Stanislav Zindulka - herec

14.03.2019 08:03 | Petra Kuncová

Pokud se máte setkat s tak výjimečnou hereckou osobností, dopředu tušíte, že to bude setkání příjemné, které vás i nějakým způsobem obohatí. Setkání se Stanislavem Zindulkou ovšem všechna takováto očekávání dalece předčilo. Jeho nadšení pro hereckou profesi je skutečně obdivuhodné a jeho životní energii a optimismus by mu mohla spousta lidí závidět. To vše dohromady z něj dělá osobnost, u které je označení „Pan“ herec skutečně na místě.

Pozn. redakce: Rozhovor vznikl v srpnu 2013

 

Začnu tedy od dětství, vaši rodiče se věnovali herectví…

V době mého raného dětství, nebo ještě za první republiky, byly skoro ve všech městečkách ochotnické soubory. V Jilemnici dokonce dva. Táta v jednom takovém hrál a režíroval, maminka občas zpívala, takže jsem se přes ně dostal k divadlu.

 

Je tedy říct, že to byli přímo oni, kdo vás k této profesi přivedl?

Nedá se to tak přímo říci, ale asi to tomu napomohlo. Myslím, že jsem to v sobě měl někde zakódované.

 

Máte navíc specifický vztah k vůni divadla…

Vůně divadla mě okouzlila, když jsem poprvé asi ve svých pěti letech účinkoval s jilemnickými ochotníky. Dostal jsem se do zákulisí a ucítil jsem tu nádhernou vůni tělky. Úplně mi učarovala a přitahovala mě jako magnet. Dá se říci, že jsem se v pěti letech stal jakýmsi čichačem. (smích) Ale čichačem velice ušlechtilé divadelní vůně. Vydal jsem se za ní a putuji za ní stále.

 

A stále vám voní?

Vůně se změnila, ale divadlo je stále divadlem. Divadlo prostě musí vonět. A já si stále za tím svým snem, který jsem si uskutečnil, šlapu.

 

Nepřemýšlel jste někdy, že jste měl zvolit jinou kariéru?

Ne, opravdu nikdy.

 

Vystudoval jste DAMU. V jakém smyslu vnímáte studium jako prospěšné pro hereckou profesi?

Myslím si, že je to rozhodně prospěšné, zejména pokud má člověk štěstí na výborné kantory. V době mého studia učili báječní herci, například Jiří Plachý, Karel Höger, Vlasta Fabiánová, a tak bych mohl jmenovat ještě dlouho. Navíc tam byli perfektní kantoři odborných předmětů, jako byla jevištní řeč, šerm, hlasová či pohybová výchova. Pokud má člověk výborné pedagogy, tak se divadlo naučí naplno milovat a naplno a ze všech sil mu sloužit. A tohle štěstí já jsem měl.

 

Myslíte si, že se od dob, kdy jste začínal, herecké povolání nějak změnilo?

Když jsem začínal, tak vlastně existovalo jen divadlo, a tak trochu film a rozhlas a z plenek se teprve batolila televize. Zcela nový fenomén, který časem pozměnil dynamiku herectví. Přeměna herectví se uskutečnila i novým a často až překotným rytmem doby. Stejně tak i styl herectví a způsob mluvy ­– často ke škodě. Zcela zmizela nápovědní bouda, kterou jsem já ještě ve svých začátcích zažil. Změnil se způsob líčení, a tak dále. Ale prapodstata tohoto povolání – komediantství v tom nejlepším slova smyslu, naléhavost citového sdělování a vytváření charakterů – ta zůstala.

 

Jaké největší překážky jste musel ve své kariéře překonávat?

Dělat umění není jako dělat šroubky. Ne vše se podaří, i když tomu věnujete sebevětší píli a pozornost. Takže člověk se často dostává do krizí, nebo se potká s režisérem, se kterým si nerozumí. Je toho mnoho. Ale to je na té kumštýřské cestě zcela obvyklé. Člověk se musí stále o něco rvát. To není pozvolná poklidná procházka, ale velice dramatický běh, kde občas trochu zakopnete, nebo se netrefíte tam, kam si přejete a občas nedoběhnete včas, ale stále to někam směřuje a někam se posunuje. Navíc překážky, které se vám postaví do cesty, zaviňuje čas od času i politická situace.

 

V jakém smyslu je to podle vás právě politická situace?

Jakýkoli režim, byť i jen s něžným totalitním nádechem, se vždycky kumštu trochu bojí. Člověk byl často postavený před určité dilema, ve kterém musel udělat něco, co mu bylo proti srsti. Ale to vždycky nejde, protože když je člověk v totalitním režimu velice poslušný, tak se mu to v kumštu vymstí. Kumšt vás zradí, protože vy jste zradili kumšt.

 

Jak jste se vyrovnával s dobou, kdy jste nemohl veřejně vystupovat?

To postižení nebylo tak stoprocentní, protože jsem zůstal v divadle. Sice jsem byl omezen pracovně i jinak, museli jsme si utáhnout opasky, ale bylo to lepší, než si pokaňkat duši. Ale byl jsem normálně obsazován a tím pádem jsem měl to hlavní – nemusel jsem opustit profesi. A dělal jsem si vlastní pořady, se kterými jsem jezdil po republice. Takže v podstatě jsem nestrádal a neztratil jsem vlastní spokojenost. Nikdy.

 

Přejděme k veselejším věcem. Na kterého režiséra ze své kariéry nejvíce vzpomínáte?

Já jsem měl výjimečné štěstí na výborné divadelní i filmové režiséry. Jedním z nich byl třeba Karel Kachyňa – režisér seriálu Vlak dětství a naděje. On byl vyložená filmová i režisérská špička a od něho jsem se toho moc naučil. Zjednodušeně se dá říct, že mě naučil základní filmovou abecedu. Ale těch režisérů, které bych mohl jmenovat, byla spousta. Vladimír Michálek, Ladislav Smoček, Gregory Abels, Pavel Rímský, Milan Pásek, Petr Vajgl, Jiří Krejčík, Otakar Vávra, Karel Smyczek a v posledním filmu režisérka Agnieszka Holland. U herectví strašně moc záleží na štěstí a součást toho štěstí je, že se potkáte s báječnými partnery a hlavně s báječnými režiséry. Na tom člověk může růst. A tohle štěstí mě potkalo.

 

Zmínil jste Vlak dětství a naděje, jakým způsobem vás tento seriál ovlivnil?

To byl vlastně takový můj první veliký televizní úkol, dá se říci filmový. Před tím jsem samozřejmě točil filmy, ale nikdy jsem nedostal takovou obrovskou hereckou plástev, jako byla role v tomto seriálu. Pro mě to tedy mělo jakýsi zásadní umělecký a životní význam. Myslím, že mě to vyneslo o jakýsi stupínek výš a taky jsem se díky tomuto seriálu dostal více do povědomí diváků. Ale hlavně jsem se opravdu moc naučil. A to nejen od Karla Kachyni, ale i od hereckých kolegů. Byli to herci, které jsem do té doby vídal jen na divadle či ve filmu a teď jsem stál vedle nich.

 

Další významnou rolí byla ta ve snímku Babí léto, za kterou jste získal Českého lva. Tušil jste dopředu, že by tento snímek mohl být tak úspěšný?

Člověk má někdy takzvaně „správný čuch“ a já si myslím, že u tohoto filmu byly všechny podmínky pro to, aby dopadl dobře. Zaprvé vynikající scénář Jiřího Hubače, ve kterém byly role psané přímo na tělo – pro mne, Stellu Zázvorkou a Vlastíka Brodského. No a samozřejmě i to obsazení samotné bylo výjimečné. Setkal jsem se se skutečnými bardy divadla a filmu. A v neposlední ředě za tím stojí také znamenitý režisér.

 

Jak jste si to natáčení užívali?

Jako lahůdku, protože tam ještě navíc došlo k tomu, že jsme se vůbec poprvé sešli v práci s dlouholetým kamarádem Vlastíkem Brodským. Poprvé jsme tak mohli zúročit náš krásný vřelý vztah. Řekl bych, že to přátelství je z filmu přímo cítit.

 

Při natáčení filmu Odcházení jste se zase setkal s Václavem Havlem. Jak na vás zapůsobilo toto setkání?

To je taková řada velkých pozitiv, která jsem si snad ani nezasloužil. Zrovna nedávno jsem přemýšlel o tom, jaké jsem měl štěstí, že jsem pracoval na takových báječných projektech. No a takovou perličkou bylo to, že si mě pan Václav Havel obsadil do svého filmu. To pro mě mělo mimořádný význam. Zaprvé proto, že je to trochu jiná poetika scénáře, a tudíž tomu bylo svým způsobem podřízeno herectví. Každý neznámý úkol je pro kumštýře hozená rukavice, kterou ale musí umět nějak zvednout. Druhá věc byla osobnost Václava Havla. Vždy jsem ho pokládal za zcela mimořádnou osobnost a to jak v kulturním, tak politickém světě a hlavně ve světě čistého étosu. Během natáčení pak vzniklo jakési přátelství a já jsem si mohl naplno ověřit, že moje představy a mé vysoké mínění o něm nebyly falešné.

 

Podle čeho si vybíráte role?

Základem je dramatický text. Nerad bych hrál v něčem, co nikam nemíří. Vždy to musí být nějakým způsobem zajímavé. Například nyní v Řeznické chystáme hru, která se zabývá židovskou otázkou, otázkou viny a odpuštění. Je to trochu depresivní, ale člověk si musí uvědomit, že každý den nesvítí slunce, a že na to dokonce ani nemáme nárok. Ale na druhou stranu nesmí zapomenout, že slunce svítí, i když je zamračeno.

 

Vidět jsme vás mohli i v „nekonečném“ seriálu Ulice. Co vás přimělo k tomu vzít roli v tomto seriálu?

To bylo období, kdy jsem zrovna neměl žádné velké filmové nabídky a měl jsem poměrně volno. To byl jeden důvod. Za druhé se mi v té době zdálo, že nepatří mezi ty úplně nejhorší seriály. A za třetí si myslím, že člověk by měl zkusit všechno. Navíc jsem byl zvědavý, jak to v takovéto televizní inscenaci funguje ­– je to jiný postup, jiná práce. Byl to skvělý trénink paměti. Chtěl jsem to zažít a i vyzkoušet, jestli to zvládnu. A nelitoval jsem. Nicméně rok a půl v tomto seriálu mi stačil a poprosil jsem, aby mě nechali umřít.

 

Zmínil jste texty, jakým způsobem se role učíte?

Na to se velmi těžko odpovídá. Ovšem, že mám určité své metody. Zaprvé mám zatím vycvičenou paměť. Ta se totiž, stejně jako třeba atletika, musí trénovat. Navíc bych řekl, že mám zatím schopnost maximálního soustředění – v herecké branži se tomu říká okruh veřejné samoty. Často s sebou vozím různé texty, které si čtu ve všech volných chvílích. Nevadí mi, že v restauraci nebo v tramvaji je hluk. Samozřejmě, že to také vyžaduje určitý režim a životosprávu. Cvik, cvik, cvik a vůli, vůli, vůli.

 

Existuje v herectví něco, čeho jste se obával či stále obáváte?

V herectví je velice důležitá jistá rovnováha mezi sebevědomím a skromností. Nezapírám, že jsem se velmi často obával výsledku, že jsem měl v tvůrčím procesu určité propady, kdy jsem začal třeba pochybovat, že to dotáhnu tam, kam bych chtěl. Ale zároveň jsem nesměl ztratit důvěru sám v sebe, že to zvládnu. Ale nikdy jsem si nemyslel, že to jde samo a ono to taky samo nejde. A v momentě, kdy si člověk začne myslet, že už všechno umí, tak začne prohrávat. Člověk nesmí ztratit sebedůvěru. A když se něco nedaří, hlavně nepropadnout do deprese, ale zatnout zuby a dřít.

 

Vnímáte tedy sám sebe jako úspěšného?

Myslím, že párkrát jsem odvedl kvalitní uměleckou práci. Já se tedy málokdy sám sobě líbím a ani se na sebe s nijak velkým nadšením nedívám, ale přitom vím, že se některé věci povedly a že tak vznikla určitá hodnota. A to je zmapované i kritikou i obecenstvem. Myslím, že se za ledacos nemusím stydět.

 

Musel jste dělat během své kariéry nějaká zásadní rozhodnutí?

Po čtyřech letech svého prvního angažmá v Hradci jsem dostal nabídku do pražského divadla Rokoko. To bylo záviděníhodné, že oblastní herec dostane tak brzy možnost jít do Prahy. A já jsem to nepřijal. To by dnešní mladý herec vůbec nepochopil. Ale pro mě to bylo rozhodnutí, kterého jsem nelitoval. Já jsem to nepřijal z jednoho důvodu, necítil jsem se ještě dost zralý. Říkal jsem si, že ještě málo umím a že na to prostě ještě nemám. Tehdy jsem to nevzal a nelituji. Nasbíral jsem zkušenosti, které by mi nikdo jiný nedal.

 

Myslíte, že jde herectví dělat pro peníze?

No tak spousta herců to tak má. Jdou ze seriálu do seriálu, jsou všude stejní a dělají to pro peníze. Ale za tři roky o nich nebude nikdo vědět, když do dalšího seriálu nepůjdou, a také se toho moc nenaučí. Ale tak je to asi v každém povolání. Třeba i v kantořině je to podobné. Kantor, který se chce pouze uživit, je špatný kantor. Samozřejmě, že člověk chce být oceněný, a když dostane za dobrou práci dobře zaplaceno, tak je to v pořádku, ale peníze nesmí být tím hlavním důvodem.

 

S kantořinou máte vlastní zkušenosti, vyučoval jste na konzervatoři a máte spoustu velmi úspěšných žáků. Na koho z nich nejvíce vzpomínáte?

Já vzpomínám nejvíc na ty, které málo vidím. Samozřejmě nemohu opomenout Libušku Šafránkovou, Oldřicha Kaisera a Dášu Veškrnovou, ale s těmi se poměrně často setkávám, takže na ně nemusím až tak vzpomínat. Ale vzpomínám často i na ty, kteří třeba neuspěli, protože v divadle spousta věcí záleží na štěstí. Na štěstí, které hraje u divadla velikou roli. Jenomže na štěstí musí být člověk dobře připraven. Divadlo je rizikové povolání. Staří herci říkali, že jen jednou kolem vás jede bílý kůň, a když na něj nenasednete, tak už jede hnědý valach, a když nenasednete ani na něj, tak pak jede ten pohřební.

 

Jeden z vašich synů je také hercem, stanuli už jste spolu někdy na pódiu či před kamerou?

V jednom filmu jsme spolu hráli otce a syna. Nyní je můj syn mým hereckým partnerem v inscenaci, kterou zkoušíme v Řeznické, takže tam se poprvé setkáme na jevišti jako kolegové.

 

A jak se vedle svého syna cítíte? Je to jiné než s ostatními herci?

Ještě to není zcela ideální, je to zajímavý fenomén. Je to úplně jiné a člověk se musí zbavit věcí jako je rodičovský aspekt a vlastně i vzájemný ostych. To je třeba zlomit, to tam nemůže zůstat a dá to trochu práci.

 

Působíte jako nesmírně vitální a pozitivní člověk. Kde čerpáte energii?

Tak zdání klame, někdy bývám pěkně unavený, ale umím odpočívat. No a ta energie, tak člověk v tomhle věku nikdy neví, jak to s ním bude zítra, ale já jsem měl asi štěstí genetické a to je podle mě také důležité. Navíc jsem byl vždy cílevědomý a vůle mě hnala dopředu. A nejpodstatnější je ta přímo vášnivá chuť dělat to, co dělám. Práce mě nabíjí, těším se na ni, a rád se v tomto smyslu rvu a snažím se být, pokud to jde, pozitivní. Vždyť je to nádherné povolání, které samo tu náladu probouzí.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Zlatý Had www.zlatyhad.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře