Rudolf Hrušínský ml. – herec

20.04.2016 20:19 | Eva Procházková

Hraje v divadle, v televizi, ve filmu, ví se o jeho velké zálibě v rybaření a cestování. Své sympatie mu diváci projevili i tím, že získal třikrát cenu TýTý, šestkrát skončil na druhém místě. Bývá nazýván Rudolfem Hrušínským mladším, protože přídomek starší patřil jeho otci, přídomek nejmladší má jeho syn. Jeho domovskou scénou je už dvacet let Divadlo bez zábradlí, v televizním seriálu Ulice se jako pan Pešek objevuje téměř denně deset let.

Když jste šel studovat hru na klavír a na akordeon na konzervatoř, měl jste v plánu živit se hudbou? A zahrajete si ještě dnes?

To ne. Chtěl jsem jít na DAMU, a k tomu bylo třeba mít maturitu. Takže jsem ji získal na konzervatoři. Občas na jevišti zpívám, občas jsem i hrál na hudební nástroj, ale ryze amatérsky. Vůbec nechápu, když se dnes podívám do svých not, jak jsem to mohl tenkrát zvládnout. Škola mi dala hodně – třeba to, že místo matematiky a fyziky jsme měli dějiny umění, dějiny hudby, a to myslím, není špatné znát. Harmoniku už dávno nemám, naposledy jsem na ni hrál ve filmu Slavnosti sněženek, ale to pak stejně nahrál profesionál. Na klavír si občas zabrnkám, ale jen tak, pro sebe…

Na rozdíl od svého otce a vlastně i syna máte herecké vzdělání. Je to pro herce důležité, nebo je spíš důležitá „škola života“?

Máte pravdu, můj táta žádnou hereckou školu neměl a myslím, že mu to v životě nikdy nechybělo. Naopak, po určitou dobu na herecké škole sám učil. Pro herce není škola nejdůležitější, ale jsem rád, že jsem ji absolvoval. Měl jsem štěstí, že jsem byl ve třídě profesora Nedbala, který byl nejen skvělým hercem, ale i výborným pedagogem. Přesto mou nejlepší školou bylo angažmá v Činoherním klubu s hereckými kolegy, jako byli Petr Čepek, Jiří Kodet, Josef Abrhám. To mi dalo úplně nejvíc. Proto když se Rudla rozhodl, že herecká škola není jeho prioritou, do ničeho jsem ho nenutil.

Pamatujete si na svou první roli?

To už je tak dávno… padesát let. Hrál jsem v Divadle Komedie a v Divadle ABC ve hře N. Simona malinkou roli poslíčka. Rodiče seděli v hledišti, ale jestli mi pak něco říkali, to už si vážně nepamatuju…

V kterých divadlech jste byl v angažmá?

Moc jich nebylo, jsem docela věrný. Velmi krátce v divadle Ateliér, které později zaniklo. Hrál jsem tam ve dvou komediích v režii Jiřího Císlera. Spolu s ním a Janou Švandovou jsme dostali nabídku přestoupit do Činoherního klubu. Bylo to mé první velké angažmá, zásadní divadlo mého života, vydržel jsem tam dvacet let. Hrála se tam skvělá představení, s báječnými herci i režiséry, bylo neustále vyprodáno. Teď už jsem dvacet let u Karla Heřmánka v Divadle Bez zábradlí. Když jsem tam přišel, začali jsme zkoušet s Veronikou Freimanovou a Janou Švandovou v režii Jiřího Menzela komedii Kdes byl dnes v noci, a představte si, hrajeme ji dodnes.

Hrají se vám lépe komedie, nebo tragédie? Jste režiséry zařazen do nějaké „škatulky“?

Mně se dobře hraje, když je dobrý text, režisér, herečtí partneři. Nezáleží na tom, jestli je to tragédie nebo komedie, i když ty mám o něco raději, protože se mi líbí, když se diváci baví, a ne když sedí, jako zařezaní. Nemám žádnou škatulku, každá nová postava je naprosto odlišná od té předchozí, a já jsem rád.

V Činoherním klubu jste exceloval ve výrazné roli ve hře Obsluhoval jsem anglického krále. Čím bylo pro vás tohle představení výjimečné?

Byl to mimořádně krásný text. V době, kdy jsme hru zkoušeli, premiéru měla v květnu 1989, měla ještě příchuť zakázané knížky vydané Jazzovou sekcí. Dramatizace se Ivu Krobotovi hodně povedla. Měl jsem to představení moc rád, o to raději, že jsme v něm hráli s tátou i se synem tutéž postavu v různém věku. Bylo to jedinkrát v mé divadelní kariéře, kdy jsme se takto potkali.

Ve filmovém přepisu této knihy jste si zahrál hoteliéra. Užil jste si to?

Velice, jako vždycky u filmů Jiřího Menzela. On naprosto přesně ví, co chce, a dovede to hercům srozumitelně sdělit. Obsazuje film vždy těmi, kteří na své role stačí a vědí, jak je zahrát. Je to na filmu znát a ani po letech neztrácí svůj půvab. Zrovna tak mám rád i filmy Postřižiny, Slavnosti sněženek, nebo i film Petra Zelenky Knoflíkáři, kde jsem byl za svou roli nominován na Českého lva, a další…

Zaskočil za vás někdy dublér?

Ani si nevzpomínám. Ve filmu Knoflíkáři si přede mnou zkusil lehnout mezi koleje kaskadér, aby se zjistilo, jestli to přežiju… (smích) Dodatečně jsem si pak uvědomil, že on má sice široká ramena, ale štíhlé břicho. Při prvním pokusu jsem ležel jak prkno, když jsme tu scénu točili potřetí, už jsem se „osmělil“ a zkoušel zvednout hlavu a na tu jedoucí mašinu plivnout. V Postřižinách mě role čeledína docela bolela, ale bylo to příjemné natáčení.

Nejvíce ocenění jste asi získal za svou roli v seriálu Ulice… Může vás při práci na tomto seriálu ještě vůbec něco překvapit?

Ano, diváci mi „přidělili“ svými hlasy tři ceny TýTý a já z nich mám upřímnou radost. Velmi si jejich sympatií vážím. A překvapit mě nemůže skoro nic. Ani způsob práce, který mi velmi vyhovuje. Zvykl jsem si, že se pracuje v jednom zátahu, téměř bez pauzy, často začínáme už v šest hodin ráno. Nejsou tam žádné prostoje, všechno pěkně „odsejpá“. A nepřekvapí mě ani dějové zvraty, protože vím zhruba měsíc dopředu, co mě čeká, takže se mohu připravit v časovém předstihu.

Nezaskočily vás v souvislosti se seriálem nějaké ohlasy diváků?

To každou chvíli. Paní v samoobsluze, když mě viděla, vykřikla: „Pane Pešku, vy jste tak krásnej…“ a nedávno se paní u benzínové pumpy upřímně divila, že jsem pořád ještě naživu… (smích)

Pojďme se ještě vrátit k divadlu. Dostal jste někdy roli natolik obtížnou, že jste z ní chtěl utéct?

Když jsem chtěl z něčeho utéct, tak jsem utekl… Poprat se musím s každou rolí, hra se zkouší většinou dva měsíce a za tu dobu ji musím zvládnout. Někdy se stane, že text je opravdu hloupý, pak odmítám a zkoušet ani nezačínám. Nebývá to často, ale tu a tam se to také stane.

S jakými režiséry se vám nejlépe spolupracuje? Máte rád přesné pokyny, nebo volnost?

Mám nejraději režiséra, který přesně ví, co chce, a který především ctí autora textu. Nelíbí se mi, když si režisér myslí, že je chytřejší než autor a upravuje jeho hru do děsivých podob. Takový režisér ať si raději vymyslí a napíše hru svou. Dnes každý mluví o improvizaci, ale já jsem u divadla skoro padesát let a improvizací je většinou jedna věta, která tam stejně nepadne, i když se třeba divákům líbí. Vybočuje z toho, co autor původně myslel. Nesnáším divadla, kde se improvizuje tak, že po roce od premiéry by hru nepoznal autor, ani režisér. Humor se tam často rozplizne a je spíš k pláči než k smíchu.

A co improvizace na zkouškách?

To je něco jiného. To není improvizace, ale hledání možností. Tam postava vzniká, všechno lze udělat několika způsoby, které se musejí vyzkoušet. Pokud se herec s režisérem shodne, pak se to hledání nestává improvizací, ale součástí hry.

V kolika hrách v současné době hrajete?

U Karla Heřmánka v již zmiňované hře Kdes byl dnes v noci, Blbec k večeři, Bez roucha – tyto tři režíroval Jiří Menzel, v Terase v režii Karla Heřmánka a nejnověji ve hře Kvartet, což je příběh čtyř starých operních pěvců v domově důchodců – děj chvílemi směšný, chvílemi mrazivý… Velmi rád mám představení Neila Simona Bosé nohy v parku v agentuře V. Hanzlíčka v režii Kateřiny Ivákové. Na ně se do divadla vždy moc těším.

Hrajete v pěti divadelních hrách, k tomu film, televizní seriál – nemáte někdy pocit, že je to úplně nadoraz?

Ještě je tam rezerva, vždycky se dá přidat. Věk je neúprosný, ale zatím to zvládám. Jsem rád, že mohu ráno natáčet v televizi, večer divadlo, mezitím si někdy „odskočím“ k filmu. Kromě těchto možností mám docela rád ještě jednu – když mám volno a mohu si jít sednout k řece… V poslední době mám času málo, ale vždycky si ho nějak vyšetřím. Když je to nezbytně nutné, učím se texty i na rybách, ale moc dobře to nejde, zejména když berou…

Jako syn herce jste dobře znal úskalí herecké profese. Nedostatek soukromí, málo volného času… Zaskočilo vás něco?

Vyrůstal jsem vedle táty, viděl jsem nejen rub, ale i líc jeho povolání. Věděl jsem naprosto přesně, do čeho jdu.

Co je pro vás ten „líc“?

To, že se baví diváci, že se bavím já sám jako herec. Když vidím diváky, kteří reagují při premiéře a třeba i při sté repríze, rozumí hře a berou ji. Máme na repertoáru hry, po nichž se při děkovačce hodně aplauduje, dokonce lidé i vstávají, dávají najevo, že se jim představení líbí. Je to moc příjemné, ale slzu v oku už z toho nemívám…

Ví se o vás, že rád cestujete. Která místa na Zemi máte nejraději?

Zemí jsem procestoval opravdu hodně, rád poznávám nová místa. Ze všeho nejvíc mě přitahuje Asie. Moje první cesta do těchto končin vedla do Mongolska, krajina mi tam učarovala. Nádherně průzračné mongolské řeky, dá se z nich i pít, je tam i skvělá rybařina. Byl jsem tam už nejméně desetkrát. Vzpomínám, že jednou jsem se dokonce v jurtě při svitu svíčky učil text Ulice, zatímco ostatní popíjeli. Věděl jsem, že po návratu mám hned povinnosti při natáčení. Ale mám rád i Thajsko, které si pamatuju z dob, kdy tam turistický ruch zdaleka nepronikl tolik, jako dnes. Z Thajska už je blízko i do dalších nádherných zemí – Filipín, Indonésie, Vietnamu či Barmy. Kdo v Nepálu zažije východ slunce nad Anapurnou, nikdy na to nemůže zapomenout.

Vnímáte východní filozofii, dává vám něco do života?

Nevím, jestli dává, ale vždycky se vracím s klidnou myslí a vyrovnaný. Snad je to vlivem buddhistické nebo hinduistické filozofie, člověk se najednou cítí pokorný, uvolněný, na mnoho věcí hledí úplně jinak. Důležité pro mě také je, že na svých cestách vždy na letišti sundávám a schovávám hodinky a vypínám mobil.

Zkoušíte na svých cestách i rybařit?

Pruty si beru vždycky s sebou – kdyby náhodou. Ale speciálně zarybařit si jezdím především do Španělska na řeku Ebro, do Egypta na Asuánskou přehradu, kde chytáme nilské okouny, a právě do Mongolska. Mongolsko mám spojené ještě s jedním zážitkem. Přestože divadlům se při svém cestování vyhýbám, protože si tam jezdím od divadla spíše odpočinout, v Mongolsku jsem jednou navštívil tamější operu. Byl to zajímavý zážitek, ale podruhé už bych nešel… (smích)

Vaše záliba v rybaření vás dovedla i k seriálu Jak na ryby, jímž jste prováděl televizní diváky…

Bylo to nádherné setkání s lidmi od vody. Byl tam skvělý rybář Pavel Tomi, milovník rybaření režisér Bonaventura, ale myslím, že si to s námi užívaly i produkční, které do té doby o rybařině nevěděly vůbec nic. Přicházely také nádherné reakce od diváků, a když seriál končil, dožadovali se pokračování. Nebylo to ale rybaření v tom pravém slova smyslu, byla to práce…

Pochlubte se, jaký je váš největší úlovek?

Na španělské řece Ebro jsem chytil sumce, měl 2,18 m – tedy daleko víc, než já. Bojovali jsme spolu několik hodin, byl jsem určitě unavenější než on. Úplně se mi klepaly ruce, ani jsem si potom nemohl zapálit cigaretu. Sumce jsem pak pustil, a jestli jsem mu něco řekl na cestu? Ne, stejně by mi nerozuměl a já španělsky neumím. Rituálem, který ale dodržuju vždy, je to, že na začátku sezóny vždycky pustím prvního uloveného pstruha zpátky do vody – to mě naučil táta a to dodržuju.

Pletou si vás s ním někdy lidé? A máte z toho radost, nebo vás to štve?

Mě naštve máloco, tohle určitě ne, i když se to párkrát stalo. Někdo si třeba nemůže vzpomenout, který z těch Hrušínských vlastně jsem… Hodně lidí mi říká, že jsem tátovi podobný, hodně zase, že jsem celá máma – takže si s tím hlavu nelámu.

Váš tatínek byl jedním z našich nejlepších hereckých velikánů. Dal vám nějakou radu do profesního života?

Mluvili jsme spolu o mnoha věcech, hlavně na rybách, tam je na to čas. Ale rady do života to nebyly, do toho hereckého už vůbec ne. Táta si vždy na všechno přišel sám a totéž dělám i já. Každou roli se snažím hrát tak, jak nejlépe dovedu.

Pane Hrušínský, na co se nejvíc těšíte?

Na nic, vždyť už je mi sedmdesát let… (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: archiv Rudolfa Hrušínského

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře