Vlastimil Harapes - sólista a šéf baletu, herec

19.04.2012 13:41 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Tanečníci musí být s hudbou sžití natolik, aby divák měl pocit, že hudbu vidí." Vlastimi Harapes

 

 

 

 

Každý redaktor, který kdy dělal s Vlastimilem Harapesem interview, bude se mnou jistě souhlasit, že patří k neobyčejně pozitivně laděným lidem. Jeho neustálé prozpěvování, umění ocenit druhé, pozornost a opravdový zájem doslova rozsvěcí každý okamžik. To už má asi člověk v sobě a u sólisty baletu, který tak silně jako on, promlouval formou klasického baletu k divákům po celém světě, tomu nemůže ani být jinak.

 

Hned z kraje si dovolím vám gratulovat k ceně Thálie za celoživotní mistrovství v oboru tanec a balet, kterou jste nedávno obdržel v Národním divadle! Našel jste pro tuto krásnou cenu doma nějaké zvláštní místo?

Ano, myslím, že je dobré, že si cena našla své místo a těším se z ní. Každá doba přináší něco jiného a například pět Televizních rolniček (pozn. redakce: jednalo se o diváckou cenu v oboru tanečním 1984–7) si našlo místo na chodbě. (smích) Abyste rozuměla, všechna místa v mém bytě na Malé Straně, kde žiji již čtyřicet let, jsou obytná a na chodbě je police s knihami. Každá doba si přináší své úspěchy a každá cena má své místo.

 

Je těžké smiřovat se s tím, že sólista baletu a šéf baletu jsou funkce dnes již, alespoň v tom prvním případě, v nenávratnu?

To ne, já jsem fatalista. (smích) Jako sólista jsem skončil, když se mi dařilo. Nečekal jsem, kdy to nepůjde. Odešel jsem v nejlepším. Šéfa baletu jsem dělal celou řadu let a naposledy také v Bratislavě, kde jsem přijal práci na dva roky. Nyní se věnuji přednáškám, moderování v rádiu, sem tam nějakému divadlu, a ve své podstatě si užívám důchodu a mám rád svůj klid, ve smyslu tom, že mám čas na věci, které má rád. Takže navštěvuji galerie, divadla a jak jste viděla, navštívil jsem křest magazínu Best of, takže si užívám i společenského života. Tohle je období, které člověka nepřekvapí. Víc mě překvapilo a znejistěl jsem, když jsem měl zhruba po třicítce a stal se mi úraz. Zlomenina, která mě na několik týdnů zcela vyřadila z „provozu“. A tehdy mě napadaly věci jako – co se mnou bude? Co budu dělat, když už nebudu moct tančit? Naštěstí jsem se mohl na divadelní prkna vrátit a ve své kariéře sólisty baletu pokračovat.

 

Do jaké míry zasáhla do vašeho života politika?

Když jsem začal profesionální dráhu, přišli mi říct, že by bylo pro mě lepší, kdybych vstoupil do strany. To bylo v šedesátém devátém roce, kdy byl u moci Dubček, a já si říkal, že to bude asi dobrý, tak jsem vstoupil. Proto, když mi už několikrát nabízeli, ať kandiduji do senátu, tak jsem řekl ne. Nešel bych tam už z té podstaty. A jsem přesvědčený, že by to tak mělo všeobecně být, že by se dřívější členové komunistické strany neměli hlásit do politiky. Ať už tam byli z jakýchkoliv důvodů.

 

Chodili vás do divadla kontrolovat? Cítil jste se pod drobnohledem, nebo naopak ne?

Asi všichni byli nějakým způsobem kontrolováni. Nicméně i politici mají a měli rádi umění. Jedna věc mě ale zaujala: Když byl později na představení prezident Husák a já byl druhý den pozván na Hrad, všiml jsem si, že ho nikdo neoslovoval soudruhu, ale pane prezidente.

 

Přesvědčil jste se v Rusku, když jste měl možnost srovnávat po celém světě, že skutečně oni jsou v baletu největší špičky?

Je to tak. Ruská baletní škola je skutečně fenomenální záležitost, až kulturní bohatství. Italové mají balet také velmi rádi, ale blíže mají k opeře. Bezvadný vztah k baletu mají Dánové. Královna sama dokonce navrhuje kostýmy. Legenda dánského baletu August Bournonville se podílel na vývoji baletní techniky a vytvořil velmi specifický styl klasického baletu.

 

Řekl byste, že některá baletní představení jsou doslova povinná? Pohorší vás, když vám někdo řekne, že nikdy neviděl například takovou klasiku, jakou je Labutí jezero?

Vůbec ne! Takové generalizování a posuzování nemám rád, dokonce to nesnáším. Vyrůstal jsem v době, ve které neustále někdo říkal co je dobré a co je špatné. Každého volba je, co se rozhodne vidět, anebo dělat. To často dělají lidi, kteří tančí modernu, tak ošklivě mluví o klasickém baletu, odsuzují a posuzují ho horem dolem. Klasika je základ, to je profese a pak ať si každý dělá, co chce.

 

Jak se díváte na zpracování některých klasických baletních variací?

Kupříkladu nyní mohou diváci shlédnout Popelku v Národním divadle v Praze. Tato Popelka už s naší klasickou Popelkou nemá příliš mnoho společného. Spíše připomíná styl My Fair Lady, kdy princ udělá z Popelky princeznu způsobem, že jí dá příležitost žít v lepším světě, udělá z ní první dámu. Je to vlastně obdoba amerického snu. Příběh ztrácí na svém charakteru.

 

Jaká role vám nejvíce seděla, či naopak neseděla?

Když je člověk zaměstnaný, tak musí tvořit bez ohledu na to, zda se mu to líbí, nebo ne. Ale na volné noze už bych si vybíral. Labutí jezero nebyl můj sen nebo styl. Osud to ale „zaonačil“ a bylo to, jak to bylo. Lákala mě choreografie Francouze Maurice Béjarta, ale nikdy jsem neusiloval prosadit se tam, ani na žádném konkurzu, ale bylo to to, co se mi líbilo a co jsem chtěl dělat. Možná, kdybych si důsledněji šel za svým, tak bych asi dělal to, po čem jsem víc toužil, ale to bych asi musel emigrovat, a tak dobrodružnou povahu zase nemám. Proto říkám, že jsem fatalista.

 

Může to působit trochu smutně. Jaký jste z podstaty člověk?

Jsem fatalista, ale ne smutný. (smích) Řekl bych, že spíše veselé povahy. Mám rád lidi a rád si zpívám, vidím život optimisticky. Mám strašně rád, když se moje dobrá nálada odráží i v okolí.

 

Jak byste popsal smysl vyjádření tancem?

Smyslem tance je vizualizovat hudbu. Tanečníci musí být s hudbou sžití natolik, aby divák měl pocit, že hudbu vidí. V rádiu jsem se setkal dokonce s tím, že mi volal posluchač, který je slepý, jestli by mu někdo mohl popsat, co se na tom jevišti děje, když se tančí. Jak si to má představit. S tím jsem se setkal poprvé a myslím, že by bylo mimořádně zajímavé, kdyby se někdo naučil tlumočit takto postiženým lidem baletní představení. Dodnes mi vrtá hlavou, jak by to mohl někdo dokázat. Což by mohl jen ten, kdo balet umí a rozumí mu.

 

Jak často vysíláte v rádiu?

Téměř každý týden dělám noční Mikrofórum. Předtím jsem tam býval ráno v pořadu Dobré jitro a to bylo od pěti do osmi hodin. Celý tříhodinový program jsem si připravoval sám.

 

Jak jste si s takovýmto úkolem poradil?

První hodinu jsem vysílal sám, od pěti do šesti jsem oslovil veterináře, protože jsem si říkal, že lidi co mají pejsky, tak je ráno venčí, než půjdou do práce, a ty by to mohlo zajímat a pak od sedmi do osmi už to není tak strašně, tak tam už jsem si pozval hosta, který byl ochotný vstávat. Takto brzy ráno přišla třeba milá paní Stella Zázvorková, a řada dalších. (úsměv)

 

Musel jste někdy v práci zvednout hlas či křičet?

Řekl bych, že minimálně. Většinou to nebylo potřeba. Nekřičel jsem, ale pouze jsem informace „důrazně sděloval“. Úplný kliďas nejsem, ale je pravda, že kdo křičí pořád, ten pak není slyšet a nikdo ho nebere vážně.

 

Protančil jste doslova celý život. Co si tak ještě nejraději zatančíte?

Už jsme spíše pohodlný, moc toho nenatančím. Ale zatančím si občas společenské tance, třeba valčík, tango nebo jive atd.

 

Jak se vám dařilo kombinovat tanec a herectví? Bylo to pro vás zpestřením?

Ve filmech jsem hrál většinou když jsem se zranil a nemohl jsem tančit. Nebylo v tom nic jiného. Balet je náročný a provázely mě různé zdravotní indispozice, které mi ale jinak dovolovaly hrát ve filmech. Díky své vizáži jsem to měl jednodušší, protože to byl důvod, proč mě zvali na kamerové zkoušky. A k tanci jsem se pokaždé vrátil.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert vano www.robertvano.cz

Oblečení: Mejta Zlín www.mejta.cz

Styling: Jaroslav Mejta

Obuv: Salamander www.salamander.cz

Vlasová úprava: Michal Zdeněk, Vlasové studio Vavruškovi www.vavruskovi.cz

Foceno v areálu BASTION PRAGUE RESTAURANT www.bastion-prague.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2012.html

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře