Petr Jarchovský – scenárista, dramaturg, pedagog

26.10.2016 12:17 | Eva Procházková

Jako scenárista filmů Musíme si pomáhat a Horem pádem získal dva České lvy. Podílel se i na filmech, které byly oceněny v Karlových Varech i na Berlinale a vybrány i na festivaly Sundance a Telluride. Velký divácký úspěch zaznamenaly Pelíšky či Šakalí léta, filmy Musíme si pomáhat a Želary byly nominovány na Oskary. Mnohé jeho scénáře vycházejí z povídek Petra Šabacha. Petr Jarchovský často tvoří autorskou dvojici se svým přítelem z mládí, režisérem Janem Hřebejkem, se kterým aktuálně pracuje na trilogii Zahradnictví.

Byl jste „psavec“ od dětství?

Byl jsem od dětství vypravěč a rád a hodně jsem kreslil. Ve druhé třídě jsem začal psát vlastní cestopisný román z Afriky, který byl pouhou záminkou ke spoustě ilustrací s divokými zvířaty. V dospělosti mi zůstaly jen ty slovní komentáře k obrázkům, zatímco obrázky obstarávají jiní lidé –režisér, kameraman, architekt, herci…

Jak vás ovlivnili rodiče?

 Máma pečovala o to, abychom s bráchou v životě něčeho dosáhli a získali vzdělání, táta se s velkým nasazením staral o náš volný čas. Po osmašedesátém definitivně rezignoval na jakékoli budování kariéry ve znormalizované zemi a veškerou svoji energii věnoval nám, svým synům. Vedl mě i bráchu ke sportu. Přihlásil nás na volejbal a sám se stal mnohaletým trenérem. Získali jsme díky tomu smysl pro fair play i pro týmovou práci.

Vedl vás i ke kultuře?

Hodně se zajímal o film a literaturu. Sledoval mé zájmy, a jakmile vycítil, že k něčemu tíhnu, pokusil se mě podporovat. Chodili jsme spolu na výstavy a do kina, doporučoval mi knížky. S velkým zaujetím líčil filmy nové české vlny, které byly v těch dobách na indexu. Nejzásadnějším vkladem ale bylo, že jsem se narodil do rodiny nadšených vypravěčů, kteří čelili realitě tím, že ji převypravovali do často velmi vtipných, ironických historek. Pokoušel jsem se jejich vyprávění přenášet dál, takže mnohé historky vyslechl Honza Hřebejk mnohem dříve, než se stal režisérem. I to je možná jeden z důvodů, proč jsme společně tak propojení a proč nám to tak funguje jako autorské dvojici.

Bylo studium na gymnáziu vaší „startovní čárou“?

Akademické gymnázium se pro mne stalo zásadním bodem obratu. Na základce jsem byl mezi spolužáky vyhledávaným vypravěčem smyšlených dobrodružných příběhů, na gymnáziu jsem své výsadní postavení baviče rychle ztratil. Podobně a lépe disponovaných spolužáků tady bylo víc… Ocitl jsem se mezi kluky, kteří četli poezii, náročnou literaturu, zajímali se o divadlo. Díky nim jsem objevil básníky, jako byl Václav Hrabě, Josef Kainar, Jaroslav Seifert, Jacques Prévert a další. Co zakázal bolševik, to pro nás bylo spolehlivým doporučením, o co se zajímat.

Na které své časné literární pokusy vzpomínáte?

Někdy po druhém ročníku si mě asi všiml můj mnohem průbojnější spolužák Honza Hřebejk. Začali jsme se kamarádit přes muziku. Snili jsme o tom, že založíme kapelu jako spousty podobných kluků a holek v té době. Psali jsme písňové texty stylem já sloku, Honza refrén a do velkého linkovaného sešitu jsme zkusili i divadelní hru – já stránku, Honza stránku, tehdy pravděpodobně vznikalo naše budoucí spoluautorství. Naše osobní přátelství se definitivně potvrdilo na školou organizovaném zájezdu vlakem Družby do Pobaltí, Leningradu a Kyjeva. Tenkrát jsme ve vlaku, který se řítil nocí, četli své verše ve stylu rozervanců Chlebnikova a Jesenina.

Patříte k našim předním scenáristům a ve dvojici s Janem Hřebejkem k předním autorským týmům, to tehdy jste se rozhodli, že půjdete studovat a jednou i pracovat spolu?

Myslím, že už na gymnáziu jsme tušili, že budeme jednou spolupracovat, jen jsme nevěděli jak. Honza byl mnohem dřív rozhodnutý, že bude směřovat k filmařině. Já jsem podobnou odvahu neměl. Šel jsem na pedagogickou fakultu, obor český jazyk a výtvarná výchova. Škola byla neuvěřitelně zpolitizovaná, a zatímco Honza líčil relativní svobodu na pražské FAMU, já jsem si stěžoval na pustinu ducha panující na peďáku. Vyhecoval mě, abych jej následoval. Přihlásil jsem se na stejný obor jako on a přestože své první literární povídky jsem psal až k přijímacímu řízení na FAMU, k překvapení všech jsem byl bez jakékoli protekce přijat. Na filmovou školu jsem vlastně utekl za pocitem svobodného a tvůrčího prostředí, nikoli s konkrétní představou, že se ze mě stane filmař.

Když se dnes podíváte na svou první realizovanou filmovou povídku Dlaždice, vidíte tam nějaké své začátečnické chyby?

Dlaždice vznikla v porevoluční euforii, kdy se pro nás, studenty FAMU, otevřela možnost realizovat své pokusy v nově se utvářející České televizi. Šlo o autentickou příhodu mého táty z dob jeho studií na jaroměřském gymnáziu v padesátých letech. Je to typická prvotina, vstup do profese se vším všudy, tedy i s chybami, ale je v ní už obsaženo to, co se později stalo mojí doménou – oživovat a rekonstruovat vzpomínky druhých. Byl jsem opravdový začátečník, Honza už byl profesně dál, spolu jsme se sešli až u scénáře Trojanova debutu Pějme píseň dohola a od té doby spolupracujeme.

K realizaci filmu je velmi důležité najít producenta…

Měli jsme velké štěstí, že se jím stal náš spolužák a kamarád z FAMU Ondřej Trojan. Produkce se ujal proto, aby pro sebe a své kolegy vytvořil prostor k realizaci jejich děl v relativně svobodném ovzduší, kde zásadní rozhodnutí nejsou prvotně motivována výdělkem, ale uměleckou ambicí. Když už jsme nevěřili, že dokážeme zrealizovat Pelíšky, o které nebyl mezi producenty zájem, Ondřej nás podpořil a neúnavně, po dobu čtyř let, na ně sháněl peníze a koproducenta. Ten film vysloveně resuscitoval. Do natáčení jsme vrhli s velikou energií, která se přenesla na všechny zúčastněné. Nikdy by nás ovšem nenapadlo, co bude následovat a jakého úspěchu u diváků se film dočká.

Dá se to odhadnout dopředu?

Nedá. Vždycky spoléháte na zázrak, ale nikdy si nemůžete být jistí. Když se ten zázrak s Pelíšky stal, mohl Ondřej Trojan zisk z filmu investovat do filmu dalšího, Musíme si pomáhat. Ten sice nezopakoval divácký úspěch Pelíšků, ale měl úspěch u filmové kritiky a především v zahraničí, kde získal amerického distributora a nominaci na Oscara za neanglicky mluvený film. Následovala spolupráce na adaptaci novely Květy Legátové Želary a později filmu Občanský průkaz. Výdělek jednoho filmu financoval realizaci druhého.

Píšete „na objednávku“, když už víte, že bude scénář pravděpodobně realizován, nebo když máte chuť?

Drtivou většinu scénářů jsem na objednávku nepsal. Vznikly z vnitřní potřeby příběh odvyprávět a realizovat. Snažím se psát věci, které se mnou nějak bytostně souvisí, a vždycky doufám, že osloví i kolegy, kteří se rozhodnou s jeho látkou strávit rok, dva svého času. Věnují mu svůj um, zkušenosti a energii a pak teprve může vzniknout film. Pokládám za velké privilegium, že všechny mé autorské scénáře, které jsem dokončil, stály mým kolegům za to, aby je s nasazením a velkou osobní investicí realizovali.

„Zakopáváte“ o náměty v běžném životě?

Většina toho, co jsem napsal, vychází z mých reálných prožitků, nebo z prožitků mých blízkých. Dlouho v sobě nosím situace nebo postavy, které mě inspirují nebo zneklidňují. Pak přijde impulz, většinou v podobě nějaké další situace, a já se zatajeným dechem sleduju, jak se rodí nový příběh. V té chvíli často ani nevím, o čem to celé bude. Snažím se pouze bavit se tím, kam příběh směřuje. Často až později nacházím téma a zpětně mu své vyprávění podřizuji. V první fázi však musí být všechny možnosti otevřené a já s napětím očekávám, kam mě mé postavy zavedou a jak skončí.

Nosíte po kapsách notýsek, kam zapisujete své nápady?

Nápady přicházejí většinou tramvaji, v posteli před usnutím, při denním snění na procházce se psem. Jde jen o to mít stále určitou část mysli nastavenou „na vypravěče“, být zkrátka „na číhané“. Notýsky mám, ale moc si do nich nezapisuji. Občas se v nich objeví nějaký výkřik, šifra, která má podpořit paměť. Pokud si později vybavím, co jsem tím myslel, může to být nosný motiv, základ budoucího vyprávění.

Okruh vašich herců je poměrně stabilní – máte je před očima, když píšete?

Málokdy píšu role hercům na tělo. Abych si ale vyvolal obraz budoucího filmu, obsazuji ve svých představách tzv. Olympany, zvěčnělé titány herecké profese – anebo nedosažitelné herce ze zahraničí, a to napříč epochami. A tak v mých fantomatických představách hrají Vladimír Menšík s Jackem Nicholsonem, Nataša Gollová s Gene Hackmanem, Dana Medřická s Jiřím Hrzánem. Jedním z nejdobrodružnějších okamžiků je pak chvíle, kdy společně s režisérem hledáme skutečné herecké představitele pro dané role.

Bývají podobní těm, na něž jste myslel?

Když jsme kupříkladu obsazovali roli Josefa Čížka ve filmu Musíme si pomáhat, měl jsem na mysli ,někoho, jako je Woody Allen‘, malého neurotického a legračního muže s brejličkami, který je vystaven ohromnému dilematu a fatálnímu rozhodování. Tehdy jsme se poradili s režisérem Jiřím Menzelem, překvapil nás úvahou, že mnohem zajímavější by byl vysloveně mužný a charismatický typ muže, kterého těžká doba vlastně zlomí a on sbírá síly, aby našel svoji ztracenou hrdost a sebeúctu. Odtud pak vedla celkem přímá cesta k obsazení Boleslava Polívky, který v té době přesvědčil o své schopnosti vykročit od komických rolí směrem k úlohám charakterních hrdinů.

Která část vaší spolupráce s režisérem bývá nejkontroverznější?

Největší nervák prožívám ve chvíli, kdy režisérovi posílám první verzi scénáře a čekám, jak na ni zareaguje, zda jej zaujme natolik, že nevyloučí další spolupráci. To už jsme pak na to dva a já začínám věřit, že na konci někdy strastiplné cesty bude film. Scenáristická profese je opravdu těžká disciplína. Mám štěstí na režisérské kolegy, Hřebejka, Trojana a v posledních letech Viktora Tauše, kteří umějí v mých scénářích nalézat to, co je samotné zajímá, těší se na mé pokusy a důvěřují jim.

Jste ochoten akceptovat změny v průběhu natáčení?

Scenárista musí se změnami počítat, a co víc, musí v ně umět doufat a věřit, že změny povedou k lepšímu, jinak ho to bude ničit a hluboce deptat. Já jako scenárista potřebuji ke spoluautorství osobní přátelství s tvůrci, aby se debaty nad látkou stály obohacujícími diskusemi, nikoliv hádkami. Hádat se neumím, různě se hroutím anebo urážím, trpím. Za výsledek musí všichni odpovídat společně, a to jak za úspěchy, tak za chyby. Důležité je, že můžete říci – to se NÁM podařilo, to a to se NÁM nepodařilo. Nikdy jsem neměl důvod tvrdit, že mi něco režisér pokazil, protože vždycky jsem mohl být při tom a mohl jsem se ozvat.

Bývá výsledný film hodně podobný vašim představám po napsání scénáře?

Já vlastně nevím! Tím, že mám možnost být při vzniku filmu od jeho začátku až po konečný střih, se moje původní představa postupně mění a přizpůsobuje. Neprožívám šok při premiéře a nevolám: Proboha, co to má být?!

Jak vznikají vaše scénáře?

První způsobem je jakási destilace mnoha životních zkušeností, drobných historek a příběhů, které se snažím nějak propojit, zachovat poezii a vtip, nalézt v té mnohosti řád a složit z nich mozaiku. Vycházet z různých zdrojů a třeba i životních období. Co je pro jednu generaci komické, může být pro jinou drama anebo tragédie. Takové zdánlivě snadné vršení historek je ale velmi náročný úkol. Pelíšky například měly mnoho verzí a dobře polovina materiálu nakonec skončila pod stolem. Druhou možností je fabulace, kdy se rozvíjí silný nosný motiv jako je tomu v případě Musíme si pomáhat. Sejdou-li se tři silné situace, které se vzájemně podpoří, cesta k výslednému scénáři je poměrně snadná. U tohoto filmu vznikly tři verze, a ani nebyly příliš odlišné. A třetím případem je čistá adaptace, kdy sloužíte autorovi a převádíte literaturu do řeči obrazů, vytváříte dialogy, které se dají hrát, dotváříte postavy a domýšlíte, rozvádíte anebo přizpůsobujete dramatické situace, které se odehrávají v po sobě následujících obrazech na plátně ve vymezeném čase. Takovým případem byly třeba Želary.

Přestože jste v mládí odešel z pedagogické fakulty, k práci pedagoga jste se přece jen dostal, a to na své alma mater. Co vás nejvíc baví na práci s mladými adepty scenáristiky?

Věřím, že se vzájemně inspirujeme a obohacujeme. Prostředí mezi stále mladšími studenty mě snad ještě nějakou dobu uchrání od mentálního okorání. Mám radost, když vidím, že předaná zkušenost někoho inspiruje a nese své plody. Na své studenty, kterým se podařilo uplatnit v profesi, jsem náležitě hrdý.

Která postava z vašich filmů je vám nejsympatičtější?

Postavy jsou jako moje děti. Mají svoje chyby, ale jsou moje.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Direct People www.directpeople.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře