Peter Pecha – herec a zpěvák

18.07.2019 16:59 | redakce

Peter Pecha je tak trochu „přírodní úkaz“. U rozeného Slováka byste ani na vteřinu nepoznali, že se nenarodil v Česku. Jeho slovní projev je bezchybný, jeho intonace a dikce jak v mluveném projevu, tak ve zpěvu, je zkrátka dokonalá. Herec, zpěvák i držitel ceny Thálie za rok 2017 za roli v muzikálu Rocky má řadu dalších plánů a záhy jej čekají velmi důležité chvíle.

 

Petře, jak jste se dostal ke zpívání a později k hraní?

U zpívání to byl daleko rychlejší a možná přirozenější proces, protože jsem zpíval už od dětství. A dárek, který jsem chtěl už ve věku 2,5 roku, aniž bych pořádně uměl mluvit, byly kytara s harmonikou. Takže přerod ke zpěvu byl mnohem snazší. Zpíval jsem celý čas a chodil jsem i na ZUŠ, rozvíjel jsem se v hudbě. Co se herectví týče, tak to souvisí s tím zpěvem. Chtěl jsem studovat zpěv, ale ne klasiku. Šel jsem na studium muzikálového herectví na JAMU do Brna, kde jsem se dostal do kontaktu s herectvím podrobněji. Po škole hned přišly nabídky z divadel, tak jsem začal hrát.

 

Věděl jste hned od začátku, co chcete, nebo jste se v hudbě i v herectví hledal?

Asi jsem to věděl. Já jsem věděl, že chci stát na jevišti a že chci dělat muziku. Co se herectví týče, tak o ně jsem nijak zvlášť neusiloval, ale jedno se propojilo s druhým. Ale když něco dělám, snažím se to dělat naplno. Patrně si toho někdo všiml a začal jsem v Brně dostávat nabídky.

 

Jak složité je pro kluka ze Slovenska přijít do Čech, stoupnout si na velké pódium před stovky diváků a uspět tak, aby si ho všímali nejenom režiséři a producenti, ale i média, diváci…?

Je to ohromně složité! Už jenom odejít z Brna do Prahy bylo těžké, protože jako absolvent JAMU jsem do té doby hrál v Bratislavě v muzikálu RENT, hrál jsem v Brně hlavní roli v muzikálu Kočky, ale řekl jsem si, že to v té Praze prostě chci zkusit. Člověk si čtyři roky buduje nějaké zázemí, je v nějaké škole, zná se s režiséry, řediteli těch divadel a pak najednou odejde do města, kde nemá a nezná nikoho, to je hodně těžké. Takže všechno šlo od píky, od totálního prapůvodu, od konkurzů… I když ty základy jsem samozřejmě měl a ohromně mi pomohlo, že jsem věděl, co chci dělat. Postupně jsem se dostal ke krásným nabídkám a rolím, včetně muzikálů Mata Hari, Mamma Mia!, Tři mušketýři, Rocky a dalším. Všem, kteří mi tu šanci dali, moc děkuju a jsem jim vděčný, že mi dali důvěru. Moc si toho vážím.

 

Kdo byl ten první, kdo vám v Praze dal šanci?

První byl muzikál Mata Hari na Broadway u Oldy Lichtenberga, který režíroval Radek Balaš, ale ještě před tím se na naše absolventské představení do Brna přijeli podívat pánové Töpfer a Deák z Vinohradského divadla a dali mi nabídku do jedné krásné činohry s názvem Nesnesitelné svatby. Když jsem pak absolvoval konkurz na ten muzikál, tak se nás režisér ptal, jestli na to budeme mít čas, jestli bychom měli čas zvládnout třeba i dvojroli. Na to jsem řekl, že se omlouvám, ale že budu zkoušet na Vinohradech. Myslím si, že to ho tehdy zaujalo natolik, že si řekl: Aha, on bude dělat tam, tak asi není úplně špatnej… Takže na základě toho jsem pak dostal nabídku na roli v tom muzikálu.

 

To znamená, že k muzikálům vám vlastně pomohlo slavné Vinohradské divadlo?

I tak by se to s nadsázkou dalo říct. Za obě nabídky a zkušenosti jsem velmi rád.

 

Jste rodilý Slovák, jak je možné, že to nikdo nepozná, protože řada zpěváků, herců a dalších osobností s tím bojuje léta, i celý život.

Já říkám, že je to tím, že jsem Záhorák. Že nejsem takový ten typický Slovák, protože je to západní část Slovenska, kdy máme vlastní dialekt, který má spíš blíže k moravštině než ke slovenštině. Tudíž takový ten tvrdý akcent mám z toho dialektu. A protože jsme bydleli na západě u hranic, chytali jsme v televizi hůře slovenské programy. Takže už jako dítě jsem více koukal na české kanály.

 

Vůbec nepůsobíte přehnaně suverénně. A na to, že máte za sebou už velké úspěchy, spíš až moc skromně. Čím to je?

Já vůbec nevím, jestli to není třeba někdy na škodu. (smích) Pořád se snažím být pokorný a pracovitý a mít to svoje místo zaslouženě za práci a ne za různé bulvární statusy a články. Pořád si myslím, že člověk se může stát úspěšným díky kvalitní práci a ne kvůli problémům a skandálům. Věřím, že to tak u mě zůstane i nadále. Když jsem přišel na JAMU, chodil jsem do barů, pařil jsem, chodil pozdě domů, ale pak jsem si uvědomil, že pokud chci být dobrý, musím dřít dvakrát víc než ostatní, takže jsem se nočního života vzdal ve prospěch práce, ale nelituji toho.

 

Kromě hudby, s níž se setkáváte na divadle, děláte i svou vlastní hudbu, své projekty, zpíváte. Co vám to dává?

Mě na tom baví, že to není muzikál, že je to pop a rock. Jsou to tematické hudby. Dělám svou hudbu, mám i kapelu, sám nějaké věci produkuji a píšu si věci. Mám v plánu oficiální vydání singlu s týmem lidí, který kolem mě je. Dělám hudbu do reklam, vytvořil jsem už i dvě mobilní aplikace, což je taky úplně jiný pohled na hudbu, aby ten zvuk měl specifickou náladu, notifikaci, pojetí. Jezdím na akce, chystám koncerty a je to pro mě maličko únik od té divadelní formy.

 

Vaše partnerka Kateřina je také herečka a zpěvačka. Jak se žije vedle sebe dvěma lidem stejného povolání zvláště v umělecké branži?

Krásně! Opravdu. My se pracovně moc nepotkáváme. Kromě jednoho muzikálu, kde na scéně spolu nejsme, a jedné hry v Divadle Na Maninách, kde hrajeme, máme každý své projekty. Já respektuju to, když ona zkouší, je na zájezdech, ona zase to, když cvičím, zkouším, jezdím na akce. Prostě je to fajn. A kdybychom jeden druhého nerespektovali, kdybychom si nedůvěřovali, nemohli bychom spolu a vedle sebe být. Kačenka je úžasný člověk a moc si jí za to vážím. Vím, není to vždycky jednoduché, ale já se jí to snažím vynahrazovat právě ve chvílích, kdy máme oba volno a jsme spolu.

 

Už jste spolu poměrně dlouho a vše dospělo do takové fáze, že jste ji požádal o ruku. Kdy a kde bude svatba?

Ano, to je pravda. Požádal jsem ji o ruku na kluzišti a ona řekla ano. Svatba bude letos v září na Slovensku, respektive skoro na pomezí Čech a Slovenska, v jednom takovém úžasném, romantickém kostelíku. Bude tam hlavně rodina, kamarádi. Teď chodíme na nauku, protože půjde o sňatek církevní, a moc se na to těšíme. Chceme si to oba opravdu užít, a věřím, že to bude napořád.

 

Je pro vás důležitý odpočinek a relax, nebo vám stačí málo a jste fit?

Je to velmi důležité, ale moc to neumím. Dost často to na sobě pociťuji, když je tělo zhuntované každodenním cvičením, tréninkem, minimální regenerací. Takže se snažím využívat služeb skvělého fyzioterapeuta české fotbalové reprezentace Karla Pelikána a alespoň jednou týdně k němu zajít a on mi tu mou fyzickou stránku dá skvěle dohromady. Jinak miluju sauny a vířivky, ale teď v létě je to spíš smrtelná kombinace. Nicméně když máme s přítelkyní čas a možnost, jedeme na výlet, nebo si pustíme nějaký film a opravdu odpočíváme.

 

Děláte nějaký sport, tedy kromě cvičení ve fitku?

Miluju golf. Moc rád na něj chodím, miluju západy slunce na golfovém hřišti, kdy už je takové to příjemné teplo a není příliš vedro, když je to všude zelené. Mám to moc rád. V takový moment je to pro mě velký relax, navíc na čerstvém vzduchu.

 

Vy si ale léto a volno moc neužijete, nebo se pletu?

Nepletete! Zatímco jinde jsou divadelní prázdniny, tak já spolu s dalšími kolegy začínáme zkoušet. Bude to nový muzikál Tarzan. Mám za sebou už pár tréninků akrobacie na šálách a na lanech a musím říct, že i když jsem třeba pět dní nešplhal, pořád mě bolí úchop. Je to úplně jiný druh pohybu než činka. Ta je pevná, ale šála, potencionální liána, pořád pruží. Navíc budu bez jištění šplhat do devíti deseti metrů. Chce to maximální fyzičku a soustředění. Je tam i přízemní akrobacie a takový ten postoj, kdy je člověk pořád v podřepu. Zkrátka jako správný Tarzan. Není to vůbec snadné, ale o to je to zajímavější. Je to výzva a já mám výzvy rád. Chci tomu dát maximum, dát se maximálně do formy, vymakat se. Podobně jako jsem to měl v Rockym. Premiéra bude 3. října v Divadle Hybernia.

 

Co vy a televize a film. Neláká vás umělecká dráha po této linii?

Přiznám se, že mě to velmi láká. Jsem milovníkem filmů, a kdybych mohl, jsem v kině pořád. Sleduji herce, jak to dělají, a moc mě to baví. Mám oblíbence, na jejichž filmy chodím velice rád, mám rád jejich práci. I to je pro mě forma relaxu. Měl jsem možnost natočit nějaké seriálové věci, nějaké krátké filmy a vím, že mám co dělat. Na druhou stranu mě to baví a dokázal bych si představit dělat to častěji. Baví mě na tom hlavně jedna věc, a sice, že když člověk natočí danou emoci, postavu, situaci, tak se tím už nemusí zabývat, kdežto na divadle se k tomu vrací pořád dokola.

 

Co Peter Pecha a sláva a popularita?

Kdo je Peter Pecha? (smích) Samozřejmě že člověka těší, když ho někdo pozná, usměje se, požádá o fotku, o podpis. Nedělá mi to problém a je to součást mé práce, ale není to důvod, proč svou profesi dělám. Tohle je takový příjemný bonus, ale nikdy jsem do toho nešel s tím, abych byl slavný a byl králem večírků a bulváru a podobně. To ne. Za mě musí mluvit moje práce, to co umím, a ne to, jestli budu na přední stránce bulváru třikrát za týden, nebo jednou za půl roku. Líbí se mi reakce od lidí, když se s nimi potkám a oni mi třeba řeknou, že na mně byli a že je to těší, je to taková odezva. To je pro mě největší odměna a motivace do další práce. Nevím, co bychom dělali, kdybychom žili v USA a ta sláva a ten tlak by byly tak ohromné, že by paparazzi padali ze stromů. Ale zatím je to v té fázi, že mi to nevadí a neobtěžuje mě to.

 

Jaké jste měl pocity, když jste loni přebíral cenu Thálie za muzikál?

Krásné. Když vyhlásili mé jméno, nemohl jsem tomu uvěřit. Nestačil jsem se divit a určitě jsem s tím nepočítal. Měl jsem pocit, že v té kategorii je skutečně velká konkurence. O to více si toho vážím a beru to jako nesmírnou prestiž a důvěru, kterou mi ti lidé dali.

 

Jako rodilý Slovák jste rozhodnutý působit hlavně tady, nebo se chystáte na rozlet i ve vaší rodné zemi?

Pokud by na Slovensku přišla dobrá nabídka, smysluplná, tak se jí bránit nebudu. Ale muselo by to být něco zajímavého. Přece jen dojíždění a čas tím strávený, a styl života, který vedu v Praze, to vše musí být sladěné. Ale pokud už by něco takového přišlo, přemýšlel bych o tom. Svou domovinu nezapírám, naopak, hrdě se k ní hlásím. Momentálně ale působím hlavně v Česku a vypadá to, že to tak ve větší míře i zůstane.

 

Máte nějaké přání, nesplněný sen, o kterém však víte, že se splnit může?

Já mám kopec snů a přání, ale takový ten největší je má představa o krásném dni, které bych chtěl reálně docílit. Tedy ráno se probudit, strávit na zahradě u domečku hezký den s manželkou a dětmi, pak s kapelou odehrát koncert pro dav lidí a pak se zase vrátit k rodině. To bych byl nejspokojenější na světě. Věřím, že se mi to splní. Minimálně k tomu mám už dobře našlápnuto.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: René Kekely

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Michaela Dzurna

Vytvořeno ve spolupráci:

Hotel Grandium Prague www.grandium-hotel.cz

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Pánské obleky Bandi www.bandi.com

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře