Slávek Horák - režisér

07.08.2016 19:11 | Dita Brančíková

Čtyřicátník Slávek Horák se půlku života živil natáčením reklam po celém světě. Velmi úspěšně. Pak se rozhodl natočit film Domácí péče. Ten byl dokonce nominován na amerického Oscara. Stačí studovat Filmovou školu ve Zlíně a FAMU v Praze, aby člověk zvládl tohle všechno? Nebo čím to je, že se rodákovi z malého moravského města tak daří?

 

Jaké byly vaše profesní začátky? Kdy vás začala lákat reklamní režie?

S reklamou jsem začínal před dvaceti lety, takže jsem měl výhodu, že se jí tenkrát u nás ještě nikdo profesionálně nevěnoval. Pár dobrých lidí tady bylo, ale rozhodně byl prostor pro další. Někteří se jí chtěli věnovat jen kvůli penězům, což paradoxně dělat nejde, protože pak člověk zákonitě nemůže být dobrý, když myslí jen na to, aby zaplatil hypotéku. Moji spolužáci na FAMU a starší filmoví režiséři zase ohrnovali nos nad konzumním způsobem života, který nás najednou zaplavil. Po prvotním porevolučním nadšení se to změnilo ve zhnusení na konci devadesátých let s tím, že reklama je vlastně oslavou konzumu.

 

Přesto vás „konzum“ na rozdíl od nich chytil, co vás na něm zaujalo?

Ony reklamy byly velmi často velmi hloupé, otravné, takže se jim ani moc nedivím – já taky dodneška většinu reklam v televizi přepínám. Ale existuje malé procento reklam, které jsou kreativní, zábavné a pro režiséra přínosné – věci, které potom vyhrávají reklamní festivaly a ceny – a tyhle jsem chtěl dělat. Samozřejmě, že to nejsou zdaleka vždycky jenom zajímavé věci, které člověk dělá, ale vnitřní směřování, ta touha dělat tvůrčí, výjimečné věci, mě myslím odlišila od režisérů, kteří od reklamy nechtěli nic víc než honorář.

 

Jak jste se vůbec dostal k prvnímu reklamnímu natáčení?

Na první spot si pamatuju přesně, byla to reklama na National Niederlanden, takový poměrně bezvýznamný spotík, který jsem vymyslel jako kreativec v agentuře, kde jsem psal texty. Byl to můj vůbec první scénář, který jsem tam napsal, a hned se podařilo prodat ho klientovi. Což se taky často nestává. Pak se hledal režisér, ale nikdo nemohl, všichni tehdy slavní režiséři něco točili, takže jsem svoje nadřízené v agentuře „ukecal“, aby to zkusili se mnou.

 

A evidentně to dopadlo dobře, protože jste začal točit hodně…

Ano, dopadlo to dobře, a tím pádem se začaly nabalovat další zakázky. Poměrně brzy jsem začal točit i venku a pak už to bylo tak půl na půl. Dělal jsem docela hezké reklamy na Fernet citrus nebo Pilsner Urquel u příležitosti olympiády (ta pak byla nominována na reklamním festivalu v Cannes, dostali jsme za ni Louskáčka). V Rusku jsem dělal reklamu na pivo, kde nakonec hlášky z ní tak zlidověly, že je používali běžně moderátoři v rádiích a televizích, v Koreji to byla zase reklama s dvojníky světových prezidentů v minisukních, což bylo taky hodně populární. Občas se prostě něco chytne.

 

Co je podle vás nejdůležitější, co je základem opravdu dobré reklamy?

Důležité je vložit co nejvíce energie do získání nejlepších scénářů. Když agentura vymyslí dobrý scénář, tak pak přes produkční firmy hledá toho nejlepšího režiséra. Je oslovena spousta lidí, podle jejich prací – showreelu – se výběr zúží na asi pět až deset nejvhodnější kandidátů a ti pak píšou takzvaný treatment, ve kterém se pokusí co nejlépe vysvětlit svoji vizi pro daný scénář ve snaze nadchnout pro ni agenturu a klienta. 

foto: Robert Vano

Jak takový treatment vypadá?

Když jsem začínal, bývaly to tři stránky textu, dnes jsou to padesátistránkové prezentace plné vizuálních referencí a detailního rozboru každého aspektu budoucího spotu. Když má být treatment opravdu skvělý a týká se velké zakázky, o kterou člověk moc stojí, protože jedna taková vydařená zakázka vás může posunout výš a dál obřím skokem, děláte na něm týden. Nezní to jako náročná práce, ale když si uvědomíte, že jenom tak v jednom případu z deseti tu zakázku skutečně nakonec vyhrajete a že jenom jeden scénář z dvaceti skutečně má „career changing“ potenciál, tak to může být často frustrující pocit. Tolik práce nazmar! A to mluvíme pořád jen o získání zakázky, to se ještě nerozjela samotná realizace.

 

Na základě vašich treatmentů jste za svoji kariéru natočil asi sto dvacet reklam, kterou považujete za nejúspěšnější?

Asi celosvětovou reklamu na Lexus, kterou jsem dělal tuším ve čtyřiadvaceti. Pro ni byl rozpočet větší, než jsem měl teď na celý film! Točili jsme ve Francii, v Cannes, postprodukce v Londýně… A přitom šlo o dva technicky relativně jednoduché poetické spoty s auty jedoucími krajinou. Když jsem přijel do Japonska na pre-production meeting, tak jsem mezi všemi těmi veleváženými senior executives v dokonalých oblecích vypadal s blonďatým mikádem a ve skejťáckých kapsáčích trochu nepatřičně. Sice na mě koukali a říkali, že by se v Japonsku nikdy nemohlo stát, aby někdo takový dělal kampaň na nejdražší auto jejich nejprestižnější automobilky, ale nadchli se právě pro můj treatment, pro moji představu, a dali mi volnou ruku při realizaci. Naprosto respektovali moji režisérskou autonomii, což se děje málokdy. Ale o tom to je. Ti nejvyspělejší klienti vědí, že režiséra si najímají ne proto, že nemají čas si to „spíchnout“ sami, ale že to udělá mnohem líp než oni.

 

Co vlastně musí dobrý reklamní režisér umět, co je pro tuhle branži důležité?

Dlouho jsem ani nevěděl, co to ta režie vlastně je. A mám pocit, že lidé, kteří se nezabývají filmem, sami pořádně nevědí, co vlastně režisér – nejen reklamní, ale i filmový – dělá. Většinou si myslí, že je to člověk, který to celé řídí, což je vágní, protože všechno řídí produkce, producent a produkční. Režisér by měl mít, zjednodušeně řečeno, za prvé nějakou vizi. Za druhé by měl vědět, jak ji zrealizovat. A za třetí by ji opravdu měl umět zrealizovat. Mít vizi, vědět, jak ji převést do reálných obrázků a zvuků, to je podle mě ten režijní gen, talent, cit plus samozřejmě to, co se člověk léta učí ve školách, samostudiem a praxí.

 

Film Domácí péče jste sám napsal, režíroval i produkoval. To jste opravdu takový solitér, nikdo vám neradil?

Naopak, mně prospívá nějaká oponentura, vedení dialogu, ale od člověka, který má dostatečnou úroveň a musí být moje krevní skupina. Vzhledem k tomu, že v případě prvního filmu jsem byl producentem já sám, tak sice šlo o stejnou krevní skupinu, ale žádný dialog – ty vnitřní se v tomhle případě nepočítají. Proto jsem měl při psaní filmu dva dramaturgy, potřeboval jsem diskusi, oponenturu od zkušenějších lidí, hlas zvenčí, odstup.

 

A při režii?

Při samotném natáčení mi „producentskou“ oponenturu dělal kameraman Honza Šťastný, kterého jsem si vybral právě proto, že kromě nezbytných technických a uměleckých kameramanských vlastností má taky velký přesah mimo svoji profesi, uvažuje koncepčně, v širokých souvislostech, s jasnou vizí, navíc má obrovský cit pro herce a dost zkušeností z natáčení s těmi nejlepšími filmaři. A ve střižně pak byl mým oponentem střihač Vláďa Barák, a i on je velice zkušený a koncepčně uvažující člověk, který ví, že nejdůležitější jsou obecné přesahy – co vyprávíme, proč to vyprávíme – a že to, jak to vyprávíme, musí sloužit zásadním věcem. Jednoduché. Všichni to vědí, a přesto každý den v televizi a v kině vidíme, že si málokdo tyhle otázky vůbec pokládá, natožpak aby na ně hledal odpovědi.

 

I přes všechny vaše oponenty – nebál jste se přešlapů, chyb, toho, že to třeba nemusí i přes všechnu vloženou energii vyjít?

To ztrojení rozhodujících profesí pro mě bylo zásadní, protože kvůli tomu, že jsem psal o své rodině, o svém rodném kraji, o profesi mojí maminky, jsem jako jediný přesně věděl, jak to má vypadat, co je pro ten film správné. Chtěl jsem, aby když už tam budou chyby, tak aby šlo o moje chyby, protože jsem organickou součástí toho všeho, a ne aby to byly chyby vyvolané výběrovým řízením na názor. Jde o přesně opačný přístup než u reklam, kde schvalovací komise vše poníží na nejmenší společný jmenovatel pro ty nejhloupější, aby tomu všichni rozuměli. Proto spousta reklam vypadá tak, jak vypadá – vlažná voda bez chuti a bez zápachu. Je to výsledek hlasování komise, kde má sekretářka stejný hlas jako režisér. Takhle nic zajímavého, natožpak originálního, nikdy nemůže vzniknout.

 

On bude pravděpodobně i velký rozdíl mezi přípravou reklamy pro klienta a přípravou natáčení velmi osobního filmu…

Rozdíl tam je. U reklamy by to mohlo být poměrně jednoduché, jde o třicet vteřin. Ale rozhoduje o tom opravdu milion lidí, mluví se o tom tři měsíce, a tak je příprava vypiplaná do posledního detailu. Film má dvě hodiny, ale na jeho přípravu není o moc víc času než zase těch pár měsíců – aspoň u mého technicky nenáročného filmu tomu tak bylo. Ale zvládá se to, protože o všem rozhodují většinou jen tři lidé – režisér, kameraman a vedoucí produkce. Diktatura tady funguje mnohem lépe než demokracie, paradoxně pro všechny.

 

A dostáváme se k realizaci, se kterou pak režisérovi samozřejmě pomáhá celý štáb, takže na jeho složení taky dost záleží. Podle čeho jste jej vybíral u Domácí péče?

Štáb byl skvělý, přestože jsem si do něj vzal jen pár lidí, které jsem znal z reklam. Třeba Natálii Steklovou na kostýmy nebo maskérku Adrianu Bartošovou – obě se věnují hlavně high fashion a já je chtěl na venkovský moravský film! To by mi třeba producent – kdybych jím nebyl já – určitě dlouho rozmlouval… Ale bylo to skvělé! Vybíral jsem čistě pocitově, což se mi obecně začíná líbit víc a víc jako univerzální pracovní metoda. Režiséři mají většinou sklony být racionální, všechno si prověřovat, ale to by pak tuhle práci mohl dělat každý, kdo má schopnost racionálně uvažovat. A já se v posledních letech naučil mnohem víc spoléhat na intuici a musím říct, že je to osvobozující. Mám pocit, že jde o nějaký další krok v životě, vyšší level, spojit to racionální a analytické se zkušenostmi a vnitřní intuicí a promíchat to do nějakého bohatšího rozhodovacího procesu.

foto: Robert Vano

Film jste taky poměrně rychle dokončil, i to bylo díky zkušenostem, kolegům, tématu?

Ono to bylo dané tím, že jsem do scénáře nepsal zbytečné věci, tím pádem jsem žádné zbytečné věci ani nenatočil a nemusel o nich ve střižně sáhodlouze přemýšlet. Stříhal jsem velice pečlivě už při psaní, každou scénu, každé slovo. Taky velmi osvobozující metoda!

 

Takže jste měl všechno perfektně rozkreslené, a proto šel střih tak rychle?

To zase ne, neměl jsem žádný story board, nenakreslil jsem si dopředu jediný obrázek. Chtěl jsem se osvobodit od klasického přístupu, kdy režisér scénář rozzáběruje, rozvrhne, kde to bude lepší v detailu, kde v celku, jak se to spojí, jak to bude navazovat, z jakých úhlů se to bude zabírat… Dělá se to proto, aby všichni, od kameramana přes zvukaře, herce až po klienta a agentury u reklamy chápali, co se bude dělat a jak to bude vypadat. Což je správné, všichni se na placu podívají na obrázek a vědí, co se teď bude točit. Mám ale pocit, že v tomhle systému se z toho trochu jako by vytratí život. Že je to sice pěkně natočené, ale neožije to, nezíská to tu další, magickou dimenzi, se kterou potom lidi jdou. I když samozřejmě, když to dělají mistři jako Lynch nebo Scorsese, tak to ožije i z předkreslených obrázků… (smích). Ale já měl pocit, že na tomhle filmu by to tak nedopadlo. Že kdybych ho rozzáběroval, tak bych ho dopředu uzavřel do nějakých studených neživotných přihrádek.

foto: Robert Vano

Jak jste to tedy obešel? Jak jste všem vysvětlil, co se bude dít?

Měl jsem toho za těch dvacet let u reklamy plné zuby, protože tam se rozkreslí úplně každý detail natřikrát, ale zkusil jsem to. Začal jsem to kreslit, ale nějaká neznámá, skoro až fyzická síla mi zastavila ruku, až jsem musel odejít od stolu. Divný moment. Takže jsem se rozhodl dělat druhou, divočejší metodou. To znamená, že se natáčí po scénách a v našem případě na dvě kamery, což je výhodnější. Herci odehráli vždycky celou scénu a my jsme ji snímali ze dvou různých úhlů, tak jak jsme to zrovna cítili. Zase ta intuice, naplno! Samozřejmě tam člověk riskuje, že na placu nebude cítit nic a najednou se zasekne, ale na to je nejlepší poučka – dát kameru na místo, odkud je nejlíp vidět na herce. A tenhle film měl být hodně o hercích.

 

Moc lidí tak dneska ale opravdu nepracuje…

Četl jsem v Buňuelových pamětech, že častokrát měl před filmem všechno dokonale rozkreslené, vymyšlené jízdy, zvláštní záběry, speciální triky, ale pak se mu vždycky stalo, že když přišli první den s kameramanem na plac, tak se tomu zasmáli, zahodili to a začali točit úplně obyčejně podle hesla: „kameru tam, odkud je nejlíp vidět na herce“. Tak jsem si z toho udělal takovou záchrannou poučku, protože jeho filmy miluju. Často je to ale vidět i v českých filmech, že to bylo rozkreslené, že to měli připravené, ale je v tom v podstatě jen řemeslo. A když chcete řemeslo povýšit na nějaký emocionální zážitek, což jsem chtěl − aby si to diváci prožili s herci − tak byl prostě tenhle volnější způsob lepší.

Film jste dotočil, je velmi úspěšný, ale teď, po dvou letech psaní, roce natáčení a stříhání, se musíte věnovat nejvíc třetí, producentské části – jeho prezentaci, objíždění festivalů, velká očekávání jsou také spojena s nominací filmu na amerického Oscara… Je i tohle pro vás zábavné?

Je to úmorná producentská úředničina! Zábavné to snad bude, až na ty festivaly fyzicky vyjedu, až budu v Koreji, Kanadě, Egyptě, prostě až budu konečně zase cestovat po všech kontinentech, kam mě s filmem pozvali. Zatím vyřizuju e-maily, což mě ubíjí strašlivě, ale jako producent to dělat musím – a chci. Jsem zvědavý, jak budou na náš moravský film reagovat lidé z nejrůznějších koutů světa.

 

Uvažujete už mezitím o nějakém dalším projektu? Spoustu lidí jste zaujal a oni teď budou sledovat vaši práci…

Než se vyhrabu z té „producentštiny“ a konečně se vrhnu na něco kreativního, tak myslím, že už všichni dost povolí ve „sledování mé práce“, toho se nebojím. Mám pár nápadů, pořád o nich přemýšlím, hraju si s nimi, vozím je na výlety a promýšlím, se kterým z nich bych chtěl strávit další dva roky života… Ale ve výsledku to nechám na intuici, který nápad bude mou součástí, přiroste ke mně, najde si mě. Nepřipomíná vám to něco (smích)?

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Gábina Vágner

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Le Palais

www.lepalaishotel.com

Korektura textu: Renata Vykusová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře