Vlastimil Harapes - šéf baletu

17.02.2011 18:35 | Michaela Lejsková

„Bylo by báječné, kdyby se každý držel toho, že správný umělec má mít rád umění v sobě a ne sebe v umění. Pro politiky by to mělo platit dvojnásob.“ Vlastimil Harapes

 

 

 

 

 

Vlastimila Harapese, krále českého baletu, známe v mnoha podobách především proto, že je také skvělý herec, zpěvák a choreograf. Také on sám soudí, že měl štěstí na opravdu dobré filmové role, a já si dovolím říci, že kroky pana Harapese šly „krok v kroku“ se skvělými příležitostmi, které dokázal proměnit nejen díky tvrdé a usilovné práci, ale především díky své empatii a umění dát na to, jak se v rámci svých rozhodnutí v dané situaci cítí. Pro rozhovor jej oblékal salon Richter’s Style Jitky Richtrové, doplňky a obuv Salamander a poděkování patří restauraci Mlýnec, která je gastronomickou ozdobou hlavního města Prahy.

 

Od chvíle, kdy jste se stal ředitelem baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě, jste ustavičně na cestách mezi Prahou a Bratislavou. Co si obvykle vozíte z cest, když zapřemýšlím, kolik jste se nacestoval po světě?

Já si vždy z měst, která jsem kdy navštívil, vozil obrazové knihy vázající se k historii toho kterého města. Možná je to překvapivé, ale nikdy jsem sám nic nefotil, jak už to na cestách obvykle bývá, protože fotografování mi nic neříká.

 

Máte rád historii a s tím související životopisné příběhy?

To je literatura, která mě zajímá. Když se mě lidé ptají, zda bych si vybral znovu stejné povolání, tak říkám, že ne. Nelituji toho, co bylo, protože můj život byl zábavný a pestrý a kromě baletu jsem se zabýval i zpěvem a herectvím. Ale stejné povolání bych si znovu nevybral, protože si neumím odmyslet to všechno, co o této profesi vím. Říkám to proto, že se mě ptáte, zda mám rád příběhy. Když jsem přemýšlel, čím bych chtěl být, tak bych chtěl dělat psychologa nebo psychiatra. Zajímají mě příběhy, protože často zapříčiňují různé lidské stavy a situace, ze kterých se lidé potřebují dostat. Umím si představit, že bych se mohl realizovat v tomto směru.

 

Vedou vás k tomuto názoru i vaše pracovní zkušenosti?

Práce šéfa baletu není jen o tom, aby vybral titul, který se bude dělat, a rozhodl s jakými interprety a tvůrci, ale hlavně to je o diplomacii. To nejsložitější je jednání s lidmi.

 

Na jaká úskalí nejčastěji narážíte?

Narážím na to, že u divadla každý myslí především na sebe. Lidé často přicházejí s představami, které jsou na úkor někoho jiného.

 

Takže si nutně udržujete určitý nadhled hlavně z jakého důvodu?

Přesně tak. Nikdy se s nikým ze souboru nekamarádím a příliš se s nikým nestýkám. Protože ať dotyčný chce nebo nechce, vždycky to pak sklouzne do osobní roviny a samozřejmě že pak čeká nějaké výhody pro sebe. Podle mě to nejde.

 

Jaká základní kritéria by měl člověk mít, chce-li se baletu věnovat?

Pokud se bude chtít věnovat baletu klasickému, tak tam jsou velmi přísná kritéria, hlavně estetická. U moderního baletu není estetika natolik rozhodující. Moderní tanec dává možnosti i těm, kteří nejsou tak ideálně narostlí. U klasiky, pokud se přísná kritéria nesejdou, tak tam ta chyba je už pořád.

Myslela jsem, že základem pro všechny je zvládnutí klasiky?

Klasika je profese. Když zvládnete tu profesi, pak si můžete vybrat podle toho, jaký taneční styl chcete dělat a co je vám blízké. No a v lepším případě, s kým chcete spolupracovat.

 

Foto: Petr Bartoš

 

Vnímáte, že se některá baletní představení hrají méně a myslíte si, že je to škoda?

Myslím si, že většina lidí se v našem oboru chová macešsky k věcem, které jsou staršího data. Nedávno jsem to viděl v Moskvě. Rusko je kolébkou baletu a to je neoddiskutovatelné. Kdo si čichnul k divadlu, tak ví alespoň, kdo to byl Marius Petipa, když ne nikdo jiný. To je podobné jako u opery. Když ji někdo úžasně provede, tak to nikdy není staré. Na Carmen, Louskáčka, Labutí jezero nebo Šípkovou Růženku či Dona Quijota budou lidé chodit vždycky. Galerie starého umění také přece nerušíme. Postavíme moderní, třeba hned vedle, ale galerie zůstávají.

 

Balet bezesporu diváci vyhledávají právě proto, co jim chtěl autor tvorbou říci, nemýlím-li se?

City jdou v tanci vyjádřit nejlépe. Náklonnost, odpor, sympatie, nesympatie, mezilidské vztahy. Ale filozofie už těžko. V baletu se promítají fantastické příběhy. Většinou příběhy bez projevené řeči. Dobře vybraná hudba a choreografie jsou tak silné, že se stanou řečí a promlouvají k vám, a v tom je to umělecké poslání.

 

Kdy si myslíte, že je nejvhodnější začít s baletem, pokud se někdo rozhodne profesionálně se mu věnovat?

Mám svoji zkušenost, že jsem začínal ve čtrnácti letech. Můj osobní názor je, že to nebylo špatně, protože o to déle jsem zažil dětství. Vidím to teď, když jsou děti na konzervatoři od deseti let, že penzum vyučovací látky, které ty děti musejí zvládnout, je v podstatě velmi náročné, protože mají normální školní předměty a k tomu různé formy tance. Tráví ve škole celý den a dovolím si říct, že to vydrží opravdu jenom silné nátury. Mně pět let stačilo a pak jsem měl to štěstí být na stáži v Sankt-Petěrburgu u Alexandra Ivanoviče Puškina. Do třídy se mnou tehdy chodil skvělý Michail Baryšnikov, který později emigroval do Ameriky.

 

Setkal jste se s tímto názorem i ve světě, že je lépe začít s baletem později, než míní mnozí rodiče?

Trvá dlouho navyknout tělo na tak velkou námahu, a tak carské Rusko například začalo trénovat děti od deseti let. Výběr dětí pro balet je v Rusku velmi přísný.

 

Překvapuje mě, že jste začal s baletem až ve čtrnácti letech a přitom jste ho dělal vrcholově. Zdá se mi to docela pozdě.

A ještě mi to vůbec nešlo a pořád jsem propadal. Právě v tom klasickém tanci. V deseti letech jsem chodil na housle, ale můj učitel mi je velmi zprotivil – neměl jsem štěstí, byl přísný. O rok později jsem začal hrát na klavír. Ve čtrnácti rodiče konzultovali s vedením hudební školy co se mnou a poslali mě na konzervatoř, protože se u mne více projevovalo nadání pohybové. Souhlasil jsem. Na konzervatoř jsem byl přijat, ovšem tam jsem šel hlavně kvůli tomu, že mě ubezpečili, že nebudu mít matematiku, fyziku a chemii. Vůbec to nebylo proto, že bych chtěl tančit. Neměl jsem ani žádnou představu, protože jsem balet nikdy neviděl. První rok jsem doma brečel, protože to bylo nesmírně těžké, a prosil jsem, že se radši budu učit matiku, když mě vezmou zpátky na gymnázium. Jestli jste viděla film Billy Elliot, tak já jsem byl přesný opak jeho osudu. Můj osud byl zvláštní. Kluk z vesnice, který měl tři sestry, které se k tančení vůbec neměly, jde sám na konzervatoř, aby se následně stal prvním sólistou a národní divadlo bylo jeho, na celou kariéru.

 

Jaké role jste nejraději tančil?

Tančil jsem všechno rád, ale více právě ty dramatické role: Romea, Macbetha, Mercutia a třeba i Spartaka.

 

Co byla ve vaší profesi ta obzvlášť silná stránka, která měla pro vás osobní i společenský význam?

Sdělnost tanečního projevu. Kdybych jen tančil, získal bych si přízeň pouze určité skupiny lidí, která má o balet zájem. Velkou roli sehrála televize, kde jsem se začal ukazovat. Diváci mi začali psát spoustu dopisů, v nichž mi sdělovali, že přese mě objevili balet, že si k němu našli cestu a začali ho chápat, stali se návštěvníky baletních představení. Stal jsem se pro mnoho lidí jakýmsi můstkem, což považuji také za jednu ze svých silných stránek v baletu, že jsem k němu dokázal přivést lidi.

 

Děkuji za rozhovor.

Vlastimil Harapes (* 1946) byl od roku 1966 členem a od roku 1971 sólistou baletu Národního divadla v Praze. V letech 1987–1989 sólistou a šéfem baletu Laterna magika, od roku 1990–2002 působil ve funkci uměleckého šéfa baletu ND. Během své více než dvacetileté aktivní činnosti tančil stěžejní mužské role, například Prince v Labutím jezeře, Romea i Merkucia v Romeovi a Julii nebo Careviče v Ptáku Ohnivákovi. Hostoval také na významných zahraničních scénách. Kromě baletu se věnuje i herectví. Ztvárnil role ve filmu (Den pro mou lásku, Operace mé dcery) i na divadle. V roce 1998 získal čestné členství a čestný řád Ruské akademie uměnovědné a hudební interpretace, v roce 2000 mu Evropská unie umění udělila Evropskou cenu G. Mahlera za baletní výkony.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Petr Bartoš

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři produkce:

Salamander: www.salamander.cz

Richter’s style: www.richterstyle.cz  

Restaurace Mlýnec: www.mlynec.cz

 

Tagy: balet, divadlo, film, hudba, tanec, televize, umění

Komentáře