Zdeněk Mahdal - herec a dabér

14.04.2015 06:06 | Eva Procházková

Narodil se v roce 1960 v Moravské Třebové, ve znamení Blíženců. Má tři starší sourozence a od malička se uměl prosadit. Rád se předváděl, zajímal se o hudbu, věnoval se sportu. Vyzkoušel divadelní prkna v Plzni a Praze, moderoval v Rádiu Vox i v Prima jízdě, nejvíce se ale zaměřil na dabing. Je majitelem dabingového studia PRO-TIME Praha a také úspěšným dabérem. U mnoha filmů je podepsán pod režií českého znění, propůjčil svůj hlas desítkám zahraničních herců. Zdeněk Mahdal je otcem tří synů a malé dcerky.

Co ovlivnilo vaše rozhodnutí stát se hercem?

Měl jsem nespočet zájmů – sportoval jsem, moderoval školní akce, bavila mě hudba… dělal jsem spoustu věcí a nic pořádně. Když jsem se rozhodoval, kam na střední školu, vybral jsem si SPŠ filmovou v Čimelicích. Už jen název mi imponoval, tak jsem to zkusil. Čimelice byla dobrá škola života. Domů bylo daleko, naučil jsem se spoléhat sám na sebe, a to se mi později moc hodilo. Při praktických cvičeních jsme se tam seznamovali s profesionální technikou – někdo musel režírovat, někdo dělal produkci, někdo stál za kamerou a někdo musel hrát. To jsem býval já. Partnerkou mi byla krásná spolužačka Adriana, dnes Sobotová. Tahle zkušenost mi pomohla v rozhodnutí studovat dál herectví. Vydal jsem se do Brna na JAMU.

 

Jak na dobu studií v Brně vzpomínáte?

Vždycky jsem měl štěstí na učitele. Na JAMU byli mými pedagogy Jarda Dufek a Zdena Herfortová. Byli skvělí, ale v prvním ročníku jsem měl namále kvůli špatné mluvě. A tak jsem se ve dvaceti vydal na logopedii. Jarda Dufek mi tehdy řekl: „Mahy, rozhébé tu držku, dyť se tím dá docela slušně vydělat!“ Po letech jsem mu musel dát za pravdu. Byli jsme početný ročník a většina z nás u herectví zůstala, což nebývá pravidlem. Na škole jsme tancovali, šermovali, stepovali, recitovali, dřeli dějiny divadla, každou středu jsme byli vojáky na vojenské katedře a po večerech jsme se bavili… Absolvoval jsem rolí mladého Werthera a z nabídek, které mi přišly, jsem zvolil Divadlo J. K. Tyla v Plzni.

 

Kudy vedla vaše divadelní kariéra nastartovaná v Plzni?

Na Plzeň nedám dopustit. Většina mého profesionálního „poprvé“ se stala právě tam. Vojnu jsem absolvoval v Armádním uměleckém souboru a pak, když jsem cítil touhu po změně, jsem vyrazil do Prahy. Pod vedením režiséra Jana Buriana, dnes ředitele Národního divadla, který také přišel z Plzně, jsem se představil v roli Dona Carlose ve Schovávané na schodech v divadle J. Wolkera. Postupně přicházely nabídky na moderování různých akcí, stal jsem se moderátorem Radia Vox, začal jsem s dabingem. Hrál jsem postupně v Karlínském divadle, v Divadle Jiřího Wolkera, v ABC. Ale mé mimodivadelní aktivity byly již tak rozsáhlé, že něco muselo ustoupit. Ustoupilo divadlo.

 

S kterými hereckými kolegy se na jevišti potkáváte nejraději?

Jsem vděčný za všechny kolegy, se kterými jsem měl tu čest stát na jevišti, od každého jsem se snažil něco naučit. Smutné je, že mnoho z nich už tu dnes není… Kromě herců jsem měl možnost potkat se v živém vysílání i s mnoha významnými osobnostmi naší politiky, kultury, vědy. Dovolte mi zavzpomínat na Karla Svobodu. Přišel jednou do rádia a ukazoval nám auto, které si opatřil v Německu. Když viděl obdiv v mých očích, pronesl: „Je ti třicet Mahy, mně padesát. Až ti bude také tolik, to auto si koupíš, ale já si tvých třicet už nikdy nekoupím… Vyměnil bych docela rád.“

 

Máte nějaké vzory, někoho, kdo vás nejvíc naučil, nejvíc vám pomohl?

Jednou, ještě na základní škole, jsme šli na besedu o nové české pohádce Tři oříšky pro Popelku, kde zazářil Pavel Trávníček, náš rodák. Tenkrát jsem si poprvé uvědomil, jak musí být krásné rozdávat lidem radost. Po letech jsme se s Pavlem sešli jako kolegové. Moc mi pomohl, bez něj bych nenadaboval ani řádek… Celý život mi někdo pomáhal. Díky kolegům jsem se vždycky dostal o stupínek výš. Když má člověk štěstí, potká správné lidi ve správný okamžik. Všichni, kdo mi pomáhali, potřebovali mou práci. Snažil jsem se nezklamat je.

 

Jaké bylo vaše nejzajímavější setkání s filmem?

Těch setkání nemám zase tolik, že bych mohl psát paměti, ale rád vzpomínám na svůj debut za bolševika na Barrandově ve filmu Dynamit v režii mého spolužáka Milana Cieslara. Nikdy jsme s ním neudělali díru do světa, ale je to velmi dobře profesně odvedené dílo. Vždycky je nejzajímavější to, co bylo poprvé a pak taky to, co bylo naposled. A to jsou především řady seriálů, které jsou sekundu po odvysílání vlastně staré a mrtvé. Nedávno jsem se mihl v seriálu Kriminálka Modrava, to bylo velmi příjemné natáčení v krásné šumavské přírodě.

 

Musel jste se někdy kvůli roli naučit nějakou dovednost – třeba sportovní, nebo kaskadérskou?

Ke sportu jsem měl vždy blízko, ale minulo mě v dětství jezdectví. A jízda na koni byla nutností už u mého debutu a využil jsem ji v dalších projektech. Lásku ke koním jsem sice nezískal, ale jezdit jsem se jakžtakž naučil. V seriálu Znamení koně se pohybuju velmi blízko koní, ale naštěstí ne v jejich sedle.

 

Kdo vás přivedl k dabingu, jak jste se to naučil?

Po premiéře Slaměného klobouku v Karlíně, kde jsem alternoval s Pavlem Trávníčkem, se mě zeptal, zda bych nechtěl dabovat. A když jsem nadšeně přikývl, odvedl mě v klubu ke stolu, kde seděly dvě dámy. „Hele, tohle je Mahy, chce dabovat, Maruno, nauč ho to,“ řekl jedné z nich. Byla to Marie Fronková, režisérská legenda českého dabingu. Strávil jsem ve studiích s Marií dlouhá léta za mikrofonem a máme za sebou stovky, ne-li tisíce filmů. A jestli se dá dabing naučit? Většina herců si s ním hravě poradí. Chce to postřeh, okamžitou paměť, dril. Jen vám to divák musí věřit, a to se naučit nedá.

 

Kdy jste v práci nejspokojenější, co vás nejvíc baví?

Pokaždé, když přijde odezva. Potlesk, pochvala. Když někomu svou prací udělám radost. To mě baví. A když to občas přijde, pomůže mi to přehoupnout se i přes lživé výmysly bulváru, kterých většina herců není ušetřena.

 

Co považujete za svůj největší úspěch?

To si netroufám hodnotit. Rád dělám radost okolí, ale i sobě. A jsem vděčný, že jsem se mohl potkat se všemi zajímavými hosty v době mého vysílání ať už v rádiu, či posléze deset let v televizi, kde jsem moderoval Prima jízdu. Tam jsem odvysílal stovky hodin živě a to byl ten správný adrenalin.

 

Jaký je váš denní pracovní režim?

V době svého nejproduktivnějšího věku jsem měl diář plný na tři týdny dopředu, mezery jenom na přejezdy, večerní vysílání končilo v jednu v noci, ráno v osm už jsem daboval… Žilo se rychle, dnes je to klidnější, tohle bych už nevydržel. Ale těch deset, někdy i víc hodin denně stejně strávím prací, většinou ve svém studiu.

 

Má některé z vašich dětí vztah k herecké či dabérské práci?

Nikdy jsem jim to nezakazoval, ale naštěstí po tom žádné z nich nikdy netoužilo. Víte, s těmi dětmi to je těžké. Když se najde nějaký talentovaný kluk nebo holka, může se stát, že tráví ve studiu i dvanáct hodin denně, nestíhá školu, z rodičů se stávají taxikáři… Bývá to nápor na život celé rodiny.

 

Co všechno obnáší rozhodnutí mít vlastní dabingové studio?

Založit si dabingové studio není problém, po Praze je jich jako máku. Jenomže je důležité mít práci. Musíte mít prostě štěstí a pomoci mohou i dobří kamarádi. Navíc práce s umělci je balancování na hodně tenkém ledě. Mnohdy je klientům jedno, jak to mluví, hlavně, že to mluví. Tam člověk ale nesmí sklouznout, aby se za svou práci nemusel stydět.

 

Spolurozhodujete o dabingových režisérech, účinkujících?

V devadesátých letech jsem zrežíroval stovky filmů a seriálových epizod a tehdy ještě platilo, že za obsazení odpovídá režisér. Dnes je situace jiná. Každá televize touží být originální a jen proto, aby byla jiná, změní i zavedené hlasy pro hollywoodské hvězdy, většinou ne k lepšímu. V našem studiu mluvím pouze do toho, komu ten či onen film dáme k režii a pak už jen věřím, že pracuji s absolutní špičkou, že mí lidé neudělají ostudu sobě ani mně. Do obsazení jim u nás nikdo nemluví.

 

Splnilo se to, co jste od založení studia očekával?

S prací je to jako na houpačce, jeden televizní kanál získáte, dva další ztratíte. Je třeba maximálně omezit chyby, pracovat rychle, kvalitně a pokud možno úplně zadarmo. (smích) Pak můžete mít studio plné třebas na léta dopředu. V současnosti vyrábíme české verze pro pět satelitních kanálů, paradoxně pro žádnou televizi, která sídlí v Čechách. Je to i o různých vazbách, tvrdý byznys. Ale vyrábíme DVD tituly přímo pro hollywoodské zadavatele, které posléze odvysílají všechny spřátelené české televize, takže se o nás přece jen dovíte.

 

Co si myslíte o nátlakové akci některých herců v dabingu? Zkomplikovalo vám to jako majiteli dabingového studia nějak situaci?

Po roce, co tato akce trvá, se prokázalo, že tudy cesta nevede. Dabingová studia rozhodně nejsou místem, kde se o penězích pro dabing rozhoduje. Samozřejmě nám to zkomplikovalo situaci. Ale daleko míň než kolegům, kteří věří svým předákům, že je vše na dobré cestě, že odměna přijde. Nepřijde. A mě to mrzí, protože jsou to mí kolegové, velká část mí kamarádi. Jsem jediný herec coby majitel studia, nepřidávám se tam ani tam, ale je mi smutno.

foto: Robert Vano

 

Který z herců, které dabujete, je vašemu naturelu nejbližší? Potkal jste se s některým osobně?

Osobně? Kdepak. Tihle herci mívají miliardy diváků, a že by je zajímal zrovna český dabing, si nemyslím. Nejvíc mi asi sedí Nicolas Cage. Původně hlavně žánrem filmů, kde hrál – Skála, Conair apod. Blízko mám i ke Costnerovi, paradoxně i Eddiemu Murphymu, protože je těžký na dabing a to mě baví. Jinak z té plejády hollywoodských hvězd jsem asi měl na plátně před sebou snad většinu, pochopitelně se střídavými úspěchy. Měl jsem tu čest propůjčit svůj „drsný hlas“ i šavlozubému tygru Diegovi v Době ledové… (smích)

 

Můžete se s námi podělit o nějaký nezapomenutelný přebrept v dabingu?

Dabovali jsme film, který začíná scénou na pohřbu. A nejmenovaný kolega v roli faráře okolostojící oslovil: „Drazí zesnulí…“. Herec to načetl, režisér to přeslechl, zvukař při mixu myslel asi na jiné věci a vylisovalo se 7 000 kusů DVD. Pak skončila legrace.

foto: Robert Vano

 

Máte čas věnovat se svým koníčkům? Co vás baví, jak relaxujete?

Můj tatínek byl ředitelem Restaurací a jídelen. Nepil, přestal kouřit, a podobný život vedou i moji sourozenci. Takže je na mně, abych to za naši rodinu trochu „vylepšil“. Baví mě, když se sejde víc lidí, ale ne třeba při sledování fotbalu, ale tam, kde je to pro mě nejpřirozenější – v restauračních zařízeních. Sice mi na tento koníček moc času nezbývá, ale to je můj relax. Chodím také hrát tenis, ale po každé návštěvě kurtu mě začne něco bolet. To po restauraci nemívám.(smích)

 

Cítíte se být nejvíc hercem, dabérem nebo podnikatelem? A jak byste si přál, aby to bylo třeba za deset let?

Nic nedělat a vydělat si, to je takový můj nesplněný sen… Ale vážně. Dělat můžete vždycky jen to, co vám život dovolí. Jsem rád hercem, když mi náhoda přihraje příležitost. Jsem rád dabérem, když jsem měl štěstí, že jsem se k tomu přimotal jak slepý k houslím. A baví mě podnikání, byť v tomhle „Klondajku“ je to výraz více než nadnesený. Ale kdo chce s vlky výti…

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková.

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení a doplňky: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

andel’s Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/andels-prague

angelo Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/angelo-prague

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře