Simona Postlerová - herečka

07.06.2012 07:05 | Dita Brančíková

 

 

„Na dabingu považuji za jednu z nejtěžších věcí dokázat přirozeně nadabovat humor.“ Simona Postlerová

 

 

 

Simona Postlerová pochází z Plzně z divadelnické rodiny, její otec byl režisér, matka herečka, bratr je také herec. Dalo by se říci, že prkna, která znamenají svět, jí byla předurčena už od dětství, nicméně v mládí to spíše vypadalo, že z ní bude gymnastka. Změna přišla po gymnáziu. Rozhodla se, že chce jít ve stopách svých rodičů a být herečkou. Vystudovala herectví na DAMU a už během studií hostovala v Národním divadle, kde následně získala stálé angažmá. Od roku 1992 má domov v Divadle na Vinohradech a hostuje v několika dalších divadlech. Momentálně zkouší na Vinohradech nový muzikál a připravuje se na Shakespearovské slavnosti, kde představuje královnu Alžbětu v Richardovi III.

 

Ač byl tatínek režisér a maminka herečka, vy jste nejprve žila osm let sportovní gymnastikou v oddílu Baníku Ostrava. Neměla jste již odmalička touhu poznat prkna, co znamenají svět?

Rodiče byli od kumštu a samozřejmě se u nás doma o divadle bavili. Nemůžu říct, že by mne divadlo nezajímalo, když v takovém prostředí vyrůstáte, tak vás to musí ovlivnit. Ale v době dospívání jsem dělala gymnastiku, takže jsem to neřešila. Navíc rodiče byli málo doma a vzpomínám si, že jsme si s bratrem občas povzdechli, že nám tato profese bere rodiče. Naše dětství s Lexou bylo vlastně takové smutné. A teprve až na gymnáziu jsem se rozhodla, že to zkusím, že chci být herečkou.

Začala jste tedy studovat na DAMU v Praze…

… ano a úplně jsem se do toho ponořila, začalo mě to brát. Četla jsem si jednotlivé hry, přemýšlela o postavách, vlastně mne přitahovaly postavy, jejich charaktery a způsob, jak na ně, jak je ztvárnit, protože to chce vždycky vlastní pohled, vlastní názor. To je herectví a to je na tom to nekrásnější, vlastní svoboda. Vždy jsem se vydala ven, do přírody na procházku, nasávala čerstvý vzduch a cítila se tak nějak zvláštně dobře. Tehdy jsem si uvědomila, že tohle je práce, kterou chci dělat.

Jaké máte vzpomínky na studia na DAMU, žila jste si studentský život, nebo jste byla pilná studentka, která se nerozptyluje „zábavou“?

Studium na DAMU má svá specifika, ale studenti, ať jste na jakékoliv škole, jsou si podobní. Takže do třetího ročníku jsem si žila typickým studentským životem. Ono vůbec přijetí na DAMU mne hrozně vzalo, byla jsem dojatá a potěšila jsem i rodiče. Pamatuji, jak jsem to prožívala s mou nejlepší kamarádkou, která žije momentálně v Holandsku. Protože jsme bydleli v Ostravě, nastěhovala jsem se k babičce do Vršovic. Babička mne měla moc ráda, ale začaly tam trošku problémy s dědou, přece jen měl rád svůj klid, takže jsem nakonec odešla na kolej. Až když děda umřel, tak jsem se opět vrátila k babičce.

Říkala jste mi, že jste si na začátku studia vůbec nevěřila.

No jo, ale to je normální, věčné pochybnosti, i dnes s každou novou rolí začínáte od nuly. Ale jisté zkušenosti a spolupráce s výbornými herci nebo režiséry vám dodají větší sílu i odvahu, takže se víc zabýváte rolí, charakterem, než samy sebou. To je příjemný.

A kdy jste začala cítit, že na to máte, že jste opravdu talentovaná?

Já říkám, že talent je dar. Ale k němu je zapotřebí i trochu štěstí. Protože existuje spousta vynikajících a nadaných herců, ale stále nepřišlo to štěstíčko. Ve třeťáku jsem dostala nabídku na záskok do Státní opery za tehdy těhotnou Zoru Jandovou. Režisér Miroslav Macháček si pozval čtyři holky z DAMU a čtyři z konzervatoře. Ale nevyšlo to, roli tehdy získala Eva Horká. Nicméně jsem dostala dopis, že mě vedou v patrnosti, že jsem pro ně něčím zajímavá. Tehdy mne to ale nijak nemrzelo. Potěšilo mne už to, že jsem byla „ve hře“. No a chvíli na to jsem obdržela další dopis, kde mi byla nabídnuta role Haničky v Lucerně v Národním divadle. Zvládla jsem ji na tři zkoušky.

To vám muselo udělat velkou radost…

Myslela jsem, že se radostí zblázním, byla jsem nesmírně dojatá a šťastná. Kněžnu hrála paní herečka Jana Hlaváčová, účinkovaly tam tehdy už herecké hvězdy František Němec nebo Alois Švehlík. Zažila jsem tam třeba Josefa Kemra, Vladimíra Ráže a další velké herce.

 

V ročníku vás bylo třináct nadaných a dnes známých herců. Poznala jste zde svou velkou lásku Ivana Trojana…

Byli jsme skvělý ročník a všichni jsou dnes známí a obsazovaní herci – Bára Hrzánová, Martin Dejdar, Petr Vacek, Petr Jančařík, Petra Lustigová, Mirek Táborský, Rostislav Čtvrtlík – s posledními dvěma jmenovanými máme narozeniny ve stejný den, devátého listopadu, takže jsme měli vždy důvod ke společné oslavě. Rostík nám ale minulý rok zemřel. A Ivan Trojan, to jsou krásné a romantické vzpomínky, chodili jsme spolu šest let.

 

Vraťme se nyní k Národnímu divadlu. To je přece obrovský úspěch, hrát v Národním ještě během studia na DAMU. Spousta herců na takovou příležitost čeká léta. Co to udělalo s vaším sebevědomím?

Tak určitě mi to dodalo chuť a energii do práce. Navíc jsem později dostala po Janě Hlaváčové roli kněžny. Bylo mi pouhých dvaadvacet. Tehdejší ředitel Lukeš se rozhodl, že kněžna musí být mladá, protože Jirásek v knize napsal „mladá kněžna, co panství zdědila“. (smích) A měla jsem svoji velkou první hlavní roli. A byla jsem za to velmi ráda. V Národním divadle jsem byla pět let, až do roku 1992.

 

Na jaké role v Národním divadle dodnes ráda vzpomínáte?

Na všechny. Opravdu. Ale pokud bych měla několik vyjmenovat, tak třeba v osmdesátém devátém, to byl Zlý jelen. Hra Jirky Menzela. Velká nadsázka. Bylo tam hodně dialogů s Rudolfem Hrušínským, který mi říkal: „Simono, jen odpovídejte, nehrajte“. Velká škola pro přirozenost. Pak moje milované Nebezpečné vztahy v režii skvělého Ladislava Smočka, se kterým jsem se ještě několikrát potkala ve Vinohradském, v Činoherním Klubu i v Ungeltu. Nádhera.

Pak vás přetáhla Jiřina Jirásková do Divadla na Vinohradech…

Ano, jsem zde doma. Je to moje divadlo, však už tady hraji dvacet let. A jsem Jiřince Jiráskové velmi vděčná, stala se i kmotrou mého syna Damiána. Když mě brala, tak jsem byla v sedmém měsíci. Čekala jsem tehdy prvorozenou dceru Janu Magdalénu. A té šel zase za kmotra pan Kemr. Byla to vlastně taková souhra náhod. Zkoušeli jsme spolu jednu hru a on mne najednou chytl za ruku a odvedl bokem a říká mi: „Simono, ty jsi samodruhá“. Úplně mě tím překvapil. Hned následující den jsem šla k lékaři a zjistila jsem, že jsem těhotná. Na začátku třetího měsíce. Zeptala jsem se ho, jak to poznal, a on řekl, že z očí.

 

V jakých rolích vás nyní můžeme v divadlech vidět?

Na Vinohradské domovské scéně hraji v Ideálním manželovi Lady Chilternovou. Dále vystupuji v Jistě, pane ministře jako Annie, ve Zkoušce orchestru jsem Klavíristka. A pokud se přijdete podívat na Brouka v hlavě, tak tam ztělesňuji Marcelu Champsboisy. No a nesmím zapomenout na Muriel Tateovou v Apartmá v hotelu Plaza, které skvěle režíroval Martin Stropnický. Kromě toho účinkuji ještě v Branickém divadle, ve francouzské komedii Příbuzné si nevybíráme, a v Tenorovi na roztrhání, Herci jsou unaveni a Fatální bratři. Nově zkouším ve Vinohradském divadle muzikál a v létě budu hrát v rámci Shakespearovských slavností v Richardovi III., v režii Martina Huby. Takže se nenudím.

 

Která z těchto rolí není vůbec blízká vašemu naturelu?

Určitě Apartmá v hotelu Plaza, je to strašně výjimečná role. Hraji velmi ostýchavou ženu Muriel, kterou se pokouší svést slavný hollywoodský producent Jesse Kiplinger. Tohle je role, která se mi hraje neskutečně dobře. A naopak Marcela Champsboisy v Broukovi v hlavě je zase můj naturel.

 

Zdá se mi, že máte štěstí na velké role.

Když se ohlédnu zpět, mám velké štěstí na hlavní role, to máte pravdu.

 

Jako Porcie v Kupci benátském jste hrála dvojroli a převlékala se za muže, jak vás bavilo tohle „divadlo“?

To nebyla dvojrole, Porcie se pouze převlékne za jistým účelem za chlapce. To víte, zajímavý úkol, bavil mě způsob práce, jak zapomenout na ženské fígle, přitom jsem vlastně pozorovala situace žensky. Samozřejmě jistá nadsázka a krásné verše.

 

Baví vás záporné role?

No jasně, v každé postavě je toho namícháno. Nejsou věci jednoznačné, záleží, co převáží, na okolnostech, jak jsou situace vedeny nebo chápány. Najednou se objeví zloba, ale třeba z neštěstí, z mindráku anebo čistý úmysl. To je pro mě zajímavé.

 

Chodíte na konkurzy?

Na konkurzy nechodím. Mám stálé angažmá, občas někde hostuji. Ale jen tímhle bych se samozřejmě v dnešní době neuživila. Herectví je krásná práce, ale není zase tak výjimečně honorovaná. Proto hodně dabuji a v současné době hraji v seriálu Cesty domů. Je mi tam dobře, baví mě to. Navíc mám vedle sebe skvělé lidi, hrají tam se mnou Láďa Potměšil, Alois Švehlík, Jitka Smutná. Ale někdy je to náročné, obzvláště na čas. Musíte být třeba v kuse 16 hodin na place. A ráno opět v pět na značkách. Smích.

 

V čem vidíte zásadní rozdíl mezi filmovou a divadelní prací?

Rozdíl je a není. Musíte mít vnitřní silnou energii tam i tam. Vědět o roli jako celku též úplně stejně, film točíte na přeskáčku, musíte přesně vědět spojitosti, ale v prostředcích se práce liší. Na divadle musíte naopak hodně vyzařovat, ve filmu by to bylo přehnané. Kamera vezme každé hnutí mysli, je těžké mít vnitřní napětí a zároveň svůj projev utahovat.

 

Máte dost příležitostí i v dabingu, nesetkáváte se se závistí?

Ne, spousta herců dabuje. A pokud mi někdo závidí, tak o tom nevím. Mám dabing moc ráda, Pronikat do herectví někoho jiného. Na dabingu považuji za jednu z nejtěžších věcí dokázat přirozeně nadabovat humor.

 

Vím o vás, že máte ráda hudbu, zpívala jste i v soutěži České televize Duety. Jak na tento pořad vzpomínáte?

Zpívám velmi ráda, hudba mě uklidňuje a i proto obdivuji muzikanty a skladatele. Nabídka zpívat v Duetech mne potěšila. Jednalo se o osm párů, z nichž jeden z páru byl profesionál a druhý laik. Mým profesionálem byl Petr Kolář, s nímž jsem zpívala různé žánry. Umístili jsme se na druhém místě, což bylo pěkné.

 

Musela jste zpívat i v nějaké divadelní roli?

Ano, v roce 2003 v muzikálu Chicago v Karlíně. Ale byla jsem za tuto zkušenost ráda. Hrála jsem Velmu Kellyovou a měla jsem zde jedenáct písní. Nebo role v divadelní hře Šampionky. Tam byly krásné písně od Mikyho Jelínka, které jsem zpívala s Michalem Malátným ze skupiny Chinaski. Pak jsem ještě hrála v muzikálu Donaha u nás na Vinohradech. 

 

Váš manžel, Zdeněk Hrášek, je muzikant, jazzman. Máte ráda jazz?

No jéje. Těžká muzika, ale úžasná. Manžel také skvěle hraje flamenco.

 

Kde jste se seznámili?

Potkali jsme se při mém angažmá v Národním divadle. Zdeněk tam skládal hudbu k některým představením. V devadesátém prvním jsme měli svatbu.

 

Čím se zabývají vaše dvě děti, dcerka Jana Magdaléna a syn Damián? Myslíte si, že budou mít také „umělecké geny“?

Nevím, vše se ukáže, je ještě čas, máme teď před sebou jiné úkoly.

 

Nejste pravidelnou návštěvnicí večírků a společenských akcí, o kterých se píše v bulváru. Spousty herců toho ale hojně využívají, řídí se heslem „o kom se nemluví, jako by nežil“… 

No tak jo. (smích) Nevyhledávám večírky, nemám na ně čas. A vlastně mě večírek pro večírek nebaví. Ale jsou fajn příležitosti setkat se třeba pracovně a spojit i to příjemné, třeba s milými lidmi v divadle.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano  www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer www.pavelbauer.cz

Vlasy: Táňa Klevetová – Toni and Guy www.toniandguy.cz

Šaty: Svatební salon Magique Moment www.magiquemoment.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron Praha www.alcron.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře