Veronika Petrová – koučka, moderátorka, herečka, mentorka a zakladatelka projektu ŠŤASTNÁ MYSL

Jednou z vašich profesí je herectví. Koneckonců, pohlednou blond ženu lze ve většině rolí těžko přehlédnout a zvláště před kamerou máte řadu úspěchů i zkušeností. Bylo tedy herectví vaším profesním snem od malička?

Ano, bylo. Jako malá jsem byla vážně nemocná a uvědomila si tedy velmi záhy, že tu nejsem navždycky, proto jsem chtěla dělat něco, kde zanechám odkaz a zůstane to tady po mně. Vlastně jsem to brala dost vážně a až do doby vyhoření jsem jela na plné obrátky a myslela na to, že tady musím zanechat odkaz. V syndromu vyhoření, kdy jsem nemohla ani vstát z postele, jak jsem byla unavená, vyčerpaná – nutno říci, že to bylo po vojenském výcviku Krav Maga v Izraeli – a navíc jsem se to snažila skrývat před veřejností, protože na tohle jsem opravdu v životě nebyla zvyklá, jsem si uvědomila, že nechat tady posmrtný odkaz není úplně ideální pro můj současný život a přítomný okamžik.

Vy jste byla na vojenském výcviku v Izraeli?

Ano, super nápad. V době, kdy jsem si moc přála podobnou roli, jako měla Peta Wilson v Brutální Nikitě, jsem si řekla, že když podstoupím vojenský výcvik v Izraeli, který podstupují policisté z řad FBI, Navy Seals apod., tak ta role musí přece přijít! A taky přišla. Víceméně vzápětí po výcviku. Paradoxem bylo, že jsem byla totálně vyčerpaná, vyhořelá a hrála to v depresích, o čemž asi dodnes nikdo neví a myslím si, že to v seriálu VIP vraždy ani není vidět. To byl další okamžik, kdy jsem si uvědomila, že se nemůžu přetvařovat a dělat věci přes svoji duši, a tak jsem postupně začala měnit sebe i svůj život.

S vaší výškou a postavou byste se určitě hodila také na modeling. Neuvažovala jste o něm?

Začala jsem s modelingem ve čtrnácti letech. Pak jsem tím pádem v osmnácti přirozeně přešla k herectví. Modeling je fajn, ale je to dřina! Stejně jako herectví. Tohle jsem se vždycky bála říct, když vezmu v potaz ostatní lidi a jejich profese, ale každý si to může vyzkoušet a zjistit sám. Modeling je na jednu stranu krásný, ale stát několik hodin a pózovat a ještě to dělat celý život, to jsem si nedovedla představit.

Přesto, neexistovaly v minulosti okamžiky, kdy jste snila o jiném oboru, než je umění?

Až do vyhoření ne. Mám kreativní duši a herectví mi dávalo možnost se plně vyjádřit přes svoje emoce a navíc se vtělovat do jiných postav. Vlastně ano, nevadilo by mi, kdybych uměla zpívat. Herectví mě vždy omezovalo tím, že mě musí někdo obsadit a dát mi roli, která mě bude zajímat. Zatímco zpívat můžete neustále a všude. A tak to dělám ve sprše. (smích)

Podporovala (podporuje) vás ve vašem současném profesním směru rodina a okolí?

Nebýt rodiny, tak dnes rozhodně nejsem tam, kde jsem, a vlastně jsem to dělala i pro ně. Bavilo mě, že se něčemu takto věnuji a oni mají radost, že já mám radost. Hlavně je super, když odmalička máte nějaký velký sen. V životě vás to přenese přes spoustu těžkých životních situací, a když víte, co chcete, je jednodušší se v životě zorientovat. Chtěla bych své rodině – hlavně mému andělovi MÁMĚ – moc poděkovat za vše, co pro mě v životě udělala, a samozřejmě i tátovi, který mi v mých šestnácti letech řekl, když jsem se rozhodla pro VOŠ hereckou v Praze: „Ty budeš dělat herectví? Jdi dělat něco pořádného, stejně nic nedokážeš!“ To byla důležitá větička, která mě na mnoho let ovlivnila, protože jsem chtěla dokázat, že to dokážu! A taky samozřejmě děkuji milované sestřičce a všem ostatním, kteří mi fandili a možná ještě fandí, i když jsem se odmlčela.

Absolvovala jste obor cestovní ruch a také dramatickou výchovu i moderování. Získala jste tituly bakalář a diplomovaný specialista. Na kterých školách?

Jak jsem výše zmínila, VOŠ hereckou jsem studovala v Praze, další VŠ také v Praze, protože jsem původně z Jižního Města. Studium mě vždycky bavilo. V roce 2010 jsem se začala různě certifikovat dle toho, co jsem cítila, že mám zrovna studovat, nebo co mě zaujalo – což byla rozhodně práce s energií. Za mě je život hodně hra energií. A my bychom si měli hlavně co nejvíce hrát, co to jde, přece jen život není vždy lehký, a když si zapomeneme hrát, za mě tam končí veškerá sranda a může trvat dlouho, než vás někdo rozesměje, jestli vůbec někdy. Dále práce s vizualizací, za mě další velmi důležitá složka života. Představivost je ve finále víc než vědomosti. V depresích, do kterých jsem spadla, jsem začala více studovat buddhismus, meditace a mindfulness (Pozn. red.: bdělá pozornost, všímavost.), protože na deprese vám doporučí většinou antidepresiva, ale já jsem věděla, že pokud budu jíst prášky, tak se nikam neposunu a nevyřeším zásadní témata svého života. Tady prosím všechny, aby se v tomto mnou neinspirovali. Každý jsme jiný, ale samozřejmě pokud lidé cítí, že by chtěli vyzkoušet alternativu, respektive začít konečně naslouchat sami sobě a být co nejvíce sami sebou bez ohledu na okolí a to včetně rodiny, doporučuji. Za mě je deprese to, že člověk dlouhou dobu nenaslouchal své duši a šel přes ni, chtěl se zalíbit, neuměl říci ne, když to bylo potřeba apod. Nyní směřuji k certifikaci ACC v neurovědě, abych dokončila, co jsem si slíbila, když jsem nemohla hrát. Jinak teď co nejvíce zas naslouchám jen sama sobě a své intuici. Je to samozřejmě to nejdůležitější, nikdo jiný můj život nežije…

Vysvětlete, prosím, co znamená certifikace ACC u mezinárodní společnosti ICF, ke které směřujete?

Je to v podstatě známka toho, že mám určitou kvalifikaci. Dle definice: „Prokázala jsem znalosti a nové dovednosti v aplikaci základních kompetencí ICF, etického kodexu a definice koučování.“ Myslela jsem, že se pak zařadím mezi sto nejlepších ACC koučů v Česku, ale před pár dny jsem se dozvěděla, že mezi třicet. Tak si říkám, že to není vůbec špatný. Když si vzpomenu, jak nemožné se to všechno zdálo, stejně jako herectví, tak mě to hřeje u srdce. Nutno podotknout, že je to jen určitá klasifikace a podle mě nelze jakkoliv kouče dle tohoto hodnotit na dobré, špatné či nejlepší.

Tím jsme se dostaly k vaší současné profesi, kterou je koučink, duchovní mentorování a lektorství. Co vás k této činnosti přivedlo?

Určitě srdce a intuice a zájem o lidi. Přišlo mi najednou málo, že pro lidi jen hraju, chtěla jsem být prospěšnější a umět lidem kompetentně pomoci. To jsem si mnohokrát vyčítala, protože jsem odešla z něčeho, kde jsem byla celý život a to v době, kdy mě lidé poznávali a já si jen mohla užívat slávu, ale to je to. Ego by se dmulo a dmulo a nevím, kde bych byla dnes. Dnes už zvládnu jakoukoliv slávu bez potíží. A teď vážně. Začala jsem se hodně zajímat o otázky mysli a emocí. Mívala jsem, a ještě občas mám, prudké emoce a to na ženě za mě není hezké, s tím jsme se hodně natrápila, a tak trochu sama sebe právě kvůli tomuto uvrhla do temnoty. Chtěla jsem zvládat sama sebe a svoje emoce. Navíc určitě není dobré, když kdokoliv má nad vámi moc, a tu má právě tím, když reagujete na tyto emoce. Navíc jsem zjistila, že jsem hodně duchovně založená, takže následovala vlastně i certifikace jógy a trenéra zdravotní tělesné výchovy. Mojí životní prioritou je zdraví, vím, že bez zdraví jsme nic. Ne vždy je to jednoduché, deprese mě dovedly k tomu, že jsem nejdříve hodně zdravě jedla, pak jsem jedla všechno možný, hrozně mi to chutnalo, i hodně masa, což nebylo u mě normální, ale pak jsem si uvědomila, že maso mě uzemňuje a že je to tak v pořádku. Přibrala jsem 20 kg a teď to úspěšně shazuji.

ŠŤASTNÁ MYSL. Prozraďte něco více o vašem patentovaném projektu.

Vznikl na základě mého života a celoživotních celkem hlubokých a mnohdy těžkých životních zkoušek a vzdělávání. Nechala jsem si ho patentovat a tím i (do)uzavřela tuto dlouhou životní kapitolu. Přemýšlím o dalším rozvoji, je tolik možností, co dělat, ale v hlavě mám, že bych měla vybudovat regeneračně-kreativní centrum, takže jen dále naslouchám intuici a nechávám se směřovat. Popravdě jsem získala takovou životní svobodu, o které se mi snad ani nesnilo. Vtipné je, že jsem si ji moc přála, a když to přišlo, tak jsem se zalekla. Co s tou veškerou svobodou dělat? To zmiňuji proto, že kolikrát něco chceme, ale pak je dobré se s tím učit a naučit i pracovat, pokud je potřeba. Proto si dávejte pozor, na to, co si přejete.

S čím vším svým klientům pomáháte?

Upřímně hodně s tím, co jsem si sama řešila. Dostatek víry v sama sebe, důvěra v ostatní, tam je to dost těžký, o to víc, čím je člověk starší a má špatné zkušenosti. Nečestnost, podraz na vás = ztráta vašeho času a energie. A za mě nic není víc než čas a energie. Prokrastinace, lenost, syndrom vyhoření, deprese. Jak se prezentovat na veřejnosti, komunikace, herectví.

Můžete se podělit o nějaký silný či snad nejsilnější životní příběh z vaší praxe?

Nevím, jestli z praxe, ale po cestě, kdy se z herečky stala poutnice, jsem viděla neuvěřitelné příběhy ostatních, kdy jsem si uvědomovala, jaké štěstí v životě vlastně mám. Je to hrozné říci, ale vím, že mě tam Vesmír, Bůh, Vyšší moc, říkejme tomu, jak chceme, poslali, abych si právě toto uvědomila a přestala si stěžovat. Jsem dost rozmazlená a věděla jsem, že to je pro mě v životě minus, proto jsem také do světa vycestovala ze svého „vyhřátého“ místečka herečky. Z praxe se musím přiznat, že zas tak těžké příběhy nemám, asi i proto, že se do těch energií nechci dostávat, moc to pak sama prožívám a stávám se tím příběhem. Za mě silné životní příběhy patří k psychologovi nebo k psychiatrovi. Ale nebojím se toho, pokud by přišlo něco, s čím bych mohla pomoci, udělám to.

Říkáte, že vše souvisí s myslí. Je to tak?

Hlavně vše souvisí se vším. Mysl je jen nástroj a záleží na nás, jak ji používáme. Zda ku prospěchu, či proti sobě. Já si prošla tím, kdy jsem používala mysl proti sobě a je to fakt peklo. Dobrý je, že víte, že to můžete vypnout a přesunout se do srdce. Čím víc na sobě pracujete, meditujete, jste ve vnitřním klidu, můžete používat mindfulness, tím je pro vás jednodušší mysl vypnout.

Jste profesionální koučkou a lektorkou, ale lidé vás znají i z filmů, především pak z televizních obrazovek. Na kterou roli vzpomínáte nejraději?

Určitě na Brigitu Volnou z Ordinace v růžové zahradě 2. To mi bylo 25 let a lidi mě začali poznávat na ulici, což bylo zajímavé sledovat, moc mě to období bavilo. A taky role paní Ireny Meierové ze seriálu Devadesátky, natočeného podle skutečnosti na základě případů Orlických vražd.

Naposledy jste se objevila v seriálu Sedm schodů k moci…

Byl to jeden fajn natáčecí den. Moc velkou roli jsem sice nedostala, ale vše je jak má být a já to tak beru. Díky tomu jsem prožila neuvěřitelný život a poznala umělce z celého světa. Vlastně jsem chtěla z toho profi prostředí na chvíli vypadnout, je to psychicky náročné, a když nejste pevně ukotveni sami v sobě, o to je to náročnější. Tak jsem zapracovala na tomto.

Vaším hereckým debutem byla roku 2005 rolička v seriálu Dobrá čtvrť. O co šlo?

Už si to moc nepamatuji, ale tuším, že tam jsem pihatá dívka ve výtahu. Točil to pan Karel Smyzcek, se kterým jsem ráda spolupracovala. Dal mi i větší roli v seriálu Poste restante, roli Verunky, to bylo super natáčení!

O deset let později, v roce 2015, jste si naopak vyzkoušela pozici režisérky filmu Nikita běží o život.

Jo, jo. Vtipné je, že jsem pak opravdu doběhla o život a zhroutila se. Proto si také dávám pozor, jaké pracovní nabídky beru, nebo co dělám, protože pak se mi to děje v životě. Za mě úlet, ale asi je to tím, že mám velmi silnou mysl a pak si ty věci do života přitahuji. Co si budeme povídat, na co myslíme, tím se stáváme.

Vaše heslo je „Buď tady a teď!“. Co pro vás znamená, co si z něho mohou vzít druzí?

Že je jedno, co bylo a co bude, že je jediný možný okamžik, kdy cokoliv změnit, a to je teď, teď, teď… A navíc, když nejsme v přítomnosti, utíká nám život.

Čím byste chtěla být svým klientům prospěšná především?

Svojí energií, upřímností, tím, že mi mohou 100% věřit za každých okolností, krom věcí, které jsou nelegální, s tím nechci a nemůžu mít nic společného. Dále vědomostmi, zkušenostmi, vyšším duchovním rozměrem, který vím, že v sobě nosím, a úsměvem.

Jste narozena v astrologickém znamení Ryb. Cítíte, že na vás charakteristiky tohoto znamení sedí?

Rozhodně. Jestli bych si v životě něco nepřála, tak muže ve znamení Ryb. Bojím se to sem napsat, protože se mi to pak dost pravděpodobně může stát, ale co si budeme povídat, ve znamení to určitě není. Je to o člověku a jeho hodnotách. A citlivá a vnímavá jsem hodně, proto jsem se také stáhla do sebe. Hodně věcí mě zvenku vyrušovalo a já jsem pak neslyšela svoji intuici a vnitřní hlas, což je pro můj život to zásadní. Pro každý život je to zásadní. Bohužel jsem se setkávala s necitlivostí a nechávala jsem se zatahovat do cizích dramat. Toto uvědomění mě hodně posunulo a stanovilo zdravé hranice vůči ostatním.

Vaše sny a plány do budoucna. Máte nějaké?

Ráda bych si zahrála nějakou hlavní roli ve filmu, ale díky tomu všemu jsem začala hrát hlavní roli v životě sama sobě, ta je ve finále nejdůležitější. A ideálně postavit to regeneračně-kreativní centrum. Kompetence, chuť a energii na to mám. Jsem nyní na další křižovatce a vím, že je čas se rozhodnout… A samozřejmě by se hodil ten nejlepší muž na světě, co má vše vyřešeno a umí sebe i svou ženu v jejich činech a rozhodnutích přirozeně podpořit.

Děkuji vám za rozhovor.