Tereza Kostková - herečka, moderátorka

31.05.2012 13:38 | Michaela Lejsková

 

 

 

"... je opravdu tak nutné mít celý život pevné nervy a chladnou hlavu? Řekla bych, že právě občasným „praskáním“ a „zahříváním“ se dané zoceluje." Tereza Kostková

 

 

 

 

 

Divadelní prkna a televizní kamery, to není ani zdaleka totéž a vůbec není snadné přecházet z jedné pozice do druhé. Ovšem obojí se daří bravurně kombinovat Tereze Kostkové. Dle výsledků práce, kterou odvádí, by se dalo říct, že se tato dáma umí postavit jakýmkoliv výzvám. Ba dokonce, že je k životu nutně potřebuje.

Předchází vás pověst otevřeného a srdečného člověka, při focení pro náš rozhovor jsem se přesvědčila o tomtéž. Jak byste sama sebe zařadila povahově? 

No tak… kompliment vám vyvracet nebudu! Samu sebe znám pochopitelně pestřeji a důvěrněji, než zahrnují ta dvě slova. Znám celou škálu svých emocí i jejich vývoj v čase. Ovšem s ohledem na kouzlo ženského tajemství to nehodlám svěřovat stručnému lakonickému popisu. I proto, že tak žádného člověka postihnout nelze. Možná něco málo víc vyleze zpoza řádků a jak mě kdo bude vnímat, záleží stejně ještě z velké časti na čtenáři, takže i tak bude obrázek trochu zkreslený, ale třeba se sytější konturou. Tož si pojďme povídat… 

 

Jak hodnotíte spolupráci s fotografem Robertem Vanem?

 ...že jsme si podle všeho „padli do oka“! Je vysoce profesionální, příjemný a současně svižný. Neříkám rychlý, to by mohlo zavánět ledabylostí a to on není. Prostě ví, co chce, a jakmile to má, jde dál! Skvělé!

 

Řekla bych, že máte s Robertem určitě společnou vlastnost, kterou je umění vyprávět zážitky. Jaká témata jste cítila, že máte společná? 

Aniž jsme si dlouze povídali, tuším, že je to chuť a touha žít život a vnímat ho v plné šíři a hloubce.

 

O které etapě vašeho života byste řekla, že „by vydala na román“? 

Často to říkám lidem, kteří mi něco vyprávějí, a já s otevřenými ústy naslouchám. Kapitoly našeho života – jak přicházejí postupně – dávají nám zvyknout a přizpůsobit se (nikoli vždy souhlasit) natolik, že jsme s tím více méně nějak srozuměni, ačkoli to pochopitelně žijeme a řešíme intenzivně. Ale pokud vám někdo uceleně vypráví kompaktnější část „svého příběhu“, to máte kolikrát pocit, že „to je na román“ a „jak se to dá zvládnout!?“. Tedy nechci nic sugerovat, takhle to prostě vnímám já. Sebe tudíž neposuzuji, „nenatáčím“, ale pozoruhodných příběhů znám nespočet. A řekla bych, že každý jen trochu nezatracený život na román je!

 

Všimla jsem si, že velmi trváte na svém vizážistovi Pavlovi Bauerovi z Estée Lauder, který vás často doprovází. Souvisí to s tím, že spíše nemáte ráda změny a experimentování? 

Ó nikoli. Proti změnám natož experimentům nic nenamítám. Ale to umí Pavel taky. Mám dva takové dvorní: Pavla a naši společnou kamarádku Magdu Souškovou. Pokud nemohou, mám v záloze ještě pár profíků. Ale telefon Pavla s Magdou vytočím vždy první. Je to dáno i tím, že životní román už naše vztahy posunul do kapitoly přátelství. Přítel profesionál je báječná kombinace!

 

Patříte mezi ženy, které bez make upu nejdou otevřít ani pošťačce? 

Nepatřím. Bez make upu prosím ovšem NEROVNÁ se neupravená. Voda, mýdlo, hřeben, lehká vůně to předchází i cestě s odpadky. 

 

Pamatujete si, čím vás jako malou fascinovalo divadlo? Je to dnes totéž, nebo jste časem našla ještě něco působivějšího? 

Fascinovaly mě šatny, šminky, prach, kostýmy na ramínku, paruky, zakouřený klub, herci pobíhající že šatny do maskérny, a zvláštní temno a vůně portálu. Až později jsem pochopila, jak velké kouzlo se skrývá na jevišti, když hlediště potemní a otevře se opona. Někdy, občas… najednou. Svět skutečného původního prostředí divadla by mělo chránit UNESCO.

 

Jak hodnotíte české divadelní publikum po stránce zájmu o divadlo? 

Není to špatné. A diváci nejsou hloupí. Naopak! Dramaturgie divadel by je neměla podceňovat. Vidím značný rozdíl mezi Prahou a ostatními lokacemi. Praha je zmlsanější a někdy – teď paušalizuji, ať mě kvalitní pražský divák nechytá za slovo – povrchnější. Je to i tím, že má hojně na výběr, jak v přeplněném supermarketu. Takzvaný „venkov“ je vděčný, uznalý a velmi vnímavý na kvalitu. Chodí i na těžší kusy a umí je náležitě ocenit. Ale musím říct, že díky Viole i mým inscenacím na Palmovce znám i velmi vytříbené pražské diváky. 

 

Jaký je váš názor na míru aplausu? Třikrát a dost?

Ne ne, diváci jsou spontánní, umí se skvěle bavit… a nikoliv mezi sebou… Děkovaček máme vždycky hodně a nezřídka standing ovation. To hlavně mimo Prahu. A co mě dostalo, zažila jsem s Gazdinou robou i stojící dětské publikum při školním představení. To bylo fascinující a víc než jakýkoli honorář!

 

Jak se psychicky srovnáváte s tou dávkou emocí, které prožijete takříkajíc v koncentrované formě a pak vše skončí, opona spadne. Mohou ty sinusoidy mít dlouhodobě nějaký dopad, nebo spíš myslíte, že člověk „zodolní“? 

 Ne, to je profese. Patří to k divadlu… mám to ráda. Vidíte, nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela. To je to postupné přizpůsobení se „svému románu“. 

 

Jaký máte návod na to, zachovat si pevné nervy a chladnou hlavu? 

A je opravdu tak nutné mít celý život pevné nervy a chladnou hlavu? Řekla bych, že právě občasným „praskáním“ a „zahříváním“ se dané zoceluje. 

 

Řekla byste, že k herecké profesi patří nějaká specifická vlastnost, bez které se ta práce prostě dělat nedá? 

Bez potřeby sdělení, jisté formy chuti být viděn, slyšen. 

 

 Když stojíte před rozhodnutím, jakou zvolit pracovní nabídku, dokážete být rozhodná, nebo prožíváte dilema? Pokud ano, jakých nabídek se vaše dilema nejčastěji týká? 

Dilema znám – třeba do chvíle, než danou nabídku spatřím v širším kontextu, než zohledním VŠE, co zohlednit potřeba je. To je velmi často hlavně čas. Nebo priority nabídek v dlouhodobějším hledisku. Hlídám si, abych ta prostředí různě dělila, myslím televizi versus divadlo. Všechno má svůj čas a prostor. Když dobře „naslouchám“ situaci, rozhoduji se pak lehce a jasně.

 

Sama jste zažila, jaké to je přeběhnout z jedné televize do druhé. Jak se na tento televizní boj o „vaše“ tváře díváte vy z pozice herečky a moderátorky? 

Opravdu, vyjma papírů popsaných novináři, žádné „přeběhnutí“ není. Dohodla jsem se v přátelské atmosféře, že skončím s jednou (mě velmi milou, leč už podle mě vyhranou postavou) a přijala jsem nabídku na roli jinou. Nejsem tváří jedné televize, jsem herečka a moderuji. Přijímám či odmítám nabídky. Toť vše. A nejsem zdaleka jediná. Ty časy jakési nepsané exkluzivity jsou pryč. Televize si pouze hlídají, aby postava v dlouhodobém seriálu nehrála v jiném současně běžícím dlouhodobém seriálu na jiné soukromé stanici (na ČT to nevadí). A to je logické. Je to v podstatě i v zájmu herce. Velká řada mých kolegů točí tam a onde a někdy se to prolne. Jsme malý rybníček, je tu pár stanic.

V jakém věku byste řekla, že by měl herec ukončit kariéru? Kdy je ten správný čas? 

Herec sám od sebe neskončí nikdy. Každý skutečný herec chce „na jevišti umřít“. Nemyslím doslova, ale herectví – pokud jsou síly a zdraví, pochopitelně aspoň trošku – nemá důchod. 

 

Neuvažovala jste někdy se svou znalostí francouzštiny o hereckých možnostech třeba ve Francii? 

Jojo, to by mě bavilo. V jednom filmu jsem se i mihla a dokonce pár vět mluvila. Tak uvidíme, třeba někdy někde ještě „zašprechtím“…tedy „zaparlím“. 

Jaký je váš názor na možnosti českých herců v zahraničí? 

Nevím, nemám s tím zásadnější zkušenost, každé tvrzení by bylo jen odhadem, tušením, ale tak nějak tuším, že štěstí v tomto případě sehrává mnohem zásadnější roli než na mateřské půdě.

 

Jste skutečně žena činu, velmi aktivní. V jaké z rolí se v poslední době cítíte nejlépe? Doufám, že úspěšně směřuji k rodině a roli maminky…

Samozřejmě! To je už pět let moje nejkrásnější „hauptka“ (Pozn. redakce: hlavní role.)!

 

Kde jste si v životě nejvíce prověřila vaše organizační schopnosti? 

Prověřuji je neustále a každodenně u chodu rodiny a práce. A hodně jsem se naučila během tří let v pozici tajemnice divadla. 

 

Absolvovala jste nějaké kurzy rétoriky? Případně, byla byste ochotna sama je pořádat? Tím narážím na váš obdivuhodný řečnický talent! 

Hoho! To nevím. O učení jsem – ač vystudovaný pedagog – zatím neuvažovala, ale čistě teoreticky nebylo by to mluvení, co bych vysvětlovala – naopak! „Nutila“ bych každého, kdo se chce dobře vyjadřovat, pěkně v tichu, mlčky číst. 

 

V jakých oblastech cítíte, že byste se právě nyní ráda vzdělávala a rozvíjela? 

Už je to nějaký čas, kdy jsem přestala život tolik rozdělovat na oblasti. Takže odpověď zní: tak nějak komplexně. Ale přece jen jednu oblast vytknout mohu, ať neřeknete: jsou to jazyky! 

 

Kdo jsou lidé, kteří na vás mají či měli v životě největší nároky? 

Moji rodiče a... já sama. 

 

Z čeho se nejraději těšíte? 

Odpověď vtěsnám do slov vypůjčených od básníka Otokara Březiny: ze slunce, země, vod a tajemství ohně… 

 

Jste pověrčivá? 

...zbavuji se tohoto zlozvyku, kdy už ani nevíme proč, ale prostě se něčeho bojíme, že se to tak říká. Na znamení věřím, ale ta nejsou součástí lidové slovesnosti…jsou proměnlivá a skrytá, jako ve své podstatě každý z nás.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení: Le Chaton www.lechaton.cz

Make up: Pavel Bauer, Estée Lauder www.esteelauder.cz

Vlasy: Veronika Soukupová – Honza Hlaváček and friends www.honzahlavacek.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron Praha www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře