Václav Vorlíček - režisér

08.02.2016 04:36 | Eva Procházková

Kdo by neznal Tři oříšky pro Popelku, Arabelu, Dívku na koštěti, či film Kdo chce zabít Jessii?... Tyto i další filmy, které Václav Vorlíček natočil, patří ke klasice naší kinematografie. Ve spolupráci s Milošem Macourkem napsal k mnohým z nich i scénáře. Za své filmy přivážel ocenění z mezinárodních festivalů, vysílací a promítací práva stále kupují desítky televizních stanic mnoha zemí. „Myslím si, že svému řemeslu už rozumím,“ říká Václav Vorlíček. V padesátých letech začal pracovat na Barrandově jako asistent režiséra, později jako pomocný režisér. Svůj první samostatný film – dětský detektivní příběh Případ Lupínek – natočil v roce 1960. V roce 2015 oslavil osmdesáté páté narozeniny.

Vymýšlel jste si jako malý kluk pohádky?

Fantazie jsem měl dost, vymýšlet pohádky mě bavilo. Ale spíše než pohádky to byly hororové příběhy, kterými jsem s velkým potěšením strašil své kamarády. U táborových ohňů jsem býval oblíbeným vypravěčem a šaškem. „Vorlíček, trvalý zdroj neklidu,“ říkával o mně můj třídní profesor.

Proč jste začal přemýšlet o profesi režiséra?

Byl jsem velký fanda do filmů, jak to šlo, seděl jsem v kině. V sedmi letech jsem byl přijat do pražského pátého oddílu vodních skautů jako „vlče“ (pozn. redakce: teprve až ve 12 letech se vlče stává skautem). Můj vedoucí Jaroslav Novák byl civilním povoláním spisovatel, psal dobrodružné příběhy pro kluky a taky napsal námět na film. Námět byl přijat a při jeho realizaci náš oddíl „účinkoval“ jako kompars na letním táboře v roce 1947 – skauti na táboře. Celé natáčení jsem bedlivě sledoval. Běhal jsem za režisérem, za kameramanem a na všechno jsem se vyptával. A tehdy jsem si řekl, že když tak rád vyprávím, mohl bych zkusit vyprávět pomocí obrázků a to byl počátek mého zájmu o „režisérskou profesi“. Zmiňuji to hlavně proto, že skauting a členství v pátém oddílu vodních skautů ovlivnily celý můj další život. 

Myslel jste po ukončení střední školy i na jiná povolání, nebo byl film vaší jedinou variantou?

Rodiče si přáli, abych šel studovat medicínu, tak jsem si ji na přihlášku napsal taky. Ale až za FAMU. A i když mě na FAMU napoprvé nevzali, k přijímačkám na medicínu jsem už stejně nešel. Raději jsem zamířil na Barrandov a poprosil o jakoukoli práci. Byla velká náhoda a pro mě štěstí, že zrovna v jednom štábu chyběl asistent scény, tedy ten, kdo chodí pro kafe a pro herce do šatny. Vzali mě. Tak začala moje cesta k filmu. Dostal jsem se do štábu režiséra Martina Friče, který zrovna točil komedii Bylo to v máji, a já mohl být u toho. Další rok už mě na FAMU přijali.

Co vám tato praxe dala?

Myslím, že pro mě byla stejně důležitá jako studia. Na Barrandově jsem všude vlezl, se vším jsem se seznámil. Prošel jsem si rekvizitárnu, chodil jsem mezi osvětlovače, seznámil jsem se s filmovou technikou i s natáčením hudby. První dva roky jsem ve škole ani nemusel chodit na přednášky, plnil jsem jen zadané úkoly.

O jakém typu filmů jste ve škole přemýšlel? Co jste chtěl jednou točit?

Odjakživa mě bavily komedie, přál jsem si je natáčet. Proto jsem bedlivě sledoval naše komediální herce, abych měl přehled, jak kdo hraje, abych je dobře poznal. Byla to především skupina herců, které stáhl z venkovských divadel do svého divadla E. F. Burian – Jiří Sovák, Vladimír Menšík, Vlastimil Brodský, Stella Zázvorková a Miloš Kopecký. Z filmů, které tu byly k vidění, očíhli ten tzv. anglický humor, tedy blázniviny hrané s vážnou tváří. Věděl jsem, že dokážou zahrát, co budu jednou potřebovat.

foto: Robert Vano

Vaším prvním filmem byla ale dětská detektivka o ztracených loutkách Případ Lupínek. Proč zrovna tento žánr?

Byla to pro mne šance na první samostatný film. Filmů pro mládež se natáčelo ročně několik, ale žánr detektivky chyběl. S dětmi už jsem měl zkušenosti, jako asistent režiséra jsem často dostal za úkol připravit je a nazkoušet s nimi záběr, na což pan režisér většinou neměl „nervy“. Tohle byla moje cesta k samostatné režii. Později jsem v tom filmu nacházel mnoho promarněných příležitostí, které jsem mohl lépe komediálně využít, ale každý začátek je těžký a člověk se učí i zkušenostmi.

foto: Robert Vano

Kde se vzal váš zájem o komiksy, které jste využil ve filmu Kdo chce zabít Jessii? Film vám v roce 1966 vynesl jak velkou přízeň diváků, tak dvě významná ocenění z filmových festivalů v Terstu a Locarnu.

Hned po válce jsem byl na prázdninách v Blatné, odkud pochází můj otec. Byla to americká zóna. Vojáci tam měli celé stohy časopisů, které potom uklízečky odnášely v balících na popelnice. My jsme je hned vytahovali, odnášeli domů a hltali se slovníky v ruce. No a později přišel ten nápad „hodit“ komiksové figury mezi lidi. Potřeboval jsem spolupracovníka a věděl jsem, že Miloš Macourek má smysl pro absurdní nápady. Napsali jsme spolu scénář a požádali o spolupráci Káju Saudka, jehož kreslířský rukopis byl skutečně komiksový. Film byl přijat nečekaně příznivě.

Vzbudil i velký zájem Američanů…

Ano. Na festivalu v Locarnu ho viděl americký producent William Snyder. Přijel do Prahy, koupil práva na remake (nové natáčení) a pozval nás do Ameriky k napsání scénáře pro americkou verzi. Strávili jsme díky tomu tři nádherné měsíce v New Yorku, kde jsme se seznamovali s reáliemi života v Americe. Jejich film ale nakonec nevznikl, protože přišel srpen 1968, do Prahy přijely tanky a americký štáb zmizel a už se nevrátil.

foto: Robert Vano

Váš asi nejslavnější film, pohádka Tři oříšky pro Popelku, neztrácí ani po čtyřiceti letech pro děti svůj půvab, přestože nové generace dětí jsou od těch dřívějších hodně odlišné. Čím myslíte, že to je?

To já vážně nevím. Snad tím, že je to všeobecně známý příběh, zjistil jsem na svých cestách, že velmi podobný znají dokonce i Číňané, a je starý více než 2 000 let. Geniální bylo, že František Pavlíček, který napsal scénář, postavu Popelky změnil – udělal z ní holku, která umí střílet, jezdit na koni, šplhat. Bylo to pojetí moderní, lehce humorné, Božena Němcová by se asi divila. Ale nás to ohromně bavilo a zdá se, že děti to baví také. No a skvělé bylo i obsazení, zejména Libuška Šafránková každého okouzlila. Abych využil i humorné situace, které scénář nabízel, obsadil jsem i tři bezvadné komiky: Vladimíra Menšíka, Helenu Růžičkovou a Jana Libíčka.

Bylo či je vám vyčítáno, že jste Popelku, náš „národní poklad“, prodal Norům, kteří film také natáčejí…

To je úplný nesmysl. Film mi nepatří, nemohu ho tedy prodávat ani s ním nijak nakládat. Norové chtějí film podle nás znovu natočit, požádali mě o osobní spolupráci, ale odmítl jsem. Nebavilo by mě točit totéž znovu. Autorská práva mám, ta za mě spravuje Dilia, ale to je tak všechno. Ve smlouvě je i zakotveno, že pokud bude film někdo znovu natáčet, předloží mi svůj scénář ke konzultaci. Popelka se brzy po premiéře prodala do více než padesáti zemí, stále se kupují vysílací a promítací práva, film už se mnohonásobně zaplatil.

Vaším letitým spolupracovníkem byl až do své smrti Miloš Macourek. Jak jste se poznali?

Byli jsme oba zaměstnáni na Barrandově, on v sekci dramaturgie a scenáristiky, já v sekci režisérské. Zaujal mě jedním filmem pro režiséra Oldřicha Lipského, byl to film plný fantazie, humoru, velmi podobného tomu, který jsem měl rád. Oslovil jsem ho ve vlaku do Zlína, kam jsme jeli na filmový festival, a domluvili jsme se na spolupráci. Oba jsme měli velmi bujnou fantazii, triumfovali jsme se v bláznivých nápadech, fungoval jsem i jako takový korektor, co ještě můžeme a co už ne. Moc dobře jsme si rozuměli. Naším společným zájmem bylo i výtvarné umění, jen těch galerií, co jsme spolu navštívili…

Ve vašich společných filmech se potkávají skutečné postavy s těmi pohádkovými. Byli jste v tomto žánru průkopníky, nebo jste se někde inspirovali?

Říkali jsme tomu „moderní pohádka“. James Bond je také taková moderní pohádka. Udělali jsme z toho žánr. Do moderního světa „vplést“ pohádkové postavy. První byla Dívka na koštěti a pak přišly další – seriál Arabela, Jak utopit doktora Mráčka, Létající Čestmír…

Dáváte hercům prostor k improvizaci, nebo máte svou přesnou představu, na které trváte?

V dobře koncipované komedii se moc improvizovat nedá. Dá se jenom „přisolit a připepřit“, jinak by se mohlo stát, že by vtip, který v jedné chvíli vyvolá smích, mohl později narušit celý další děj. Dobré nápady jsem byl schopen přijmout, špatné jsem rázně odmítal. Výjimkou byl Vladimír Menšík, toho jsem vždycky nechal. I když si něco přimyslel, aniž by to se mnou předem probral, vždycky to „sedlo“. Většinou jsem si vybíral herce, které jsem velmi dobře znal a věděl jsem, co od nich mohu čekat. Byli jsme kamarádi.

Pracoval jste i jako pedagog, učil jste mladé adepty režisérské profese. Co konkrétně jste se snažil je naučit?

Přicházeli s „feliniovskými“ či „bergmanovskými“ představami, měli hrůzu z toho, že když je povedu já, budu je nutit do komedií, když oni chtěli dělat „dušezpytné“ umění. Vedl jsem je k tomu, k čemu jsem poznal, že inklinují, aniž by o tom možná věděli. Snažil jsem se naučit je řemeslo.

Co je v režisérském řemesle to nejdůležitější?

Vyprávět příběh tak, aby „zabral“, aby se uplatnily myšlenky, které tam člověk chtěl vložit. Film patří do kategorie umělecká řemesla, zrovna tak jako třeba čalouník nebo sochař. Slovem řemeslo nijak nepohrdám, naopak, jsem hrdý na to, že své řemeslo znám, že mu rozumím.

Co vás na vaší práci baví, nebo naopak nebaví?

Vyhledávání lokalit k natáčení, to bylo vždycky moc fajn, to mě bavilo. Kvůli pohádkám jsem objel zámky v širokém i dalekém okolí, dokonce i v zahraničí. Královsky jsme se bavili i při psaní scénářů s Milošem Macourkem, to byla vždycky velká legrace. Nad některými nápady jsme se smáli ještě druhý den… Někdy jsme se i pohádali, on byl vztekloun, já spíše kliďas, tak jsem ho nechal vybouřit a jelo se dál. Nebaví mě, když zjistím, že je ve štábu člověk, který si „spletl“ zaměstnání. Když řeknu třeba rekvizitáři, že potřebuju rokokovou panenku a on přinese nějakého „ušmudlaného pajduláka“, tak to opravdu nemám rád. Nepříjemnou zkušenost jsem měl i s moderními formami práce na filmu, myslím tím spolupráci s animátory. Co jsem potřeboval, to „nešlo“, a když to šlo, tak jsem musel hlídat, aby toho zas nebyl nadbytek…

Jak vypadá práce režiséra, když se rozhodne natočit film?

V momentě, kdy je hotový scénář, jsem jediný ve štábu, kdo má film celý před očima, já ho doopravdy vidím. Vím přesně, jak by měly vypadat jednotlivé scény a do té „fazony“ se ho snažím dostat. A to za pomoci lidí, kteří někdy vůbec netuší, co po nich vlastně chci. Pak si sedneme s architektem, řeknu mu své představy a on vybírá místa, která pak spolu objíždíme a vymýšlíme, co je třeba upravit. Pokud jsou k dispozici finance, trvají přípravy do první klapky tak tři měsíce. To už je ale každodenní intenzivní práce se štábem, zvu si jednotlivé profese – maskéry, kostyméry. Vysvětlit, co přesně potřebuji, bývá někdy hodně obtížné. No a samozřejmě také dolaďujeme obsazení menších rolí, ty hlavní už bývají rozhodnuté.

foto: Robert Vano

Co je na vaší práci úplně nejobtížnější?

Poskládat celý film dohromady. Neustále si musím uvědomovat, kde jsou kamery, kde jsou světla, jak to vidím, jak to potřebuji udělat. S tím mi nikdo nepomůže, na to už jsem sám. Baví mě, když to „frčí“, když vyjde počasí. Když pořád sledujete mraky na obloze, je to otrava. Obtížná je i práce ve střižně, kde jsem se střihačem, který je zdatný po technické stránce. Práce s herci je hotová, ale to hlavní teprve čeká. Z většinou tak čtyřhodinového materiálu vznikne 1,5 hodinový film. Je to velmi důležitá a skoro rozhodující práce na filmu, nenechal bych si ji vzít. Špatným střiháním totiž může vzniknout úplně jiný film, než jsem chtěl natočit…

Který světový film je po režijní stránce dokonalý?

Umělecky i dramaticky dokonalý je podle mne americký film Nejlepší léta našeho života. Je o trojici vojáků, kteří se vracejí z 2. světové války domů a o obtížích, které je čekají při začleňování do běžného života. Nádherný film režiséra Williama Wylera. Natočen byl v roce 1946, u nás se nikdy nepromítal. Byl připravený do kin, ale přišel Vítězný únor a film se do kin nedostal.

Baví vás sledovat filmy vašich kolegů? Co děláte rád ve svém volném čase?

Zdaleka nevidím všechno, co u nás vznikne. Předem si vždycky u některé z kamarádek kritiček zjistím, zda na ten který film stojí za to jít se podívat. V mládí jsem hodně sportoval, teď je mým velkým koníčkem čtení. Stále kupuji nějaké knihy, v naší rodině je to oblíbený dárek.

Je nějaké místo, kam se rád vracíte?

Filmový festival ve Zlíně. Byl jsem tam poprvé v roce 1960, když tam uvedli můj první film, a od té doby by se dalo spočítat na prstech jedné ruky, kdy jsem vynechal. Za ta léta už tam mám mnoho přátel, jsou to velmi příjemná setkávání. No a termín vychází tak, že tam každoročně slavím narozeniny.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Vytvořeno ve spolupráci s festivalem Novoměstský hrnec smíchu www.hrnecsmichu.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: film, režie, Václav Vorlíček, Popelka, Tři

Partneři

Komentáře