Ondřej Sokol - herec a režisér

25.09.2016 09:44 | Dita Brančíková

Při vyslovení jeho jména si každý vybaví pořad Partička, filmy Krásno, Perfect Days, milovníci divadla určitě i jeho domovskou scénu Činoherní klub. Nikdy však Ondřej Sokol nemluvil tak otevřeně o tom, co všechno jeho úspěchům předcházelo, jak moc záleželo v jeho životě na štěstí a komu vděčí za to, co ve své profesi dokázal.

 

Kdybychom se pokusili vypátrat prapůvod vašeho zájmu o divadlo, herectví, režii, kde se to ve vás vlastně vzalo?

Myslím, že velký podíl na mém pozdějším profesním vývoji měla moje matka, která mě odmalička vodila do divadla. Byl jsem na některé věci dokonce tak malý, že mě tam nechtěli pouštět. Matka byla hodně sečtělá, studovala architekturu, kterou kvůli mně nedodělala a stala se projektantkou, ale vždycky měla k divadlu blízko.

 

Pamatujete si na svůj první „výlet“ za kulturou?

Pamatuju. Nevím přesně, kolik mi bylo, ale byl jsem opravdu malý a byl to koncert Orchestru Václava Hybše. Zpívaly tam všechny tehdejší hvězdy jako Korn, Pilarová, Simonová, Chladil, Vondráčková, a taky si pamatuju na koncert Hany Zagorové. V té době tyhle koncerty hromadně vykupovaly podniky, které musely vykazovat kulturní činnost, ale nikdo tam potom nechodil. My jsme vždycky přišli k pokladně, tam nám řekli, že dvě místa ještě volná jsou, ale sednout si můžeme, kam chceme. Pak už jsme chodili hlavně na premiéry, kde bylo zase vždycky plno, a mě ten svět začal strašně brát.

 

A pohltilo vás to natolik, že jste se chtěl stát umělcem…

Já jsem vyrůstal v Šumperku, takže dlouho bylo mým dětským snem stát se hercem šumperského divadla. I když to bylo částečně taky tím, že v jedné ulici u nás byl takový herecký dům, herci tam sedávali na dvorku, mně se to moc líbilo, přišlo mi to strašně free a fascinovalo mě, že by takhle probíhal můj profesní život.

 

Přesáhly vaše ambice pak i severní Moravu, nebo to přišlo až později?

My jsme s mámou letní prázdniny často trávili v Praze, v létě se hrálo třeba v Maltézské zahradě, v Divadle S. K. Neumanna, v Laterně Magice… A o pololetních prázdninách jsme zase týden chodili do Divadla Na zábradlí, do Činoheráku… Moc se mi ale nelíbilo Divadlo na Vinohradech, kde jsem viděl představení s Jiřinou Švorcovou a přišlo mi to tak nudné, že jsem se rozhodl, že chci dělat malé, studiové divadlo.

 

Co na vaše rozhodnutí stát se umělcem říkalo vaše okolí?

Když jsem na základní škole poprvé prohlásil, že bych chtěl být herec, ponížila mě učitelka před spolužáky tím, že řekla, že je to výběrové povolání a jestli mám pocit, že mě na takovou školu vezmou, tak jsem blázen. Od té doby jsem do těch papírů, kam se psalo, čím bychom chtěli být, radši psal kulisák. Jako druhou variantu jsem si dal leteckého mechanika. Chtěl jsem být i letec, ale nevidím na jedno oko a letec vidět musí, takže to jsem zase obcházel mechanikem. Prostě onemocní herec, já jako kulisák zaskočím, onemocní letec, já jako mechanik… To byla moje cesta, moje povolání „záskokář“.

 

Ale vaše kroky nevedly po základní škole ani na konzervatoř, ani na leteckou školu.

Já jsem na konzervatoř chtěl jít, nejbližší byla v Kroměříži, ale ten rok neotevírali ročník. Naštěstí. Je mi totiž jasné, že bych pravděpodobně skončil někde na oblasti. Ale hlavně si myslím, že by herci neměli studovat tuhle střední školu, protože ve 14, 15 letech ještě nic nevědí a takhle je to povolání definitivní. Můžou být jakkoliv nadšení, ale umí jen jednu jedinou věc, a tu životní cestu by si takhle neměli uzavřít.

foto: Robert Vano

 

Proto jste šel studovat gymnázium?

Ano, a tam jsem se po letech potkal s kamarádem z dětství Martinem Fingerem a založili jsme spolu divadlo. Veškerá moje existence na gymnáziu tak spočívala v přípravách představení, to jediné nás zajímalo. Vlastně jsme pořád jenom zkoušeli, protože všechny naše věci měly jen premiéru, která byla zároveň derniérou. Chodili jsme do dramatického kroužku profesora Medíka, pozdějšího starosty Šumperka, který měl zároveň na starosti kulturní program na různých akcích, takže jsme vytvářeli pásma, hráli detektivku a dokonce jsme museli chodit i na recitační soutěže. S naším přístupem jsme ale taky měli hodně skandálů a zákazů.

 

Jaký byl váš přístup? Bylo to ještě před revolucí, to jste nějak provokovali režim?

Vždycky se to nějak vymklo. Rozmlátil jsem třeba židli na okresním kole recitační soutěže, protože jsem přednášel Čechova a vzal to trochu jako rokenrol. Vzpomněl jsem si na Hendrixe, jak mlátil do kytary, a využil jsem tuhle inspiraci. Z toho byl skandál, že rozbíjím věci. Pak jsme třeba hráli představení, ve kterém byl Martin nějaký poradce přes volný čas a strašně ponížil postavičku policisty… Navíc můj otec byl v Kanadě, což mi tenkrát taky nepřidalo, nesměl jsem třeba chodit ani na besedy s vojáky z povolání, abych nevynesl nějaké informace. Ale já jsem už tehdy věděl, že chci jít na DAMU, kam se dělají přijímačky ještě před koncem školy, a tak jsem stejně kašlal na výuku. Neměl jsem ani ideální vztahy s některými profesory, byl jsem odmlouvavé dítě, a někteří mi to dávali „sežrat“.

 

Na DAMU jste se ale naštěstí dostal…

To ano. Dokonce jsem jel na přípravku 17. listopadu 1989! Měla být druhý den, ale když jsem přijel do Prahy, viděl jsem už v metru, že se něco děje. Tak jsem šel na Albertov, pak s tím davem na Hrad, ale cestou mě to přestalo bavit, protože šli pomalu a já chtěl stihnout divadlo. Tak jsem se odpojil – kdo mohl vědět, jak to dopadne! Druhý den jsme měli poradu s Janem Přeučilem, který nám vyprávěl o herectví a co si máme připravit, jenže k němu přiběhl Martin Sita, něco mu šeptal, a když jsem se pak vrátil do Šumperka, hned jsme založili stávkový výbor. U matky v práci jsme cyklostylovali prohlášení stávkového výboru, kde jsme měli požadavek, že delegace studentů pojede do Prahy. Abychom mohli chodit do divadla, samozřejmě. Tam se sice nehrálo, bylo to hlavně o diskuzích s herci o současné situaci, ale my jsme takhle s Kemrem v Činoheráku dělali revoluci!

 

A stihl jste se vůbec připravit na ty přijímačky?

Měl jsem trochu zpoždění, ale ano. Jen jsem nenáviděl monology a měli jsme mít tři. Takže jsem použil toho Čechova s židlí, to se jim líbilo, a s Martinem jsme rychle nacvičili dva dialogy z her, které se v té době hrály v šumperském divadle. Bylo po revoluci, vedoucím ročníku měl být Pistorius, který předtím nesměl pracovat, a tak se tam přišli podívat všichni ti herci, které jsem nikdy neviděl zblízka a znal je jen z divadel, všechny to zajímalo. Martin mi nahazoval texty, já jsem prošel do druhého kola, ale po něm neřekli moje jméno mezi postupujícími. Naštěstí do toho mého zhrouceného světa vstoupil Adamíra, že se s Pistoriem dohodli, že bych neměl dělat herectví, ale spíš režii. Nebo obojí. Což byla pozvánka do třetího kola. To jsem absolvoval už se čtyřicítkami horečkami a pak jen doma čekal na obálku. Když přišla, pamatuju si, že se mi zatočila hlava a že jsem radostí oběhl Šumperk asi čtyřikrát.

 

A tak jste začal studovat režii i herectví pod Lubošem Pistoriem a Jiřím Adamírou…

A ještě mě učil Viktor Preiss. Ten mě dost dusil, každou připomínku k mému hraní zahajoval slovy: „Ondro, pokud nechceš být jen režisér, tak…“ Ale naštěstí nade mnou držel ochrannou ruku Jiří Adamíra. A stejně „napůl“ se mnou studoval i Martin Myšička. Hodně mě ale naučil právě Pistorius, kterému jsem pořád tvrdil, že chci dělat malé divadlo. A on mě učil to velké. Chvíli to dřelo, ale pak jsem pochopil, že jsem měl opravdu štěstí, že jsem ho potkal. V přístupu k hercům jsem nepoznal za svou kariéru lepšího režiséra. Složitějšího ovšem taky ne. Když mě režíroval, nechápal jsem ho, měl jsem pocit, že jeho požadavky nejsem schopen zvládnout. Zahltil mě informacemi a nic z toho neodpovídalo mojí představě o tom, jak se hraje. Pořád říkal: „Musíte na tom jevišti myslet.“ Po zkouškách s ním jsme byli vždycky všichni vyřízení. Viktor nosil na hereckou víno a Adamíra nosil bolest a utrpení. Viktorova polovina ročníku byla vždycky taková rozveselená, a my od Adamíry jsme byli absolutně zdecimovaní. A to bylo moje obrovské štěstí.

 

Kdo vás ještě na škole ovlivnil?

Učil mě taky třeba Ivan Vyskočil, Ada Fryntová, Libuše Válková na hlas… Lidi, kteří toho tolik uměli a do té doby nesměli pracovat. Ačkoliv mě třeba právě paní Válková dost trápila a pořád mi opakovala, že neumím mluvit a že jsem naprosto ukázkový případ hyperkinetické dysfonie. A tak jsem dřel. Potom ale během třeťáku umřel Adamíra a Pistorius byl čím dál víc nemocný, chodili jsme za ním do nemocnice, a náš ročník dostal Jan Burian. Ten nás ale s Myšičkou trochu opomíjel, a tak jsme si tu režii museli vydupat.

 

Pamatujete si na svoji první inscenaci?

Tehdy se zrušilo studentské divadlo Disk a začalo se hrát v Celetné, kde pro mě nebyly termíny. Tak jsem si našel Euroklub, dnešní Divadlo Radka Brzobohatého, kam nechodili lidi, takže jsme s kolegy jezdili na studentské koleje, chodili po Václaváku a přesvědčovali lidi, aby do toho divadla přišli. Nakonec tam bylo třeba dvacet diváků, ale já jsem je všechny znal. Dokonce jsem tam dostal z nemocnice i Pistoria, jenže ten mi řekl, že je to příšerné. On kvůli nemoci chodil do kopce pozpátku, ale tehdy přede mnou utekl po schodech popředu!

 

A vaše první profesionální herecké vystoupení?

To mělo souvislost s režisérem Petrem Léblem, se kterým jsem se seznámil během školy a který mě hodně ovlivnil. Byl to opravdu génius a až s ním jsem zjistil, že nechci dělat to alternativní, studiové divadlo. Svoji první profesionální inscenaci jsem hrál u něj v Labyrintu, což bývalo Realistické divadlo, dnešní Švandovo, a po ní jsem si v recenzi přečetl: „Zajímavě působí i sympatický výkon studenta scénografie Ondřeje Sokola.“

 

Kdy vás přestali vnímat jako studenta scénografie?

Já jsem tehdy hlavně řešil, kam dál. Sebral jsem sílu a celé to svoje první představení Murraye Schisgala Stenotypisté jsem předělal, zrežíroval jsem k tomu druhou část, ve které jsem i hrál, a jmenovalo se to Stenotypisté a tygr. Petrovi se ta nová režie nelíbila, ale Pistorius mi dal ještě šanci, přišel podruhé a ve svém stavu mě po představení nadšeně nosil po Řeznické, kde jsem domluvil, že můžeme hrát. Slíbil mi, že mi sežene práci jako režisérovi, mezitím mi nabídl práci Petr v Divadle Na zábradlí, i když jsme se hádali a měli rozdílné názory, a já se rozhodl počkat. A tak jsem první rok po škole jezdil s Ivou Janžurovou po zájezdech.

 

To musela být zajímavá zkušenost!

Myslím, že mě to zocelilo tak, že už mě na jevišti máloco zaskočí. Hrál jsem snad úplně všude. I v tělocvičnách nebo ve vypuštěných bazénech, kde byly místo jeviště naskládané stoly, přes ně přehozený samet, takže když člověk špatně došlápl, rozjely se. V Mostě jsme hráli na 70 metrů dlouhém jevišti a druhý den v Plzni na jevišti v kině, které má 3,5 metru. Jezdil jsem po těch nejzapadlejších vesnicích, kde byli místní traktoristé zvědaví jen na Ivu, takže když nevyšla hned na začátku představení, ozvalo se z hlediště: „A kde je Janžurka?!“

 

Nevadilo vám to?

Ne, těch historek bylo mnohem víc a drsnějších. Oni se s manželem, který ta představení prodával, často hádali. Kvůli jedné takové hádce jsem jednou zůstal v nějaké tělocvičně před celým JZD asi deset minut sám na jevišti, zatímco ona hledala rtěnku, kterou měla mít v kabelce a neměla, a uraženě odmítala hrát bez ní. Na místě jsem si vymýšlel desetiminutový monolog… Nebo se nemohli u jedné hry, kterou napsali spolu, shodnout na délce, a tak měly generálky 12–16 hodin, protože se vždycky na něčem zasekli! Nakonec jsme premiéru Hypnotizérovy nevěsty hráli 4 hodiny a 20 minut. Byla to konverzační komedie a bylo tam smrtonosné ticho. Pamatuju si dodnes tu bušení ve spáncích, jak jsme tři čtvrtě hodiny hru uzavírali, osm herců se už na tom vrzajícím jevišti nervózně kymácelo a já místo hlav diváků viděl moře, na kterém na voru odjíždím do hereckého pekla…

 

Zkrátila se ta hra alespoň potom?

To jo, druhý den to trvalo 3,5 hodiny, další repríza jenom tři a pak jsme to stáhli asi na dvě dvacet. Od té doby mi nevadí vůbec nic. Když jsme pak hledali další hru, nechtěli jsme riskovat, že by to zase psali oni dva, tak jsem přišel s Milionářkou Bernarda Shawa. Jenže jsem ji našel jen v takovém zastaralém prvorepublikovém překladu, a tak jsme se rozhodli, že ji přeložíme. A tehdy jsem zjistil, jak moc mě baví překládat.

 

Těch překladů jste pak udělal asi dalších deset a ty hry jste stejně jako Milionářku režíroval. Ale u „Janžurky“ jste nezůstal, že?

On v té době přišel Pistorius s tím, že má něco režírovat v Mladé Boleslavi a dal si jako podmínku, že tam vezmou do divadla mě a pár dalších herců. Začal jsem tam hrát Candidu Bernarda Shawa v příšerné režii Josefa Kettnera, Pistorius chtěl, abych to režíroval já, a tak kvůli mně vymysleli studiovou scénu. A mělo to takový úspěch, že jsme to pak přetáhli na velké jeviště a nakonec jsem tam režíroval tři věci.

 

V druhé polovině 90. let jste tedy pracoval v Boleslavi, ale zároveň jste se studoval ještě FAMU. Dalo se to zvládnout?

Když jsme do Boleslavi nastoupili, tak jsme měli poměrně dobrou pozici a s Petrem Hruškou velký vliv na to, jaké herce tam vzít, takže nás tam bylo hodně z Prahy. Já jsem se po roce rozhodl, že si ještě dodělám FAMU, takže jsme se ráno všichni scházeli na Českomoravské a jeli do Boleslavi, kde byla od desíti do dvou zkouška. Po třetí už jsem byl zpátky v Praze, z Černého Mostu jsem jel metrem na FAMU a tam předstíral, že jsem tam celý den. Ale kolem šesté jsem zase musel z Čerňáku do Boleslavi, protože jsem hrál i 27 představení měsíčně. Mnoho profesorů jsem tak viděl opravdu až na zkouškách.

foto: Robert Vano

 

Jak jste se tam mohl takhle udržet?

Ono to bylo hodně o tom, že jsem musel točit dobré filmy. Já jsem vlastně už na přijímačkách lhal, jak zbožňuju ty dokumentární, i když jsem chtěl točit hrané. Jenže dokument byl tenkrát nejlepší katedra na FAMU a všichni filmoví režiséři chtěli tam. Naštěstí nade mnou držela ochrannou ruku moje vedoucí ročníku Olga Sommerová, přestože jsem svoje dokumentární filmy měl jako jediný ze všech napsané a ti lidi to hráli. Třeba bezdomovci, kterým jsem dal po pětistovce, a oni se naučili, co mají říkat. Všichni spolužáci měli problém s tím, že je podezírali, že je to hrané, jenom já ne… Ale byla to výborná zkušenost, utíkal jsem takhle z toho divadelního ghetta a začal najednou jinak přemýšlet, byl to jiný rozměr. Navíc mě ta škola moc bavila a myslím, že jsem se tam naučil poměrně hodně pro to řemeslo. V dokumentu jsem nakonec objevil i nějaké kouzlo, respektive možná spíš něco, co se mi pak hodilo při filmové práci, ale mojí ambicí vždycky bylo dělat hraný film.

 

Proč jste to po třetím ročníku vzdal?

Protože jsem se dostal do neřešitelné situace. Každý den jsem trávil na cestách mezi Prahou a Boleslaví, můj jediný příjem byl z divadla a do toho se měla narodit dcera. A navíc jsem to ani v divadle neměl jednoduché, publikum moje režie moc nepřijímalo. Udělal jsem třeba inscenaci, ve které bylo prvních 40 minut na jevišti auto, a všichni herci byli uvnitř s porty. Pak zastavili na krátkou přestávku a zase si sedli a jeli. Potom šla dolů opona, a když se zvedla, seděli akorát jinak. A pak zase. A to se tehdy nelíbilo radním, kteří divadlu dávali peníze. Dokonce jsem jednou přišel na představení a tam visel nápis „Porucha opony“. Báli se mi tam potom dát nějakou režii, tak si vymysleli Fráňu Šrámka. Nejhoršího dramatika na světě. Odmítl jsem, ale nakonec jsem pochopil tu hru a udělal jsem Léto. Šrámek byl ze Sobotky, kousek od Boleslavi, a půlka Sobotky se prý naštvala. Já jsem to totiž udělal hodně na hraně, nahá Bára Kodetová ve sprše a mladý básník ji pozoroval… Nicméně to byla moje první inscenace nominovaná na Thálii. Díky nominaci jsme ji hráli Pod Palmovkou, kde to viděl Vladimír Procházka…

 

Předpokládám, že další vaše cesta pak vedla do Činoherního klubu, kde je Vladimír ředitelem…

No po Fráňovi Šrámkovi už to v Boleslavi nešlo udržet. Dali jsme tam hromadnou výpověď a chtěli založit divadlo v Praze. Mělo se jmenovat U Anděla, ale nedostali jsme grant. A právě v té době byl konkurz na ředitele Činoheráku, který vyhrál Vladimír. Shodou okolností odtamtud zase odešla jiná parta, a on mi volal, jestli bych nepřevzal role po Michalu Dlouhém. A tak jsem nastoupil a první sezonu zaskočil jedenáct rolí! Kolikrát jsem se ve dvě odpoledne dozvěděl, co budu hrát, a večer šel na jeviště. Nicméně díky tomu jsem pak mohl trvat na svém požadavku být i režisér, oni mi vymysleli Činoherní miniklub, což bylo sice na velkém jevišti, ale mimo hlavní dramaturgii, já tam zrežíroval Osiřelý západ, posbíral za to několik cen, dostal několik nabídek a všechno se zlomilo. Já jsem vlastně vždycky začínal tak nějak bokem a musel si všechno vydřít.

 

V Činoherním klubu jste už 15 let, pracujete tam dále na nových věcech, ale nakonec jste zabrousil i do jiných než divadelních vod!

Já jsem si po tom prvním Osiřelém západu vybíral mezi několika nabídkami. Jednou z nich bylo Divadlo Na Jezerce, kde jsem pak režíroval hru Zahraj to znovu, Same a následně Prokletí nefritového škorpióna a Válku Roseových. Zároveň za mnou přišel Petr Kracík, jestli bych nechtěl šéfovat v Divadle pod Palmovkou. Ale já jsem si vybral režii Tele Tele, protože jsem si chtěl dodělat FAMU, „dostudovat“ tu školu v praxi. A byl to opravdu ideální způsob, protože ten pořad byl skečový, byly to parodie všech možných televizních žánrů, od zpráv přes publicistiku, dokumenty až po hrané věci a estrády, ale i když se z toho dělala legrace, člověk musel používat prostředky všech těch pořadů. Lepší školu a praxi v oboru jsem ani nemohl dostat. Navíc mě to strašně bavilo a i dobře živilo.

 

Proč jste tedy potom odešel?!
Tele Tele bylo čím dál tím náročnější a navíc Kracík znovu zopakoval svoji nabídku. Natáčeli jsme pondělí, úterý, středu, někdy čtvrtek a potom čtvrtek, pátek, sobotu a někdy i neděli jsme stříhali. Takže jsem pracoval od pondělí do soboty nebo neděle téměř tři roky. Potom už jsem nemohl. Co jsem se mohl naučit, jsem se na tom pořadu naučil. A tak jsem tenkrát kývl na nabídku dělat uměleckého šéfa na Palmovce. Připravil jsem dramaturgický plán celé sezony, vybral další režiséry, hru Kracíkovi i sobě, jenže on se pak začal najednou zapírat a já zjistil, že se tam přijímají noví herci, že podle mých nápadů zrežíroval hru, kterou jsem si vybral, a tak jsem tam stihl udělat jenom Višňový sad. Ten ovšem považuju za jednu ze svých nejlepších režií, která se mimořádně povedla, a rád na ni vzpomínám. Viděla to i spousta zahraničních režisérů a dokonce Rusové mi říkali, že v Rusku tak dobrý Višňový sad neviděli!

foto: Robert Vano

 

Pořád jste ale působil v Činoherním klubu…

To ano, ale v Činoheráku jsem měl jednu režii za rok a půl. A v té době mi nabídli roli v seriálu Ordinace. Já jsem to odmítl, jenže pak jsem přemýšlel, že bych tak zvedl svoji cenu na trhu a při druhé nabídce jsem prostě udělal rozhodnutí s chladnou hlavou. Šel jsem tam opravdu jen kvůli tomu, že budu známý z televize. A musím říct, že se mi to vyplatilo. Producenti Partičky mě pak totiž schválili a přijali do té party jenom proto, že jsem byl známý z Ordinace. Takže ta úvaha nebyla mylná a umožnilo mi to dělat něco, čím jsem prorazil úplně. Navíc pořadem, za kterým si můžu stát a který pro mě má smysl. Bez Ordinace bych prostě nedělal Partičku.

 

Povídat si o Partičce by bylo na celý další rozhovor, jak jste se ale dostal k dalším divadlům? Ve Studiu DVA jste třeba před nedávnem nastudoval muzikál Evita…

Já v Činoheráku dál pokračuju v režiích, od začátku jsem střídal hlavně McDonagha s Mametem, ale celkově je režie v Činoherním klubu nejsouvislejší a nejzásadnější linka mojí práce. Považuju to za to, co má smysl a co bych chtěl, aby po mně zůstalo. No a právě díky práci v tomhle divadle mě oslovil majitel Studia DVA Michal Hrubý, který tam chodil a zbožňoval Ivanu Chýlkovou. Nabídl mi režírovat Hello, Dolly!, potom Vánoční koledu, kde jsem se seznámil s Karlem Rodenem, a na to navázala teď třetí spolupráce na Evitě. Bylo to sice pro všechny hodně náročné, ale myslím, že i tohle se povedlo.

 

Ve vašem životopise najdeme přes třicet dalších režií, nemůžeme ale opomenout ani vaše role herecké. Těch bylo více než padesát a několik i ve filmech!

Nejhorší je, že já si na některé ty role už ani nepamatuju. Ale jsou mezi nimi samozřejmě i ty nezapomenutelné. Třeba Tomáš v Útěku do Budína. To pro mě byla obrovská škola, měl jsem tam nějakých 75 natáčecích dní a odžil si tam kus života. Dostal jsem se k tomu sice náhodou, protože režisér na tu roli obsadil někoho jiného, on nepřišel na natáčení, a tak si vybrali v agentuře mého spolužáka. Jenže já byl vedle něj ve složce, tak pozvali i mě. A tak jsem Petra Kubese připravil o roli. Ale pro mě to byl zase odrazový můstek, protože díky tomu, že mě v tomhle filmu viděli producenti Ordinace, jsem pak dostal roli v seriálu. A hlavně jsem se toho spoustu naučil od Slavo Luthera, což je jeden z největších, i když poměrně dost nedoceněných režisérů. Byla to sice dobovka, za minimální peníze, ale on byl úžasný třeba v záběrování, prostě škola velkého filmu.

 

Dnes jste sám režisérem úspěšného snímku Krásno. Posunul jste se někam v té svojí práci, vidíte nějaký vývoj?

Určitě vidím velký pokrok! Hodně jsem se naučil, věci, které mě překvapily a srážely na kolena v mých prvních pracích mě sice srážejí na kolena pořád, ale už mě tolik nepřekvapují. Myslím, že už vím, co můžu čekat, a mám nějaký odhad. Vím, kam chci směřovat a na čem má smysl pracovat. A mám pocit, že jsem se dopracoval do ideálního stavu a rád bych takhle šťastný zůstal co nejdéle.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková (rozhovor vznikl v roce 2015)

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře