejen o dojmy své, ale hlavně o ty autorovy, který si přeje přiblížit se tímto dílem divákovi stylem sobě vlastním.

 

Proč první předpremiéra a předpremiéra, jako tomu bylo v případě Netopýra?

Je to taková rutina, která se dnes už celkem běžně praktikuje. Poprvé jsem o tomto slyšel ve spojitosti se starými hollywoodskými filmy. Když se dělaly například komedie, sestříhala se nejdřív první verze, týden se promítala někde v okresním městě a tím se zjistilo, jak diváci reagují. Potom byl film odnesen znovu do střižny a přestříhán do finální podoby. I v divadle se to takhle dělává a smyl takových předpremiér je v tom, že se vyzkouší různé věci před publikem a posléze se uvedou do ideální podoby.

 

Jak to vlastně budete dělat, když teď už nebude v Brně? Pracovně vás bude vázat Praha. Kdo je asistentem režie, vaše pravá ruka?

S tím si lámu hlavu od první předpremiéry. Částečně zasvěcený člověk pohybující se v kultuře, jako jste vy, očekává, že bych takového člověka měl mít. Já samozřejmě v Brně asistenta režie mám. Není to ovšem ten typ stabilního spolupracovníka, jakého mívají velcí světoví režiséři, kteří své asistenty vysílají, aby za ně absolvovali téměř celý zkušební proces. Oni sami se objeví pouze na úvodní explikaci a pak dorazí až na hlavní zkoušky. To je určitě velmi pohodlné, ale mě by to asi nebavilo. Vlastně ne, za ty prachy bych nudu tohoto druhu nějak překousl! Ale abych se vrátil k vaší otázce. Udělám to tak, že vypracuji podrobný text, obsahující všechny změny, korektury a připomínky a předám jej mému asistentovi. Jaromír Brych je totiž zkušený divadelník a myslím, že si s tím poradí.

 

Asi v polovině děje se odehrává ples. Najednou přijde obrovský hudební kontrast a hraje se Frank Sinatra. Kde se tam vzal a proč?

V rámci plesu ve druhém dějství Netopýra bývá zvykem, že se vkládá ještě nějaký kousek navíc, nějaké extempore. Viděl jsem třeba Londýnskou inscenaci, tedy na DVD, kterou dirigoval Placido Domingo. Do programu vstupují dvě anglické komediální zpěvačky s piánem a předvedou tam svoje číslo. Lidi se baví a k mému velkému překvapení předvedou další dva kousky. Říkal jsem si, že to je docela hodně, ale pak přišel skutečný šok – Dr. Falke uvede dalšího hosta plesu a vstupuje Charles Aznavour ve smokingu a Placido Domingo ho doprovází v jakémsi francouzském šansonu. A teprve pak se zase vrací k Netopýrovi. Takže toto se běžně dělává. A já si říkal, že by mě něco takového taky bavilo. Pak jsem si uvědomil, kolik lidí ze souboru umí na něco hrát, a tak se zrodil nápad, o kterém už ale víc neprozradím.

 

Nebál jste se, že když diváky tímto způsobem jakoby vytrhnete z klasiky, zda to zpracují?

V případě Netopýra se nebojím ničeho. Pro mě Netopýr není nic závazného. S takovouto operetou lze udělat cokoliv, hlavně když je to vkusné a lidé se baví.

 

Jaké byly vaše nejtěžší okamžiky na zkouškách?

Velká divadla mají své dlouho dopředu vytvářené harmonogramy, pracovní řády, odbory. Nejvíce jsem bojoval s tím, když jsem chtěl větší flexibilitu. Ta se bohužel velmi těžko uvádí do praxe, když zaměstnancům jde víc než o umělecké dílo o uhájení svých zaměstnaneckých práv. Tahle skutečnost mě trápí, ničí, znechucuje. Další problém byl v samotném principu operety, kde aktér musí být nejen zpěvákem, ale i hercem. To pro některé operní pěvce byla úplně nová situace. Mým úkolem tedy bylo dovést zpěváky, kteří nikdy divadlo nehráli, k přirozenému hereckému projevu. Přiznávám, že mě to stálo strašně sil. Právě tím, že bylo málo času a já se věnoval hlavně tomu herectví, mi trochu unikl v závěru zkušebního procesu pohled na představení jako na celek. Ale to se dá ještě dotvořit. Hlavně, že většina aktérů je ve svých rolích moc dobrá. A vše nasvědčuje tomu, že je to baví a to je nejlepší předpoklad pro to, aby si se svými party bravurně poradili.

 

S čím konkrétně myslíte, že zpěváci sami nejvíce bojovali?

Říká se tomu přirozená existence na jevišti. Uvedu příklad situace, která se stala právě na první předpremiéře. Na pódiu se nechtěně rozbila sklenička. Na podlaze najednou leží střepy a samozřejmě divák v tu chvíli kouká jen na to, kdy na ně šlápnou, kdy si někdo rozřízne nohu, zkrátka vnímá tu situaci naprosto přirozeně. Ne tak nezkušený herec, který neví co s tím, chodí opatrně okolo, dělá jako že nic. Já být na jejich místě, normálně bych běžel pro smeták a lopatku, pořádně bych to rozmáznul a tím z toho udělal vtip, klauniádu, odklidil bych sklo a diváci by byli šťastní, že se před jejich očima děje něco naprosto autentického. Na tohle jsou herci v malých divadlech úplně přirozeně zvyklí. Jenže operní pěvci tu zkušenost nemají, a tak hráli dál, bojí se, že se někdo pořeže, následně přijde situace, kdy jim chybí jedna sklenička a od tohoto jednoho okamžiku se najednou začne vše hroutit. A to jsou věci, se kterými bych potřeboval ještě pracovat, aby si s tím účinkující dokázali poradit, aby se naopak radovali z toho, že jim osud přinesl nečekanou autentickou situaci.

 

Tak jako to známe z vašich vystoupení s Melody Makers?

Přesně tak. Když hrajeme s kapelou, vyloženě se těším, že se stane nějaká nečekaná situace, jednoduše se něco přihodí. Protože já na to okamžitě reaguji, začnu si s tím hrát a publikum vidí, že to je nestrojené a že jsme spontánní. Diváci se tím baví také, jsou šťastní, že se před nimi nikdo nepřetvařuje, a to je nová dimenze performance, pro mne vlastně nejdůležitější. Ale tohle operní pěvec nezažívá, není na to trénovaný. Když vstupuji do světa opery, beru to na vědomí, respektuji to, ale zároveň se nehodlám tomuhle světu přizpůsobovat. Chtěl bych jej infikovat trochu jiným divadelním myšlením…

 

V Netopýrovi je obsazení pouze brněnské, nebo zde i někdo hostuje?

Je zde hodně hostů. Třeba Aleš Briscein, prvotřídní tenorista, který zde hraje hlavní roli, je všestranný umělec, ostřílený i z muzikálů a operet. Díky jeho talentu, umění a vysoké profesionalitě má Netopýr vynikající úroveň. V roli Falkeho uvidíte Svatopluka Sema. Dále vynikající Pavla Vykopalová, která je momentálně v Brně v angažmá, hraje a zpívá postavu Rosalindy. Pak uvidíte Jiřího Sulženka, Martina Zbrožka a mnohé další výborné interprety.

 

Do role ruského prince Orlovského jste obsadil ženu, jaký k tomu byl důvod?

Princ Orlovský je klasická „ kalhotková“ role napsaná pro alt, vždycky ji tedy zpívaly altistky. Existují inscenace, kde to zpívali barytonisté o oktávu níž. Já jsem se rozhodl jít cestou klasickou. Jak to Strauss napsal, tak jsem to zachoval.

 

V jedné pasáži je ohlášena typicky česká písnička, která je následně zazpívána česko-německy. Nebojíte se, že se snese kritika a tato pasáž může být pro Čechy až urážející?

Ale v originálu je to také s tímto textem. Šlo o parodii na fakt, kolik bylo ve Vídni Čechů a na to, jak se tam ty jazyky vzájemně patlaly.

 

Vzhledem k tomu, že jste v Brně nastudoval Netopýra také s typickým brněnským hantecem, dá se s tímhle nastudováním někde vůbec hostovat? Mohli by tomu lidé rozumět a zasmát se tak, jako tomu je právě v Brně?

Myslím si, že divadlo takhle zatím neuvažuje. Představení je limitované češtinou. Netopýr je ve světě většinou hrán v originálu.

 

Myslíte, že třeba pražské publikum by neporozumělo?

Ono toho hantecu je tam jen trochu a pak, pražské publikum by, myslím, bylo naopak nadšené, že si lidé v Brně umí ze sebe udělat legraci. Spíš se zeptám já vás, co si myslíte vy, protože po představení se názory různily. Od těch, kteří by hantec klidně postrádali, přes ty, kteří vyslovili obavu, že se brněnské publikum snad i urazí, až po ty, kteří to naopak vítali.

 

Anebo se naopak zapojí. Osobně jsem měla během představení pocit, že si přejete brněnského diváka zapojit.

No jasně! Extempore, která jsem vložil do textu k tomu mají vést. Pro mě je to normální věc. Já jsem odkojený Ypsilonkou a vždycky jsem více inklinoval k novátorským divadlům než k divadlům klasickým. A tak jsem si říkal, že by publikum mohlo potěšit pár výpadků, odboček a úletů. Ale člověk si nikdy nemůže být jistý, jak na to divák bude reagovat.

 

Cesta, myslím, byla nasměrovaná dobře, jen se prolínala s až drzými místy a já osobně, kdybych neznala vaše vystoupení s Melody Makers a váš styl humoru, bych s rozpaky stravovala, co jste tím chtěl říct. A proto se možná objevily i nějaké rozpaky ze strany diváků.

Už na začátku, kdy jsem se sešel s vedením divadla a mluvili jsme o mých představách, jsem jasně řekl: jestli očekáváte klasickou inscenaci, tak já do toho nejdu. To bych neuměl a ani by mě to nebavilo. Šel jsem do toho s tím, že to udělám tak, jak si myslím, že by to mohlo oslovit mladé publikum. Zde musím vyzdvihnout, že mi divadlo vyšlo vstříc, když jsem si přál, aby Ondřej Suchý napsal nové zpěvní texty. To považuji za jednoznačně nejúspěšnější tah.

 

Ráda bych vám pochválila volbu kostýmů, které se opravdu povedly. Kdo je jejich autorem?

Kostýmní výtvarnice se jmenuje Kateřina Štefková. Je to mladá dáma, která pracuje už dlouhá léta v pražském divadle Na zábradlí. Kateřina přichází také spíš ze světa avantgardního divadla. Z kostýmů jsem nadšený, protože přesně asociují dobu a přitom mají ironickou nadsázku.

 

Co byste chtěl vzkázat divákům, kteří budou z vašeho Netopýra v rozpacích?

Pavla Vykopalová, která je skutečně skvělá umělkyně a se kterou pracuji už na čtvrté inscenaci, viděla před několika týdny poprvé můj koncert. Když odcházela, řekla mi, že teprve teď pochopila, o čem přesně na těch zkouškách mluvím a jak to myslím. Takže budou-li někteří na rozpacích, nedá se nic dělat. Prostě jsem nechtěl vytvořit tuctovou inscenaci, takovou jaká byla už před dvaceti, padesáti, sto lety. Já jsem si chtěl hrát!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Ondřej Havelka absolvoval obor herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (1978) a obor operní režie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (1988). Po absolutoriu studia herectví působil šest let v pražském divadle Studio Ypsilon. Brzy se prosadil i jako filmový a televizní herec. Úspěšná herecká tvorba mu přinesla i čtyři hlavní role ve filmech a dvě hlavní role v televizních seriálech. Po Sametové revoluci začal pracovat i jako scénárista a režisér v televizi.

Z nejdůležitějších filmových prací:

1995 – Mezzosoprano Magdalena Kožená (TV dokument – scénář a režie)

1998 – Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský (celovečerní film – scénář a režie)

2008 – Magdalena, menší film o velké zpěvačce (scénář a režie)

2009 – Poslední mohykán (hudební portrét Jiřího Traxlera – scénář a režie)

 

Jako režisér vytvořil čtyři divadelní muzikálová představení:

1988 – La Caffeteria – C. Goldoni, A. Hoffmeistrer, J. Ježek (Studio Ypsilon)

1990 – Tenhleten Manhattan – M. Vačkář, na motivy povídek Woodyho Allena (Divadlo Reduta Praha)

1993 – Má férová Josefína – M. Vačkář, na motivy V. Vančury (Hudební divadlo Karlín)

2007 – Muži v ofsajdu – K. Poláček, M. Vačkář, O. Havelka (Městské divadlo Mladá Boleslav)

 

Už od studentských let se věnuje interpretaci jazzové a populární hudby 20. a 30. let jako zpěvák, tanečník a stepař Originálního pražského synkopického orchestru, s nímž natočil šest alb. Pro tento orchestr napsal a spolurežíroval stylizovaný hudební dokument, který získal na festivalu televizní zábavy v Montreux v roce 1991 „Stříbrnou růži”. Jako scénárista, režisér a většinou i interpret vytvořil 18 hudebních klipů. Jeden z těchto klipů – Děkuji, bylo to krásné – získal ocenění na Czech Grammy 1995 jako „Klip roku”. Jiný – Jingle Bells – byl zakoupen a vysílán na MTV-Latin. V roce 1995 založil vlastní swingový bigband Melody Makers, se kterým v současné době vystupuje. Do dnešní doby vydal sedm CD alb a jako scénárista a režisér vytvořil tato koncertní show: Pocta Georgi Gershwinovi (1998), Jen pro ten dnešní den (1999), Příběh jazzu (2000), Vzpomínky na hvězdný prach (2001), Blues v srdci mém (2002), Sladce i žhavě (věnováno Bingu Crosbymu, 2003), Ohlasy písní zámořských (2004), Ondřej Havelka a jeho Melody Makers tentokrát zcela ROZVRKOČENÍ z písní Jaroslava Ježka a pánů V+W (2005), Opět něco starého avšak fungl nového (2007). V roce 1996 mu Akademie Czech Grammy udělila titul „Jazzman roku“.

 

Operní režie:

2004 – Martin Smolka: Nagano, hokej v opeře (Národní divadlo Praha)

2006 – Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (Janáčkova opera Národního divadla Brno)

2006 – Vladimír Franz: Zlatovláska (Národní divadlo Praha)

2008 – Giacomo Puccini: Gianni Schicchi a Ruggero Leoncavallo: Komedianti (Janáčkova opera Národního divadlo Brno)

2008 – Giacomo Puccini: La Bohème (Státní opera Praha)

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Oblečení: Vývoj Třešť www.vyvoj.cz   

Doplňky: Bisaku www.bisaku.cz  

Foto: Pavol Bigoš www.bigi.sk  

Make up: Alexandra Dejdarová

Publisher: Profashion 1/2010

Komentáře